Výhry a prohry ekologického hnutí

Až na poučené výjimky a lidi přímo postižené budováním socialismu, jako například v severních Čechách, byl předlistopadový ekologický život nesnesitelně lehký. Problémy de facto neexistovaly, alespoň ne oficiálně. Až zpoza zdi jsme se například dozvěděli, že máme nejšpinavější vzduch v Evropě a že radioaktivní oblak z havarované černobylské jaderky se v dubnu 1986 několikrát prohnal i naším územím a že nám ti nahoře nějak pořád hodně lžou. Doba utajování informací a strachu veřejnosti ze státní moci pomalu erodovala.

Lidé začali pokládat i znepokojivé otázky typu: Proč musíme dýchat znečištěný vzduch? Proč nemáme informace o našem zdraví? A proč je špatné podepsat Několik vět, které obsahují požadavek, „aby byly všechny chystané i uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší malé zemi, a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům i veřejnosti“?

Zelené procitnutí

Před Listopadem se ochranou životního prostředí oficiálně zabývaly pouze povolené spolky jako Hnutí Brontosaurus při Socialistickém svazu mládeže (vzniká v roce 1974), Ekologická sekce Biologické společnosti při ČSAV (březen 1978) či Český svaz ochránců přírody (září 1979). Nelze ovšem nepřipomenout i Tis — Svaz pro ochranu přírody a krajiny (1969—1979).

Ekologická témata ovšem žila také v undergroundu. Například v rámci Charty 77 vzniklo Ekologické fórum (1987); ve stejném roce pak i Demokratická iniciativa (1987), která po vládě požadovala mimo jiné „celkové ozdravění životního prostředí“. Hnutí za občanskou svobodu (1988) nadčasově upozornilo, že „stavíme gigantické elektrárny ničící rozsáhlá území a jejich ekosystémy a přitom náš zaostalý průmysl je v plýtvání energií na jednom z předních míst v Evropě“. A České děti (1989) například požadovaly refe-rendum o pokračování výstavby a provozu jaderných elektráren. Podobně kriticky se stavěli i odborníci v Kruhu nezávislé inteligence (1989).

Uvolněný politický konec osmdesátých let přál i dalším aktivitám. Ekologická společnost (1987) nechtěla „jen“ chránit přírodu jako ČSOP, ale usilovala o „nápravu stavu životního prostředí jako celku“. Pražské matky (září 1988) se zaměřily na znečištění ovzduší. Severomoravský ekologický klub (září 1989) zase kritizoval výstavbu koksovny ve Stonavě. Zelený klub (září 1989) měl ambici stát se ekoporadnou. Hnutí DUHA (září 1989) upozornilo, že „průmyslová civilizace není udržitelná“, protože „krátkozrace plení přírodu a rozbíjí mezilidské vztahy“ a Děti Země (září 1989) si pod heslem „Alternativa existuje!“ přály zachovat pestrou přírodu a ve společnosti pluralitu názorů.

Akcelerace zájmu o životní prostředí se tedy roztáčí až s rokem 1987. Lidé z oficiálních i neoficiálních struktur se potkávali na hudebních festivalech u Ekostanu proti výstavbě přehrady na Křivoklátsku a lanovky na Sněžku či proti těžbě zlata v Mokrsku, na neohlášených demonstracích proti pražskému silničnímu okruhu přes Stromovku či na tolerovaném Brněnském fóru o podzemní tramvaji. A v oficiálních časopisech pražské Niky a brněnské Veroniky se hojně kritizovalo třeba vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros a průplav Dunaj-Odra-Labe. Nejinak tomu bylo i v Dejmalově samizdatovém Ekologickém bulletinu (1987—1991).

Bídný stav prostředí se tak mohl stát rozbuškou „politické revoluce“. Například v Teplicích probíhaly 11.—13. listopadu 1989 demonstrace pod heslem „Chceme čistý vzduch!“. Systém se zhroutil jen o pár dnů později a hned následující týden vznikl Zelený kruh jako platforma ekologického hnutí. Postupně se rodí další sdružení jako Calla (1991), česká pobočka Greenpeace (1992), Společnost pro trvale udržitelný život (září 1992), Ekologický právní servis (1995), Nesehnutí (říjen 1997) či Arnika (září 2001). Ekonevládky jsou jako jedny z mála připraveny pomáhat lidem při prosazování práva na zdravé životní prostředí a účastnit se rozhodování v rodící se svobodné společnosti.

