Venkov postupně zmizí

Kam se poděla venkovská krajina, kterou maloval Josef Lada?

Na Ladových obrázcích kvetly ovocné stromy, ale ty už byly většinou vykáceny, protože lidé jsou líní používat žebřík a počítají s tím, že všechno od jablek po mrkev koupí v supermarketu. Na obrazu se podílela humna, která se stodolami a vysokými stromy měnila vesnice na zelené ostrovy v moři polí. Stodoly však během socialistické éry většinou zchátraly a stromy často vzaly za své při pozemkových úpravách. Ladovy kapličky a kostelíky nad vesnicemi sice zůstaly, ale zmizela drobnokresba ovocné zeleně včetně starých krásných polních cest. Tak dlouho se mluvilo o tom, že rozvoj venkova je bezproblémový a že si venkov pomůže sám, až nám potichu zmizel. Ve vesnici, kde jsme žili za války, byl jediný nový jednopodlažní dům mezi lidovými domy z přelomu 19. a 20. sto­letí — některé byly ještě starší. Dnes je to přesně naopak. Všechny si lidé radikálně přestavěli nebo nahradili novostavbami.

V čem spočívá genius loci typické vesnice?

O geniu loci byly napsány tlusté knihy, protože jde o subjektivní pocit, který se brání jakémukoli zaškatulkování. Genia loci bylo možno ještě donedávna potkat například v malé vesničce Hrubšice na řece Jihlavě. Ve vstupním prostoru, kde stojí nádherný barokní mlýn, vedle bílá zeď s vraty mezi mocnými pilíři, naproti zámeček a pak krátká ulice vedoucí k jinému podobnému prostranství s malou kapličkou. Nikde pravý úhel, domy jak rozsypané, hrany fasád změkčené stálým líčením vápnem, okna kastlová a nad nimi jakési kulaté, téměř krajkové cementové tvárnice umožňující větrání půdních sýpek. Dřevěné ploty a za nimi bujné květiny, tedy ne konifery v ulízaných trávnících. Řekla bych, že genius loci tam předl spokojeností, ale už nepřede. Přispělo k tomu mnoho malých, zdánlivě bezvýznamných změn: mlýn nemele, pilíře nejsou, okna zámku už nemají ty správné proporce, lávka u mlýna vede přes zasypaný náhon a šumění splavu už tu není v noci slyšet, protože byl ro­zbořen. A dál chatoviště podél řeky, a to v místech tak krásných, že se tam jezdilo na kole téměř nábožně jako do kostela. Přesto patří Hrubšice k obcím, které trendy současné doby postihly relativně nejméně.

Co je na zdejším venkově unikátní, co jinde nevidět?

Ve vaší otázce bych sloveso je nahradila tvarem minulým a odvolala se na knihu Václava Mencla Lidová architektura v Česko­slovensku. Zalistujte v ní a prohlédněte si jejích takřka čtrnáct set fotografií tak unikátních objektů, že mnohým z nich ministerstvo kultury poskytlo ochranu, ale jen v podobě seznamu památkově chráněných objektů, tedy žádná finanční podpora. Takže velká část z nich spadla nebo byla spadnuta, aby uvolnila místo novým rodinným domům, které připomínají zlaté korunky v chátrajícím chrupu.

Jako Moravačka miluji jihomoravské statky, jejich podsaditost, jednoduchost ozdobných prvků, gejzíry kytek v předzahrádkách; to jinde nevidět. Ale vím, že jinde jsou nebo byly jiné krásné objekty a jejich uspořádání, takže člověk procházející nebo projíždějící naší krajinou snadno rozpoznal, že překročil nějakou hranici, která v běžných mapách není zakreslena, a ocitl se v krajině jiné. Ty změny nastávaly v řádu desítek, nikoli stovek nebo tisíců kilometrů, a to návštěvníky odjinud udivuje a potěšuje. Představte si, že bychom jim na jejich cestách nabídli nádherné zájezdní hospody zřízené třeba v těch starých tvrzích a zámečcích, kde by vypřáhli své koně, napili se místního dobrého piva a pak usnuli v kanafasu a v hlubokém tichu! Je to naivní představa, že jo.

Kam podle vás venkov spěje?

Když vypnete diktafon, tak vám to řeknu.

Tak to zkuste opsat.

Všude jsou dobře vybavené prodejny stavebnin, které nabízejí od Aše až po východ území — jak říkají meteorologové — všechno možné i nemožné pro přestavbu domu, aby byl modernější než ten sousedův, například plastová okna se zlatými příčkami, netradiční krytinu, fasádní barvy netradičních a křiklavých odstínů, kůžílková zábradlí a stovky dalších prvků umožňujících zhanobit tradici.

