Život s několika miliony

„To jsou slídilky, ty vám nic neudělají. Jen očichávají,“ usmívá se Bronislav Gruna nad našimi znejistělými pohledy, jež se upírají na poletující včely, kterých valem přibývá. Poměrně rychle našly sklenice s medem, který nám k ochutnání nabídli hostitelé.

Nad dřevěným stolem na dvorku bzučí skutečně jen nepatrná část včel chovaných manžely Grunovými. V okruhu 50 kilometrů od Petrovic, kde s dcerami Štěpánkou a Maruškou bydlí v rodinném domku po prarodičích, opyluje krajinu kolem dvou stovek jejich včelstev. „Na jihovýchodě máme úly nejdál v Lednici na Břeclavsku u zámeckého parku a na jihozápadě na Bítovsku u Vranovské přehrady,“ upřesňuje Bronislav Gruna, jeden z šedesáti českých profesionálních včelařů.

Včely nám dávají svobodu

Grunovi na první pohled příliš nezapadají do zažitých představ o tom, jak by měli vypadat včelaři. Nejde o hobby postarších lidí, kteří na zahrádce opečovávají několik úlů, ale o obživu mladých manželů, jež včelám podřídili chod domácnosti.

Bronislav vystudoval botaniku, Eva zase religionistiku. Chtěli se věnovat svým profesím, ale život ve městě jim nevyhovoval. Rozhodli se proto odstěhovat se na vesnici a včelařství se pro ně stalo možností, jak zde i dlouhodobě zůstat a nemuset za prací dojíždět do Brna či Znojma.
„Proč jsem se dal na včelařství? Má dvě vlastnosti, které mě na něm těší. Jednak nejde dělat průmyslově. Není možné jej vyšroubovat chemizací či těžkými stroji ad absurdum, jako se to děje u klasického zemědělství. A za druhé, produkty si můžu prodávat sám. Med vydrží v suchu při pokojové teplotě tři roky, nepotřebuje žádné speciální podmínky,“ vysvětluje pan Gruna. Přiznává, že určitou roli hraje i potřeba fyzické práce, která plodí něco hmatatelného, hodnoty, kterou jsou vidět. „Včelařina mi dává svobodu. Zhruba tři čtyři měsíce sice máme opravdu hodně práce, ale po větší část roku se můžeme věnovat mnoha košatým zálibám. Třeba archeologii, hodně nás zajímá zdejší okolí.“

Nejdřív si udělejte učňák

„Začínali jsme prakticky z nuly a bez úvěru,“ vzpomíná Bronislav Gruna. Asi po třech letech hospodaření chtěl zažádat ministerstvo zemědělství o peníze z dotačního programu „mladý zemědělec“ zaměřeného na rozjezd malých firem. „Na regionálním odboru ministerstva mi ale řekli, že musím mít vzdělání v oboru. Doporučili mi, abych se přihlásil ke studiu na zemědělské učiliště v Ivančicích. Proč bych ale kvůli papíru s razítkem trávil svůj čas něčím, co stejně z 95 procent v praxi nevyužiju?“ Kritéria nastavená ministerstvem paradoxně znevýhodňují hospodáře, u nichž je poměrně vysoká pravděpodobnost, že dotace bude efektivně využita — tedy ty, kteří svoji živnost už několik let provozují, ovšem bez výučního listu. Forma dostala přednost před obsahem také v případě každoročních státních příspěvků na podporu včelaření. „Mají sloužit na zazimování včel, tedy na nákup cukru. Peníze ale chodí až v listopadu, jenže včely musím nakrmit už v srpnu,“ shrnuje pan Gruna.

Poměrně velkým zdrojem financí jsou pro české včelaře dotační programy Evropské unie. Ta totiž podporuje zvyšování produkce medu, jedné z mála komodit, jejíž nabídka nepokrývá poptávku, a musí se dovážet z jiných zemí. „Je tam ale jeden problém. Nejdřív si musím zažádat a pak celý projekt zaplatit ze svého. A když budu mít vše v pořádku, vrátí mi polovinu nákladů zpátky. Je tedy podpořen jen ten, kdo na to má,“ vysvětluje pan Gruna a dodává: „O dotaci z Evropské unie si ale zažádat chci, ne ovšem teď, nejdřív musím mít nějaké volné peníze.“

Komplikace se získáním dotací však nejsou jedinou nepříjemností, kterou zemědělcům úřady připravují. Denně narážejí na byrokratické papírování. „Podle zákona o plemenitbě mám evidovat jakékoliv změny v počtu včelstev,“ uvádí příklad Bronislav Gruna a pokračuje: „jenže já na svých 15 stanovištích během jara neustále včelstva tvořím, spojuju, posiluju, vyměňuju. Jde o stovky zbytečných zápisů. Dělal bych to s radostí, kdyby to k něčemu bylo. Musím to mít doma k nahlédnutí, ale kdyby přišla kontrola, tak se bude zajímat jen o to, zda evidenci mám, nikoliv o její obsah. Pokud takové bariéry vznikají, tak ani dotace nemusejí pomoct.“

Je libo lipový, slunečnicový nebo snad lesní?

