Zdravý životní styl zelených?

Strana zelených vstupovala do voleb v roce 2006 s heslem „kvalita života“, étosem „změny“ a „jiné politické kultury“. Jistě, jde o vágní a navýsost profláknutá předvolební hesla, avšak je za nimi cítit nejen vymezení se vůči převládající politice, dříve i značně radikální, ale i příklon k postmateriálním hodnotám. S oběma procesy je bezprostředně spojen vzestup „zeleného“ hnutí na Západě, odkud vzešla většina zelených stran.

Po protestních a „alternativních“ začátcích se zelení osmělili a vydali se i cestou témat, která oslovují širší spektrum voličů. Začali o sobě prohlašovat, že „nejsou ani nalevo, ani napravo, ale vepředu“. O stejný posun se pokouší v posledních čtyřech letech pod vedením Martina Bursíka i česká Strana zelených. Snad především díky němu se nasměrovala více do středu až doprava. Namísto alternativců, kteří mají všude spíše blíže k levicovým (tedy mírovým, alterglobalizačním či feministickým) tématům, se zaměřili na „novou“ střední třídu, která si je ochotna připlatit za zdravé prostředí.

Vydali se cestou věcné „reálpolitiky“ německého střihu, která je krom jiného i otevřenější koaličnímu vládnutí. Avšak ani němečtí Die Grünnen neuzavřeli v mnoha ohledech bezprecedentní svazek s pravicovou stranou. S podobnou situací se setkáváme jen v Lotyšsku. Nejen u nás tak mnozí napjatě očekávali, jak bude vypadat „zelená zprava“.

Cesta k zelené ekonomice

Příslib, se kterým Bursíkovi zelení vstupovali na scénu, byl značný. Ovšem do jaké míry jde vůbec těmto představám, nezatíženým parlamentní (potažmo vládní) zkušeností, dostát? Je naivní očekávat od zelených (či někoho jiného) hlubší změny? K letmému zamyšlení nad třemi „zelenými“ roky se nabízejí zejména dvě roviny. První z nich je spojená s osou zelené politiky – naplňováním environmentálních opatření, kterým SZ věnovala většinu z padesátistránkového volebního programu z roku 2006.

I přes nepočetnou skupinu poslanců se zeleným podařilo prosadit docela hodně: do vládního programu dostali zásady jako stop jaderným elektrárnám či ponechání limitů těžby uhlí a nastartovali (byť ve značně zredukované míře) ekologickou daňovou reformu. Byla zahájena i podpora ekologického bydlení, ať už díky povinnosti energetických standardů budov, podpoře zateplování veřejných staveb, či programu Zelená úsporám. Zároveň se objevily i další programy na podporu „zelených“ technologií, které s sebou přinesly desítky miliard, často z Evropské unie. Schválen byl například nový zákon o ochraně ovzduší, Národní lesnický program či podpora využití biomasy a bioodpadu.

Zvláště ve srovnání s jinak rozporuplně přijímaným českým předsednictvím v Evropské unii se zdá, že i na mezinárodní rovině si Bursík vedl obstojně. Vedl komplikovaná jednání o přípravě nástupce Kjótského protokolu, jenž by měl být schválen v prosinci v Kodani, a zapojoval do něj i novou vládu Spojených států. Naopak se však už asi nepodaří rozjednat dlouze připravovanou evropskou směrnici o půdě.

Na některá selhání Strany zelených by však nestačily ani zelenorůžové brýle – zatopení poloviny Heřminovů je asi nejostudnějším ústupkem. Jen kosmetické omezení kamionové dopravy je možná ostuda menší, avšak nelze pominout, že SZ toho v oblasti dopravy nedosáhla o moc více. Například zcela vycouvala z proklamovaného přesunu transportu na koleje či systematické podpory hromadné dopravy. Osud novely horního zákona či zákona o odpadech se zase – i kvůli pádu vlády – skrývá v mlhách. A jiná témata vymizela ze slovníku zelených politiků úplně: namátkou zákon o obecném a celostátním referendu či přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů.

Doleva, nebo s Bursíkem

Druhou rovinou úvahy nad třemi roky nazelenalého vládnutí je zmíněný příslib změny a odlišné politické kultury. Zřejmě nešlo doufat, že se tato nadějeplná aura koaličním vládnutím neušpiní. Přesto se vkrádá otázka, zda se SZ například nemohla lépe vyrovnat s „nezelenými tématy“, která jí byla částečně opozicí a částečně médii vnucena jako klíčová – zejména šlo o vnitřní neshody, ovlivňování justice v „kauze Čunek“ a stavba amerického radaru v Brdech. Byť se o nich Bursík vyjádřil, že jim je byl „čert dlužen“, právě na nich se mohla ukázat cenná skutečnost – nakolik jsou zelení schopni zvládnout ústupky a vnitrostranickou diskusi. V této souvislosti připomeňme prozíravá slova Ivana Dejmala ze 4. prosince 1989, kdy do Ekologického bulletinu napsal: (Zelená) „Politická strana se nadto musí vyslovovat ke všem problémům společnosti. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tu buď prosazuje parciální zájmy skupin, které ji podporují (homosexuálové, radikální feministky apod.), nebo takovou stranu rozkládají spory o postup v otázkách přesahujících životní prostředí.“

Zejména na radaru se Strana zelených začala viditelně štěpit, zvláště po rozklížení tandemu Dana Kuchtová-Martin Bursík, které získalo osobní nádech. Důležitým příspěvkem k tomuto rozkolu byla zřejmě i skutečnost, že Bursík a další vrcholní představitelé SZ podcenili péči o nižší patra politiky a komunikaci dovnitř strany, což se nakonec projevilo například v neúspěšných krajských volbách. Možná až příliš rychle vylétla zelená hvězda a s přívalem vládní (a poté navíc ještě evropské) agendy nezbyl čas a prostor pro vnitřní diskusi. Není se příliš co divit, že část straníků se tak začala vymezovat vůči přespříliš „pragmatické“ a „pravicové“ politice vedení.

Snad s vidinou toho, že stůj co stůj provede stranu bouřlivou pubertou a pod jeho křídly se z ní stane profesionální strana evropského střihu, omezil Bursík stranický kvas na minimum. Svůj pohled přitom nastínil už v rozhovoru pro MF Dnes z února 2006, kde hovoří o tom, že „každá strana potřebuje řídit“ a o „nutnosti profesionalizovat“. A právě jedna z hlavních zelených „změn“ – otevřenost k odlišným názorům – tak náhle mizí. Místo dialogu se straníky, širším občanským sektorem, ale třeba i s opozicí přichází spíše silové, chcete-li „efektivní“, rozhodování.

Výsledkem (dávno před současným vedením započatých) pravo-levých, de/centralizačních a osobních konfliktů ve Straně zelených je roztříštěná zelená scéna se stranickou frakcí Demokratická výzva, nově utvořenou Demokratickou stranou zelených a starším hnutím Zelení, sympatizujícím s levicovým kurzem bývalého předsedy SZ Jana Beránka.

Budování ekoliberálního státu

Za zvážení však stojí věc možná ještě podstatnější: co to vlastně je a co by měla být „zelená politika“? A je vůbec v perspektivě ekologické krize současná politika Strany zelených vhodná a dostatečná?

Od koho jiného než od zelených bychom měli slyšet debatu na toto téma? Zdá se však, že zcela chybí či je sotva slyšitelná. Přitom je na pováženou, že prakticky vše, co SZ prosazuje, se s jakousi samozřejmostí nese v „technooptimistickém“ duchu cesty k „zelené ekonomice“. Zřejmě nikdo ze zelených se nepozastavuje nad tím, zda je správné koncipovat tolikrát skloňovaná protikrizová opatření jako „prorůstová“ či „vedoucí k nastartování spotřeby“. Pravda, přečteme-li si devět let starý rozhovor s Martinem Bursíkem v knize Hovory o ekologii, zůstává v tomto předseda SZ konzistentní: jakožto nikoli radikální, ale „moderátní“ ekolog už tehdy tvrdil, že „tržní ekonomika je doposud jediným modelem, který stimuluje subjekty na trhu k co nejefektivnějšímu chování“ a „úkolem politiky je ekonomickými nástroji zvýhodnit ty, kteří budou používat environmentální technologie“.

Představitelé SZ v souladu s výše řečeným nezpochybňují základní rozpory mezi ohleduplným přístupem k přírodě a současným ekonomickým uspořádáním. Nikdo hlasitě neopakuje známou skutečnost, že není možný nekonečný růst v omezeném prostředí globálního ekosystému, nikdo nezpochybňuje tržní ekonomiku nutící ze své podstaty lidi ke stále extenzivnější spotřebě, ať už díky reklamě či bankovnímu systému s jeho imperativem „půjčuj!“. Nikdo si nevšímá charakteristické paralely života na dluh, který je veden v důvěřivém spoléhání na to, že budoucí expanze ekonomiky splatí naše stále větší „potřeby“. Ani v době, která si o to výslovně říká, kdy se hroutí jeden bankovní kolos za druhým, se neozval nikdo z vrcholných zelených politiků, který by upozornil na základní „neudržitelnost“ systému dluhu, růstu a nadprodukce. Spíše než o změnu ve smyslu „spotřebovávejme méně“ usilují o „změkčování zevnitř“, o „ozeleněnou“ spotřebu.

Je zelená politika víc než politika Strany zelených?

Namísto prosazování systémových či hodnotových změn se SZ věnuje tomu, že oroduje za zákony, které by naše hospodářství učinily „udržitelným“ v naději, že není třeba významně změnit myšlení či se jakýmkoli způsobem omezovat. Zdá se, že její představitelé věří, že řešení se skrývá v technologiích – stačí jen ekonomiku „zefektivnit“, racionalizovat, zahrnout vedlejší důsledky výroby a spotřeby do cen produktů, případně žádoucí chování finančně zvýhodnit, a trh se již o zbytek postará. Typicky se tak zelení zaměřují na (jinak jakkoli potřebné) daňovou reformu, podporu nových, šetrnějších technologií, zákony o recyklaci odpadů anebo obnovitelné zdroje energie.

Jistě by se našlo mnoho těch, kteří by podporu biopaliv a „šetrného“ individuálního transportu či mírné omezení kamionů považovali pouze za plytké a prakticky kosmetické změny. Mnozí ze zelených představitelů by se přitom pravděpodobně hájili, že „nemohou udělat víc“. Zdá se však, že pro hlubší změny – lokalizaci, místní výrobu a spotřebu, sdílení, skromnost a sebeomezení či například zmenšení dopravy jako takové – nemají současní zástupci SZ sluchu.

Pohlédneme-li na zelené vládní působení takovouto optikou, vyvstávají významné pochybnosti: není to, čeho SZ dosáhla, přece jen dost málo? Není nejvyšší čas začít rozvažovat nad (jistě politicky nepopulární) změnou hodnot či základů současného uspořádání? A není třeba uvažovat o zastřešujícím „Zeleném fóru“, které rozhádané zelené uchrání před pravděpodobnými volebními neúspěchy?