Všichni jsme postiženi

Váš život je spojen s počátky zájmu o duchovní kulturu Indie a Dálného východu, především o buddhismus a jógu. Jak a kdy jste začínal?

Začínali jsme jako mladí intelektuálové v polovině 70. let. Každý mladý člověk má zájem o duchovní rozvoj. Každý člověk chce nějak objevit svou duchovnost, sama sebe. Já jsem zjistil, že mně nejvíc vyhovuje forma zenového buddhismu, ta nejpřímější, kde je ale potřeba tvrdě pracovat a proto se výsledků dosahuje poměrně rychle, a jsou tedy relativně dostupné. Mě nelákalo sedět dvacet let v meditaci, někde v klidu, v ášramu, protože mně připadalo, že život je stále rychlejší. Představitelé staré školy, jako například František Drtikol nebo Eduard Tomáš, měli nekonečně mnoho času, protože společnost vypadala, že se nikdy nezmění. A najednou se to začalo rychle měnit. Přišly počítače a bylo jasné, že to bude čím dál tím rychlejší.

Šlo mi o to nebýt duchovní jen pro duchovnost, ale duchovnost použít k obohacení života, ke zjištění, co jsem zač, proč jsem tady, čím bych mohl být nejplatnější. A ukázalo se, že to jde, jenom se trošku snažit.

Duchovnost je vrozená každému člověku a kolem jednadvaceti let – říkám tomu duchovní puberta – hledá každý sám sebe. Dokonce se ví, že se propojují čelní, frontální mozkové laloky a duchovnost, orientace ve světě, duchovní orientace, se buduje právě v téhle duchovní, druhé pubertě. Ve společnosti, která na to ovšem nemá rituály, která na to zapomněla, jsou pak všichni duchovně jaksi nedospělí, nemají vnitřní jistotu.

Na svých seminářích hry na tibetské mísy vždy znovu a znovu zjišťuji, že platí to, co jsem kdysi dávno zjistil na sobě, totiž že my Češi jsme komunikativně zablokovaní. Neumíme se prosadit, neumíme se vyjádřit, nezníme. Nemluv, stůj, počkej, až tě vyvolám. Tím nás vychovávali už od školky. Pak přišla škola, zaměstnání a pořád stejný mechanismus okřikování. Ale tradice rakousko-uherské hierarchické autority, tato pyramidální struktura dnes prostě přestává fungovat. Byl-li však člověk celý život v této tradici vychováván, bude mít potíže. Někteří naši politici prostě už nebudou jiní – pokud by ovšem nezačali meditovat, jinak věci vidět a cítit. Naštěstí dneska už je tady tolik informací, že každý si při troše snahy může nalézt – i u nás – onu odpovídající formu cesty k duchovnosti, která nejvíc bude vyhovovat jeho typu.

Není to jenom otázka Čech, ale i Západu jako takového. Naštěstí se svět stále víc propojuje. Stejně jako se sále víc propojuje levá hemisféra mozku s pravou. A toto propojování bude stále intenzivnější.

Říkáte, že jsme zablokovaní. Dá se s tím něco dělat?

Samozřejmě. Jde o to se probudit. Probudit se z iluze, v níž žijeme. A to, že žijeme v iluzi, se dneska všeobecně ví, je to dokonce v každé příručce psychologie. Ale lidé už jaksi neumí číst, přečtou si to, ale nedojde jim to. Když je tam napsáno, že světlo dopadne přes čočku na sítnici a dál jde jen elektromagnetický a chemický vzruch po nervech a vzadu ve vizuálních centrech mozku se obraz rozloží, převrátí, složí a mozek včetně těch všech podprogramů vytvoří iluzi světa, lidé nechápou. Nepochopili, že svět je opravdu iluze, mája, kterou vytváří program v mozku. A ten je ovšem ovlivněn náladou, emocemi, tím, jak a co jsme snědli, jak jsme se vyspali atd. Takže jak nebýt otrokem svých smyslů, svého způsobu vnímání světa? Prostě jej změnit. A to jde mnoha způsoby. Například v Tibetu se naštěstí tato technologie zachovala v hudební tradici a v původní šamanské tradici bön. Šaman svět nemění, protože jej prostě změnit nemůže. Změní proto svůj způsob vnímání světa. Čili, když mám šéfa nebo politika, který mě vždycky spolehlivě naštve a rozčílí k nepříčetnosti, tak je to můj problém. Když změním postoj a začnu v něm vidět klauna, tak mě vždycky rozesměje, protože ani můj mozek ani mé tělo nebude zablokováno všemi těmi adrenalinovými reakcemi. Tyto reakce jsou evolučně po miliony let vyvíjeny pro potřeby přírody, na tom není nic negativního, jenže dnes je svět zcela jiný než v době, kdy náš předek fungoval v tlupě o dvaceti členech na africké lesostepi. Neměl bych tedy zapomenout, že softwarově a hardwarově jsem vlastně velmi zastaralý a měl bych s tím počítat. To co fungovalo před statisíci lety již nefunguje na stadionu, v klášteře nebo na zasedání bezpečnostní rady státu.

