Vzpomínka na horala Lea

Milý Leo,

na sklonku léta jsme se sešli na loučce s hořci u potoka Mazáku, abychom se s tebou rozloučili. Na Muchovicích pod nádherným klínem vzácně dochovaných horských lesů na svazích Lysé hory jsi prožil velkou část svého života. Zde jsi nás vítal svým „zdar strécu, zdar teta“, jezdilo nás sem tolik, že sis prostě všechny nemohl pamatovat. Pro mnoho obdivovatelů divoké přírody, lesoochranářů a různých alternativců jsi byl zásadním učitelem a příkladem houževnatého, skromného a znalého člověka, který bez přehánění věnoval svůj život ochraně přírody. Obdivovali jsme Tvůj neuvěřitelný intuitivní pozorovací smysl pro přírodu a lidské charaktery. Úžasná byla Tvá schopnost předávat druhým to, co jsi vypozoroval z dynamiky ekosystému horských lesů. Jako horal jsi v nich žil a tam, kde jsme se škrábali do svahu v pohorkách, jsi pobíhal jen v nazouvákách a rozdíl mezi ročními obdobími nebyl na Tvém oblečení nikdy moc znát. Muchovicemi prošlo několik tisíc lidí, kteří si pamatují Tvoje květnaté povídání, exkurze po flyšových stezkách v pralesních rezervacích či vyjížďky na huculech. Mnozí z těch, kteří se letos vydali bránit smrčiny na Ptačím potoce před zpupným diletantstvím vedení šumavského národního parku, byli i Tvými žáky. Prošli některým z mnoha lesoochranářských táborů, Týdnů pro les a víkendovek, co jsi na Muchovicích s Hnutím DUHA a Brontosaury organizoval. Tvé Muchovice se na dlouhá léta staly neformálním srazištěm česko-slovenského lesoochranářského hnutí.

Po studiích brněnské „lesárny“ pracoval Leo Košťál v lesnickém výzkumu a věnoval se záchraně genofondu původních lesních dřevin. Přišel se spoustou průkopnických nápadů, jak pomoci člověkem poškozenému lesu s využitím síly a dovednosti přírody. Metodou saprofyt se například snažil napodobovat přirozenou obnovu smrku v horských lesích na mrtvých kmenech. Díky své zvídavosti a pozorovacím schopnostem brzy začal tušit, že problém nemocného lesa není ani tak v síle imisní zátěže, jak se běžně uvádělo, ale daleko ve větší míře se na něm podepsalo dlouhodobé nevhodné hospodaření v lesích. Bylo očividné, že imise mnohem méně devastují rezervace s přirozenými lesy a původními dřevinami než uměle založené stejnověké a většinou monokulturní lesy hospodářské. Dnes po dvaceti letech je mnohé z toho, co Leo Košťál tvrdil, v Beskydech přijímáno a realizováno. Mnozí lesníci začali více pracovat s přirozenou obnovou, hospodařit podrostně bez zbytečných holin. V roce 1999 byl Leo jedním z mála odvážných vyzyvatelů k blokádě takzvaného Trojmezenského pralesa na Šumavě. Příklon k bezzásahovému řešení kůrovcové kalamity v národních parcích, ač ve světě obecně přijímaný, je v Česku stále pro konzervativní lesnickou vědu svatokrádeží. Leo byl však pro lesníky (přinejmenším) podivínem už delší dobu.

Aby Lysá hora nezůstala lysá

V devadesátých letech Leo několik roků pracoval na Správě CHKO Beskydy a pro Agenturu ochrany přírody a krajiny. Jenže i pro státní ochranu přírody byl příliš „neohebný“, a tak většinu svých ochranářských aktivit nakonec provozoval se ženou Šárkou pod hlavičkou občanského sdružení Beskydčan, které založili v roce 1994. Působil v něm jako povětšinou neplacený aktivista za ochranu krajiny a přírody Beskyd, ale i lesů v Jeseníkách, na Kralickém Sněžníku a na Šumavě. Zejména se účastil správních řízení, kde vystupoval velmi výrazně, energicky a s výbornou odbornou argumentací podloženou právními rozbory. Celé roky se snažil o rozumné využití těžce zkoušeného nejvyššího vrcholu Beskyd. Hned na počátku devadesátých let uspěl Beskydčan ve snaze zabránit výstavbě lanovky na Lysou horu, následně se mu povedlo uhájit nepokácení kůrovcem napadených stromů v přírodě blízkém horském lese na Velkých větrech. Díky tomu nedošlo k rozvratu zbytku původní horské smrčiny na jihozápadním svahu Lysé hory a vznikl precedent o možnosti bezzásahových řešení i pro Šumavu. Beskydčanu se též z Lysé hory podařilo vymístit dojezdy Závodu míru a zrušit nelegálně provozovanou a lesníky přesto tolerovanou severní lyžařskou sjezdovku. Na jeho návrh též vznikla dlouho plánovaná a odkládaná přírodní rezervace na druhém nejvyšším beskydském vrcholu Smrk.

