Zdráhaví rebelové

Když si Ursula Sladeková poprvé uvědomila závažnost důsledků černobylské havárie z jara 1986, nemohla tato matka pěti dětí z městečka Schönau v německém Schwarzwaldu ani tušit, že jednoho dne bude spoluzakladatelkou a ředitelkou jedné z prvních a největších evropských družstevně vlastněných zelených energetických firem.

Být změnou

Jako u většiny obyvatel rozvinutých zemí ani život nositelky Goldmanovy environmentální ceny za rok 2011 kdysi neměl nic společného s energetickými zdroji osvětlujícími naše domovy a pohánějícími naše spotřebiče. Když však německá vláda začala po černobylské havárii varovat před konzumací listové zeleniny a doporučovala dávat dětem sušené mléko místo čerstvého, měla Ursula pocit, jako kdyby vybuchla bomba: „Najednou jsme se začali zajímat o to, čím krmit své děti, a jasně jsme si uvědomili, jak je svět vlastně malý.“

A spolu s ní se začala zajímat i spousta přátel a sousedů, kteří nikdy předtím o energii nepřemýšleli. Sladeková vzpomíná, jak říkala svému manželovi, v té době členovi místní církevní rady: „Michaeli, toto by měl být i zájem církve, protože tady jde o Boží stvoření. Nemůžeme ho prostě tímto způsobem zničit.“ Manželé psali dopisy biskupovi, ale dostalo se jim jen smířlivých odpovědí a vlastně se nic nezměnilo. Jediná reakce vlády byla ta, že se zvýšily limity radiace (taktika, která se teď po nedávné tragédii ve Fukušimě znovu dostala ke slovu). „Nic se nezměnilo, a tak jsme si uvědomili, že budeme muset přidat a změnu, kterou chceme, prosadit sami.“

Sladekovi se spojili se skupinou podobně smýšlejících lidí, nazvali se Rodiče proti jaderné energii, dokud se jeden z nich neozval, že se mu nelíbí být proti něčemu, že chce být pro něco. „Touha usilovat o něco pozitivního nás naladila na naprosto jinou vlnu, takže jsme se přejmenovali na Rodiče za bezjadernou budoucnost. Toho samozřejmě nelze dosáhnout, nicméně každému je jasné, jak to myslíme,“ přemítá Ursula.

Aktivismus nové skupiny se v jejím konzervativním rodišti setkal s nedůvěrou místních, takže se rozhodli založit klub jakožto formu místním srozumitelnější. „Kluby jsou neziskové, takže jsme vykonávali obecně prospěšnou činnost, což nám dodalo na mnohem větší důvěryhodnosti,“ vysvětluje Ursula. Rovněž se rozhodli pořádat kulturní akce, soutěže v úsporách energie a dali dohromady vlastní kabaretní skupinu Wattkiller. Schopnost nebrat se zcela vážně nejenže prolomila ledy, nýbrž pomohla Ursule a ostatním zvládat náročnost úkolu, který si předsevzali: „Když nás vážná práce vyčerpávala, zábavné kabaretní večery nám zase dodaly novou energii.“

Šetřit? Zbláznili jste se?

Ukázalo se, že energetičtí rebelové ze Schönau budou tuto energii potřebovat ke zvládnutí dalšího, mnohem obávanějšího protivníka. „Přišli jsme za KWR, společností provozující lokální rozvodnou síť,a požádali je, zda by se nechtěli zapojit do našich snah o úspory,“ vzpomíná Ursula. „Požadovali jsme jen zavedení několika úsporných opatření, jako jsou sazby založené na míře spotřeby nebo podpora kogeneračních jednotek, nicméně bylo nám řečeno: ‚Šetřit energií? Zbláznili jste se? My chceme elektřinu prodávat, ne s ní šetřit!‘“

Rodiče za bezjadernou budoucnost se rozhodli, že si tento postojzaložený na hluboce zakořeněné ignoranci nenechají líbit, a připravili si tak půdu pro šestiletou kampaň proti monopolu KWR a za získání prostředků na odkoupení místní sítě. Licence KWR vypršela v roce 1991 a po dvou tvrdě vybojovaných a vítězných referendech a proslulé celostátní kampani Ich bin ein Störfall, která přinesla 5,7 milionů marek (2,9 milionů eur) na převzetí sítě, začala v červnu 1997 nově zformovaná a společně vlastněná energetická společnost EWS v čele s Ursulou Sladekovou provozovat distribuční síť.

