Německá vláda chce ponechat divočině 2 % území, Hnutí DUHA prosazuje 3 % a na světové konferenci ve španělské Salamance – kde jsme nechyběli – se delegáti shodli na 5 %. Je to moc, nebo málo? A má vůbec divočina v Evropě ještě místo?
V letních měsících se sem chodí napít a ochladit početná stáda mohutných zubrů, elegantních jelenů i divokých prasat. Rovněž mezi medvědy je to vítané místo pro osvěžující koupel. Čerstvé vlčí stopy na břehu prozrazují další, velmi plaché návštěvníky…
Ne, nevydali jsme se po řece času do dávných dob ani jsme nenavštívili safari pro bohaté turisty. Toto království zvířat se rozprostírá ve Východních Karpatech, na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny.
Návrat ztraceného ráje
Takzvané Vlčí hory patří k nejméně osídleným částem Evropy, jednak kvůli drsným klimatickým podmínkám, ale také kvůli poválečnému násilnému vystěhování původních ukrajinských obyvatel z polské části hor. Zdejší krajinu si začala příroda postupně brát zpět. Najdeme tu rozsáhlé jedlobukové lesy s velmi pestrým společenstvím rostlin i živočichů. Žijí zde kolonie bobrů, kteří jako druh málem nepřežili intenzivní zájem člověka o jejich maso a kožešinu. Domov zde mají rovněž největší evropské a po staletí pronásledované šelmy – vlci, rysi a medvědi. Horskými lesy opět táhnou stáda dříve zcela vyhubených zubrů. Malá skupina zvířat, kterou zde ochranáři vypustili do volné přírody před padesáti lety, se utěšeně rozrostla a dnes jejich potomci čítají na tři stovky jedinců.
Dalším divokým ostrovem Evropy jsou Tichá a Kôprová dolina, jež zůstávají díky ochraně mohutných štítů Vysokých Tater pro člověka prakticky nepřístupné. I zde si příroda začala postupně brát nazpět území, odkud ji lidé vytlačili klučením, těžbou dřeva a pastvou dobytka. Během posledních desetiletí se zdejší divočina obdivuhodně obnovila – stačil čas a dostatečný prostor pro její „práci“. Nyní v těchto končinách žijí na čtyři desítky medvědů, kteří si zachovali svůj původní způsob života. V jejich populaci například fungují automatické mechanismy proti přemnožení a jednotliví medvědi dorůstají rozměrů, o kterých se jejich civilizací stresovaným kolegům ani nesní.
Víc prostoru pro přírodu
A takových míst bychom našli víc. Zdá se, že divočina zažívá v Evropě svůj comeback. Zatímco lidé z Afriky, Jižní Ameriky či Asie řeší, jak zachránit existující divokou přírodu před expanzí zejména důlních či dřevotěžařských společností nebo jak ochránit poslední žijící populace slonů, tygrů a dalších velkých zvířat před pytláky, na starém kontinentu divočina nastupuje na území, odkud jsme ji už dávno vyhnali.
Bieszady, foto: Wikimedia Commons.
Nepropadejme však přílišným iluzím. Divoká příroda se zatím v Evropě rozkládá na pouhém jednom procentu území – v Česku dokonce jen na 0,3 % –, což je ve srovnání s desetinásobně větší plochou trvale zalitou betonem či asfaltem opravdu žalostně málo. Nicméně by u toho nemělo zůstat. Jedním z hlavních výstupů světového kongresu o divočině Wild10, který loni na podzim hostila španělská Salamanca, je dokument Vize pro divočejší Evropu. Mimo jiné navrhuje, aby se území bez zásahu člověka zvětšila během příštích deseti let na pět procent. K tomuto cíli se už předloni přiklonilo také politické fórum Evropského parlamentu, jež nese příznačný název Ochrana divočiny v Evropě. Legislativní prostředky, jak toho dosáhnout, ovšem chybí. Přitom třeba Spojené státy letos oslaví už padesáté výročí přijetí svého zákona o divočině (Wilderness Act). Na starém kontinentu mají něco podobného pouze Finové. Vize pro divočejší Evropu tedy evidentně spoléhá na osvícené národní vlády na straně jedné a na byznys na straně druhé…
Aby bylo na co se dívat
Věřili byste, že turistika za přírodou hýbe s evropským HDP více než lesní hospodářství? Divočina je zkrátka stále vyhledávanějším cílem pro výletníky. Evropa následuje trend léta patrný ve Spojených státech. Celých čtyřicet procent Američanů starších šestnácti let se může chlubit zážitky z rekreace v divočině. Přepočteno na peníze jde o 145 miliard dolarů ročně. Mimořádné popularitě se těší sledování zvířat. Pozorování ptáků přináší v USA každoročně neuvěřitelných 43 miliard dolarů. Ve Finsku zase vydělávají „na medvědech“ šest milionů eur ročně. Lidé, kteří chtějí vidět tuto největší evropskou šelmu, neváhají zaplatit 120–270 eur.
