Vítejte v minulosti

Nenásilné hnutí za změnu společnosti — hlavní téma 15 let staré Poslední generace — ilustrovala fotoreportáž z tábora u Temelína, ve kterém se vystřídali Ivan Klíma, Jan Keller nebo písničkáři Vladimír Merta či Oldřich Janota. Vedle celodenní blokády elektrárny aktivisté v okolí Temelína zateplili na 150 domů. Iniciátor tohoto předchůdce programu Zelená úsporám, Američan Paxus A. Calta, v článku Temelín a konec jaderného věku předvídal: „Během našeho života budeme svědky postupného odstavení všech jaderných elektráren v USA. Temelín je v této historii rozhodujícím mezníkem… Pokud neuspějeme, bude až na další generaci, aby jaderné šílenství zastavila.“ Jelikož téměř všechny relevantní politické strany dnes chtějí temelínského otesánka přikrmit o další dva bloky, zopakujme si některé Caltovy rady: obracet se na veřejnost, sestavit velkou občanskou koalici, striktně se držet principu nenásilí, podporovat alternativní řešení a nevzdávat se (dokud elektrárna nezačne dodávat elektřinu do sítě…).

Další aktualizaci nabízí slova Ľuby Ľacinové ze semináře Spoločnosť ako keby na ľuďoch záležalo: „Zelení svojmu heslu ‚nie vľavo, nie vpravo, ale vpredu‘ zostali veľa dlžní. Neprekročili tradičné pravoľavé politické spektrum. Mnohí z nich boli priam osudovo spätí s ľavicou. V posttotalistických štátoch je nejeden zelený vlastne recyklovaný komunista. Iní pragmaticky zvažujú možnosť spolupráce s pravicou. Dôvod? Nevidia šancu, že by ľavica dokázala nebyť populistická. Nevidia ani magickú Tretiu cestu.“ Na otázku autorky „Ktosi povedal, že moc korumpuje a absolútna moc korumpuje absolútne“ pak členka britské Strany zelených Sara Parkinová odpověděla: „Áno, ale bezmoc korumpuje tiež. Stojí pred nami problém, ako uspieť a nestratiť vlastnú dušu. Myslím, že práve zelení majú najlepšie šance to dosiahnuť, pretože majú hlbšie filozofické korene.“ Kéž by.

Trojdílný miniseriál o vztahu předních ideologií k přírodě uzavřel Jan Keller tím, že socialismus stejně jako liberalismus a konzervatismus působí tváří v tvář ekologické krizi podobně rozpačitým dojmem. „Učení vědeckého socialismu vzniká v situaci, kdy sociální spravedlnost je zřetelně nedostatková, zatímco zdroje přírody se zdají být neomezené. Proto může Marx snít o budoucnosti, kdy ,společenské bohatství poteče plným proudem‘. Dnes věří této pošetilosti snad již jen neoliberálové.“ Pro přežití v nastávajícím věku skromnosti je pak podle něj nutná především solidarita. Ľuba Lacinová jej doplňuje: „Len my sme v krajine nikoho — príliš bohatí, než aby nám išlo o prežitie, príliš chudobní, než aby nám išlo o Život.“