Život v puklinách

„Hlavním cílem našeho podnikání je chov vzácného koňského plemene — huculů,“ říká Ivan Karbusický, krkonošský podnikatel původem z Prahy. Je to ovšem trochu neobvyklý podnikatel. Hlavním cílem jeho podnikání je něco, co se vůbec nerentuje: „Jeden kůň nás ročně přijde na 35 000 korun, dospělý je až za tři roky, a pak ho prodáme maximálně za 40 000 korun,“ vysvětluje Ivan. Jestli mají ztrátu z každého koně víc než 60 000 korun, jak to, že ještě dávno nezkrachovali?

„Na chov koní si vyděláváme tím, že ubytováváme hosty, prodáváme občerstvení, nabízíme jízdy na koni. Stále podstatnější součástí našeho příjmu jsou i dotace na údržbu krajiny,“ vysvětluje Ivan, který do Krkonoš přišel krátce po studiích začátkem osmdesátých let, ale s huculskými koňmi pracoval jako dobrovolník ještě předtím v rámci Tisu — Svazu pro ochranu přírody a krajiny. Jeho organizace zvaná Farma Hucul je dnes společnost s ručením omezeným, s neziskovým sektorem tedy zdánlivě nemá nic společného. Přesto se jí daří již skoro dvacet let účinně chránit a množit houževnaté huculské koníky. Ti zároveň spásají krkonošské louky.

„Snažíme se být přínosem i pro zdejší krajinu,“ potvrzuje Ivanova žena Inka, druhý partner ve firmě Farma Hucul, s.r.o. „Se správou národního parku máme například sjednané termíny pastvy a smykování — odstraňování stařiny tak, abychom nepoškodili vstavače a další místní květenu. Celkem spásáme nebo sečeme 320 hektarů a všechny pozemky jsou přihlášené v programu ekologického hospodaření.“

Kdo je vlastně bohatý?

Farma Hucul je jeden z mnoha ekonomických subjektů, které rozostřují rozdíl mezi ziskovým a neziskovým sektorem. Anebo možná jen dávají nový, širší význam slovu „zisk“. Všichni víme, že „bohatý“ není jen ten, kdo má peníze. Pokud mu chybí láska, vyrovnanost, pokud žije ve zničeném přírodním prostředí, může být v jistém smyslu velmi chudý. Podobně i „zisk“ se nemusí omezovat jen na zisk finanční. Podívejme se, o jaký zisk usiluje jiný drobný podnikatel, Richard Boden z anglického Wye (3000 obyvatel) nedaleko Londýna:

„Začali jsme v roce 1989 jako studentská skupina Přátel Země při místní zemědělské škole. Bylo nás šest, včetně mě a mé budoucí ženy Rebeccy. Chtěli jsme třídit odpad, ale o recyklaci tady tenkrát nikdo moc nevěděl. Šel jsem do knihovny a našel na toto téma jedinou publikaci — disertační práci, která doporučovala, aby se odpad odvážel jednou týdně. Taky jsem si to myslel. To už jsme byli dva. Tak jsme se do toho dali — každou sobotu jsme objížděli domácnosti a sbírali odpad. Trvalo to vždycky celý den. Mikrobus nám půjčila škola, benzin jsme platili z příjmů od zpracovatelů — firem, kterým jsme odpad prodávali.“

Spolužáci dostudovali a odešli do světa. Richard a Rebecca, kteří jsou místní, zůstali. Pokračovali v třídění odpadu, najali si vlastní prostory, profesionalizovali se, přibírali zaměstnance. Naučili se ze zahradního a kuchyňského odpadu vyrábět kompost a prodávat ho. „Dnes v naší firmě WyeCycle pracuje celkem pět lidí, jeden z nich, mladý kluk, byl předtím dlouhodobě nezaměstnaný. Prostě jen seděl doma. Zpočátku nám šlo jen o životní prostředí, ale dnes cítím, že sociální cíle, jako je zaměstnanost, jsou pro mě stejně důležité jako pomoc přírodě.“

Zisky mohou být různé

Dala by se pomoc přírodě, chov ohroženého plemene, recyklace odpadu či tvorba nových pracovních míst na venkově skutečně označit jako „zisk“? Ačkoliv v učebnicích ekonomie ho dosud nenajdeme, zabydlel se již pojem „trojí zisk“ (triple bottom line) v britských časopisech, výzkumných zprávách i slovníku lidí, kteří se zabývají tzv. sociálním podnikáním (social enterprise¹). Slovem „trojí“ je míněn zisk ekonomický, sociální a ekologický. A co se skrývá pod pojmem „sociální podnikání“? Definice se liší od autora k autorovi, ale v zásadě označuje právě podnikatelské subjekty, jako je Farma Hucul nebo WyeCycle — organizace s výše zmíněným dvojím či trojím „ziskem“, které se přitom uživí buď úplně, nebo z velké části vlastní ekonomickou činností.