Je potřeba si to všechno uvědomit a začít pracovat na tom, abych se naučil vždy každou situaci vidět ne tak, jak mě to naučila maminka nebo nějaká učebnice dávno zapomenutého, zakomplexovaného pisatele. Jde o to prohlédnout, probudit se z toho smyčkového spánku, který pro nás vyrobila rodina a škola. Avšak nemohu z pasti, dokud nevím, že v ní jsem.

V Americe s tím např. začali v 60. letech beatnici či buddhisté, jako Snyder nebo Kerouac. U nás v Čechách jsme neměli žádné informace a jediná cesta, jak být svobodný, byla buď dělat bigbeat, ale i tak vás mohli zavřít, nebo takříkajíc jít dovnitř. A to znamenalo buď utéct na chatu, ale to nikomu než rodině nic nepřidá, anebo zkusit poznat sebe sama uvnitř. Uvnitř je totiž člověk svobodný. A to i ve vězení. Já jsem například ve vězení učil jógu. Na cele se mnou bydlelo šest mužů, kteří byli schopni prokecat celou noc o tom, jak jsou nešťastní. Učil jsem je tedy, že jakmile nastane večerka, tak mají jít okamžitě spát, protože ve snu jsou svobodní. Říkal jsem jim: To je čas, kdy nejste ve vězení! Učil jsem je snít, aby zjistili, že svět je iluze, že i v klášterní, nemocniční nebo vězeňské cele je člověk svobodný tak, jak se naučí a odváží být svobodný.

Není to ale příliš individualistické a sobecké? Aby to nevyznělo tak, že se každý má starat jen o sebe…

Je nesmysl chápat tento individualismus pejorativně. Studovat cestu Buddhy, prohlásil jeden klasik, znamená studovat sám sebe. Studovat sebe znamená zapomenout na sebe. Tedy zapomenout na „program Já“. Teprve potom člověk zjistí, o čem to je, a teprve potom může případně předat své zkušenosti. Je to stejné, jako kdybych obvinil všechny vysokoškoláky, že jsou individualisti, protože se, když studují, starají jen o své vzdělání. Ne, vzdělání každého člověka je přínosem pro společnost. Při kurzech hry na tibetské mísy je úspěch jednoho úspěchem všech. Když zpívá sbor a jeden to umí a uvolní se, okamžitě se rezonančně uvolní hlasivky všech devadesáti dalších ze stočlenného sboru. A všichni jsou na tom lépe.

Ale vraťme se ještě k duchovnosti, která s tímto úzce souvisí. Západní vědci pomocí magnetické rezonance zjistili, že když člověk na cestě k duchovnosti medituje, má daleko více propojené mozkové hemisféry. Prostě funguje daleko víc. Řečeno současným jazykem, má přístup k neskutečně větší operační paměti. Znamená to tedy, že jeho rozhodnutí jsou opřena o daleko víc informací. Není pak náhoda, že duchovní člověk je pak daleko zdravější, tolerantnější a soucitnější než normální člen populace. Je přátelštější, je to sluníčko v kolektivu. Má nápady, je intuitivnější a ekologičtější. Všichni ekologové, ale také všichni ostatní, budou muset být za deset, dvacet let víc duchovnější. Anebo nebudeme vůbec!

Nikdo z nás dnes nefunguje tak, jak by mohl a měl. Jsme v jistém smyslu oběti obětí, jsme poškozeni porodem, vzděláním. Dneska už to víme a víme také, jak to napravit. Jen začít!

Neříkám to proto, že bych si stěžoval. Ale vadí mi ten nedostatek skutečně relevantních informací, zvláště když vidím politiky na televizní obrazovce a čtu jejich názory. Připomnělo mi to rčení, které šířil již spisovatel A: Procházka v roce 1968: Když se loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň.

