Aby oheň hořel

K zapálení dřeva, uhlí či briket potřebujme v zásadě dvě věci: podpalovač a „zapalovač“.

Dnešní trh nabízí celou řadu podpalovačů různých skupenství, tvarů a kvality. Pro jednoduchost je lze rozdělit na výrobky částečně z přírodních materiálů a výrobky převážně z ropy.

Použitím výrobků na ropné bázi vznikají nebezpečně exhalace. Například na stránkách Severochemy, která vyrábí známé podpalovače PePo, se dočteme, že jejich tekutý podpalovač by se neměl používat v interiéru, protože vytváří jedovaté exhaláty. Při použití tuhého podpalovače PePo je to obdobné, například při podpalování grilu musíme vyčkat, až podpalovač zcela vyhoří, než nad plameny dáme jídlo — opět kvůli nebezpečným karcinogenním látkám. Používáním těchto podpalovačů tedy našemu životnímu prostředí (a tedy sobě a sousedům) příliš nepomůžeme.

Alternativy s „ale“

Jako o možné alternativě tekutého (ropného) podpalovače lze přemýšlet o biolihu. Tento téměř stoprocentní ethanol používaný jako palivo do biokrbů (interiérové krby bez kouřovodu) se při hoření rozkládá na vodní páru a oxid uhličitý, tedy látky běžně obsažené ve vzduchu. Vyrábí se na rostlinném základě — kvašením biomasy. Zde však narážíme na první problém. Jako biomasa pro výrobu ethanolu se často používá kukuřice, která je pro své neblahé účinky na půdu dost kontroverzní. Nicméně hlavní problém ethanolu tkví v jeho těkavosti a extrémní hořlavosti, jak mi sdělil Petr Novotný ze společnosti Mandy Zlín, s.r.o., která se zabývá prodejem biokrbů a podpalovačů. V žádném případě nedoporučuje používat biolíh jako podpalovač: „Ethanol se okamžitě začíná vypařovat a při následném pokusu o zapálení by mohlo dojít až k výbuchu. I u biokrbů se musí dodržovat poměrně přísná bezpečnostní pravidla, například se musí ethanol nechat zcela vyhořet — nesmí se dolévat,“ upozorňuje.

Pokud pomineme i podpalovače gelové, které mají také ropný základ, i když fungují odlišně od tekutých — hoří na povrchu, musí se tedy zapálit pod palivem, dostáváme se k podpalovačům „ekologickým“. Jak jsem naznačil v úvodu, přívlastek „eko“ mají především díky použitým přírodním materiálům. Těmi jsou buď dřevovláknitá deska, nebo dřevitá vlna.

„Eko“ s ropou

Dřevovláknité desky se uplatňují hlavně ve stavebnictví a nábytkářství. Vyrábějí se z dřevěných odřezků rozvlákněním na lignocelulózová vlákna. Vlákna se následně buď mokrým, nebo suchým způsobem stlačí a za pomocí parafínu (případně lepidel) slepí většinou v izolační desky, podobné například minerální vatě. Stejným způsobem vznikají i podpalovače. Jejich „ekologičnost“ tedy spočívá právě v použití přírodního materiálu, který se ovšem dost zásadním způsobem přetváří. Nelze ale zapomenout na parafín, díky němuž tyto podpalovače hoří až deset minut.

Jedná se o stejný parafín, který nám navozuje romantické chvíle při svíčkách. A jak tomu v dnešním světě bývá, i tento materiál se vyrábí z ropy. Co je ale zásadní, parafínové svíčky nevytvářejí dostatečný žár ke spálení všech rizikových látek, jimiž je především toluen a benzen. Můžeme sice předpokládat, že podpalovače dosahují vyššího žáru než plamínek svíčky (přece jen takový podpalovač je schopen během několika minut zapálit uhlí či dřevěné brikety, což by svíčce trvalo o poznání déle), přesto se jedná o ropný produkt, a tedy jakousi černou skvrnku na přívlastku ekologický.

Podpalovače z dřevité vlny jsou na tom podobně, jelikož i ty jsou napuštěny parafínem. Dřevitá vlna se vyrábí hoblováním z méně kvalitního dřeva. Vzniklý produkt — dlouhé provazce podobné slámě — nacházejí využití nejen jako podpalovač, ale i jako vyplňující materiál u dřevostaveb, podestýlka pro zvířata či v zahradnictví. Oproti dřevovláknitým podpalovačům můžeme ale u dřevité vlny volit výrobce tuzemské, a podpořit tak lokální ekonomiku často drobných podnikatelů v podhůří různých hor. Dalším plusovým bodem bývá certifikace PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification schemes), která zaručuje původ dřeva v „udržitelně obhospodařovaných lesích“. Nicméně podmínky této certifikace nepožadují téměř nic víc, než vyžaduje český lesnický zákon, jak mi sdělil ředitel FSC ČR Tomáš Duda. Alena Drábková z vedení PEFC ČR však namítá: „Je ale potřeba si uvědomit, že náš lesnický zákon je velmi dobře napsaný. Díky naší certifikaci má spotřebitel jistotu, že dřevo pochází z určitého konkrétního lesa a nejedná se například o ilegální těžbu. Důležitá je tedy především záruka původu.“

