Zelené hnutí si nemůže dovolit být roztříštěné

Zelené hnutí je u nás politicky rozdělené v podstatě od roku 1989. V 90. letech se zelení politici rozešli do různých stran, posledních sedm let se vždycky jeden tábor zelených snaží, aby to ten konkurenční ve volbách projel. A padají přitom velmi „neudržitelná“ slova, radši je nebudu citovat. Máš na to, abys tuto neblahou „skupinovou dynamiku“ překonal?

Myslím, že ano. Ale nevím, zda ve dvou měsících do voleb lze stranu sjednotit a zároveň připravit dobrou kampaň a znovu získat důvěru veřejnosti. Na tyto tři úkoly jistě není dostatek času. Přesto se o to pokusím, protože dlouhodobě nevidím jinou možnost. Ať už zelení v podzimních parlamentních volbách překonají pětiprocentní hranici, nebo ne, není to konec, ale jen předěl. Mým cílem je jednoznačně přivést zelené opět do sněmovny, byť se to mnohým může zdát příliš smělé. I mně to přijde smělé, ale ze zkušenosti v politice vím, že i to, co se zdá být zprvu nemožné, se nakonec stane skutečností. Má to ale jednu klíčovou podmínku: musí se jednat o kolektivní akci, nikoliv pouze jednotlivce.

Považuješ se za týmového hráče?

Když jsem byl jmenován ministrem školství, ve stejný den stávkovalo 150 tisíc učitelů a v žádném z médií jsem nezaznamenal komentář, který by mi dával naději, že jako ministr uspěju. Právě naopak. To, že jsem jako ministr, myslím, uspěl, bylo podmíněno tím, že jsem se obklopil týmem skvělých a spolehlivých lidí. Zní to banálně, ale tým je více než součet lidí. Dobrý tým strhává. V zelených jsem spolupracoval s Jakubem Patočkou, Janem Beránkem i Martinem Bursíkem. Musím přiznat, že se za všech těchto ér nakonec dobrý duch spolupráce bohužel vytratil.

Vzal jsem si proto za úkol zelené sjednotit dovnitř i navenek. Prolomil jsem hradbu osobních sporů a zahájil jsem jednání s frakcí Demokratická výzva, s Politickým hnutím Zelení i Stranou pro otevřenou společnost o volební spolupráci. Zatím se jednání s nimi se všemi vyvíjejí velmi nadějně a já pevně věřím, že se podaří symbolicky ještě před volbami zelený proud přimět k autentické spolupráci. Cíl je jasný: roztříštěností, často zaviněnou spíš osobními spory než čímkoliv jiným, neoslabovat celek. Strana zelených měla ve svém čele za posledních několik let spíše silné individuální vůdce. Teď potřebuje dodat i jinou kvalitu: toho, kdo vytvoří prostor pro spolupráci a týmového ducha.

Nejmladšímu lídrovi, který po Listopadu dostal politickou stranu do sněmovny, byl šestatřicetiletý Josef Lux. Ty máš ještě o čtyři roky méně. Není to moc velké sousto?

Se svým věkem toho moc nenadělám, zatím se mi alespoň daří být den ode dne starší. Ale teď vážně. Je čas, aby naše generace, dvacet let od Listopadu, nastoupila razantněji do veřejného života a převzala za něj větší díl odpovědnosti. Nyní jsem se ocitl na místě úřadujícího předsedy Strany zelených. Nikoliv však kandidaturou, tedy vlastní volbou, ale odchodem Martina Bursíka. Přesto je moje mise v zásadě stejná jako u klasického předsedy či předsedkyně.

Moje mise je přivést zelené k co nejlepšímu volebnímu výsledku, zásadně změnit styl naší práce a vstoupit znovu do sněmovny. I přes můj časově limitovaný mandát se tato práce nedá dělat pouze s výhledem na nadcházející volby. Klíčové je vystavění podmínek, za kterých může Strana zelených fungovat dlouhodobě. To znamená být otevřená, dobře komunikovat, efektivně fungovat a mít zajištěné financování.

Jakožto vystudovaný politolog jsi s touto krizovou variantou počítal, nebo byla ta pouhá dvě procenta získaných hlasů v eurovolbách — navzdory plejádě slavných přímluvců v čele s Václavem Havlem — nečekaná ledová sprcha i pro tebe?