Grunovi se od většiny včelařů odlišují tím, že svým zákazníkům nabízejí druhové medy. Z letošní snůšky jsme dostali ochutnat hned ze sedmi sklenic. K našemu údivu se medy lišily nejen barvou, hustotou, ale i chutí. Objevem pak pro nás byly žlutě a bíle zbarvené pastované medy z řepky a slunečnice. Právě ty čeká podle Bronislava Gruny velká budoucnost, protože mají spoustu dobrých vlastností. „Každý med — s výjimkou akátového — časem zkrystalizuje. A právě ty medy, které tuhnou nejrychleji a do nejtvrdší hmoty, tedy řepkový, slunečnicový, ale i maliníkový nebo směsné jarní květové medy z ovocných stromů, je výhodné pastovat. Jde vlastně o opakované míchání medu v průběhu krystalizace. Tím se krystaly neustále roztírají, takže se nespojí. Takový med sice vypadá jako tuhý, ale dá se velmi snadno nabrat.“ Zatím se však tyto medy, ač příjemné konzistence a výborné chuti — jak jsme mohli sami vyzkoušet —, netěší přízni spotřebitelů. „V obchodech jsou naprosto neprodejné, protože neodpovídají představě zákazníka o tom, jak má med vypadat. A zákazník vybírá zásadně podle vzhledu,“ dodává petrovický včelař.

Druhové medy na svůj boom teprve čekají. „Asi nikdy s nimi nebude spojena taková kultura jako s vínem, ale určité spektrum chutí se v přírodě získat dá, tak proč toho nevyužít?“ zamýšlí se Bronislav Gruna. Většina spotřebitelů chápe med jako sladkou potravinu a o chuťové nuance se nezajímá. Z toho vyplývá i odmítavý přístup prodejců. „Obchodníci si nechtějí plnit regály desíti druhy jedné velikosti. Naopak mají zájem o jeden druh — med obecně —, ale ve škále různých gramáží,“ shrnuje své zkušenosti pan Gruna. Přesto se skupina fajnšmekrů, kteří si potrpí na kvalitní medy a rádi vybírají z pestré škály chutí, rozšiřuje. „Naše medy si kupují hlavně lidé, kteří mají rádi dobrá vína a kvalitní sýry, prostě ti, kteří nutně nevyhledávají nejlevnější věci.“

Včelaři mají prakticky tři možnosti, jak se svou produkcí medu naložit: buď jej prodají do výkupu, dodávají do obchodů, nebo nabízejí přímo spotřebitelům. Grunovi se rozhodli pro prodej takzvaně ze dvora. „Téměř všechen med u nás vykupují dva velcí obchodníci, kteří se teď navíc spojili. Mohou si tedy diktovat cenu, a ta je velmi nízká,“ vysvětluje Bronislav Gruna, proč se primárně orientují na přímý prodej.

V současné době dávají výkupci za kilo medu čtyřicet korun, přičemž ještě nedávno stával 60—75 korun. Pokles ceny způsobil dovoz velmi levného medu z Číny a Argentiny. „Dovoz čínského medu byl nejdříve kvůli padělání a antibiotikům zakázán, a vzhledem k tomu, že Evropská unie minimálně 50 procent medu dováží, začalo jej být nedostatek. Tak šly ceny nahoru. Jenže pak následoval velmi úrodný rok a liberalizace trhu se zemědělskými produkty, ke které Čína Evropskou unii dotlačila, a ta se opět stala významným exportérem,“ shrnuje pan Gruna, proč je u nás momentálně medu nadbytek. „Velcí obchodníci se teď smějí, protože med nakupují za 25 korun, ale prodejní cena pod stovku nejde. To je právě zajímavý fenomén. Ať se na trhu děje cokoliv, cena medu na pultech obchodů zůstává plus minus pořád stejná.“

Krátká sezóna

Včelařský rok začíná podle pana Gruny v srpnu, kdy se včely přestanou množit a jsou připraveny k zazimování. „Teď už je rozhodnuto o tom, jaký může být příští rok výnos. Samozřejmě to ovlivní i celá řada jiných faktorů, ale když nemá včelař včely dobře nakrmené a v dobré síle, už s nimi na jaro nic nenadělá.“ Grunovi svá včelstva na zimu nesvážejí, ale nechávají je na jednotlivých stanovištích. Riskují tím sice krádeže, ale případný svoz na jedno místo představuje rizika mnohem větší, a to v podobě rychlého šíření nemocí či otrav.

„Teď, na začátku září, nám nastává období klidu, třeba o víkendu jdeme na hody. Vůbec se snažíme žít v cyklu jednoho roku, jak tomu bylo dřív. Pracovní špičkou byly žně, pak následovaly hody,“ přibližuje svůj životní styl Bronislav Gruna a dodává: „Po sezóně jsme bez peněz, ale zase máme hodně času věnovat se svým zálibám.“ Finanční situace se začíná měnit během října a listopadu, kdy přicházejí první objednávky a Grunovi se plně věnují stáčení medu do sklenic a rozvozu zákazníkům. Není bez zajímavosti, že sklenice jsou zálohované, tedy vratné. „Nechci produkovat zbytečné odpady a také chci vratný systém nabídnout lidem, kteří přemýšlejí podobně,“ vysvětluje pan Gruna svoji motivaci. „Ale chápu firmy, které vyrábějí PET lahve. Čistě ekonomicky by bylo i pro mne výhodnější sklenice zpět nevybírat. Sklo je prostě velmi levné, obzvláště v tak velkém množství. Kdyby bylo zatíženo větší ekologickou daní, už by se to vyplatilo.“ Grunovým se zpátky do oběhu vrací zhruba 15 % obalů.