Jde o proporce a uvědomění si iluzornosti světa a vyjadřování. Byl jsem nedávno v Radiožurnálu a uprostřed povídání o duchovnosti v pořadu Doteky víry vběhla do místnosti reportérka a začala číst : „U Plzně havarovalo dopravní auto, je tam těžká nehoda.“ A zase odběhla. To ale přece není pravda! Proč celý národ musí neustále vědět, kolik mrtvol je tam a tam. Kolikrát vás včera zastřelili? A předevčírem? Že vás ještě nezastřelili? No vidíte! A přitom v novinách to vypadá jinak. Pravda by tedy měla být jiná. Když moderátor řekne, že na dálnici D1 mezi Prahou a Brnem došlo k pěti nehodám, má pravdu, ale nemá pravdu z hlediska proporcí. On by měl říct, že 286 556 aut dojelo v pořádku do cíle své cesty, jen pět z nich se nabouralo. V novinách bych se měl dočíst o porodech, o nádherných dětech, o úspěších maminek, o krásné kedlubně, kterou někdo vypěstoval. To je pro lidi dnes a denně důležité. A vzadu někde by mělo být: Kdo chce vidět nějaké havárie, tak jděte na www.havarie.cz. To by život a svět samozřejmě vypadaly jinak. Protože čím víc mrtvol a čím víc havárií, tím víc jsme stresovaní, tím víc jsme staženi adrenalinem, tím míň nám fungují obě hemisféry, tím míň jsme lidsky a morálně funkční, tedy, v tomto smyslu, duchovní a ekologicky zdraví.

Ale na to vám někteří namítnou, že televize, zvláště pak komerční, poskytují jen to, co lidé chtějí.

Nesmysl! Nesouhlasím. Lidé chtějí to, co jim vnutí. Například v Kanadě bylo rádio, kde si takový starší pán v důchodu vždycky mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní jenom povídal. Nehrál skoro žádnou hudbu, jen si povídal s těmi, kteří mu zavolali. Po dvaceti letech jeho kariéry přišli majitelé rádia na nápad, že ho vyhodí. Tak ho zrušili. Tehdy ještě nebyly žádné peoplemetry. Okamžitě bylo rádio zaplaveno obrovským množstvím dopisů, protože v celé Kanadě všichni lidi, co nemohli spát, poslouchali. Poslouchali, protože v lidském hlase je daleko víc, než tušíme. Lidský hlas přenáší všechny emoce a souzní, rezonuje. Když někdo medituje a v klidu povídá, tak ten, který jen poslouchá, se okamžitě zklidní. I jeho hlasivky se uvolní. Když tibetští mniši začnou mručet, uvolní hlasivky, a jenom poslechem těchto mnichů se pak následně uvolní jakýkoli poslouchající Čech či Američan.

Ne, námitka, že lidé chtějí vraždy a mrtvoly, není relevantní. To jen bankéři a majitelé novin a rádií či televizí nikdy nezažili, že to může fungovat jinak. Můj recept zní: Přesvědčete bankéře, pozvěte je na nějaký krásný kurz, kupte jim tibetskou mísu, ať se uvolní, aby zjistili, že to funguje, a že věci dlouhodobě prospěje spíš, když své investice nebudou chtít zpátky se stoprocentním ziskem za čtrnáct dní, ale třeba až za rok.

Není to ale pohled typický pro stoupence určité menšinové kultury, že by to fungovalo jinak a lépe, jen kdyby k tomu dostali od bankéřů a mocných tohoto světa dostatek prostoru?

Teď jste popsal tu negativní stránku. Železný a pár bankéřů ovlivnili svět ke svému zisku, protože na mrtvolách se vydělává nejlépe a nejjednodušeji. Byli by sami proti sobě, protože soukromá rádia nebo třeba televize Nova tu nejsou kvůli tomu, aby nás poučily, ale aby vydělaly prachy, a to co nejrychleji. A my jsme tak hloupí, že jsme ještě nezjistili, že jsme v pasti.