Věř, že studium politologie je výrazně jiná disciplína než skutečná politika. Poslední týdny před evropskými volbami ukazovaly, že pět procent překročíme jen stěží. Přesto jsem se naplno věnoval kampani. V takovém okamžiku sice začnete víc a víc přemýšlet o tom, co bylo možno na kampani udělat lépe, ale současně vám prostě nezbývá než věřit a neházet flintu do žita. Můžete přemýšlet o způsobu vedení kampaně, ale je jasné, že sebelepší reklama neudělá z průměrného výrobku nadprůměrný. Dvouprocentní zisk byl však tvrdou prohrou, a jestli v něm lze najít něco dobrého, pak to, že vytvořil prostor pro obnovu Strany zelených. Do jisté míry můžeme říct, že šlo o spravedlivou odplatu za naše žabomyší spory. Jak prostoru pro obnovu využijeme, ukáží již podzimní volby.

Přemlouval jsi Martina Bursíka, aby nerezignoval a stranu vedl dál?

Viděl jsem jen dvě možnosti, jak se po prohraných evropských volbách zachovat. Buď Martin setrvá, avšak musí to být provázeno jasným a dostatečně hlubokým předělem mezi minulými měsíci a budoucností. Anebo rezignovat, a tím nenechat nikoho na pochybách, že se tento předěl stal. Martin navrhl rezignaci a i předsednictvo to vzalo jako konsenzuální řešení. Martina jsem nepřemlouval, protože to za dané situace nedávalo smysl. Jeho rozhodnutí považuji pro stranu za správné a výjimečně silné gesto. Bezprostředně po jeho rezignaci jsem mu řekl, a pak to zopakoval několikrát, že si přeji, aby spolupráce s ním pokračovala. Jeho rozhodnutí dál pracovat pro zelené a věnovat se ochraně životního prostředí a klimatu si vážím.

Co chceš jako úřadující předseda dělat jinak než on, a co naopak stejně?

Zčásti jsem to možná už řekl. Strana zelených má oproti ostatním stranám obrovskou výhodu v tom, že může stavět na dlouhodobé udržitelné vizi společnosti. Otázkou samozřejmě zůstává propojení této vize s každodenní politikou a vyhraněnými osobnostmi, které jednotlivá témata představují. V atmosféře osobních animozit je takový úkol neřešitelný. Cíl máme společný, proto nyní čekám od všech, včetně sebe, ukázku velkorysosti a odpovědnosti. Chci také věnovat větší pozornost tomu, jak se vytváří politický názor uvnitř strany, a také zapojit více členů a členek strany do práce směrem k veřejnosti.

Vlivná média vás teď vesměs odepisují se stejnou rychlostí, s jakou vás na počátku roku 2006 přivítala jako čerstvý vítr. Teď pro změnu „dělají“ Kalouskovu a Schwarzenbergovu TOP 09. Jaké byly podle tebe hlavní důvody, proč SZ ztratila důvěru voličů a neuspěla v krajských ani evropských volbách?

Pokud by za úspěchem či neúspěchem Strany zelených stála jen média, nemělo by smysl zelenou politiku dělat. My jsme si zkrátka prošli klasickou dětskou nemocí strany, která se poprvé dostala do parlamentu — několik zbytečně medializovaných vnitřních sporů, neschopnost dostatečně odkomunikovat své postoje k určitým otázkám. Nedokázali jsme srozumitelně vysvětlit, že je správné kompromisy nejen kritizovat, ale taky je dělat. Mým cílem do budoucna je, aby byla Strana zelených opět vnímána (a nejde mi přitom o média, ale o veřejnost) jako čerstvý vítr — protože pokud má zelenou politiku něco charakterizovat, pak je to právě tohle. Je to neotřelost, originalita, schopnost hledat alternativní řešení, otevřenost k občanské společnosti, nezávislost na lobbistických skupinách, striktní postoj k politické i jiné korupci, zásadovost, vyšší úroveň politické kultury, než je u nás zvykem atd.

To mi přijde jako hezká sci-fi, už jen vzhledem k vašemu vystupování v kauze Čunek. Opravdu si myslíš, že hlavní problém SZ byl v medializaci vnitřních sporů a v neschopnosti „odkomunikovat“ vaše postoje? V tom případě by mimochodem ta média opravdu za vaším neúspěchem podstatně stála.