Kolik je v Británii — a u nás — firem, které by do škatulky „sociální podnikání“ zapadaly? Nikdo neví. Už proto, že v řadě případů je velmi těžké vést nějakou hranici mezi sociálním a běžným podnikem. Který malý venkovský podnik nemá nějakou sociální dimenzi? Už to, že vůbec funguje a zaměstnává lidi na venkově, se dá označit za sociální zisk. Podobně bychom mohli argumentovat, že každá malá farma s kombinací živočišné a rostlinné výroby, která hnojí chlévskou mrvou a produkuje vlastní píci, má ve srovnání s velkými, silně specializovanými zemědělskými podniky určitou dimenzi či „zisk“ ekologický.

Aby to nebylo tak jednoduché, některé definice navíc zdůrazňují, že ten pravý sociální podnik by se měl vyznačovat také demokratickou rozhodovací strukturou: Rozhodování o činnosti organizace i o směrování ekonomické složky „zisku“ by mělo probíhat demokraticky, tedy na principu „jeden člen, jeden hlas“, přičemž členy by byli například zaměstnanci, klienti podniku nebo v něm sdružené organizace. Tento aspekt definice navazuje na dávnou družstevní tradici, jak jsme se jí dotkli v některých předchozích dílech.

Zdaleka ne všechny sociální podniky, se kterými jsem se v rámci svého výzkumu setkala, toto kritérium splňují, a to ani v Británii: „Ačkoliv máme právní strukturu, která demokratickou rozhodovací strukturu umožňuje, ve skutečnosti máme jen dva členy vedení — mě a Rebeccu,“ svěřuje se Richard trochu provinile nad pintou jabčáku v místní hospůdce. „A teď, co je na mateřské, rozhoduji de facto sám. Ano, měl bych to změnit a přizvat do vedení další zaměstnance. Já se ale přiznávám, že rozhodovat sám mě baví … taky je to mnohem rychlejší, než kdybychom museli všechno řešit kolektivně!“

Družstevní pendreky

Na rozdíl od Richarda patří další mladý „sociální podnikatel“ Vivian Woodell, s kterým jsem se setkala v městečku Chipping Norton nedaleko Oxfordu, kde bydlí a pracuje, k nadšeným propagátorům demokratického řízení podniku. Začátkem devadesátých let pomáhal znárodněným družstvům v bývalém východním Německu získat nazpátek majetek, který jim zkonfiskovala komunistická vláda. Zároveň bránil východoněmecké sdružení výrobních družstev proti západoněmeckým právníkům, kteří navrhovali jejich zrušení.

„Pracoval jsem i s výrobními a spotřebními družstvy v Československu,“ probírá se Vivian starými vizitkami, „a spřátelil se s řadou jejich zaměstnanců. Byly to sympatické a zajímavé osobnosti. Nedávno jsem ale znovu navštívil Prahu a utrpěl šok. Na procházce centrem jsem si všiml, že jedna z družstevních organizací, s níž jsem pracoval, sídlí dosud tam, co předtím — a prodává policejní pendreky!“

Telefonování etické, demokratické — a taky levné

„Neustále jsem tehdy telefonoval do střední Evropy,“ pokračuje Vivian ve vyprávění, „a měl jsem vysoké účty za telefon. Přemýšlel jsem, jak je snížit. Tehdy mě napadlo, že bychom mohli založit spotřební telefonní družstvo.“

V roce 1996 začal Vivian, který původně vystudoval ekonomii a filosofii, pomalu budovat nové sdružení uživatelů telekomunikačních služeb. „První dva roky jsem tomu věnoval tak třetinu svého času, jako dobrovolník bez nároku na mzdu. Neplatili jsme ani kancelář, pracoval jsem doma. Na začátku nás bylo jen dvanáct přátel a pár malých družstev. V té době mě ještě živila práce pro evropskou družstevní federaci, v jejíchž službách jsem jezdil do východní a střední Evropy. Narodilo se nám ale miminko a chtěl jsem být víc doma. V roce 1998 mělo už také družstvo nějaké peníze do začátků: část jsme si vydělali zprostředkováním hovorů, část činily půjčky od členů a výhodný úvěr nám poskytl také vládní fond na podporu sociálních podniků a družstev. Od roku 1998 jsem tedy placeným zaměstnancem — ředitelem naší organizace, která se jmenuje docela jednoduše — Phone Co-op, tedy telefonní družstvo.“

„Nevlastníme žádné dráty, sloupy a kabely, ani si je nepronajímáme,“ pomáhá mi Vivian proniknout do tajů této zvláštní firmy. „Místo toho máme smlouvy s vlastníky telekomunikačních sítí a fungujeme jako zprostředkovatel jejich služeb. Vlastně kupujeme ve velkém telefonní hovory a prodáváme je dál. Hovory a internetové služby zajišťujeme a účtujeme našim členům a klientům. Vlastník sítě, se kterým máme smlouvu, nám je pak účtuje jako celek. Takových organizací je v Británii hodně, ale my jsme jediná, která je družstevní a etická.“

Cíl: uhlíková neutralita

V čem je vlastně telefonní družstvo etické? „Demokratická struktura znamená, že členové mohou na výroční schůzi schválit usnesení, které je pro firmu závazné. To se také v praxi děje. Na základě usnesení členů jsme zpracovali ekologickou koncepci firmy a teď jsme certifikovaní jako organizace, jejíž aktivity jsou ‚uhlíkově neutrální‘. To znamená, že jsme si nechali vypočítat, kolik naše činnost, včetně navazujících aktivit vlastníků sítí, s nimiž máme smlouvy, stojí životní prostředí emisí CO2. Tuto částku platíme nezávislé organizaci Climate Care, která naše emise ‚neutralizuje‘ — například subvencuje prodej úsporných žárovek či přispívá na vysazování přirozených lesů v Ugandě.

Kromě toho přispíváme do fondu družstevního svazu, který poskytuje půjčky začínajícím družstvům. Sociálním podnikům, neziskovým organizacím a družstvům, třeba i docela malým, účtujeme navíc levnější sazby než ostatním klientům.“

Navzdory své ekologické a sociální „ziskovosti“ je Vivianova organizace zisková i v klasickém, ryze ekonomickém smyslu. Zavalil mě řadou sloupcových diagramů, jejichž detailům jsem nerozuměla, základní tendence byla ale jasná — počet uživatelů, prodej služeb, obrat i zisk na všech aršících šplhal prudce vzhůru. Ačkoliv v roce 2002, kdy jsem s ním mluvila, měli jen třináct zaměstnanců, z toho některé na částečný úvazek, dosahoval jejich obrat už tehdy přes dva miliony liber. Podle nejnovějších zpráv organizace dále prudce roste, v roce 2004 má již deset tisíc uživatelů. Přitom konkurence na tomto poli je obrovská. Zeptala jsem se Viviana, jaké je tajemství jejich úspěchu. Bylo vidět, že to má promyšlené — odpočítal mi jednotlivé faktory na prstech:

„Hlavní faktory jsou tři. První je jednoduchý: snažíme se o nízké náklady. Budova, kde sídlíme, není vrchol luxusu — jsou to bývalé technické zemědělské budovy a jako takové docela levné. Za druhé nemáme vnější akcionáře a nebereme si úvěry, abychom nemuseli splácet úroky. To také snižuje náklady. Půjčky, které jsme měli do začátků, jsme už splatili, nebo jsme je převedli na členské podíly. Jinými slovy, někteří jednotlivci a organizace, které nám půjčily peníze do začátků, je teď nechtějí zpátky. Protože věří, že bude Phone Co-op dále vzkvétat, berou peníze, které nám půjčili, jako investici do naší organizace, a my jim z ní platíme úroky a podle situace i dividendy. Úroky jsou ovšem menší, než bychom platili u klasických úvěrů. Jejich výši schvaluje výroční členská schůze a navrhuje management podle toho, jak je na tom organizace po ekonomické stránce. Čili — o tom, jaké dostanou úroky a dividendy, rozhodnou samotní příjemci. Mají ale zájem na tom, aby jejich výše nebyla přehnaná a organizaci nepotopila.“

Prodají je za mísu čočovice?

„Třetí faktor úspěšnosti je právě naše etičnost,“ pokračuje Vivian ve svém výčtu. „Máme jiný druh marketingu než spousta dalších firem. Nedáváme reklamy do televize a nešíříme masově letáčky na křídovém papíře. Místo toho se obracíme na neziskové organizace, sociální podniky, občanská sdružení a nabízíme jim, že z účtu každého jejich člena či příznivce, kterého přesvědčí, aby využíval naše služby, budeme pravidelně posílat na jejich konto šest procent z částky, kterou tento člověk protelefonuje. To má dvojí efekt — získáme zákazníky a ještě pomůžeme organizacím, které mají často problémy se sháněním peněz na svou činnost. Naše služby jsou levné, ale nedávná anketa ukázala, že řada našich klientů si cení nejen ušetřených peněz, ale i našeho etického náboje a snahy pomáhat jiným organizacím.“

Phone Co-op roste a chce růst i nadále. V tom se liší od řady jiných etických organizací. Jestlipak si ale Vivian uvědomuje rizika s tím spojená? Tak třeba — pokud bude sdružení hodně velké a úspěšné, může se stát, že ho jeho členové prodají za mísu čočovice: svá členská vlastnická práva vymění za tučnou částku a etické telefonní družstvo spolkne tuctová obří firma, která se jen olízne.

„Ano, měli jsme strach z demutualizace — to, co se stalo s britskými building societies, je pro nás varováním. Proto jsme členství původně nabízeli jen etickým organizacím. Ale rozhodli jsme se, že musíme dosáhnout určité velikosti, a tak jsme možnost členství otevřeli všem našim zákazníkům. Pro to, aby nás vlastníci sítí začali brát vážně, je velikost důležitá. Můžeme žádat větší množstevní slevy. Dosud jsme pro ně moc malí — když třeba máme nějaký problém, nepřetrhnou se, aby nám s ním pomohli.“

Jeden z důvodů, proč se členové britských stavebních záložen zřekli svých vlastnických práv, byl v tom, že jak počet členů narůstal, jejich možnost mluvit do řízení organizace klesala. Je vůbec možné, aby se několik tisíc členů smysluplně podílelo na řízení družstva, jako je Phone Co-op?

„Tohle máme náhodou docela zvládnuté. Každoroční členská schůze, kde se volí část představenstva, se koná pravidelně některou sobotu v prosinci a členové dostanou v předstihu informace, včetně textu o každém, kdo kandiduje. Volí se poštou a loni volilo třicet pět procent členů, což, myslím, není tak špatné. Představenstvo rozhoduje o základním směřování organizace. Jeden člen představenstva žije ve Walesu, druhý ve Skotsku, a tak se scházíme dvakrát za rok, z toho jednou před členskou schůzí. V měsíčních intervalech ale komunikujeme pomocí telefonické konference a navíc se s nimi radím i v mezidobí, pokud vyvstanou nejasnosti. Pro členy vydáváme časopis, zjišťujeme jejich názory pomocí dotazníků a jak už jsem řekl, mají možnost usnést se na něčem, co je pak pro podnik závazné.“

Povídali jsme si celé dopoledne, byla jsem nadšená, že si na mě tahle důležitá osoba udělala tolik času. Vivian má ale leccos promyšlené a pochopila jsem, že návštěvy, které se zajímají o fungování jeho družstva, nikdy neodmítne. Jedním z cílů, s kterými do svého úspěšného projektu vstupoval, byla inspirace druhých. Navíc ke střední a východní Evropě má blízký vztah. Když jsme se loučili, řekl mi: „V období komunismu vládla jedna hlavní myšlenka. Proč ale nahrazovat jednu velkou myšlenku druhou? Kapitalismus nemusí všechno převálcovat. Pluralita a možnost výběru jsou dnes módní slova. Stačí jen malý posun — vedle plurality politické či výběru v konzumu zdůrazňovat pluralitu ekonomických struktur a možnost výběru ve způsobu organizování ekonomiky.“

Ne všechny sociální podniky přežívají tak hladce jako telefonní družstvo v Chipping Norton. Drží se ale statečně. V příštích dílech se podíváme na některé jejich životní strategie.

—

Internetové stránky organizací zmíněných v článku: www.hucul.info, www.WyeCycle.org, www.phonecoop.org.uk.

Bližší informace k jednotlivým projektům nadiaj@volny.cz.

—