Velký skok pro školy, ještě větší pro lidstvo?

Dnešní environmentální (i když v devadesátých letech stále ještě ekologická) výchova má v našich poměrech dlouhou tradici a pevné kořeny. Bez pochyb souvisí s trampským hnutím sedmdesátých let a nelze ji také nespojovat se skautingem a Hnutím Brontosaurus (viz SG 3/2004). Ovšem po celá porevoluční devadesátá léta, a v jistém smyslu dodnes, vždy ožívala a hasla se zapálením konkrétních jedinců. Zakrátko může být vše jinak. Pro environmentální výchovu nastala před dvěma lety — v souvislosti se změnami ve školském systému — zbrusu nová etapa. Na správnou chvíli pro bilanci si ještě pěkně dlouho počkáme, nicméně teď se můžeme aspoň podívat, co s sebou tato etapa vůbec přináší.

Ven z podzemí

Environmentální výchově podle Aleše Máchala z Lipky — brněnského školského zařízení pro environmentální výchovu — nahrává takzvaná kurikulární reforma, která chce posunout české vzdělávání, často kritizované pro přehnaný důraz na informace, směrem od znalostí ke kompetencím. Konkrétně rok 2006 znamenal pro české základní, střední a střední odborné školy změnu v podobě Rámcového vzdělávacího programu, který zavedl do každodenní učitelské mluvy nový pojem průřezové téma. „Těchto témat je šest a patří mezi ně i environmentální výchova. Ptáme-li se, co se tedy před dvěma lety změnilo, můžeme si odpovědět, že se environmentální vzdělávání posunulo do zcela oficiální roviny. Dnes je pro všechny školy závazné,“ vysvětluje Máchal s tím, že kantoři, kteří jej praktikovali i dřív, to dělali v podstatě načerno.

Vedle environmentální výchovy můžeme mezi průřezovými tématy najít také mediální výchovu, výchovu k občanství nebo multikulturní výchovu. Jak to jde ale dohromady s kombinací předmětů, jako je matematika, dějepis, chemie a němčina? Podle Aleše Máchala si můžeme „nové“ vzdělávání představit jako křížovku. Na vodorovných řádcích leží klasické předměty a svisle se s nimi kříží průřezová témata. Je tedy úkolem každého vyučujícího, jak si poradí. Například mediální výchova může spočívat v tom, že své žáky povede ke kritickému myšlení. Zařadí-li do vyučování hodinu o Fair Trade, vypořádá se jak s environmentálními, tak multikulturními souvislostmi. Důležitý je ale také osobní příklad, třeba pokud učitelé správně dotahují kohoutky nebo když uklízečka vytírá podlahu octem namísto chemického dryáku.

„Klasické české vzdělávání je přeplněné vědomostmi. Je to ta-ková hra na školu — naučíš se a za pár dní vše zapomeneš. Současné změny by ale měly vést k tomu, že si děti řeknou: aha, to mě nenapadlo,“ dodává Máchal. S Rámcovým vzdělávacím programem nakládá každá škola po svém. Sama si uspořádá mezipředmětové vztahy a projektovou výuku. Může si rovněž určit, jestli zavede environmentální výchovu jako samostatný (ovšem nepovinný)  předmět, nebo ji vpraví do ostatních.