Byli jsme jediní, kdo systematicky trvali na jeho odchodu, přesto nás část veřejnosti soudí příkřeji než ty, kterým to vůbec nevadilo. Myslím, že se ukázaly dvě věci: Horší než vina či nevina Jiřího Čunka bylo to, co vyšlo napovrch teprve mnohem později, a to jakým způsobem byla jeho kauza zmanipulovaná. Byť Renáta Vesecká byla pro ČSSD údajným důvodem pádu vlády, dnes žádné z politických stran kromě nás kauza „justiční mafie“ nevadí. A za druhé, nyní se ukazuje, v čem byla přese všechno cenná přítomnost zelených ve vládě. Pod rouškou úřednické vlády bez přímé účasti zelených se celá řada věcí, které jsme prosadili v oblasti ochrany životního prostředí nebo vzdělávání, vrací zpět k horšímu. Zatímco v koalici jsme dokázali bránit různým excesům, dnes ve sněmovně vládne bezostyšně velká koalice a krade se i za bílého dne, čímž mám na mysli například Římanův a Urbanův přílepek, kdy až 70 milard z emisních povolenek dostane ČEZ místo státního rozpočtu.

Mimochodem, když už jsi zmínil média, nedá mi to neuvést jeden komentář. Svobodná média jsou jedním z atributů svobody celé společnosti. Z médií se ale stal víceméně svět sám pro sebe. Stejně jako u řady politiků zde mizí pocit odpovědnosti, který ve svém důsledku může ovlivňovat schopnost reálně popisovat stav věcí. Přiznám se, že toto je důvod, proč v poslední době dávám před klasickými komentáři přednost některý internetovým blogům.

Po eurovolbách ses omluvil voličům SZ za řadu chyb. Kterou z nich bereš na sebe?

Pokud jsem říkal, že jsme lidem nedokázali dostatečně vysvětlit naše kroky ve vládě tak, aby se s nimi dokázali identifikovat, beru samozřejmě část na sebe. Je zřejmé, že konstelace při sestavování vlády nebyla optimální. Je ale stale nutné vidět, jaká byla alternativní řešení. Pokud dnes říkáme, že důvodem, proč volit Stranu zelených, je zabránit velké koalici a vládě podporované komunisty, tak v roce 2006 jsme nejednali podle jiné logiky. Toto není výmluva. Všichni, myslím, dokážeme reflektovat naše postoje v kauzách Čunek, Vesecká a justiční mafie, obraz našeho předsednictví a dalších.

Jak chceš dosáhnout toho, aby lidi Straně zelených věřili, když jste vlastní program Kvalita života nejednou obcházeli? Místo často zmiňovaného radaru nebo referend uveďme méně známý příklad z tobě blízké zahraniční politiky. V programu jste ostře kritizovali fakt, že Česká republika podporuje vývoz zbraní do zemí, kde jsou hrubě porušována lidská práva. Toto jednání jste označili za principiálně nepřijatelné. Za dobu vašeho vládního působení však Česko v této praxi pokračovalo, například v roce 2007 vláda schválila vývoz bojové techniky vojenské juntě v Rovníkové Guineji či do nestabilních států, jako je Etiopie, Jemen, Vietnam či Irák. Proč tomu vámi obsazené ministerstvo zahraničních věcí nezabránilo?

Slovo „obcházení“ není v tomto případě, nezlob se, namístě. Můžeme hovořit o míře politických kompromisů, které musí v politickém životě demokratického státu dělat každý subjekt, ale „obcházení“ je něco úplně jiného. Zkusme se na věc dívat z druhého konce. Kolik jednotlivé politické strany dokázaly ze svého programu prosadit.

V tomto ohledu zůstanou zelení na špičce. Jistě, srovnávat počet kompromisů a počet prosazených věcí je nemysl, ale podívej se, jak je dnes vnímána ekologiká politika, lidská práva ve společnosti, a to i díky zeleným. Posun v uvědomění si priorit lidí je značný a je možné na něm stavět.

Můžeš být konkrétní, v čem z výše uvedeného jste tedy program neobešli?

Podařilo se nám ve vládě i v parlamentu prosadit změkčení podmínek pro platnost obecních referend. Právě obecní referenda jsou přitom jeden z nejdůležitějších prvků přímé demokracie vůbec. Co se týče radaru, i uvnitř Strany zelených jsou různé názory na to, zda otázky celostátní bezpečnosti lze řešit v referendu, nebo je raději nechat na konkrétní a jmenovité odpovědnosti politické reprezentace. Sociální demokracie plédovala za referendum pouze proto, aby zakryla skutečnost, že to byla právě
její vláda, kdo jednání o americkém radaru na našem území zahájil.