Jednou se tam prales „vrátí“…

Beskydčan se též snažil odvrátit výstavbu průmyslových zón na zelené louce v beskydském podhůří. U dvou průmyslových zón uspěl, Leo se navíc účastnil složitého vyjednávání deklarace s firmou Hyundai u proslavené nošovické automobilky. Leo sám si snad ale nejvíce cenil zahájení revitalizace nekvalitního smrkového lesa v hřebenové partii Lysé hory v Národní přírodní rezervaci Mazák. Tam dnes nádherně odrůstají vysazené jedličky, javory a buky a jednou se tam prales Kobylonka „vrátí“. Podobně Leo zasáhl i v dalších rezervacích Mazácký Grůnik, Salajka či Smrk. Jeho firma Obnova horských lesů provozovala takzvané podokapové školky, odkud s pomocí dobrovolných brigádníků šířil původní genofond beskydských dřevin do různých chráněných míst i mimo Beskydy.

Zásadní úlohu Leo sehrál i při usnadnění návratu velkých šelem — rysa, vlka a medvěda — do Beskyd. Vyvracel mýtus o jejich lidem nebezpečné krvelačnosti, prosazoval zákon o náhradách škod způsobených chráněnými šelmami i logisticky podporoval takzvané vlčí hlídky. Výsledek? Desítky dobrovolníků již více než 10 let sledují výskyt vzácných šelem a případné nelegální aktivity pytláků či myslivců.

Nedosti na tom, Leo se taktéž podílel na vzniku Českého standardu FSC pro přírodě blízké lesní hospodaření. Beskydčan organizoval spoustu ekovýchovných a vzdělávacích akcí, vzpomeňme například úspěšnou výstavu o historii využívání Lysé hory. Mnoho kauz se mu pochopitelně vyhrát nepovedlo nebo se je podařilo jen pozměnit směrem k méně negativnímu vlivu na životní prostředí a krajinný ráz — jako třeba v případě ostravického golfového hřiště.

Po celou dobu života na Muchovicích žil Leo jako farmář, choval ovce, kozy a koně. Žil rád venku, ve městě se necítil, a tak asi není třeba litovat, že se o pár set hlasů nestal v roce 2006 poslancem za Stranu zelených.

Milý Leo,

obdivoval jsem Tvou odbornou erudici a skvělé strategické myšlení a nechápal, jak můžete s Šárkou vytrvale svádět nekonečné zápasy s bezohlednými developerskými plány na nejrůznější „turistické“ lunaparky, mega sportovní komplexy a průmyslové zóny. Vždyť to člověka musí ničit… Místních, kteří stáli na vaší straně, se nezdálo být mnoho, i když se k vám mnozí v nouzi obraceli o pomoc. Zášti proti Tobě naopak bylo cítit přespříliš. Zatímco my odjížděli po táborech a víkendech jinam, Tys tu s početnou rodinou zůstával a nebyl to věru lehký život.

Tvá smrt nás zasáhla, bohužel úplně nepřekvapila. Poslední roky ses nám vytratil do své nemoci a my se možná až příliš vytratili Tobě. Neumím si představit sílu Tvé choroby, když jsi nad ní nedokázal vyzrát. Mohl by sis užívat výsledky své práce, těšit se z lesů, které byly díky Tobě ušetřeny zbytečných zásahů anebo obnoveny ve své pestrosti, a jako Elzéard Bouffier (hrdina knihy Muž, který sázel stromy — pozn. red.) se procházet hustými podsadbami jedle a listnáčů, třeba nad Kobylonkou. Tuším však, že bys stejně jako on nesložil ruce do klína a bojoval dál jako lev, kterému ses nejvíc podobal. Škoda, že Ti tady nebylo dopřáno dosáhnout většího klidu, vyrovnání a uspokojení.

Zbyly tu po tobě šikovné a pracovité děti, stromy a inspirace v myslích mnoha. „Sbohem strécu a snad nashledanou,“ řekli jsme Ti u mohyly pod vysokými jedlemi, tam, kde to máš nejraději. A les šuměl v odpověď.