Třeba v jižní Anglii zůstaly zachovalé staré vesnice, kde jsou lidi ochotni žít a v domě zohýbat hlavu, protože mají někde nízké stropy. Celé vesnice, aniž by šlo o skanzen, jsou úzkostlivě udržované v tomto stylu. Proč aspoň toto nemáme?

Čím myslíte, že to je?

Anglické vesnice nebyly v minulosti ničeny dlouholetými válkami jako vesnice evropské. Tamní architekti si uvědomili krásu a osobitost venkova, takže se snaží, aby jejich nové domy splynuly s prostředím. Všechny kvalitní anglické detektivky se odehrávají právě tam.

Kde cítíte hranici mezi proměnou a devastací?

Těžká otázka, skoro na odborný článek nebo na knihu, na níž by se podíleli nejen architekti a urbanisti, ale také sociologové, historici a filozofové. Já jako skeptik si myslím, že proměna naší vesnice a krajiny má charakter devastace, protože to nové nepřineslo žádné vylepšení, ba naopak. Vývoj architektury od slovanské chýšky po vilu Tugendhat je poznamenán velkým počtem změn vedoucích ke stále lepšímu standardu bydlení a jinému, ale stejně kvalitnímu architektonickému ztvárnění. Což podle mého soudu současná přestavba vesnice nepřináší. Ale nechci vstupovat na tenký led mých dnes už nedostatečných znalostí terénu ani na kolbiště mezi architekty tradicionalisty na straně jedné a těmi, kteří hrdě a bez skrupulí postaví mezi chaloupky objekt, který by vzbudil pozornost i na světové výstavě.

Také v krajině mají současné změny charakter devastace. Všude topoly kolem upravených toků, záplavy kopřiv kolem odvodněných struh, špatné zemědělské cesty, eroze, zaplevelené pastviny v zájmu útlumu zemědělské velkovýroby, chátrající farmy, drastické ubývání rozptýlené zeleně, protože každý má doma motorovou pilu a ví, že energie budou dražší a dražší. Plánovaná výroba biobenzinu z obilí oprašuje staré příběhy o božím trestu, alespoň v duši těch, kteří pamatují, jak se jejich dědové shýbali pro hroudu, která jim při orbě spadla mimo pole. Hrozby povodní způsobily, že si vodohospodáři vzpomněli na své plány postavit údolní přehrady na téměř každém toku. Potřebné zvýšení retence povodí je stále bílým místem v jejich čistě technicky orientované mysli. A jak by tím krajina zkrásněla.

Lidé z měst by se rádi vraceli na idylický venkov jako vystřižený z Babičky, kde kvetou pampelišky, kolem stavení běhají slepice a husy chodí po návsi…

Někde jsem četla úvahu, že město by mělo poskytovat dotace venkovu, aby pro jeho obyvatele udržoval babiččino prostředí, tedy aby se ve stínu lípy, za kdákání slepic a zpěvu nebeského ptactva mohli měšťané zotavit ze stresů informačního věku, modravé záře počítačů a shánění lepší kuchyňské linky, než mají sousedi. Kdyby se tento nápad ujal, budou s jeho realizací problémy. Viděla jste někde ošetřený starý ovocný strom nebo dokonce někoho, kdo stojí na žebříku a trhá hrušky nebo švestky? Ještě že je někde aspoň posbírají a dají do kádě! Ale ani sbírat se nikomu nechce, říkal jeden penzista v hospodě. Nebo kdo bude na dvoře, kde má gril a posezení, chovat slepice a nosit jim kopřivy, aby měly žloutky barvu pomeranče? Kdo ve svém anglickém trávníku obnoví hnojiště na králičí hnůj? Chiméry.

Je naivní očekávat, že i venkov jednou zažije svoji renesanci? Návrat k tradičním formám venkovského života? Že lidé budou obhospodařovat okolní pole, kosit louky a pást dobytek?

Nevím, leda že by přišla nějaká hladová léta nebo někdo uzavřel ventily na přítoku energií. Nebo by se to stalo módou jako dnes chození v botách bez zavázaných tkaniček.

Může podle vás současnému venkovu po­moci turistika?

Turistika je sen všech lidí a jakoby všelék. Když chtějí někde pozvednout vesnici, na prvním místě jmenují turistiku. Čistá turistika jim nepomůže, to je hospoda a pět obědů navíc. Leda že by se rozvinula agroturistika, že turista půjde zcela nevábnou zemědělskou krajinou s cílem, že se někde ve statku podívá, jak to tam dělají, dostane dobře najíst a koupí si domů nefalšované mléko, které před ním nadojili.