To je možné, ale na druhou stranu proč takové referendum nepodpořit, když by mohlo zabránit výstavbě „preventivního“ vojenského zařízení, podpořit společnou evropskou zahraniční politiku a „sebevědomější vystupování“ vůči USA, zvláště byla-li během Bushovy administrativy „zahraniční politika Spojených států nadále tak jednostranná a z řady závažných důvodů sporná, jak tomu je v rámci tzv. boje proti terorismu po 11. 9. 2001“, jak píšete v programu?

Dodnes leží na úřadu vlády náš návrh obecného referenda, který byla ochotna podpořit i ODS. Byl to ovšem návrh, který otázky národní bezpečnosti vyjímal z okruhu témat, o nichž je možné v referendu hlasovat. Usilovali jsme o to, aby koaliční vláda prosadila zákon o obecném referendu, byť by neumožnil hlasovat o radaru, ovšem byl by to obrovský krok k posílení přímé demokracie. Všechny ostatní varianty zákona o referendu ODS blokovala a měly nulovou šanci na úspěch. Lituji, že jsme tento zákon kvůli pádu vlády již nemohli předložit. Otázkou je i to, zda by i tak měl v rozhádané sněmovně šanci na schválení. Jedno je ale jisté: kdokoliv, kdo bude v budoucnu chtít skutečně prosadit obecné referendum, bude muset jít stejnou cestou jako my, a to překonat ústavně blokační odpor ODS. Jinak to zůstane jen hrou na prosazení.

A k otázce radaru samotného. Doslova se naplnilo to, co jsem říkal horkým hlavám už v únoru 2007. Totiž že protiraketová obrana je i uvnitř USA kontroverzním projektem a nová administrativa jej bude revidovat. To se přesně děje. A stejně tak to, že protiraketová obrana USA zůstane nesmyslem, pokud se o ní nebude uvažovat v kontextu NATO a obranné politiky EU. Což uznalo jak NATO, tak Evropský parlament a svědčí o tom jejich nedávná rozhodnutí. Dodržel jsem i to, co jsem od počátku říkal, a ani jako člen vlády jsem při hlasování vyjednané smlouvy o radaru nepodpořil. A řeknu ti, že to byl mnohdy brutální tlak.

Zato ji podpořili jiní členové vlády za SZ, pro což ve vašem programu oporu nenajdeme. A co namítneš na pokračující vývoz zbraní do problémových států?

Osobně jsem kvůli této otázce opakovaně jednal s tehdejším ministrem zahraničí Schwarzenbergem a žádal jej o zpřísnění. Narazili jsme na tak masivní, nepředstavitelný odpor zbrojařské lobby a některých úředníků ministerstva průmyslu a obchodu, že se mi nyní zdá evidentní jedna věc. Radikální omezení vývozu zbraní do politicky nestabilních oblastí bude možné řešit teprve v momentu, kdy se toto téma podaří prosadit jako zcela zásadní a nepominutelný bod programového prohlášení vlády České republiky. Je to lekce a poučení do budoucna. Není dobré bavit se o koalicích dřív, než máme definitivně jasno ve všech programových otázkách a ponětí o jejich prosaditelnosti. Konstruktivní opozice je také legitimní řešení. Právě v tématech, jako je vývoz zbraní, může opoziční strana (pokud se na tyto problémy soustředí) vyvolat takovou pozornost médií a veřejnosti, že může svým tlakem leccos prosadit.

Takže jste se jako správci ministerstva zahraničí podíleli na „principiálně nepřijatelném“ jednání, ale program jste neobešli? Masivní odpor zbrojařů by člověk čekal, dosáhli jste alespoň nějakého omezení vývozu?

Ani Karel Schwarzenberg nedosáhl zásadního zpřísnění. Přezkum licencí na vývoz zbraní ministerstvem zahraničí se na čas zpřísnil. Ale reálný dopad to mělo malý. V praxi vyjádří ministerstvo zahraničí výhrady jen ke zlomku žádostí z ministerstva průmyslu a obchodu. Toto je úkol, který bude v budoucnu vyžadovat mnohem tvrdší a soustředěnější tlak politických stran i veřejnosti. Zelení jsou jedinou silou ve sněmovně, která se tím vůbec zabývá. Už kvůli tomu, aby tento tlak nepolevil, musí zelení bojovat o návrat do sněmovny.

V programu jste též slibovali, že budete prosazovat zvyšování objemu oficiální rozvojové pomoci Česka v souladu se závazky členských zemí EU na 0,34 % hrubého národního důchodu do roku 2010. Ve skutečnosti byl ale podíl zahraniční rozvojové spolupráce loni i předloni 0,11% HND, čili ještě o setinu méně než v roce 2006.