K podzimu včelařů neodmyslitelně patří i jiná důležitá činnost — léčení včel. „Kdyby včely žily v přirozeném prostředí, nemuseli bychom je léčit. Jenže ve světě globalizace máme i globální škůdce. Jde hlavně o takzvanou varoázu, která když se neléčí, dokáže včelstvo do dvou let zničit.“ Podle pana Gruny u nás de facto nelétá včelstvo, které by varoázu nemělo. „Existují sice snahy o vyšlechtění včel, které by byly vůči tomuto roztoči odolné, zatím se však podařilo vyšlechtit roztoče odolné vůči léčivům.“ K samotnému léčení se používají chemikálie, například kyselina mravenčí nebo syntetické pyrethroidy, které se odpaří do prostoru úlu. Větší část roztočů uhyne. Jejich počet se tedy snížení na úroveň, která včelám neškodí. Procedura musí proběhnout právě na podzim, protože v tu dobu není v úle med určený k lidské spotřebě. „Léčení je potřeba vybalancovat tak, aby včely nebyly příliš zatíženy,“ dodává Bronislav Gruna.

„Prvního ledna si Broněk otevře odborné včelařské překlady. Koncem měsíce mu řeknu, Broni, kdy začneme dělat rámečky do úlů? Načež se zase nic neděje a další měsíc stráví nad odbornými časopisy. Pak to nevydržím a pustím se do rámečků sama,“ líčí obvyklý průběh povánočního období paní Grunová. Ač by se mohlo zdát, že ve včelařství provozovaném u nás po více než deset století nelze už nic vybádat, pan Gruna je jiného názoru. „Náklady na včelstvo má každý včelař plus minus stejné, ovšem dramaticky se liší výnosnost. Průměr se pohybuje kolem deseti kilogramů, u profesionálů však dosahují až 30—50 kilogramů. Je to dáno tím, jak včelařství pojmete. Včely nemůžete vtěsnat do svých představ, to vede ke špatným výsledkům. Naopak musíte o nich co nejvíc vědět, znát jejich biologii, jak se chovají v různých podmínkách a jakými metodami je případně usměrnit,“ rozvádí pan Gruna důvody, proč neustále pátrá po odborné včelařské literatuře.

S příchodem jara nastává čas na inventuru včelstev. „Během zimy může nastat spousta nepříjemných věcí. Do úlů se můžou například prokousat myši.“ Ačkoliv se průměrný úhyn včel pohybuje kolem 10 %, Grunovi si ze stavu odečtou pouhé 1—2 %. „Zazimovávám velmi silné včely. To je nejdůležitější,“ vysvětluje pan Gruna. Pro včelaře začíná hlavní sezóna dubnem a o množství medu, který budou na podzim prodávat, je rozhodnuto v červenci. „V tu dobu by se hodilo si vzít nějakou pomocnou sílu, ale zatím na to nemáme.“

Biomed s příchutí chemie?

Stejně jako v jiných odvětvích zemědělství, také u včelařství existují dvě varianty — konvenční a ekologická. „De iure lze produkci medu certifikovat, ale prakticky tam narazíte na několik rozporů,“ upozorňuje Bronislav Gruna. „Například podle vyhlášky o kontrolovaném zemědělství nesmím včely léčit chemicky, jenže veterinární vyhláška mi to přikazuje. Úly by měly být umístěny na území biofarmy nebo tam, kde v okruhu dvou až tří kilometrů převažují přirozená stanoviště. Včely ale někdy pracují až sedm kilometrů od úlu. Významný přínos medu například z řepky nebo slunečnice bývá běžně z polí vzdálených 3—5 kilometrů. Myslím si, že medy, jako lipový, maliníkový, akátový, pampeliškový, z konvenčních včelnic budou z tohoto hlediska lepší než řepkový nebo slunečnicový med z certifikovaného včelařství.“ Některé kontradikce vyhláška řeší šalamounsky: není-li možné jinak, mohou se včely léčit i chemicky; není-li k dispozici biocukr, mohou se včely krmit i jiným, necertifikovaným. „Myslím, že je to alibistické. Kvůli tomu, abych měl certifikát, vynaložím spoustu úsilí, ale za výsledkem si stejně nemohu stát. Takovým způsobem bych nezískal med, jenž by byl výrazně odlišný od toho, co běžně včelaři produkují,“ hodnotí pan Gruna a dodává: „Med stejně dělám a budu dělat podle svého nejlepšího svědomí, ať už by byl certifikovaný, anebo nebyl.“