Ani cyklisti to nezachrání, ti pouze hltají kilometry. Ještě jsem neviděla cyklistu, který by se kochal výhledem do krajiny.

Třeba Velké Karlovice v Beskydech jsou turisticky atraktivní, ale je pravda, že venkov už moc nepřipomínají.

Jistě, když bude vesnice rekreačně atraktivní, vyrostou tam hospůdky a hospody, golfová hřiště a všelijaké zařízení podle nápadů nějakých architektů. Kolik vesnic ale leží v turisticky atraktivním prostředí a kolik v širých lánech? Je chiméra, že všechny budou navštěvovat bohatí turisté.

V ekologických kruzích jste známá svými diafony, které jsou v dnešní době už vylo­ženě archaickým médiem. To byl váš nápad zkombinovat plynulé promítání diapozitivů se slovem a hudbou?

Dovolím si oponovat. Nejsou archaickým médiem, jde jim „rozvázat tkaničky“, tedy převést je na DVD nebo VHS, ale co do kvality promítaného obrazu diapozitiv stále vede.

Na výhodnost spojení slova s obrazem přišel už Komenský, já jsem to vylepšila hudebním doprovodem. Možná mezi prvními u nás. V Brně na přelomu 70. a 80. let fungoval Diafonklub, jehož členy byli převážně mladíci, vesměs dobří fotografové a technicky zruční. Díky jim bylo promítání zcela automatizováno, takže divák měl dojem, že jde o film. Na rozdíl od filmu má ale diafon lepší možnosti předvést, jak se problém vyvíjel; dáváte získané dia do šuplíku a pak je zařadíte za sebe: Že vám ornice při bouřce zarovnala potok a brambory teď vypadají jako v hydroponii? Pochopitelně, podívejte se, jak se tu dříve oralo a že se na některých místech neoralo vůbec, byla tam louka, pastvina nebo mez.

S těmi mladíky z Diafonklubu jsme jezdili na soutěže, oni měli kvalitnější obraz, já scénář. Diafonům přálo například pražské planetárium svými celostátními přehlídkami. Bylo tam milo, dokonalá projekce, stovky zjevně tradičních návštěvníků, taky zkušenosti. Promítači nám říkali: „Děti nevydrží být pozorné více než 15 minut, pamatujte na to.“

Připravovala jste diafony ke konkrétním problémům, jako byla například výstavba novomlýnské nádrže. Měly tedy fungovat nejen jako osvěta, ale i protest?

Jasně, bylo v tom obojí. Vždycky tam byl záměr otevřít lidem oči a kritika.

Neměla jste s tím problémy?

Kupodivu ne. A to jsem promítala na školách, na přednáškách pro veřejnost nebo třeba pro turisty. Jezdila jsem s tím jak obchodník s deštěm.

Pouze výstava Krajina budoucnosti, kterou jsme — bylo nás několik přátel — zesměšnili megalománii plánovaných novomlýnských nádrží, způsobila, že jsme se zodpovídali před kádrováky v Hydroprojektu. Tehdy nás zachránil profesor Fuchs jako předseda Svazu architektů.

Podle čeho jste si vybírala témata?

Třeba k diafonu o městské zeleni mě přivedly okolnosti, náš ústav na čas přesunuli do Líšně. O poledních přestávkách jsem chodila s fotoaparátem po sídlišti a pozorovala, jak se na něm podepsaly jeřábové dráhy, požadavek vysokých hustot obyvatelstva a skutečnost, že už v projektu nebyla zeleň řešena jako svébytná funkční složka, ale že byla chápána spíše jako výplň mezi zástavbou.

Zemědělci v nedbalkách byli výsledek mého víceletého pozorování změn, které způsobili v mé rodné krajině. Diafon V tom luhu pod Pálavou byl nářkem nad ztrátou nejkrásnější krajiny, jakou jsme na jižní Moravě měli. Když byla zatopena vodami přehrady, pociťovala jsem to jako životní ztrátu.

Myslíte si, že diafony napomohly ochraně přírody?

Tu otázku myslíte vážně? Pomohlo někdy něco? Zpomalit zkázu není v silách jednotlivce, přesto se přiznám, že občas cituji slova Matky Terezy, která pronesla na nějaké světové konferenci. Smyslem jejího projevu bylo, že v silách jednotlivce není zastavit negativní vývoj nebo pohnout světem, ale učinit tím směrem alespoň jeden krok. A že když kroků bude víc, mohou se dít věci. Ale tvorba diafonů mi dělala radost a bylo radostí setkávat se při promítání s lidmi, kteří byli na stejné vlně. A že jich nebylo zrovna málo.

—

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.