Když uděláte řez neuronovou kůrou člověka, který je rozčilený, naštvaný, nepřející a nesoucitný, tak přímo uvidí, jak to funguje proti němu samému – jak si škodí. Lze mu pak poradit: když budete denně meditovat, jíst zeleninku, chodit hezky do lepší společnosti, číst pozitivní knihy, poslouchat uklidňující hudbu, když vypnete Novu, a dokonce už i ČT1 a když to vydržíte tři měsíce, potom zjistíte, že se vám neurony úplně jinak propojily. Zjistíte, že lze a je možné svět vnímat úplně jinak. Je to jako pomalé osvícení. To je buddhismus, protože buddhismus je systém metod vedoucích ke změně postojů k realitě.

Například Edison vynalézal tak, že pracoval v mozkovém alfa stavu, který používají šamani a kterého lze dneska dosáhnout různými metodami a technikami, například tzv. psychowalkmany. V normálním stavu totiž fungujeme stejně jako okolní společnost – staženě, neefektivně. A to, čemu my říkáme normální stav, je ve skutečnosti nenormální. Je to aušus, je to poškozené. Porodnice jsou továrny na poškozené výrobky, stejně jako školy. Musíme to změnit!

V hlavě máme daleko víc než se domníváme, ale také v uších či v očích. Když budeme trénovat, můžeme například daleko víc slyšet. Učím dvojhlasný šamanský zpěv. Když jsem v devadesátém čtvrtém na setkání spolku Sysifos obhajoval New Age, tak na mě jeden vědec křičel: „To je takový nesmysl, jako kdybych, jako kdybych…,“ nemohl přijít na tu metaforu, „jako kdybych řekl, že člověk umí zpívat dvojhlasně.“ Tak jsem vstal a zazpíval jsem mu dvojhlasně šamansky. On na to: „Já jsem nic neslyšel.“ A utekl pryč. Tito skalní konzervativci si rybník nevypustí. Ale díky technologiím, informacím, časopisům, díky vám žurnalistům bude čím dál více lidí vědět o tom, že to jde i jinak. Pak záleží jen na nich.

Naděje je také v dětech, tedy v těch, které jsou rozeny přirozenějším způsobem, které jsou rozeny doma, ne v porodnicích, které tak propagují již desítky let se nevzdělávající lékaři. I oni byli totiž kdysi poškozeni, i oni jsou obětí systému. Jak po nich chtít, aby mysleli jinak, když to neumí? Žádný z nich nezkusil rodit doma. A přitom tvrdí, že je to nebezpečné. Přitom neexistuje jediný vědecký důkaz, potvrzující současný způsob porodu, a dnes jsou k mání naopak již stovky důkazů, že právě medicínský porod ženu a dítě. A tedy celou společnost, poškozují.

Kdybych to měl shrnout, tak v podstatě jde o kvalitu života. Nemohu nevzpomenout příklad z mého dětství. Tehdy moje matka vždycky do sítka nasypala gruzínský čaj, jiný tehdy nebyl, a pak jej přelila vařící vodou. Opakovala to třeba desetkrát, dokud se voda ještě zabarvila. Tomu říkala čaj. V Číně jsou dochovány záznamy o vítězi v soutěži degustací čajů, který prohlásil: „Tento čaj je z prvních a druhých lístků sedmileté rostliny pěstované na té a té půdě, na severním svahu v té a té provincii, vodu nabrali na horním toku toho a toho potůčku v té a té provincii. Čaj byl balený tak a tak a voda stála tři dny v kameninovém džbánu.“ V obou případech jde o lok čaje, avšak záleží na kvalitě vnímání. Když někdo dokáže z jednoho doušku čaje (života) otevřít tolik vesmírů, pak to znamená, že všichni na světě tyto možnosti také mají. Ptám se: Jak to, že po tom nepátrají? A odpovídám: Nemají informace. Ale doba se mění, stačí jenom sáhnout a vybrat si tu metodu, která mi nejlépe vyhovuje, abych zjistil, co jsem zač, k čemu jsem se narodil, jak mohu být nejlépe prospěšný, jak mohu fungovat a být šťastný.

Opravdu stačí tři měsíce, aby se v hlavě všechno přeformátovalo, přeprogramovalo. A potom najednou lup a svět vidím úplně jiným způsobem. Podobně jako šaman otočím způsob, kterým vnímám svět. Svět ve skutečnosti není problém. Problémem je tehdy, když na něj tak nahlížím, pak mám ale tělo zaneseno adrenalinem, jsem neustále stažený a stejně ten problém nikdy nevyřeším. Mám vředy, nemocný žlučník atd. Když se ale naučím to otočit, tak je svět radost. Jsem šťastný, každá buňka v mém těle je šťastná. Pak vyřeším úplně všechno – problém není problémem, ale výzvou.

