Zdivočelé parky

Pod šedivou lednovou oblohou kráčíme s krajinářskými architektkami z Efeméru (viz 7.G 1/2014) Klárou a Lucií divočinou brněnského Jižního centra. Místní obyvatelé toto místo dobře znají — nevyužitý prostor ležící mezi Hlavním a Dolním nádražím v těsné blízkosti centra města čeká na rozhodnutí, kde a kdy se postaví modernizované železniční nádraží.

Spíše než příčiny vzniku této dnes zarostlé plochy mě ale zajímalo, jaké druhy rostlin se zde vyskytují a co nám o místě vypovídají. Klára mi ukazuje neprořezané jabloně — pozůstatky zahrádkářských kolonií z doby před desítkami let. Ze dřevin však jednoznačně dominují invazivní pajasany, místy je doplňují mladé břízy, nechybí ani skupiny ostružin a šípku.

Zdejší půda obsahuje množství dusičnanů a těžkých kovů, na které se váže i vyšší výskyt některých rostlin — hadince, pelyňku černobýle nebo různých druhů pcháčů. Běžný návštěvník by tyto druhy považoval za ošklivý plevel určený k likvidaci, Efemérky ale vizuální hodnotu těchto rostlin brání a nekontrolované výbuchy přírody Jižního centra považují za svou zahradu, v níž má každá rostlina svébytnou estetickou hodnotu. Lucie s nadšením popisuje intenzitu žluté barvy v době, kdy všude kvete zlatobýl, a Klára mi ukazuje bílé ocásky zimních plaménků.

Děvčata však nejsou jedinými nadšenými sympatizantkami této divoké vzpoury rostlin uprostřed města. Jsou součástí obecnější tendence zahradníků a krajinářských architektů, kteří ve svých parkových projektech ponechávají čím dál větší prostor přírodním procesům. Ať již díky používání takzvaných divokých semen, nebo zpřístupňování městské divočiny.

Městská zeleň jako louka

Pod pojmem parková zeleň si nejčastěji představíme nízký trávník, záhony růží nebo geometricky zastřižené živé ploty z habrů a tújí. To, že se ale jedná o dosti nákladnou a druhově chudou variantu veřejné zeleně, se už ale tolik nezdůrazňuje. Částky na údržbu, hnojení a postřik proti mšicím nebo chorobám se přitom často šplhají do závratných výšek, nemluvě o tom, že hnojivo v sobě ukrývá i environmentální zátěž v podobě značné spotřeby ropy při jeho výrobě. Experimentální zahradnické metody se tak dnes pokoušejí trochu odlehčit rozpočtu obce a zpestřit skladbu parkových záhonů, a to pomocí takzvaných divokých směsí semen nebo sazeniček. Jedná se o speciálně vybrané a namíchané typy trvalek specifických svou genetickou odolností, vzájemnou snášenlivostí a trochu laicky řečeno, skladbou připomínající rozkvetlou louku.

foto: kaʁstn Disk/Cat

Tyto nové principy mají hned několik výhod — v první řadě podporují městskou biodiverzitu, protože jsou skutečně druhově pestré. Láká různé druhy motýlů, včel a brouků, kteří mají zejména v hustě osídlených městech potíže s přežitím. Při skladbě divokých směsí se přemýšlí nad dynamikou přírodních procesů a schopností rostlin fungovat samostatně. Směsi kvetou třísezonně a rostliny se kombinují tak, aby druhy postupně nakvétaly bez nutnosti střihání, postřiků nebo vícesezonního sázení. Česká firma Planta Naturalis, jež takovéto směsi vyrábí, například nabízí směsi typické pro česká luční společenství. Směs Česká květnice je vhodná do nížin a podhůří, Louka starých časů zase kombinuje zapomenuté a vyhynulé druhy „plevelů“ starých polí. Se zapojením „plevelů“ do městské zeleně pak souvisí další pozitivum — jejich povýšení na dekorativní kytky může obyvatelům dopomoci přiřadit těmto druhům opomíjený estetický význam.

Tyto osevní metody sice vyrašily ve Velké Británii, stále častěji se s nimi však setkáváme i v českém prostředí. Například v pražské Stromovce nahradili jednu zatravněnou plochu kopretinovou přírodní loukou, podobnou nekosenou plochu jsem zahlédla i v brněnských Lužánkách.