A teď něco ze života

Jana Slavíková patří v učitelském sboru brněnské Cyrilometodějské církevní základní školy k nováčkům. Letos v září odstartovala v roli kantorky teprve svůj druhý školní rok. K environmentální výchově má ovšem blízko, zabývala se jí už v diplomové práci: „Vytvořila jsem výukový program v zoologické zahradě. Děti se nejdříve rozdělí do skupinek a vylosují si zvíře — tygra, vlka nebo třeba žirafu. Nastudují si k němu co nejvíce informací a připraví o tom plakát. Potom se jde společně do zoo, kde sledují, jak se liší život v zajetí. O svých poznatcích nakonec diskutují se zaměstnanci zahrady.“ Jana Slavíková svůj experiment vyzkoušela se čtvrťáky, páťáky a šesťáky. Ti nejmladší dopadli jednoznačně nejlépe — všímali si i maličkostí, dobře spolupracovali, nebáli se malovat nebo říct cokoli nahlas — zato šesťáci už byli dost váhaví. Proto se přiklání k tomu, aby se s environmentální výchovou začínalo co nejdříve. „Na dětech poznáte, jestli jsou k ní vedené. Většinou je pak nepřekvapí otázka, jak která činnost ovlivňuje přírodu,“ vysvětluje a dodává, že nejvýhodnější pozici mají pravděpodobně učitelé na prvních stupních. Mohou totiž ve své třídě vyučovat všechny nebo téměř všechny předměty. „Když jste s dětmi celý den, je to snazší. Máte větší přehled o tom, co je potřeba zdůrazňovat, a můžete sledovat, jestli se projevují nějaké výsledky.“

Pohled do zákulisí

Ačkoliv Jana Slavíková o svém pracovišti nemíní, že by patřilo k těm s nejexemplárnější koncepcí environmentáního vzdělávání, nouzi o zajímavé nápady zde nemají. Přičítá to celkově příjemným a otevřeným mezilidským vztahům.

K vítaným zpestřením školního roku patří na Cyrilometodějské základní škole Týden Země. Žáci nedocházejí na běžné vyučování, ale účastní se nejrůznějších prospěšných projektů. „Prvňáčci jedou třeba do lesa a formou hry se učí o obojživelnících, stromech a podobně. Já jsem byla s třetí třídou uklízet na Kraví hoře. Moc se jim to líbilo,“ popisuje mladá učitelka. Na škole funguje také aktivita zvaná Zelená rota. Skupinka žáků — postupně se v ní vystřídá každý — vynáší z tříd vytříděný papír do speciálního kontejneru před školou. Třídění PET lahví si učitelé rozmysleli poté, co zjistili, že děti si v nich nosí pití opakovaně.

I přes formální změny ve školství Jana Slavíková o environmentální výchově soudí, že zůstává závislá na osobnosti učitele: „Rámcový vzdělávací program je první paprsek, ale realita se může velmi lišit. Na vysoké škole nám říkali spoustu zajímavých věcí, ale pokud někdo učí už dvacet let, má své zažité postupy. To se jen těžko mění.“ A průřezová témata? To bude ještě vytrvalostní disciplína.

Zelený garant

K tomu, aby environmentální výchova neustrnula na vyhláškách a stozích orazítkovaných papírů, by mohl přispět zvláštní metodický pokyn ministerstva školství. „Ředitelům škol se v něm doporučuje pověřit environmentální výchovou jednoho konkrétního člověka,“ vysvětluje Aleš Máchal. Vzdělávání pedagogů proto patří k největším výzvám pro školská zařízení, jako je například Lipka. „Učitelé, kteří o to mají zájem, si k nám pravidelně dojíždějí rozšiřovat obzory. Nakonec musí vypracovat a obhájit závěrečnou práci,“ dodává Máchal. O tom, že se tento systém pomalu rozbíhá, svědčí i osmdesátka úspěšně vyškolených koordinátorů environmentální výchovy za období 2007—2008, kterým vedle nových starostí nad rozvrhy hodin přibude také zákonný příplatek 1000—2000 korun na výplatní pásce.

Vzdělávání na Lipce popisuje Aleš Máchal spíš jako osobnostní rozvoj než vědomostní přípravu: „Naším cílem je, aby se účastník našich kurzů stal na své škole duší environmentální výchovy. Musí to dělat s láskou.“ S jakým typem kantorů se při práci setkává? „Jezdí k nám vyložení nadšenci pro environmentální výchovu, někteří, co se jí už věnovali, ale i ti, co nevědí zhola nic. Občas se objeví i jedinci, kteří si říkají: tak se ukažte. Obecně je ale považuji za jakousi elitu pedagogů,“ vysvětluje.

