Turistika je podle některých odhadů největším průmyslovým odvětvím; s jistotou ale patří k těm nejrychleji se rozvíjejícím a je jen málo těch, kteří se domnívají, že události 11. září 2001 způsobily významnější propad na jinak strmě stoupající křivce růstu. V roce 1950 se odhadoval počet zahraničních turistických pobytů na 25 milionů, v současnosti to je ročně kolem 700 milionů a do roku 2020 má jejich počet dosáhnout 1,6 miliardy.
S nárůstem turistického průmyslu došlo i ke zviditelnění jeho ničivých důsledků, které jsou hrozivější, než většina z nás tušila. Cestovní ruch je vedle televize jedním z nejúčinnějších hybatelů globalizace – turisté jsou údernými oddíly kapitalismu západního stylu, šířící sociální a psychologickou nákazu se stejným účinkem, jako dříve kolonizátoři za sebou nechávali neštovice, spalničky a tuberkulózu. A podobně jako v případě globalizace zaznívají hlasy volající po reformě.
Není ekoturistika jako ekoturistika
Rok 2002 byl OSN vyhlášen Mezinárodním rokem ekoturistiky. Ekoturistika je považována za lék na turistiku masovou – spjatá s přírodou, prováděná v malém měřítku, šetrná vůči životnímu prostředí. Tak zní teorie. Ve skutečnosti ale ještě nikdo ekoturistiku náležitě nedefinoval, nikdo pořádně neví, co se pod tímto pojmem skrývá, a je vysoce nepravděpodobné, že by se vůbec někdy dalo dospět k definici, která uspokojí kritiky masového turismu. V tomto vakuu se pak dobře daří kšeftařům, velkým investorům a vládním propagandistům. Doslechl jsem se, že kdosi uváděl kasino v Laosu jako příklad ekoturistiky, neboť bylo umístěno v nedotčené krajině.
Podle britské nevládní organizace Tourism Concern se ekoturismus mnohdy provozuje v místech, kam byl domácímu obyvatelstvu často násilně zamezen vstup, nebo jsou tato místa ničena již pouhým počtem návštěvníků. Z nedávné zprávy UNESCO vyplývá, že kapacita památky světového dědictví Machu Picchu v Peru (kde se uvažuje o lanové dráze, která by obsloužila tři sta padesát tisíc „ekoturistů“ přijíždějících každý rok) přesáhla únosnou míru. Místní obyvatelé, kteří se chtějí ve větší míře podílet na ziscích z turistického ruchu, na protest zablokovali přístupovou cestu. Může se něco podobného, co je v takovém rozporu s myšlenkou únosnosti, vůbec honosit označením „eko“?
Kolem zeměkoule proudovým letadlem
Přesto, podle definice Světové turistické organizace, ekoturistika představuje pouhá 2 – 4 % výdajů spojených s cestováním do zahraničí. Předpokládejme, že tato složka naroste do takové výše, že bude v turistickém průmyslu dominovat a podílet se na něm stovkami milionů ekoturistů ročně. Je možné si představit, že by takto gigantický průmysl mohl být provozován v malém? Lze považovat za ekoturistu toho, kdo obletěl polovinu zeměkoule v proudovém letadle poháněném dotovaným fosilním palivem a produkujícím skleníkové plyny, ať už je jeho dovolená co do podoby či náplně jakákoliv?
Pokusy vytvořit ekoturistickou alternativu k masovému turismu přinejmenším naznačují, že s tímto odvětvím je cosi vážného v nepořádku, a čím více člověk přemýšlí nad okolnostmi a příčinami, tím více se kupí paradoxy. Prvním je fakt, že turistiku mnozí považovali a považují za „čistou“ podobu rozvoje, průmyslové odvětví bez továren, zplodin a čerpání neobnovitelných zdrojů. Ve skutečnosti však turismus západního stylu zásadním způsobem ničí krajinu, ať už její zástavbou či nadměrným zatížením křehkých ekologických a ekonomických systémů.