Nejčastější tuzemský typ však asi představují extenzívní štěrkové záhony trvalek a cibulovin, které nahrazující klasické záhony pivoněk nebo tulipánů. Zatímco směsi lučních semen se používají spíše v okrajových částech města anebo ve větších krajinářských parcích, na tyto záhony můžeme narazit přímo v městském prostoru — podél chodníků, kruhových objezdů nebo ostrůvků zeleně. Také jsou charakteristické „divočejším“ vzhledem, ale na rozdíl od luk se při založení používají předpěstované drobné sazenice. Tyto záhony i směsi jsou ekonomičtější variantou než konvenční městská zeleň, protože jsou méně náchylné na teplo, a tím pádem vyžadují méně zalévání. Můžeme tak mluvit i o jisté úspoře vodních zdrojů. Zároveň tvoří i jistou alternativu k monotónní monokultuře trávníků nebo jednodruhových výsadeb.

Sestavování těchto směsí a extenzivních záhonů je však poměrně náročné. U směsí se jednotlivé druhy musí vybírat tak, aby jeden z nich nepřevážil, druhy navíc často pocházejí z různých částí světa, takže českou venkovskou louku spíše jen evokují. Zahradnické postupy se jimi zjednodušují, ale stále vyžadují zásahy ve formě kosení a hrabání nebo složitějšího sázení. „Divoké“ sazeničky zas předpokládají docela náročnou, vícefázovou výsadbu a výběr druhů musí být rovněž pečlivě sestavován, aby byla následná péče člověka minimální. Přirozený vzhled se tedy musí budovat relativně složitě a vyžaduje jisté technokratické přemýšlení (byť postavené na detailním zkoumaní přírodních procesů), podobně, jako je tomu při klasickém pěstování kytek. 

Divočina pro relax

Nalezneme však i zahradnické přístupy, které přirozenost netvoří, ale zapracovávají ji do obyvatelům přístupné podoby tak, aby si ji dokázali v městském prostoru užít. Kompromisem mezi divokými osevními směsmi a divokými parky může být skandinávský model péče o městskou zeleň. Namísto nekvalitního „anglického“ trávníku tak například ve Stockholmu najdeme přirozený bylinný porost, který se seče maximálně dvakrát ročně, a to po odkvětu. Podél cest nerušeně rostou spontánní ruderální společenstva, jež v době květu působí esteticky. I v historických parcích se nechává zetlít určité procento starých padlých stromů.

Ve zviditelňování městské divočiny pak dominuje Německo, které má mnoho postindustriálních oblastí, jež nabízejí široký prostor pro různé krajinářské nápady. Landschaftspark v Duisburgu, bývalý komplex na zpracování hnědého uhlí a oceli, byl v roce 1991 proměněn na park, přičemž část sukcesní vegetace zůstala zachována a byla doplněna dekorativními záhony. Proměňování podobných brownfieldů na rekreační zóny má v německé společnosti kladné ohlasy. Důkazem budiž například berlínský Tempelhof, oblíbené místo pro pikniky a sport. Bývalé megalomanské letiště, koncipované jako nejdůležitější letiště hlavního města Třetí říše, proměnil minimální počet zásahů na obrovský otevřený park s různými možnostmi jak sportování (běh, bruslení, cyklistiku, ale i powerkiting — tažení člověka drakem), tak různých her, grilování nebo opalování.

Südgelände, foto: Barbora Bakošová. 

V těsné blízkosti Tempelhofu se nachází méně známá přírodní rezervace Südgelände, bývalé rozsáhlé železniční depo a letištní překladiště zboží. Toto kolejiště a soustava železničních obslužných budov zůstaly po roce 1952 zcela opuštěny a příroda zde měla více než šedesát let volnou ruku. Postupně tak vznikaly ekosystémy suchých luk kombinovaných s mladým lesem, v němž ještě dominují pajasany a břízy, ale už se objevují i mladé buky a duby. Uhnízdilo se zde i mnoho druhů ptáků, pavouků nebo divokých včel a vos. V roce 1996 zde vznikla přírodní rezervace, která měla ekosystém chránit. Začalo se uvažovat i o způsobech zpřístupnění prostoru veřejnosti.

To se podařilo díky sérii drobných zásahů — opuštěné koleje byly vysypány štěrkem a proměněny v chodníky; další linii cest tvořila jen prošlapaná pěšinka, k níž přibylo pár laviček nebo houpaček. Veškeré úpravy proběhly tak, aby neničily přírodu — tam, kde cestu přerušovala bříza, vznikl oblouk, na místě cenných luk byly zase chodníky zvednuty do výšky pomocí kovové konstrukce. Pozornost návštěvníků poutají i staré industriální a železniční objekty, umístěné do prostředí jako umělecká díla. Mezi stromy tak narazíte na vyhlídkovou věž, starou lokomotivu nebo plechový tunel. Staré budovy pak slouží jako legální graffiti plocha a v jedné z větších hal v létě funguje kavárna.

