Zapomenuté filipínské slumy

Hospodářské rozdělení naší planety na rozvinutý sever a rozvojový jih rozhodně platí i ve východní Asii. Japonsko, Čína, Jižní Korea nebo Tchaj-wan jsou dnes známé především jako „továrny světa“, zatímco státy jihovýchodní Asie jako Malajsie, Indonésie, Thajsko nebo třeba právě Filipíny ještě pořád voní turistickou exotikou. Není to přitom tak dávno, co Filipíny patřily mezi nejrozvinutější země regionu. Jenomže zatímco severoasijští tygři pilně budovali jednotlivé pilíře svých průmyslových ekonomik, Filipíny jako by zaspaly. Filipínské pláže se smaragdovou vodou a dokonalým pískem, umístěné na okrajích civilizací téměř nedotčených ostrovů, zná z fotografií cestovatelských magazínů a cestovních kanceláří snad každý. Bohužel, mnoha svým vlastním obyvatelům nastavují tyto zdánlivě rajské ostrovy na okraji Tichého oceánu odvrácenou tvář.

Ptáte se, proč populární průvodce Lonely Planet raději nedoporučuje zastavovat se v hlavním městě Filipín, pokud to není nutné? Manila se svými 43 tisíci obyvateli na kilometr čtvereční vede světový žebříček v hustotě osídlení  a její hranice už nedávají smysl ani na mapě. Rostoucí aglomerace spolkla přilehlá sídla a vytvořila takzvanou Metro Manila, ve které žije 12 milionů oficiálně registrovaných obyvatel. Neoficiální odhady přitom mluví celkově až o 20 milionech, z nichž podle vládních údajů žijí dvě pětiny ve slumech.

Jeden ze slumů okolo nelegální skládky v Tondo, Manila. Tato skládka byla za pomocí Greenpeace uzavřena na jaře 2013. Foto: Dalibor Mlčák.  

Každý našinec si asi umí představit africký nebo indický slum. Jak ale vypadá slum na Filipínách? Většina mezinárodních studií používá pro slumy definici OSN: nepevná střešní konstrukce, více než tři obyvatelé na pokoj, komplikovaný přístup k pitné vodě (kvalita, množství, cena) a chybějící právní jistoty, co se pobytu týče. Jenomže to, co by třeba v USA bylo považováno za slum, může být v jiné zemi standardní bydlení. Tím často argumentují rozvojové země, když se snaží administrativně nejsnadnějším způsobem snížit procentuální zastoupení slumů a vylepšit tím svůj obraz ve světě. Používání jednotné definice podobné nejasnosti odstraňuje jednou provždy. Slumy také bývají často pojímány jako dočasné bydlení pracovních migrantů, čímž se obyčejně zdůvodňuje, proč nejsou napojené na veřejné sítě. Jenomže to je hloupost: jen na Filipínách mají některé slumy více než padesátiletou historii.

Do slumu za lepším?

Důvodem, proč se lidé stěhují z venkova do města, obvykle nebývají nově otevřená pracovní místa, ale relativně vyšší kvalita života ve městech, oplývajících pitnou vodou, elektřinou a kanalizací. Na Filipínách k tomu můžeme připočíst prakticky nepřetržité válečné konflikty mezi muslimskou oblastí na jihu a většinově katolickou vládou. Většina obyvatel slumů v okolí Manily pochází z jižních provincií Východní Samar nebo Mindanao, zasažených nejen vojenskými střety, ale i ničivými tajfuny. Když se ptáte lidí ve slumech, jak se do nich dostali, kromě konfliktu na ostrově Mindanao pravidelně slyšíte jména všech větších tajfunů za posledních dvacet let. Ten poslední, supertajfun Haiyan, který udeřil  loni v listopadu, vyhnal z domovů celkem čtyři miliony lidí. Přestože většina z nich se navrátila zpět, někteří si našli své místo tady, a polepšili si tak z kategorie rural poor (venkovská chudina) do kategorie urban poor (městská chudina).

Jedna z nechvalně proslulých skládek dvacet let po rekultivaci. Mladý muž kope jámu k výrobě dřevěného uhlí. Smokie Mountain, Manila. Foto: Dalibor Mlčák.

„Když pracujete, můžete tady jíst třikrát denně, to v provincii není možné,“ pochvalují si někteří z nich.Jenomže dnes už si nelze najít místo ve slumu sám, vše někomu patří (i když ne oficiálně) a za všechno se musí platit. Do většiny filipínských slumů se policie nedostane, a tak v nich vznikají „samosprávy“, kromě těch státem posvěcených i ty neoficiální. Někdo by mohl říci, že se jedná o mafie, a asi by nebyl daleko od pravdy. Taková neoficiální samospráva si vezme na starosti elektřinu i vodu (to, jestli jsou přípojky legální, nikoho samozřejmě nezajímá), a pokud se uvolní místo na chatrč, okamžitě tam jednu postaví a následně pronajme. Vodu a elektřinu pak poskytne za nadsazené ceny, přičemž ti, co žijí příliš daleko od zdroje, nosí kanystry, anebo si připlatí za donášku. Koncový odběratel tak nakonec může ve slumu zaplatit za vodu až sedmkrát více než z legální vodovodní přípojky.