Ani v otázce rozvojové pomoci nemusíme mít vůbec špatné svědomí. Prosadili jsme zřízení České rozvojové agentury, což je orgán, který tady dřív neexistoval a přitom je v západní Evropě naprosto standardní a nepostradatelný. Podařilo se nám zabránit tomu, aby částka určená na rozvojovou pomoc byla v čase hospodářské krize jakkoliv snižována. A že takové tlaky existovaly a nebylo vůbec snadné jim čelit. Tady jsme naopak těžili z toho, že rozvojová pomoc byla díky Straně zelených součástí programového prohlášení vlády, a ODS ji tedy nemohla tak snadno ignorovat. Ty uvádíš podíl rozvojové pomoci na národním důchodu, ale nominálně ta částka zůstala stejná, a to v době, kdy se ve všech oblastech státního rozpočtu vyjma resortu školství tvrdě krátily výdaje.

Ale rozpočet na rok 2008 nebyl tvořený v době hospodářské krize, a přesto došlo k relativnímu poklesu. Ten závazek vůči EU přece existuje pro celou Českou republiku, ne jen vůči vašemu předvolebnímu programu.

Samozřejmě, ale uvědomme si kontext tohoto rozhodování. Topolánkova vláda se rozhodla krátit všude stejně razantně, protože nárůst výdajů českého státu byl neudržitelný. My jsme tvrdě bojovali za diferencovaný přístup, tedy aby se krátilo tam, kde to dává smysl. Proto jsme vyjednávali o zrušení či alespoň zásadní omezení škrtů v důležitých kapitolách, jako je rozvojová pomoc, životní prostředí nebo školství. Jako jedinému ministrovi se mi podařilo dokonce prosadit navýšení rozpočtu pro kapitolu školství v řádu miliard korun. Byť to byl nesporný úspěch, považuji navýšení investic do vzdělávání asi o dvacet procent za naprosto nutné a proveditelné, a to i v období hospodářské krize. Bez nich se vzdělanost české společnosti přesune během tří až pěti let ze šikmé plochy už skutečně nad propast.

Nevězí ale problém kromě rozpočtových priorit také v tom, že jste souhlasili s přílišným snížením daní a v rozpočtu tudíž není tolik peněz?

Nikoliv, v rozpočtu je prostředků relativní dostatek, ovšem hlavním problémem je to, že náš stát funguje velmi neefektivně. Zatímco investice do infrastruktury utápíme v předražených zakázkách a mnohé ukazuje na rozbujelou korupci, skutečně důležitým oblastem, jako je například vzdělávání, se fatálně nedostává prostředků a hrozí bez přehánění jejich kolaps. Stejně tak sociální politika je v České republice v pasti ideologických a populistických soubojů a za poměrně vysokou cenu nepřináší těm, kdo ji potřebují, odpovídající podporu. Zvýšení daní nebo daňové progrese je smysluplným tématem, pokud se zároveň vede diskuse o tom, co za to lidé od státu dostávají. Dostupnou lékařskou péči, kvalitní vzdělání a čisté životní prostředí? V tomto český stát svou úlohu plní mizerně.

V posledních týdnech se snažíte ještě leccos stihnout, Fischerova vláda například schválila váš návrh omezit poslaneckou imunitu a zamezit takzvané přílepky k zákonům, navrhujete změnu pravidel volby mediálních rad, kritizujete „justiční mafii“. Proč tak pozdě?

Legitimní otázka, ptal bych se stejně. Je ale třeba uvědomit si několik věcí. Na tebou zmíněných legislativních úpravách jsme pracovali ještě v době, kdy fungovala Topolánkova vláda. Setkali jsme se se zástupci Inventury demokracie, jednali jsme o konkrétních bodech v těch předlohách a teprve pak jsme je předložili. Že mezitím padla vláda a projednávání těch tří novel se pozdrželo, je věc druhá. Nedávná parodie na volbu generálního ředitele České televize jasně poukázala na potřebnost změny způsobu volby mediálních rad — takže ten timing byl vlastně velmi dobře načasovaný. Mimochodem chceme podpořit i iniciativu sociální demokracie — zákon o lobbingu. Z naší strany tedy rozhodně nejde o přihřívání si stranické polívčičky. A i kdyby si to někdo myslel, je to snad důvod k tomu, aby tak potřebné změny nepodpořil? Dvacet let od sametové revoluce? To bych opravdu pokládal za malichernost.