Dočasné parky

V Česku se městská divočina také pomalu prosazuje. V Českých Budějovicích byl na místě bývalého vojenského areálu loni na podzim otevřen tříhektarový park Čtyři dvory. A prostor tu dostal i přirozený vývoj společenstev — architekti zvolili princip řízené sukcese a na třech plochách ukázali jednotlivá stádia vývoje společenstev. Prvním je bylinné společenstvo lučních trávníků a vyšších trav, druhým keřové společenstvo s nálety stromů do výšky čtyř metrů, a posledním pak mladý les s břízou, vrbou, borovicí nebo planou třešní. Výsevní nebo sadební materiál pomáhali vybírat ochranáři podle toho, co v daném místě roste.

Park Čtyři dvory, zdroj: www.c-budejovice.cz.

Další zajímavý nápad, jak by se městská divočina na brownfieldech dala dočasně využít ku prospěchu obyvatel, ukázala architektka Klára Stachová. Přišla s konceptem Instantního parku (viz rozhovor níže), tedy parků na volných stavebních parcelách, jež potřebují minimální ekonomické vklady, tvoří je jen jednoduchá úprava místa a zaniknou v okamžiku zahájení výstavby nových budov. Instantní park vytváří komunita, jež si sama určuje charakter místa; cílem je však využít co nejvíc zbytkového materiálu daného prostoru a povýšit běžné „plevele“ na okrasné rostliny, jak to vidíme v parku Südgelände.

A tak se oklikou opět dostáváme do brněnského Jižního centra a jemu podobných míst, oplývajících spoustou „plevelů“. Jen je ukázat a zpřístupnit lidem.

—

Zahušťování měst se nebráníme

S architektkou Klárou Stachovou o jejím konceptu Instantního parku.

Instantní park, zdroj: http://3.bp.blogspot.com.

V čem spočívají výhody, případně nevýhody divokých parků oproti těm konvenčním?

Výhodou jsou rozhodně výrazně nižší pořizovací náklady. Tento typ ploch je opravdu pojímán jako dočasná plocha vytvořená z místního odpadního materiálu. Na vzniku divokých parků se dále většinou podílí nějaká komunita lidí — ti mají potom pocit, že je park do jisté míry jejich, a lépe a s láskou se o něj starají.

Nevýhodou je jejich opravdová divokost jak ve vzhledu, tak v samotném utváření, kterou nemusí každý skousnout. Co je v dnešní době v zahraničí věc zcela běžná, na to se v Česku teprve postupně přichází a převádí se to do praxe.

A výhodou i nevýhodou současně je jejich opravdová dočasnost. Jak rychle můžou vzniknout, tak rychle můžou i zmizet.

Tvé Instantní parky mají vznikat na deprivovaných místech a nabízet rychlou možnost jejich využití. Jsou však lidé připraveni relaxovat v divočině, respektive jak si někteří myslí, mezi plevelem?

To je velmi individuální. Reference z některých významných evropských měst ale zcela jasně hovoří ve prospěch toho, že takovéto plochy si svůj okruh uživatelů vždy najdou.

Na kolik peněz by Instantní park přibližně vyšel?

Představu nemám z jednoho prostého důvodu — projekt Instantního parku nevznikl pro konkrétní lokalitu, ale jako určitý princip, na jehož základě by se mohlo tvořit. Lokalita od lokality se liší, ale jedno mají všechny společné — tyto dočasně nevyužité plochy většinou nejsou precizně vyklizeny od svého minulého využití, a dá se na nich tedy najít spousta materiálu ke tvorbě takovéhoto parku či veřejné zahrady. Pak už jen stačí skupina nadšenců, bez kterých by tyto projekty nemohly nikdy vznikat, a práce může začít. Samozřejmě to nejde bez povolení od příslušné městské části či majitele dané parcely.

Zdá se, že městská divočina je v posledních letech na vzestupu, což prospívá například městské biodiverzitě. Její kritici si však myslí, že je to jenom důsledek vylidnění center a špatného spravování brownfieldů, kdy se namísto revitalizace starého továrenského prostoru postaví nová fabrika na úrodné půdě za městem. Raději by městské plochy zahušťovali a městskou divočinu potlačovali. Jak na tento problém nahlížíš?

Mám pocit, že jde o nepochopení — naše Instantní parky stojí na principu, kdy se dočasně nevyužité parcely po určitý čas promění v park, ale až nastane doba, kdy se má na parcele stavět, jednoduše zmizí. Vyřízení potřebného povolení pro stavbu je často věcí jednoho až tří let a po tu dobu může plocha sloužit tímto způsobem. Zahušťování měst je naprosto správná a přirozená věc, není možné je neustále roztahovat do volné krajiny na úkor nevyužitých ploch v městských centrech. Skutečně instantní parky zahušťování měst nikterak nebrání.

Připravila Barbora Bakošová.