Kromě vysokých nákladů a mafiánské samosprávy trápí manilské slumy problémy s osobní bezpečností. Část prozíravějších obyvatel proto vyhledává perspektivnější lokality, například hřbitovy. „Ve slumech je přelidněno a je to taky o moc nebezpečnější než tady na hřbitově. Hřbitov je hlídaný a nikdo cizí se sem v noci nedostane,“ řekl mi devětapadesátiletý Ricardo, který na manilském Severním městském hřbitově žije už 29 let. Jeho spolubydlící, třiapadesátiletý kameník Mario, který na hřbitově pomalu načíná čtvrtou dekádu, dodává: „Skoro všichni jsme domluveni s majiteli hrobek. Nechají nás v nich bydlet a my se o ně staráme a hlídáme je. Navíc děláme jejich blízkým společnost, takže se necítí v hrobě tak sami. Je to tak prospěšné pro všechny. Jen jednou za rok se během dušiček musíme vystěhovat.“ Vedle jednotlivců se z bezpečnostních důvodů stěhují ze slumů na hřbitovy i celé rodiny, jež tak před nebezpečným městem chrání vysoká zeď. Území 60hektarového městského hřbitova obývá kromě nebožtíků zhruba deset tisíc chudých, ale živých obyvatel.

Chudoba: dědičná nemoc

Během následujících dvou let dosáhnou Filipíny hranice 100 milionů obyvatel, ovšem už dnes žije téměř třetina z nich pod hranicí chudoby. Ta je navíc stanovena velmi nízko: jeden a čtvrt dolaru na osobu a den. Asi pětinu z celkového počtu chudých přitom tvoří takzvaně chronicky chudí, kteří se nejenže nikdy nad hranici chudoby nevyškrábou, ale navíc chudobu přenesou na své potomky. Typickým příkladem je osmadvacetiletá Rosita, která už od narození bydlela pod stejným mostem nedaleko mezinárodního letiště a nyní zde přebývá se svým mužem, matkou a třemi dětmi. Nejsou zde přitom zdaleka sami: na každém břehu řeky žije na podlážkách zavěšených na konstrukci čtyřproudového silničního mostu dohromady čtyřicet rodin.

Praní prádla. Hadice natažené na zemi dopravují vodu z okrajů slumu. Baseco, Manila. Foto: Dalibor Mlčák. 

Přestože Rosita nikdy nechodila do školy, naučila se sama docela obstojně anglicky a jednou až dvakrát týdně chodí dělat chůvu a pomáhat v domácnosti s praním prádla, žehlením a podobně. Její manžel pracuje jako pouliční prodavač limonád. Průměrně dvakrát do roka musí most opustit kvůli vysoké vodě. Když voda opadne, nastěhují se zpět.

Právě umístění slumů je jedním z hlavních bezpečnostních problémů: nejčastěji se totiž vyskytují v záplavových zónách podél řek, případně železničních tratí, dálničních náspů, pod mosty a v minimální výšce nad hladinou moře. Kombinace environmentálního nebezpečí a kriminality tak vede k tomu, že šanci na přežití tu máte mnohem nižší než na relativně bezpečném hřbitově. Jeden z největších a nejnebezpečnějších slumů v Manile,  poloostrov Baseco s rozlohou 0,5 km² a padesáti tisíci obyvateli, leží prakticky celý na úrovni moře, přičemž čím dál jste od příjezdové cesty, tím níže se nacházíte. Na jeho nejvzdálenějším konci stojí chýše na kůlech, protože s větším větrem by je zaplavily zvedající se vlny.

Mezi místními je ale Baseco známý především jako to nejhorší dno Manily, a to ani ne kvůli životním podmínkám (ty jsou obecně ve slumech dost podobné), ale jako útočiště kriminálníků. I když si osobně myslím, že většina obyvatel Baseca jsou jen chudí, a ne nebezpeční, Baseco nemá v Manile zrovna nejlepší pověst. Přepadávají se tu například vozy hromadné dopravy, což je obecně ve městě dost běžné. Útočníci postupují vždy stejně: dva muži sedí poblíž dveří, a když se autobus naplní, zablokují je a jejich komplicové za jízdy vyberou od pasažérů mobilní telefony a hotovost a zmizí. Tato přepadení bývají připisována právě gangům z Baseca. Ty však tvoří jen nižší třídu lokální mafie: daleko více peněz se točí v obchodu s orgány, především s ledvinami. Právě na ten upozorňuje například studie ve vědeckém časopise Health Policy jako na jeden z největších problémů Baseca. Obchod s ledvinami probíhá ve dvou rovinách: ledviny buď vyoperují přepadeným obětem, anebo si je basečtí chudí nechají vyoperovat dobrovolně. Cena ledviny se přitom na zdejším černém trhu pohybuje v přepočtu kolem čtyřiceti tisíc korun, což je světově nejnižší cena. Pro porovnání: na černém trhu v USA stojí ledvina přes šest set tisíc korun.