Co se týká justiční mafie, naše pokusy dosáhnout odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké jsou přece dobře známé. Franta Korbel justiční mafii kritizoval a bojoval s ní během celé doby, kdy byl náměstkem ministra spravedlnosti. Proto taky musel před nedávnem odejít. Jeho odvolání je pomsta justiční mafie, která v osobě paní ministryně Kovářové (alias „Souhlasím s Václavem Klausem ve všem, co řekne“) získala nového protektora. Lidi, které si vybrala do svého nejbližšího okolí — dobří kamarádíčci nechvalně známého bývalého ministra Pavla Němce Marek Görges a Pavel Duchek — jsou toho jednoznačným důkazem. Potřeba kritizovat justiční mafii je teď aktuálnější než kdykoliv předtím.

Jenomže není problém nižší důvěryhodnosti SZ i v tom, že zůstalo jen u nedůsledných pokusů, ale ve vládě jste vždy zůstali?

Znám tuto výhradu. Je to otázka velmi těžkého rozhodování, kdy má smysl z vlády odejít a kdy naopak zůstat s ohledem na odpovědnost vůči dalším věcem, na nichž jsme ve vládě pracovali. Na tom nepanoval vždy jednotný názor. Myslím, že jsme dosáhli ve vládě mnohého, byť lze polemizovat, zda cena za naše vládní angažmá byla odpovídající. Zelení se dostali do parlamentní arény v době, kdy česká politika prochází hlubokou krizí a neexistuje cesta, jak splnit dva absolutní nároky: uklidit Augiášův chlév a zároveň se do něj dívat jen oknem. Hájím tedy právo kompromisy kritizovat, ale také právo kompromisy dělat.

Většina kritiků současné SZ alespoň kvituje vaše legislativní úspěchy v oblasti životního prostředí. Ale pak často dodávají: za to ale váš vstup do vlády s ODS nestál. Stál?

Tato debata mi připadá dnes už bezpředmětná a čistě akademická. Výhody a nevýhody našeho fungování v rámci pravostředové koalice můžeme poměřovat donekonečna. Důležité je uvědomit si, jaké byly alternativy, což jsem již popsal výše. Faktem je, že řada našich voličů myšlenku této vlády nepřijala a nám se nepodařilo jim dostatečně srozumitelně vysvětlit, že v dané situaci to bylo přijatelné a pro zelenou politiku dokonce výhodné řešení. I to je poučení do budoucna. Pokud nám bude v nové situaci znovu učiněna nabídka na koaliční spolupráci, musíme pečlivě zvažovat, zda pro prosazení některých našich priorit není lepší pozice konstruktivní opozice. Neodmítám principiálně koalici ani se sociální demokracií, ani s ODS, obě jsou mi úplně stejně „milé“. Rozhodnutí o tom, zda jít do vlády, či nikoliv musí vycházet především z výsledku voleb, jednání o vládním programu a záruk, že bude skutečně plněn.

Nemáš i vzhledem k rozpočtové politice Topolánkovy vlády obavy, kde vezmou školy peníze po roce 2013, kdy doběhnou evropské miliardy ze strukturálních fondů?

Rozpočet školství se mi svého času podařilo i v době nastupující krize uhájit, dokonce jsme dosáhli navýšení. A věř, že to nebylo jednoduché. Prostředky strukturálních fondů jsou bonus, který si mužeme „užívat“ jen do roku 2015. Elementární fakt, že investice do vzdělávání jsou nejvyšší prioritou vlády, musí být základní součástí programu jakékoliv vlády, kterou by Strana zelených měla v budoucnu podporovat. Od jakékoli další vlády předpokládám navýšení veřejných prostředků na školství a já sám jej budu z jakékoliv pozice důrazně prosazovat.

Hlavní tématem tohoto čísla 7.G jsou ekologické dopady sportování. Podnikl jsi jakožto ministr „tělovýchovy“ nějaké kroky, aby sportovní svazy více zohledňovaly dopady na životní prostředí?

Jednoznačně jsem šel proti všem excesům typu bagrování sněhu na chráněném území kvůli světovému poháru a následnému mistrovství v Liberci, otevřeně jsem kritizoval způsob přípravy areálu ve Vestci. Kdybych byl ministrem už v době, kdy se o první navyšování peněz na šampionát v Liberci jednalo, nedovolil bych, abychom se dostali do takové nezastavitelné spirály, která bude vysávat státní rozpočet podobně jako Temelín. Ministerstvo školství by pak mohlo hrát daleko aktivnější úlohu a bránit tomu, aby si skupina libe-reckých podnikatelů spojených s ODS udělala ze státního rozpočtu dojnou krávu. Mimochodem — vzpomene si dneska ještě někdo na Topolánkův výrok „Kdo chce jít proti mistrovství v Liberci, musí se napřed poprat se mnou“? Teď před volbami už by to asi neříkal. Zaplaťpánbůh, že se podařilo alespoň zamezit konání olympiády, i když je otázka, jestli pražské ODS a jejím spřáteleným podnikatelům z oblasti stavebnictví nešlo spíš „jen“ o změnu územního plánu.