A tak bychom mohli pokračovat. Třeba organizace Rewilding Europe, která v oblastech, kde pomáhá návratu divočiny, zřizuje restaurace a ubytovací kapacity, z jejichž příjmu pak financuje své rozsáhlé projekty. Působí například v západní Ibérii, východních Karpatech, rumunských horách i deltě Dunaje, bulharském Velebitu či italských Apeninách. Wild Wonders of Europe, spoluzakladatelská organizace Rewiliding Europe, zase spolupracuje s významnými fotografy divoké přírody a profituje z obchodu s jejich fotografiemi.
Bieczady, foto: WIkimedia Commons.
Skloubit ochranu divočiny s šetrnou turistikou je cílem také mezinárodní organizace PAN Parks. Ta dává dohromady cestovní kanceláře s evropskými národními parky, které mohou zaručit, že v nich turisté uvidí divočinu s pralesy a přirozeně tekoucími řekami nebo volně žijící zvířata. Součástí projektu je už na šedesát lokalit po celé Evropě; nejblíž našim hranicím leží rakouský Národní park Kalkalpen nebo třeba Národní park Slovenský ráj. Přísná kritéria certifikátu PAN Parks ovšem vyžadují, aby divočina měla souvislou rozlohu více než deseti tisíc hektarů divočiny.
Bez divočiny se neobejdeme
Hodnota divočiny se ale samozřejmě nerovná množství peněz, které jsme schopni vydělat na šetrné turistice. Stejně jako se hodnota Pražského hradu nerovná výtěžku ze vstupného. Proč potřebujeme zachovat – či ještě lépe rozšířit – území, kde by se příroda mohla vyvíjet bez přímých zásahů člověka? Jedním z mnoha důvodů je zastavit pokles biodiverzity, tedy vymírání rostlin a zvířat, které tu s námi žijí. Závazek Evropské unie, která toho chtěla dosáhnout do roku 2010, však skončil fiaskem a prodloužením lhůty o dalších deset let. Ale jak nepohořet podruhé? Bez razantních kroků to zřejmě nepůjde: divočina prostě potřebuje velká souvislá území, a ta se nacházejí i v hustě osídlené Evropě. Uznávaný finský profesor Ilkka Hanski a Marcus Walsh z mezinárodní organizace Birdlife dokonce propočetli, že jen pro zachování všech současných lesních druhů bychom museli ponechat nejméně deset procent lesů jako přísně chráněné rezervace a na dalších deseti procentech hospodaření omezit.
Národní park Sooma v Estonsku, foto: www.naciako.com.
Místa, jako jsou Vlčí hory, tatranské doliny nebo šumavské pralesy, potřebujeme také proto, abychom viděli, jak se ekosystémy proměňují v závislosti na změnách vnějšího prostředí. To žádný inženýr či projektant nevymyslí a nevypočte. Bez toho nebudeme vědět, jak vypadá přirozený les. A bez toho nám zase budou chybět poznatky, jak pečovat o ostatní lesy a krajinu, které zčásti uměle vytváříme.
Dejme divočině šanci
Právě proto se Hnutí DUHA už od svých počátků věnuje ochraně divočiny v šumavském národním parku. Ten totiž spolu s národním parkem Bavorský les tvoří největší chráněnou lesní oblast střední Evropy o celkové rozloze 900 kilometrů čtverečních. Střídají se tu rašeliniště a zbytky smrkových a bukových pralesů, horské louky i ledovcová jezera. Jde o ideální místo, kde bychom na dostatečně velké ploše mohli nechat přírodě volnou ruku.