Název Ich bin ein Störfall (v doslovném překladu „Jsem porucha“) provokativně odkazuje k víceznačnosti německého označení pro jadernou havárii a líčí obyčejné lidi jako zdroj potíží pro jaderný průmysl. Bez nároku na odměnu ji vytvořila jedna z největších německých reklamních agentur a stala se okamžitou mediální senzací. Rovněž její načasování bylo skvělé. V roce 1998 totiž došlo v Evropě k liberalizaci trhů s elektřinou, zákazníci si mohli vybírat dodavatele elektřiny a myšlenka odběru čisté energie od neziskového družstva se zalíbila rostoucímu počtu lidí.

Úplně jiný svět

S tržbami dosahujícími částky 67 milionů eur za rok 2009 už EWS daleko přesáhla hranice místního trhu. A zatímco se Schönau může pochlubit trojnásobkem národního průměru ve využívání fotovoltaiky (dvacet kogeneračních jednotek, dvě hydroelektrárny a větrná turbína), EWS dodává elektřinu z 1800 solárních, vodních a větrných zdrojů do 115 000 domácností a podniků po celé zemi.

Nicméně Ursule Sladekové nezáleží pouze na velkých číslech. Radí-li dalším německým městům při zakládání společně vlastněných energetických společností, zdůrazňuje význam malých uskutečnitelných projektů: „Neexistuje větší radost, než když si můžete říci: ‚Vidíte, že to jde!‘ Usilujeme o svoji velkolepou vizi 25 let, nicméně se nám nepodařilo zavřít jedinou jadernou elektrárnu. Podařilo se nám ale uskutečnit spoustu jiných věcí, které chápeme jako úspěch, a náležitě jsme je oslavili.“

Po rozhodnutí vlády Angely Merkelové o uzavření jaderných reaktorů do roku 2025 a přechodu k obnovitelným zdrojům do roku 2050 se bývalí rebelové ocitli v čele nové energetické epochy. Přestože budou fosilní paliva, především zemní plyn užívaný při kogeneraci, v mezidobí nezbytná, Ursula vidí počátek nové průmyslové revoluce: „V sektoru obnovitelné energie máme už nyní 350 000 pracovních míst a vyvíjíme spoustu nových technologií skladování energie, nové typy elektrického vedení a inteligentní sítě k přenosu elektřiny ze slunečních elektráren a příbřežních větrných parků k uživatelům po celé zemi. Bude se jednat o zásadní proměnu a svět bude poté vypadat úplně jinak.“

Ursula Sladeková a EWS se bezpochyby budou nacházet v centru tohoto dění, tentokrát už ne jako zaťatí outsideři, nýbrž jako důležití hráči, což je role, která jí vůbec není proti mysli. „Nikdy jsem se nepovažovala za opravdovou rebelku nebo člověka, který jde za každou cenu proti proudu, spíše patřím k těm, kteří chtějí tvořit něco pozitivního, takže se v této nové roli cítím vskutku dobře. Velice ráda se podílím na zrodu a uskutečnění něčeho nového společně s ostatními. Pořád se toho musí ještě spoustu udělat, a nedostatku práce se tedy v dohledné době nebojíme.“

Sven Eberlein píše, tvoří a žije v San Francisku, jeho kořeny sahají do Německa. Z časopisu Resurgencepřeložil Petr Švec.