Ale zpět k tvojí otázce. Ke konci mého působení na ministerstvu jsme na základě nové analýzy začali společně se sportovními svazy připravovat novou, přelomovou koncepci financování českého sportu. Měl jsem v úmyslu udělat z ekologických parametrů jedno ze základních kritérií při investicích do sportovní infrastruktury. Doufejme, že to nezapadne.

Předal jsi tento úmysl nové ministryni Kopicové?

Předal jsem veškeré mnou nastartované projekty včetně tohoto své nástupkyni. Mám radost, že se mi podařilo například prosadit pokračování mnou zavedené skupiny VI. na MŠMT, která se věnuje sociálním programům ve vzdělávání, především vzdělávání dětí ze zvláštními vzdělávacími potřebami. Jde především o romské děti. Také má nastarost transformaci ústavní výchovy, vzdělávání dětí cizinců atd. Po letech válek mezi ministerstvem a nevládkami na tomto poli se mně a mému týmu podařilo společně s nevládkami změnit politiku ministerstva k nepoznání. A v terénu to odborná veřejnost zaznamenala, pozitivní ohlasy mi chodí dodnes. Práci této části ministerstva považuji za jeden z největších úspěchů našeho vládnutí.

Podle výzkumu STEM vás už letos v lednu nevolila polovina voličů z roku 2006, přičemž čtvrtina přeběhla k sociální demokracii. Vznik (jednorázové) Demokratické strany zelených toto číslo v eurovolbách ještě zvýšil. Chceš tyto, řekněme, zeleně-sociálnější voliče přitáhnout zpátky?

Chci. Zelené hnutí si v našich podmínkách nemůže dovolit být roztříštěné. Každý volič, který se o zelená témata skutečně zajímá a záleží mu na jejich realizaci, si musí myslet, že nejnovější snahy ODS a ČSSD nasadit si před volbami ekologičtější masku jsou jen hodně hloupý vtip. Vždyť je všeobecně známo, že v obou těchto stranách má ČEZ velmi vlivné spojence, což ukázalo nedávné projednávání emisních povolenek za více než 60 miliard právě pro tuto společnost.

Pro sociálnější voliče, jak jim říkáš, mám toto sdělení: po nástupu Ondřeje Lišky do čela Strany zelených se z jim blízkých témat stane jeden z vrcholů trojúhelníku témat naší strany pro nadcházející volby. Budeme na tato témata klást mnohem větší důraz než dřív.

ODS chce dát všem míň, sociální demokracie všem víc. Strana zelených musí myslet diferencovaně, naši voliči nejsou hlupáci a vědí, že takto jednoduše svět nefunguje. Sociální politika musí být individualizovaná a aktivizující. Nesmí podvazovat rozvoj osobních schopností tím, že bude přebujelá. A nesmí ho dusit tím, že bude chybět úplně. Každý z nás se může stát potřebným.

S jakými konkrétními programovými prioritami tedy povedeš SZ do voleb?

Chceme pokrýt trojúhelník témat. Prvním vrcholem je zelená ekonomika založená na pokračování ekologické daňové reformy, podpoře zelených technologií a vytváření nových a udržitelnějších pracovních míst. Druhým vrcholem jsou oblasti života, které je nutné podporovat a rozvíjet i v době nejtěžší krize, tj. vzdělávání, kultura a efektivní sociální politika. Třetím pilířem je politická kultura a kvalita naší demokracie — politické prostředí bez absurdně široké imunity, výhod a přílepků k zákonům, bez ovlivňování médií ze strany papalášů, bez korupce. Jsme jedinou stranou v parlamentu, která nemá za sebou žádný korupční skandál. Program chceme podrobněji představit na začátku srpna. Výrazněji se chceme zaměřit také na oblast ochrany spotřebitele.

Avizuješ přelomovou kampaň, jak bude v praxi vypadat?

Nabíhá postupně, takže nechci prozrazovat všechno. Smyslem té kampaně, zelených sítí, je zapojit do tvorby politiky občanskou společnost způsobem, který tady po revoluci ještě nebyl, ačkoli se o něm mezi intelektuály pořád mluví. Chceme neziskový sektor i občany mimo jakékoliv struktury zapojit do tvorby našeho programu. Chceme jim nabídnout možnost aktivně ovlivňovat zelenou politiku, aniž by s námi byli jakkoliv formálně spojeni. Chceme však také, aby zelené sítě změnily způsob fungování SZ dlouhodobě, ne jen do voleb. I po volbách musíme být maximálně otevřenou, originální stranou, která bude připravena připojit se k jakékoliv správné iniciativě a nabídnout platformu jakémukoliv dobrému nápadu na místní i celostátní úrovni. Kdybych to chtěl personifikovat — do budoucna musíme oslovovat ctitele Václava Havla i Václava Bělohradského.

Jenomže právě váš dřívější zastánce Václav Bělohradský vystavil SZ za účast ve vládě „archaického českého diskurzu“ nejhorší možnou známku.

Jako společenský arbitr a nezávislý intelektuál je Václav Bělohradský mimořádně inspirativní. Sleduji ho, čtu a velmi si vážím. Ovšem poloha, ve které píše Václav Bělohradský, se dosti liší od toho, jak politicky prakticky pracovat a zelený program prosazovat.

Ještě několik našich tradičních otázek: v jaké společnosti podle tebe, 20 let po Listopadu, žijeme, jaký je její klíčový rys?

Žijeme ve společnosti, ve které výrazně chybí politická nebo jiná síla, která by důsledně prosazovala modernizaci s ekologickými a sociálními limity. Taková politická síla musí být v jistém smyslu nekonformní, musí si být vědomá limitů volného trhu, významu krajiny, důležitosti udržitelného fungování městských aglomerací jako skutečně živého a inspirujícího organismu, nepostradatelnosti ekologicky ohleduplné veřejné dopravy atd. Žijeme ve společnosti, ve které zoufale chybí alterglobalizační étos. Našim intelektuálním elitám se jej nedaří formulovat, a pokud ano, neumějí jej dobře komunikovat. My chceme oslovit všechny, kdo si myslí nebo mají tušení, že globální kapitalismus ve své současné podobě selhává a žije na dluh. Čeští intelektuálové až na několik výjimek naprosto nevyužili příležitosti, kterou jim nabídla hospodářská krize — vysvětlit lidem srozumitelně, v čem je současná hodnotová orientace společnosti dysfunkční a sebevražedná, v čem globální kapitalismus ve své stávající podobě nevyhovuje nárokům člověka jako kulturní a civilizované bytosti. To jsou věci, které lidem v časech relativní prosperity nevysvětlíte.

Jak chceš se Stranou zelených podněcovat alterglobalizační étos, když jste minulé tři roky strávili — obrazně řečeno — spíš v aglomeraci Davosu než na Světovém sociálním fóru?

Systém nelze měnit, aniž bys žil mimo něj. Zelení musí zůstat jednou nohou v praktické politice, a tedy establishmentu, parlamentu, zastupitelstvech, prostě tam, kde se věci rozhodují. A druhou nohou v domácí i světové občanské společnosti, která usiluje o šetrnější a spravedlivější život. To je naše identita.

Na tvých osobních stránkách se dočteme, kde všude jsi přednášel — v Indii, Číně nebo na Filipínách. Sleduješ při cestování svou eko-stopu?

Vždy zvažuji, jestli je ta která cesta nutná nebo ne. Spoustu přednášek jsem odmítl, protože mi připadalo nesmyslné tam jezdit. Takže ano, sleduji svou eko-stopu. Každý měsíc například přispívám na konto Hnutí DUHA, na kole jezdím bezohledu na to, zda jsem ministrem nebo ne.

Zelení tradičně zohledňují práva zvířat. Jíš maso?

Maso jím, když to jde, tak BIO. V zahraničí hledám Demeter.

Jak při tom všem zvládáš vychovávat dvě děti? Jsi aktivním otcem, jak se na moderního zeleného muže patří?

Na tuto otázku by ti nejlíp odpověděla právě moje manželka. Já si ale troufám tvrdit, že i přes dost silný tlak ze strany politiky se mi daří hájit si soukromí a věnovat mu maximum možného času. Mí spolupracovníci by ti potvrdili, že když nějaké jednání přestává být plodné a konstruktivní a začíná se jenom žvanit, jsem mezi prvními, kdo se zvedá a odchází za rodinou.

Připravil Vít Kouřil.