Vzpomínka na Jima

Vladimíra Petra jsem poznal na podzim roku 2005, kdy se hodně mluvilo o prolomení limitů těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Hnutí DUHA tenkrát vedlo kampaň za záchranu krajiny regionu a proti bourání Horního Jiřetína a já byl lokálním pracovníkem kampaně. Jednoho dne mi zavolal nějaký mladík, že prý studuje v České Lípě střední školu se zaměřením na ekologii a rád by nám pomohl. Druhý den přijel. Vytáhlý, usměvavý, dredatý dvaadvacetiletý kluk, kterému nikdo neřekl jinak než Jim. Zakrátko se z něj stal blízký kamarád a neúnavný dobrovolník, který zanedbával školu, jen aby mohl pomáhat. Když jsme pak zanedlouho začali sbírat podpisy pod petici za referendum o těžbě u Litvínova, přestal snad tou dobou do školy chodit úplně. Územní limity ho zaujaly natolik, že o nich dokonce napsal středoškolskou odbornou práci.

Postupně odkrýval svůj příběh, jak se podle jeho vlastních slov „z šestnáctiletého rebela a lenocha, vysedávajícího doma v Libštátě na Semilsku po hospodách, stal docela jiný člověk“. Tuto změnu ovšem paradoxně způsobilo pokročilé stadium rakoviny. Nepřesnou diagnózou obvodního lékaře se nádor nepodařilo objevit záhy, a ten se tak nepozorovaně šířil po těle. To mělo poté za následek okamžité ukončení studia, operaci, čtyři chemoterapie a rok strávený po nemocnicích. Po ústupu nemoci se kupodivu vrátil stejný Vláďa jako předtím. Zásadní obrat nastal až po první recidivě a další nekončící sérii chemoterapií. Poté, co se jeho stav opět zlepšil, rozhodl se žít jinak. Začal opět studovat střední školu, trávil co nejvíce času poznáváním přírody a krajiny, dobrovolničil pro mnoho environmentálních neziskovek, četl jednu odbornou knihu za druhou, občas si stihl zazávodit na horském kole. Stal se z něj úžasně vstřícný, obětavý a skromný člověk. Začal se zajímat také o alternativní kulturu a životní styl, přešel na vegetariánství.

 V šestadvaceti letech si konečně splnil jeden z životních cílů a úspěšně odmaturoval — dokonce s vyznamenáním. Pár dní nato byl přijat jako jeden z nejlepších uchazečů na svůj vysněný obor Ochrana a tvorba životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Začal se horlivě zajímat o botaniku a cestovat po chráněných lokalitách. Mohli jste jej též potkat skoro na každé významnější ekologické akci, vždy plného energie, jak s batohem na zádech míří z jednoho turistického či botanického výletu na další nebo právě jede blokovat rypadla v polském hnědouhelném dole. Byl zkrátka nepřehlédnutelný. Do toho všeho stíhal psát básně, navštěvovat orchidejové lokality, praktikovat buddhismus, podnikat denní i noční vandry po Čechách, na Slovensku či ve vysokých horách Balkánu nebo Korsiky. A nádherně tam fotografovat.

Vše se zdálo být na dobré cestě. Pak ovšem přišla třetí a poté čtvrtá recidiva, přerušení studia, další a další chemoterapie. Nevzdával to a bojoval. Prodělal vzestupy i pády. Věděl, že každá chvíle života na světě je vzácná. Prožíval každý den naplno. Na svůj osud si přesto nestěžoval a nezapomínal na úsměv.

„Rakovinu beru jako velký dar — pomyslného učitele, který mně podal ruku a ukázal mně novou cestu, cestu k tomu, žít lepší život! … Nezapomeňte žít v neustálé přítomnosti, teď a tady … Udržovat si bdělou pozornost a uvědomění oné pomíjivé podstaty všech dějů a věcí mně ukázalo, jak opravdu žít,“ napsal mimo jiné ve svém rozloučení přátelům.

S rakovinou Jim statečně bojoval téměř polovinu svého života. První únorové úterý, v přítomnosti svých nejbližších přátel, se navečer vydal na svou poslední pouť, do krajiny neznáma.

A ještě báseň, kterou Jim napsal v lednu 2012:

Na stromě list

všechny jeho kamarády už vítr
odvál kamsi do vzdálených míst …

na samém konci větévky
spočívá v lotosu

na stromě list

bděle vzhlíží na svůj strom
na větévku, na svůj dóm

na stromě list

fííííha …, vítr opět písk
stále však drží sa

na stromě list

myslí na své kamarády
v které pak jsou asi dáli?

v dáli jsme to převeliké
být bdělí
teď a tady
toť naše komuniké

tobě a všem
tady a teď
z toho nelze utéci

v srdci láska, soucit, mír
blíží se, blíží se
ke stromu větrný vír

jemně tě opouštím
díky můj příteli
nesmutni
s úctou všem odpouštím

ve větru list
 

Jimovy fotografie najdete na http://dzim.rajce.idnes.cz, básně pak na http://malyprinc.webgarden.cz. Reportáž Českého rozhlasu o Jimově příběhu si můžete poslechnout zde.