Environmentálně-výchovný servis

Existuje ovšem ještě další, pro školy patrně nejsnazší možnost, jak naplnit závazky Rámcového vzdělávacího programu: Vyslat třídy na výukové programy do středisek ekologické výchovy. „Středoškoláci u nás získávají znalosti nenásilnou formou, například zkoumají vesnici nebo obojživelníky v rybníku. Učí se při tom nejen biologii, ale i výpočetní techniku, prezentační dovednosti, týmovou spolupráci a podobně,“ vyjmenovává vedoucí střediska ekologické výchovy Rychta-Krásensko Michal Medek. K oblíbeným programům patří také takzvaný Ekodům. Studenti si ve skupině rozdělí profese: architekt, zahradník a další. Nastudují si potřebné podklady a společně navrhnou ekologicky příznivé bydlení na konkrétním místě v Krásensku. Nakonec své výtvory obhajují a porovnávají, navzájem si do nich „rýpou“.

Výukové programy musí být vždy pečlivě připravené. Na vše navíc pokaždé dohlíží učitel, který třídu doprovází. Obecně vzato prý u nás environmentální výchova patří k průkopníkům moderních didaktických metod.

Environmentální výchově by se podle Michala Medka měla věnovat pozornost z několika důvodů. „V dětství a mládí je potřeba otevírat obzory nebo ukazovat alternativy. Je důležité říct třeba: podívej se, někteří lidé žijí bez televize. Nebo: není jedno, jestli jedeš autem nebo autobusem, má to vliv. Naším cílem je trochu narušovat normalitu, do níž se každý socializuje.“ Co se týče obsahu environmentální výchovy, měla by doplňovat formální vzdělání o témata, která se do něj nedostala nebo zůstávají jen popelkou na konci učebnice. „Například v biologii se stále velmi obšírně učí o stavbě buňky, což bylo zajímavé téma minulých století. Z toho, co přišlo později, si školství také něco vzalo, ale nemohlo se nafukovat donekonečna. Tematická náhrada neprobíhá dost rychle.“ 

Perspektivní eko-manažeři

Kdo jsou vlastně děti, jejichž horizonty by měla environmentální výchova posouvat? Z vyprávění Michala Medka se zdá, že do Krásenska odjíždějí od rozkoukaného DVD přehrávače a projevují zvláštní schopnost odeslat sérii SMS zpráv v průběhu naprosto odlišné činnosti: „Neustále jsou jednou nohou jinde než ve skutečnosti, kterou prožívají. Mají pocit, že mohou kdykoliv mentálně utéct.“

Jelikož se moderními technologiemi dostatečně zabaví samy, bývají izolovanější, a velmi dlouho jim trvá vytvořit partu. „S kolegy jsme se shodli, že jsou také celkově neohrabanější. Neumějí se pohybovat ve venkovním prostředí, například prolézt škvírou v jeskyni. Bojí se umazat si boty od bláta nebo vzít do ruky žížalu. Tyto věci v běžném životě nezažívají,“ vysvětluje Medek s tím, že jsou na druhou stranu šikovnější ve specializovaných sportech a zvládají mnohem větší množství aktivit než dříve.

Dětské hnutí, které se kdysi stalo silným kořenem environmentální výchovy, nyní zažívá výrazný odliv. Podle Michala Medka dnes ani ne tak děti, ale spíš jejich rodiče nestojí o klasickou oddílovou činnost, kdy se scházíte jednou týdně ve vyzdobené klubovně, a potom jezdíte na výpravy. Asi málokoho napadne přičítat tuto skutečnost něčemu jinému než projevům kariérně zaměřené moderní společnosti. „Rodiče chtějí vychovat v mnoha ohledech šikovného a vzdělaného člověka, který bude perfektně ovládat hudební nástroje, cizí jazyky, a k tomu jeden až dva sporty.“

Jeden by si skoro pomyslel, že když se to celé spojí s dobře zakotvenou a efektivní environmentální výchovou, zakrátko se dočkáme generace poučených, k přírodě citlivých a šetrných perspektivních manažerů.