Takové normální rodinky

Nelegální obývání veřejných i soukromých prostor bylo během diktatury prezidenta Ferdinanda Marcose (1965—1986) trestným činem, za který hrozilo až pět let vězení. Toto nařízení sloužilo jako oficiální odůvodnění mnohých demolic stávajících slumů. Baseco přitom vzniklo jako území určené k přesídlení obyvatel slumů z ostatních částí Manily. Přestože už nařízení kriminalizující obývání veřejných prostor neplatí — pokud obýváte stejné místo alespoň od roku 1991, nemůžete být oficiálně bez náhrady vystěhováni — demolice slumů stále zůstávají běžnou praxí. Na „odslumovaná“ léta státní autority také příliš nedají, a není divu: kde by asi tak jejich obyvatelé vzali potvrzení, že své čtyři metry čtvereční pod mostem obývají už dvě dekády?

Chlapci vybírají plasty, které mohou prodat k recyklaci. Foto: Dalibor Mlčák. 

Každodenní život probíhá ve slumech podobně jako jinde. Někteří obyvatelé se specializují na stavbu jednopokojových dřevotřískových domků, jiní otevřeným oknem prodávají potraviny, najdeme tu chlévy s domácími zvířaty, ale i třeba nabídku místnosti s internetovým připojením. Ve slumové restauraci vyjde oběd ze sypké rýže zalité omáčkou na 50 filipínských peso (25 korun), což je o něco méně než v běžných restauracích.

Všechno by se zdálo poměrně normální. Většina obyvatel v produktivním věku má navíc zaměstnání. Mzda je ale tak malá, že sotva stačí pokrýt náklady na potraviny, takže na ostatní výdaje už jednoduše nezbývá. Obyvatelé, kteří nemohou manuálně pracovat, staří lidé nebo postižení, samozřejmě nemají příjmy žádné. Důvody, které vedou tyto lidi k životu ve slumu bez pitné vody, kanalizace a jakýchkoliv jistot, mají svoji vlastní železnou logiku, a bez vnější pomoci existuje jen malá šance na prolomení bludného kruhu chudoby.

Tisíc hodin od ráje

O takový průlom se pokouší jedna z místních neziskových organizací Gawad Kalinga, která se soustředí na budování komunit. Ty totiž mohou čelit problémům daleko lépe než jednotlivec, neboť ten řeší pouze své aktuální problémy a chybí kolektivní představa, jak z tísnivé situace ven. Gawad Kalinga bojuje s chudobou následujícím způsobem: obyvatelé určité části slumu se musí dát dohromady a organizace jim pak pomůže vyřešit odkup pozemků od státu na dlouhodobé splátky. Lidé z Gawad Kalingy následně vypracují projekt na rekultivaci oblasti — většinou se jedná o vybudování hlavní ulice s řadovými domky.

Po rekultivaci mají obyvatelé někdejšího slumu právo bydlet v jednom z těchto domků — ovšem pod podmínkou, že si každý na stavbě odpracuje tisíc hodin. Tím vzniká další pozitivum: utváření pracovního kolektivu. Ženy připravují jídlo a obstarávají fyzicky méně náročné práce, zatímco muži získají během stavby kvalifikaci pod vedením zkušeného stavbyvedoucího; následně se pak mohou podílet na dalších komunitních stavbách.

Manila, Severní městský hřbitov. Foto: Dalibor Mlčák. 

S optimismem ale raději šetřeme. Chudoba je totiž globální problém a snaha něco podstatného s ní udělat chybí především na klíčové vládní úrovni. Jakékoliv sociální zabezpečení obyvatel je iluzí. Jediné, na co mají všichni bezplatně nárok, je vzdělání. Základní školy sice v Manile běží na tři směny, třídy mají běžně přes šedesát žáků, ale přesto se na některé děti nedostane. Podle zaměstnanců neziskové organizace Onesimo Bulilit, která provozuje několik vzdělávacích center pro děti z ulice a rodinný dětský domov pro fyzicky a psychicky týrané děti, zde navíc žije řada nikde neregistrovaných rodičů bez průkazů totožnosti, kteří nemají na vzdělání pro sebe nebo pro své děti nárok. Tyto rodiny se samozřejmě stanou snadnější obětí násilného vystěhování.

Mezinárodní pomoc a rozvojové projekty mohou pomoci lokálně a mohou také vytvořit tlak na zkorumpované úředníky a vládu. Bez celkové změny situace, kterou by si vynutili samotní občané, se ale v dohledné době žádná podstatnější změna konat nebude.

Autor vystudoval fotografii na UTB ve Zlíně a environmentální studia na National Dong Hwa University na Tchaj-wanu. Fotoreportáž z manilských slumů najdete tady.