Na německé straně se toho nebáli a nezasahovali ani tehdy, když zde kůrovec začal staré smrkové porosty proměňovat ve zdánlivě mrtvý les. Během šesti let zde pod ochranou uschlých stromů vyrostl les nový, stabilnější a druhově rozmanitější – hojně navštěvovaný turisty, kteří chtějí vidět a zažít onu proměnu, pozorovat souběžné umírání a rození, žasnout nad neuvěřitelnou vitalitou a silou vracející se divočiny. Na české straně se však s přírodou stále bojuje a kvůli předchozí vládě je šumavský národní park pokládán za jedno z nejohroženějších míst světového přírodního dědictví (viz rámeček Šumava pod vlivem politických turbuencí níže).
Významný český ekolog Igor Míchal říkával, že „rozdíly našich postojů k divočině nespočívají ani tak v tom, jak o přírodě teoretizujeme, ale spíše v tom, jak ji prožíváme“. Může v nás vyvolávat strach, obavy a ohrožení, nebo také úctu, nadšení a bezpečí. Těžko si však najdeme vztah k divoké přírodě, když ji nezažijeme na vlastní kůži. A také, pokud už nebude místo, kam bychom za ní šli. Dejme divočině šanci.
Autoři pracují v Hnutí DUHA. Článek původně vyšel v Magazímu Hnutí DUHA. Chcete si o divočině přečíst víc? Doporučujeme tematické číslo 7.G 1/2005 a podrobný článek o konferenci Wild10 (7.G 6/2013).
Šumava pod vlivem politických turbulencí
Národní park na Šumavě vznikl v euforické době počátku devadesátých let. Netrvalo však dlouho a na povrch se začal drát koncepční konflikt. Zatímco na jedné straně stáli zastánci nerušeného přírodního vývoje zdejších hvozdů s vizí obvyklou na západě – tedy že cílově má 75 % rozlohy patřit do nejpřísněji chráněných, bezzásahových zón –, druzí si velmi rychle spočetli, o kolik přijdou dřeva. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) a správa parku stály někde mezi: přírodě sice necháme volnou ruku, ale jen pokud se bude chovat, jak chceme.
Tento obojaký názorový postoj byl logicky doprovázený častou změnou koncepce ochrany zdejší přírody, ponejvíce v souvislosti s aktuálním množstvím kůrovce v lesích. První, i beztak sporé, zóny (22 % rozlohy) se namísto rozšíření dočkaly zmenšení na polovinu a rozsekání na 135 částí. V druhých zónách, které se měly přidružit k prvním, se v rámci boje s kůrovcem proháněla těžká technika. Boj s broukem však správa přenesla i do nejcennějších částí parku. V rozporu se zákonem a za účasti MŽP. Následovala první blokáda na ochranu divočiny. Na Šumavě se během osmi týdnů léta 1999 vystřídaly dvě stovky lidí, kteří bránili stromy před kácením doslova vlastním tělem. Blokáda zastavila nejen plundrování prvních zón, ale změnila také debatu o národním parku. Na pořad dne se konečně dostala otázka, k čemu má park vlastně sloužit.
Šumava, foto: Markéta Jedličková.
Politické změny po volbách 2002 přinesly nová jména nejen na MŽP, ale i do vedení parku. Šumava měla před sebou několik let relativního klidu. Po volbách 2010 byl ale ředitelem parku jmenován Jan Stráský, který znovu pojal ochranu divočiny jako boj s nepřítelem a opět se pustil do ilegálního kácení. Následovala druhá blokáda, za hojné účasti ochránců přírody i policejních zásahových jednotek. Rozsudek Krajského soudu v Plzni z konce loňského roku potvrdil, že správa parku i policie jednaly v rozporu se zákonem. A k samotné blokádě říká: „za této situace se nelze vůbec divit tomu, že jako poslední možnost, jak zabránit zvůli správních orgánů, bylo zvoleno vyhlášení blokády nezákonné těžby“.
Divoká příroda na Šumavě však potřebuje kontinuální ochranu, bez ohledu na aktuální politickou situaci. Proto Hnutí DUHA prosazuje kvalitní zákon o národním parku. K ochraně unikátní horské divočiny můžete přispět i vy: www.hnutiduha.cz/petice.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář