Žhaví Student, žhaví drát…

Léta Páně 2005 a 2006 bývávaly na brněnských kolejích časy: ranní lehce surrealistický seminář s Ivanem Horou alias Váňou vás obohatil o mimořádné kulinářské recepty, připomenul třídění odpadu, nadmíru polechtal bránice (vzpomeňme aspoň na legendární „údržbu slunečního kotouče kosmonauty“) a jakoby mimochodem zaplavil vlnou nekonvenční muziky, které je ve zdejším tuctovém éteru jako šafránu.

Přes den jste si mohli s většími či menšími úspěchy vyslechnout chytrý servis z kultury, politiky a společnosti, večer hudební speciály od hip hopu, přes reggae, alternativu, elektroniku až po blues či world music (uváděný zakladatelem Sedmé generace Jakubem Patočkou), nebo vyslechnout živé diskuse na nebanální témata. O víkendu jste se pak nemohli neusmívat při milém ruskojazyčném bloku, pořad Ekoradar vás nadto upozornil na eko-bio-vege-fair dění. Bylo tu, není tu, havrani na plotu, zpívá se v písni, kterou na frekvenci 107 FM už zaručeně neuslyšíte. Proč?

Prostě jinak

Rádio Student (dále RS) nabízelo alternativu v době, kdy ze zhruba osmdesáti tuzemských rádií stěží rozlišíte, které je které. Čest výjimkám jako křesťanské Radio Proglas, klubové Radio 1 nebo některé stanice Českého rozhlasu. Ostatní rádia odpovídají takzvaným formátům neboli škatulím, do nichž naházíte několik set pečlivě vyzkoumaných a zaručeně nekonfliktních songů, aby vás poslouchala ta pravá „cílovka“ a vy mohli uspokojit inzerenty, co si zadávají reklamu přes mediální domy MMS nebo RRM. Vznikají tak sítě Kiss, Hit či Fajn rádií vhodné pro „šopování“ a jízdu autem. Student oproti tomu sliboval pořady pro menšiny, čtvrtinový podíl mluveného slova a vzdělané vysílání s rozhledem.

Rádio zaplavilo brněnský éter inteligentním duchem, originálními pořady (za všechny například Ukrutnosti pana Monsigneura), při kterých jste si mohli vzpomenout na původní ideu radio-pionýrů: vzájemně se obohacovat o myšlenky a sdílet podnětnou hudbu. Dvojice dramaturgů Jan Kluka a Tomáš Kelar posluchače častovala hip hopem, elektronickými beaty i atlantickou kytarovou invazí nového století, zpravidla lisovanými v malých hudebních vydavatelstvích. Velká část méně tolerantních příjemců tuto směsici žánrů „od Bacha po Vlacha“ nevydýchala, ale ti vstřícnější, které sociologie vkusu zná pod pojmem omnivore (všežravci), zažívali lukulské hody. Kde jinde mohl našinec ze vzduchu nasávat dvacetiminutové experimenty pouštěné Pavlem Fajtem, jazzové fúze servírované Vilémem Spilkou, živý koncert anti-módní skupiny Květy nebo speciál o Franku Zappovi?

Proč ten rychlý pád, když (de iure stále dosavadní) držitelé licence k vysílání už prodělali trpkou porevoluční zkušenost s kdysi kultovním a dnes „kissovním“ Rádiem Hády? Copak neznali Marxovu tezi, že tragédie se v dějinách opakují jako fraška? Těžko říct, bez insiderských znalostí se lze jen dohadovat, každopádně jejich ekonomický plán počítal s vícezdrojovým financováním — kromě reklamy i s cílenými granty od neziskových, státních či evropských institucí. Leč nepovedlo se. Po roce vysílání prodali insolventní zakladatelé Petr Holeček, Petr Veselý a David Vavruša klíčový díl akcií spolumajiteli Rádia Krokodýl či Rádia Jih Michalu Plachému. Všichni sice zpočátku slibovali zachování původního formátu, od loňského prosince však začala tržní restaurace, při níž odešla v podstatě celá redakce i externisté.

Brecht se obrací v hrobě

„Rádio může být nejúžasnější veřejný komunikační systém, jaký si lze představit, gigantický systém kanálů. Může být, to znamená, když bude schopné nejenom přenášet, ale také přinášet, umožní posluchačům nejen slyšet, ale také mluvit, ne izolovat je, nýbrž je spojovat,“ napsal v roce 1930 Bertold Brecht. Ne že by původní podoba RS ony teze naplňovala beze zbytku. Hodně se toho nepovedlo, počínaje nejistými moderátory, přes rezignaci na důkladné zpravodajství a publicistiku až po rozpačitou komunikaci s veřejností.

Základní rozpor RS nicméně spočíval v klasickém napětí mezi alternativním formátem a konvenčním financováním z reklamy. Na Západě existují mraky kampusových či internetových rádií financovaných z univerzitních či komunitních peněz, brněnský Student ale musel spoléhat především na firemní spoty. A jelikož se ve výzkumech poslechovosti ocital na chvostu, nebyla to žádná sláva. Na smutném konci měli patrně podíl všichni — nejednotná a nejasná strategie vedení, laxnost obchodního oddělení i přílišná avantgardnost pořadů (kritici si odplivli něco o „extrémní intelektuálštině“). V širších souvislostech můžeme zmínit malý (a rigidní) trh, nové digitální formy poslechu hudby nebo roztříštěnost studentské generace do mnoha subkultur, které ani „duhový“ program RS nedokázal propojit. Suma sumárum: experiment skončil, hypotéza se nepotvrdila, výzkumný tým byl rozpuštěn.

Krokodýlek, který dupe, ale nekouše

„Chceme vytvořit moderní, akční a otevřenou platformu pro výměnu názorů. Filtrem pro výběr partnerů k diskusi tedy nebude ani věk — láká nás generační konfrontace v pozitivním slova smyslu,“ psali odhodlaní zakladatelé RS v původní koncepci. Jelikož se o stávající programové struktuře rádia nedozvíme z webových stránek zhola nic, nezbývá než podstoupit audiální torturu. Namátkou jsem se od juchavých moderátorů a moderátorek dozvěděl, že Paris Hilton je podle jakéhosi žebříčku největší celebritou, že holky s chloupky na prsou nemají truchlit, že moderátorka „může“ Antonia Banderase a že Kamča lituje včerejší hádky s Láďou. Zkrátka obvyklá žvást show.

Jestliže narážkami na pokleslou úroveň médií přetékají stovky písní, tak i hudební složka dnes už závislého, komerčního a teenagerského rádia zadělává na další sloky. Nové slogany „Nejnovější hity v Brně“ či „Nejžhavější brněnské rádio“, nahradivší původní „Prostě jinak“, hovoří za vše: láva žhavých hitů stylu „unta-unta-tuc-tuc-bejby-bejby-love me-love me“ spolehlivě rozžhaví nekonvenční posluchače doběla. Podobně, jako v případě rozplizle jalové melasy Radiožurnálu vyvařované Martinem Hrdinkou, se však zpravidla nejedná ani o nejžhavější, ani o nejnovější a už vůbec ne o hity. Stávající nabídka spíš sleduje útrpnou tradici infantilního techna a amerického emocionálního kýče.

Samozřejmě rádio nelze hodnotit jenom podle toho, jaké písně hraje, ale také jakým způsobem a v jakém kontextu je podává. Jestli jako anonymní zboží, jehož původ a kvalita nikoho na globálním jarmarku nezajímá, nebo spíše s respektem k tvůrcům a se záměrem něco sdělit. Typickým dekontextualizačním lapsem je například informace o premiéře divadelní inscenace Markéty Lazarové vložená mezi dva techno-dryáky. „Moderátor RS by měl být: profesionální, pohotový, uvolněný, motivovaný, lidský, spolehlivý, sebekritický, inteligentní a spontánní,“ stálo též v původní koncepci. Oč jsou však současní „vyžvanění“ moderátoři RS formálně profesionálnější, o to méně oplývají sebekritikou, pohotovostí a přirozeností. Zbyla předstíraná komunikativnost a interaktivnost v prostředí neonormalizovaného vysílání pro mladé tělem, nikoli duchem. Nejlepší moment úterního programu tak spočíval v katarzním výpadku vysílání.

Též programové schéma zanesené v licenci rádia se nyní dodržuje velmi svérázně — například půlhodinové francouzské vysílání před chvílí zflikovali z pěti souvětí o jednom pařížském dýdžejovi. Po patnáctiletých zkušenostech s mediální lobby by ale jen naivka věřil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání stanici kvůli jistým „nesrovnalostem“ odebere licenci. Nota bene když nejhorší zpráva kauzy RS zní, že poslechovost stanice od podzimu stoupla ze šesti na deset tisíc posluchačů týdně. Ať žije SSM, tedy pardon, MMS… a jistota desetinásobku.

Za nedokončeným projektem

„Nechceme být jen povrchní společník vyplňující čas,“ odpovídal v SG 4/2005 tehdejší programový ředitel Studenta Jan Souček. Přesně to se však stalo. Připomenout si tento neslavný pád a zároveň nedožité patnáctiny někdejšího Rádia Hády dorazilo v sychravém únorovém počasí před budovu Sokola Brno jenom šest pamětníků a pes. Škoda, že nepřišel sedmý, mohlo to být stylovější.

Nechť tedy hrstka zklamaných outsiderů vzpomíná zejména na to dobré — kromě zmíněných Váňových seminářů na vtipné znělky, zasvěcené žánrové speciály nebo živé koncerty kultivovaně provázené básníkem Martinem Reinerem. Snažím si představit, co dobrého po sobě zanechá „nové“ Rádio Student, ale při vší úctě na mě zírá jedna velká tuctová díra, Biafra ducha. Skon tohoto nedokončeného projektu si — i přes všechny jeho rozpory — zaslouží minutu ticha.