Druhým paradoxem je, že finanční zisky plynoucí z turistiky, ačkoli opakovaně prohlašované za „celkově prospěšné pro ekonomiku“, jsou rozdělovány velmi nerovnoměrně. V praxi to vypadá tak, že většina vydělaných peněz končí v rukou místních či mezinárodních elit, jako jsou vlastníci hotelů, pořadatelé turistických zájezdů a letecké společnosti. Ačkoli turistika může přispět k vytvoření pracovních příležitostí, kvůli těmto nerovnostem a negativním vlivům spíše vytěsní a často nahradí pracovní místa či přímo živobytí spjatá se zemědělstvím nebo rybolovem.
Zaměstnancem v globální ekonomice
Klasickým postupem s mnoha variantami je zábor půdy pro vytvoření národních parků nebo pětihvězdičkových hotelových komplexů. Konečným výsledkem je to, že lidé, kteří dříve byli relativně soběstační a dokázali žít z půdy, se nyní dostávají do pozice zaměstnanců v globální ekonomice řízené z druhého konce světa. Stávají se bezmocnými – stačí jediný záchvěv na Wall Street, malinký pokles americké ekonomiky a jsou všichni bez práce, aniž by měli jakoukoli kvalifikaci či půdu, k níž by se mohli navrátit. Podle Mezinárodní organizace práce by stačilo desetiprocentní snížení cestování v důsledku 11. září k tomu, aby v globálním měřítku přišlo o zaměstnání devět milionů lidí.
Což nás elegantně vede ke třetímu paradoxu, myšlence, že cestovní ruch poskytuje rozsáhlé nemateriální sociální výhody. Tento názor nabývá rozličných podob, od známého rčení, že cestování „rozšiřuje obzory“, až k principu „cestováním ke světovému míru“, což je kupodivu heslo sítě hotelů Hilton. Realita bývá právě opačná. Opravdu si lze těžko představit odvětví více podněcující k nedorozuměním a konfliktům, zvláště v rozvojových zemích. Ve velké části Asie, Afriky a Jižní Ameriky dochází prostřednictvím turistického průmyslu k nemilosrdnému odhalování globální ekonomické nerovnosti. Většina vzájemných kontaktů mezi turisty a místními obyvateli se točí výhradně okolo peněz.
Zahraji vám domorodce
Feudální vztahy mezi Severem a Jihem, kterými se turismus vyznačuje, jen těžko napomohou mezinárodnímu porozumění. Jsou zde také další dva charakteristické rysy, které téměř spolehlivě vyvolávají nelibost. Za prvé, narozdíl od ostatních průmyslových odvětví, která řádně zpracovávají suroviny uvnitř svých provozů, turisté se dostanou všude a často ve velkém množství, a tak i lidé, kteří z cestovního ruchu nemají žádný zisk, musí nést jeho negativní následky. Za druhé, ve své snaze o „rozšiřování obzorů“ turismus vyhledává bohatství a zvláštnosti jiných kultur, čímž je obvykle neúprosně ničí. Existuje také fenomén tzv. „hrané autenticity“, kdy se nějaká místní kulturní tradice, kdysi mající hodnotu sama o sobě, mění v turistickou atrakci a rafinované představení.
Kupříkladu v Thajsku se pod vlivem komerčních strategií a ve spolupráci s místními hoteliéry a obchodními komorami tradiční svátky mění k nepoznání, vymýšlejí se nové, bez opory v minulosti, popřípadě se prostě přebírají z ciziny, takže ve městě Chiang Mai se nyní slaví masopust. Únorový květinový svátek slavený ve městě – „mající dlouhou historii“, jak tvrdí propagační letáky – před dvaceti lety neexistoval. Buddhistické obřady se staly takovou turistickou atrakcí, že nejvýznamnější místní chrám Doi Suthep loni oznámil, že plánuje vybírat od cizinců vstupné ve výši tří dolarů.
Dalo by se namítat, že na tom není nic špatného – podobně se chovají příslušnice horských kmenů, když prodávají cetky ve svých svátečních oděvech, nebo místní úřady nařizující zaměstnancům nosit v kancelářích kroje. Co je špatného na tom, když se někdo přestrojí a na něco si hraje? Neděje se to samé v Disneylandu? Stejně už to ale nelze považovat za to, za co se to vydává – došlo k jemnému posunu, kdy se už jedná o obchodní záležitost, druh komerční zábavy.