Jistou roli v našem prostředí asi sehrála tradice, která vycházela z negativního postoje k tělesnosti.

To je pravda. V jednom rozhlasovém pořadu jsem asi hodně naštval dvě posluchačky, které mi pak telefonovaly, protože jsem řekl, že naše civilizace má dva tisíce let v logu člověka trpícího na kříži a že každého, kdo jen trochu dosáhl osvícení, ukřižovali nebo jinak zlikvidovali.

A i z tohoto hlediska je buddhismus velký dar lidstvu. Ještě že se uchoval, ještě že se globální hemisféry promíchávají, že dnes můžeme buddhisty, Tibeťany nebo Indy potkávat kdekoliv na Západě. A pokud se týká muzikoterapie, tak se těším, až i na pražské konzervatoři budou Ind, Číňan nebo Afričan učit na svoje tradiční nástroje. A protože je hudba mezinárodní a učí toleranci, přestaneme mít problémy s Romy a Vietnamci.

Všechny formy duchovnosti, všechna náboženství byla původně o tomtéž zážitku. Za pomocí tance, rituálů, nějakých travinek, konopí nebo muchomůrek člověk zjistil, že se mu propojily hemisféry – že vidí a vnímá v souvislostech. Staří Řekové například používali námel, tedy vlastně derivát kyseliny lysergové, čili LSD. Pomocí drogy v rámci eleuzinského rituálu přeformátovávali programy v mozku, bylo to super očistné.

Naše společnost je příšerně pokrytecká. Alkohol a cigarety povoluje, ale jedna rostlinka marihuany je trestná (a ženy v porodnici běžně dostávají do těla drogy silnější než heroin). Můžete ale chtít v republice, jejíž ministerský předseda hulil jednu od druhé a pil jednu becherovku za druhou, aby se něco změnilo? Můžete, ale ne po těch nahoře. Záleží jen na nás. Mimochodem, mladé ženy a dívky, proboha, nekuřte. Vůbec nezačínejte kouřit. Nikdo vám totiž neřekl, že budete mít asi potíže se sexem a orgasmem, s otěhotněním, těhotenstvím, těžkým dlouhým a poškozujícím porodem, a že vaše dítě pak bude mít s velkou pravděpodobností spoustu dalších návazných zdravotních, psychických, sociálních potíží.

Dlouhou dobu se pohybujete v prostředí alternativní kultury. Není možné, že právě toto prostředí přitahovalo a přitahuje spíše lidi, kteří mají nějakým způsobem blíž k duchovnosti?

Už jste si sám odpověděl. Samozřejmě, Protože společnost nevytváří odpovídající a vstřícné prostředí, lidé ho hledají všude jinde. Začátkem je ovšem už porod. Když se dítě narodí a není první minuty u maminky, ale místo toho jej odvezou a vrátí jednou za čtyři hodiny na kojení, tak se, zvláště u chlapců, nenaváží určité části mozku a z takových dětí v velkou pravděpodobností vyrostou emoční zbabělci. Ostýchají se, ztratí přirozenou zvědavost, jsou neustále vystresovaní, protože jejich základní softwarový program, který mají na celý život, je negativní: jsem ohrožený, není tady maminka, není tady bezpečí. Na tomto základě se pak ovšem tvoří, tedy v tomto případě netvoří, další složitější emoce, jako například empatie, soucit, schopnost spolupracovat, schopnost se pohádat a pak jít spolu na pivo. My všichni jsme tímto postiženi. Miminko v děloze medituje osmdesát procent času. Lékaři tvrdí, že spí, ale křivky zaznamenávající činnost mozku jsou podobné křivkám mozkových vln zkušených zenbuddhistických mnichů nebo indických jogínů. Opakuji, duchovnost, meditace, pohoda – to vše je to přirozený stav. To my jsme nenormální. Mniši jsou normální.

Na to, že je někdo zbabělejší a někdo méně, je zaděláno již porodem, traumatem u porodu. Dobře porozené dítě je přirozeně duchovní. Co z toho vyplývá? Chceme-li změnit svět, musíme změnit dnešní podobu rození dětí. Jestliže změníme rození dětí, tak do tří generací změníme svět. Nebude násilí a všichni pak postupně budou přirozeně radostně duchovní. Duchovnost nebude něco v uvozovkách, ale normální, běžný denní stav.