Výhry a prohry

Po Listopadu sice komíny elektráren dostaly filtry a v severních Čechách se začalo o něco lépe dýchat, energetika však zůstala po celých dvacet let jedním z hlavních témat ekonevládek. V březnu 1993 Klausův kabinet schválil dostavbu dvou temelínských bloků, a to bez nějaké veřejné diskuse. Průběžné protesty vyvrcholily v roce 2000, kdy vláda dostala balíky s peticí, která požadovala, aby se o dostavbě rozhodlo v referendu. Podepsalo ji více než 115 tisíc lidí. Vláda však nakonec návrh na plebiscit zamítla. Prohra? Těžko říct, faktem totiž zůstává, že se podařilo do té doby nevídané: rozpoutat celospolečenskou debatu o tom, jestli vůbec potřebujeme další jaderku. Chuť stavit nové reaktory se však nevytratila. Aktuálně se ČEZ probírá třemi nabídkami zahraničních dodavatelů na dostavbu dvou temelínských bloků. Prý je potřebujeme, aby bylo dost elektřiny. Totéž říkal ČEZ před deseti lety.

Citlivým místem na ekomapě zůstává i těžba uhlí v Podkrušnohoří. Bourání Libkovic v roce 1991/1992 vyvolalo odpor místních i ekonevládek. Domy bránili vlastními těly. Stát demolici sice zastavil, ale v říjnu 1993 do obce nečekaně najely buldozery, čímž se uzavřel jeden příběh. Druhý se začal psát v roce 2003, kdy se v návrhu Státní energetické koncepce(SEK) objevila poznámka o „přehodnocení“ limitů těžby, které brání obce před postupujícími doly. Konkrétně šlo o Horní Jiřetín a Černice. Ekonevládky vyhlásily mobilizaci. V roce 2007 pak nová vláda potvrdila zachování limitů, stejně tak zastupitelstvo Ústeckého kraje. A co se nestalo letos v říjnu? Nový návrh SEK opět požaduje jejich prolomení, abychom měli dost paliva. Dodejme, že ČEZ každoročně vyváží v elektřině mnohem víc uhlí, než by získal těžbou za limity. A tak ekonevládky (mimo jiné) kupí nové a nové argumenty, které dokládají, že úspory energie a obnovitelné zdroje — to je ono.

Méně veselou kapitolou zůstaly také dálnice. V listopadu 1993 Klausova vláda schválila rozvoj dálniční a silniční sítě, aniž by pokládala za nutné přehodnotit ten z roku 1963. A tak MŽP například v roce 2000 odkleplo dálnici D8 z Prahy do Drážďan přes chráněné České středohoří, bez dlouhého tunelu. Protesty neprotesty. Výstavba předražených dálnic i nadále probíhá podle nezměněného plánu, byť ekonevládky v roce 1998 předložily alternativní návrh.

Naopak se podařilo zabránit výstavbě cementárny u Tmaně a ve Štramberku, těžbě zlata v Kašperských horách či otevření černouhelného dolu v Beskydech. A další bod: do prvních zón šumavského národního parku se už s motorovou pilou nesmí. Blokáda v roce 1999 zachránila nejen zbytky unikátních pralesů, ale také se konečně změnilo téma debaty: namísto počítání kůrovců se začalo diskutovat o tom, k čemu má vlastně národní park sloužit. Připočtěme také pěkně rozjetou ochranu velkých šelem, mimo jiné díky dobrovolnickým hlídkám. Potěší i knokautování opakovaných útoků na oslabení zákona o ochraně přírody a krajiny či prosazení zákona na ochranu ozonové vrstvy díky dvěma peticím s více než 140 tisíci podpisy.

Ještě připomeňme, že za rozšířením certifikací Bio, FSC a Fairtrade u nás stojí rovněž ekonevládky. A když už mluvíme o osvětě, zmiňme také fungující síť ekoporaden (STEP) a ekovýchovných center (Pavučina).

Podtrženo, sečteno?

Těžko však přejít mlčením, že ekologickému hnutí po roce 2000 tak trochu dochází šťáva. Ekonevládky se profesionalizovaly a zefektivnily svoji práci, vytratilo se ovšem ono tolik potřebné nadšení z počátku 90. let. Prosadily spoustu důležitých zákonů a mnozí ekologové mají pověst fundovaných expertů. Staly se respektovanou silou. Přesto má slovo ekolog či zelený u veřejnosti a řady (nejen) vysokých státních úředníků stále spíš hanlivý nádech. Na druhou stranu opakované průzkumy veřejného mínění potvrzují, že právě ekonevládky v oblibě a důvěryhodnosti daleko předčí politiky i státní instituce a trvale obsazují jednu z nejvyšších příček. Zkrátka, nechme si pesimismus na lepší časy.