Profitují gorily i velryby
Samozřejmě že globální pohled na turistiku nemůže být pouze negativní. Říká se, že cestovní ruch prospívá ochraně přírody. Opravdu v mnoha případech napomohl záchraně ohrožených druhů. Nejznámějším příkladem jsou horské gorily na území Konga a Rwandy. Na celém světě udržují zisky z cestovního ruchu národní parky při životě a motivují úřady k jejich ochraně. Pozorování velryb se nyní vyplácí mnohem více než jejich lov. Ať už jde o chatu v přírodě či cestu po Antarktidě, cestování nám umožní stanout tváří v tvář skutečnostem, které jsou pro nás nové, znepokojivé, podivuhodné a zbude po nich snad něco víc než jen snímky v albu.
Rovněž platí, že mezilidský kontakt občas nabude i jiných než finančních podob. Pouhá návštěva jistého místa může přispět k vytvoření dlouhodobé pozitivní vazby. Pokud někdo navštívil kupříkladu tropický prales na Kostarice, dá se předpokládat, že se bude ochotněji angažovat za jejich záchranu.
Bohužel se ale jedná o úspěchy v jinak prohrané válce. V globálním měřítku to takto nefunguje. Masová turistika funguje na principu diskontních prodejen. Je to průmyslové odvětví obchodující s lidským setkáváním a zážitky, které se obejde bez nějakých zásad, jimiž by se mělo řídit. Je rovněž vedoucím protagonistou globalizace, jež eliminuje veškeré zvláštnosti a krásy, díky kterým se ale turistice tolik daří – je to klasický příklad průmyslu, který spotřebovává své vlastní zdroje.
Ekonaděje a tragédie obecní pastviny
Mnoho kritiků a nevládních organizací v současné době upíná své naděje k ekoturismu provozovanému na lokální úrovni komunitami, které by vpouštěly návštěvníky mezi sebe, zprostředkovaly by jim místní kulturu, organizovaly činnosti šetrné k životnímu prostředí s tím, že výnosy by směřovaly do místních ekonomik. Počet těchto iniciativ na celém světě roste a nepochybně představuje krok kupředu oproti masově organizovaným zájezdům už proto, že vyrovnává finanční nerovnováhu způsobovanou masovou turistikou. Zda tyto aktivity představují vyhovující řešení, je nejisté, neboť lokální turistika není schopna zvládat plánovaný nárůst počtu turistů bez toho, že by se sama podstatně proměnila.
Pokud se má turistika v 21. století vypořádat se stovkami milionů lidí létajících po celé zeměkouli, čekají ji zásadní změny. Jejich realizace není nepředstavitelná – zdanění turistů a leteckého paliva, prosazení hranic únosnosti, omezení letišť, dohoda o globální turistice atd. Neexistuje však jakýkoli náznak, že se tak stane. Ani vlády, ani průmysl neprojevují sebemenší zájem – většina zemí (a Velká Británie je nedávným smutným příkladem) naopak mnohem horlivěji zvyšuje kapacity, zejména letišť, bez ohledu na environmentální škody.
Turisté si zatím většinou neuvědomují škody činěné jejich jménem, a ačkoli cestování může podnítit vznik základní planetární etiky a odpovědnosti za jiné části planety, nemůže to konkurovat individuální touze po zážitcích, které, jak se věří, mohou poskytnout právě cesty do dalekých zemí. V tomto smyslu je turismus klasickým příkladem „tragédie obecní pastviny“ – pokud bude mnoho jedinců jednat samostatně a pouze ve svém zájmu, dojde ke zničení věci společného zájmu. Potřebujeme novou etiku cestování, na jejímž základě se lidé začnou tázat po smyslu a důležitosti svých cest – proč mají potřebu jet pryč, co chtějí nalézt. Obávám se však, že k tomu dojde, až když se dostatečné množství lidí začne vracet ze svých cest s pocitem, že to, co hledali, téměř nenalezli. To však už možná bude pozdě.
Z Resurgence č. 212 květen/červen 2002 přeložil Petr Švec.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář