27 smrtí Tobyho Obeda: odvrácená tvář Kanady

Polská dokumentaristka Joanna Gierak-Onoszko se do Kanady odstěhovala na dva roky, které strávila detailním sbíráním materiálů o dětech původních národů v internátních školách. Polská dokumentární škola jde z knihy cítit. Hutnost výkladu ale nebrání vtáhnout vás do knihy a s úděsem číst o krutosti systému, se kterým se současní obyvatelé Kanady snaží vyrovnat. A to včetně těch přeživších internovaných. 

Týrání, trauma, rozvrat

Hlavních hrdinů má kniha mnoho. Všichni ale mají společnou zkušenost s pobytem v internátních školách. Autorka odhaluje nejen to, jak byli rodiče systematicky nuceni posílat své děti do škol vzdálených několik set kilometrů pod hrozbou finanční újmy nebo odebrání dětí, ale také denní praxi, kdy byly děti trestány za používání mateřského jazyka nebo svých tradic a zvyků. Paleta metod týrání byla vskutku pestrá: od nuceného pojídání vlastních zvratků přes každodenní bití, sexuální zneužívání až po rozdávání dek infikovaných například tuberkulózou. Rodiče zasáhnout nemohli, byli daleko. Převýchova sto padesáti tisíc „divochů“ vedla k tak obrovskému traumatu původních národů, že se naděje na uzdravení zdá hodně vzdálená. 

Foto: Usmiřovací Den oranžových triček, foto: archiv F.

Kruté následky pociťuje několik generací. Neschopnost začlenit se do jakékoli společnosti (ať už prvotních národů, nebo té nové, internacionálně-kanadské) je provázena agresivním chováním, násilím, a to i sexuálním, užíváním drog, nadměrným pitím alkoholu a morbidní obezitou, závislostí na sociální podpoře a celkově nevážením si sama sebe, což se opakuje už po mnoho generací. Důsledkem je také velká míra sebevražd mladistvých. 

Jaké šance mají děti vyrůstající v tomto prostředí v současné Kanadě? Velkou část tamní společnosti tvoří imigranti, kteří pro historické trauma původních národů pochopení nemají. I proto přeživší a jejich potomci žádají, aby se o praktikách katolických internátních škol více mluvilo ve školách i v médiích.

Foto: Manny Becerra.

Obrovský a bolavě hnisající vřed

Autorka však sleduje i cesty některých k uzdravení. Toby Obed, po němž je kniha pojmenována a který také vypráví svůj příběh o tom, jak v životě zemřel celkem sedmadvacetkrát a přišel o obě nohy a ruku, ukázal velkorysost vůči Kanadě tím, že přijal omluvu současného premiéra Justina Trudeaua. Tento emotivní okamžik byl — stejně jako papežská návštěva — důležitým mezníkem nejen pro Tobyho. Kanada, ač si je problému vědoma, řešení nemá. A oběti si nejsou jisté, že jej hledá dostatečně rychle a správně. Stát například odmítl zveřejnit svědecké výpovědi sebrané v devadesátých letech. Zástupci aktivistů z řad Inuitů i dalších kmenů si ale myslí, že zveřejnění příběhů je nezbytné k celkovému vykreslení situace a postupné nápravě. 

Číst tuto knihu není jednoduché. Možná vám spadnou růžové brýle o zemi proslulé nekonečnými lesy a azurovými jezery, v níž se volně prohánějí losi i medvědi a která vítá některá povolání nebo některé uprchlíky s otevřenou náručí. Kanada si dědictví pokusu o převýchovu prvních národů nese s sebou jako obrovský vřed, jenž stále bolavě hnisá s každým objevením dalšího místa, kam pohřbívali týrané děti. 

Na druhou stranu jen málo dokumentárních děl vám poskytne tak komplexní pohled i na současnou kanadskou společnost. Budete vědět, proč se v Kanadě udává dvojí teplota vzduchu, proč není dobré kopírovat umění původních národů, proč byste si nikdy neměli nechat vytetovat posvátný symbol havrana nebo proč se i vám může stát, že pro některé lidi z prvních národů budete jen sestrou či bratrem těch, co připluli z Evropy s cílem zničit kanadské původní obyvatele. Ještě že se to nepovedlo úplně. 

Joanna Gierak-Onoszko: 27 smrtí Tobyho Obeda. Absynt, 2021, 336 stran.