foto: roegger, pixabay.com

Pokud by však výrobci podpalovačů z dřevité vlny volili certifikaci FSC, která zaručuje „šetrné obhospodařování lesa“ (mezi podmínky patří například zákaz holosečí a monokultur či zohledňování ekonomického, environmentálního i sociálního faktoru při hospodaření), a navíc by si místo parafínu vybrali včelí vosk (který je i u svíček bezproblémový a navíc se jedná o přírodní produkt), mohl by podpalovač z dřevité vlny aspirovat na právoplatné používání přívlastku ekologický. Ovšem kvůli zásadnímu rozdílu v ceně parafínu (30 Kč/kg) a včelího vosku (200 Kč/kg) by jeho cena asi nebyla schopna konkurovat podpalovačům „ropným“.

Dvacet kilo ročně

Proč ale vůbec nějaké podpalovače kupovat, když vám, dle měření Arniky, do schránek chodí až dvacet kilogramů reklamních letáků ročně? První důvod je praktický: papír vám podpálí jen proschlé třísky, kdežto s podpalovači třísky nepotřebujete. Nicméně recyklací papíru se uspoří až šestkrát více energie než jeho spálením, přičemž objem dřeva potřebného k výrobě papíru, který použijeme k podpálení třísek, je srovnatelný s objemem dřevité vlny, která zapálí rovnou výsledné palivo. Navíc podpalování pomocí lesklých celobarevných letáků nám plíce nepročistí. Tyto letáky potřebují díky povoskovanému povrchu (včelí vosk to není) k dokonalému hoření daleko vyšší teplotu, než jsou samy schopny vyrobit. Navíc plno barevného inkoustu těžko říct jakého složení (což v podstatě není možné dohledat, jelikož každý výrobce může používat různé látky, někdy i těžké kovy), čistému vzduchu nepřidá. Novinový papír je na tom o poznání lépe, navíc by měl být ve většině případů již recyklovaný, ovšem inkoustu se nezbaví a jak je výše řečeno, jeho výhřevnost není ohromující.

Už jen škrtnout?

Jakmile se propleteme spletí možných podpalovačů, zvážíme všechna pro a proti, zbývá už jen škrtnout… Ale i to má svá rizika. Je zřejmé, že klasické zapalovače jsou fosilními zdroji přímo „nasáklé“, když už ne jejich plastový obal (pokud nejsou kovové), pak jejich benzínová či plynová náplň.

Ještě před pár lety bychom si mohli výskat nad lokálními zápalkami ze Sušic. Po roce 2008 se však tato firma transformovala na obchodní společnost SOLO MATCHES & FLAMES, a. s., a většina výroby se přesunula do Indie, takže najít environmentálně šetrné alternativy jde o poznání hůře. Přesto se u nás dají koupit zápalky dokonce s FSC certifikátem, jejich výrobci Europe Match se ovšem zaměřují na reklamní využití (různé formy a barvy zápalek a škrtacích krabiček), takže cenou rozhodně nemohou konkurovat těm „česko-indickým“. Navíc škrtací hlavička a škrtátko na krabičce se vyrábí z různých pro životní prostředí nebezpečných látek (sulfid antimonitý či chlorečnan draselný). A co víc, ani zde se nezbavíme parafínu — jsou jím totiž napuštěná dřívka zápalek.

Mimo zápalky a klasické zapalovače narazíme i na „ekologické“ kuriozity. Dá se totiž sehnat ekozapalovač ve tvaru flash disku. Tím si sice kamna nezapálíte, ale pomocí litinové baterie napájené skrze USB rozehřejete topné těleso, kterým si následně můžete zapálit cigaretu. Zprofanovaná ekonálepka zde pro změnu zastupuje obrat „nejen na jedno použití“.

Pro fajnšmekry

Celý zoufalý teď přemítám, zda se raději pořádně neobléct a nenechat kamna vyhaslá. Zbývá snad jediné, pořídit si křesadlo a čistě přírodní troud. To se ale dostáváme za hranici praktičnosti. Troudem může být suchá sláma, seno, piliny či větvičky. A k zažehnutí jiskry potřebujeme ocílku (uhlíkatá ocel) a křesací kámen (například křemen). Z rozdělávání ohně by se tak rázem stal téměř esenciální zážitek. Přece jen si ale můžeme pořídit křesadlo moderní. Jedná se o několikacentimetrovou ocelovou tyčinku z hořčíkové slitiny, po které se přejede křesacím plíškem a vytvoří se mnoho velmi žhavých jisker (až 3000 °C — zápalka má v okamžiku zážehu 1500 °C), které s přehledem zapálí nejen troud, ale například i popisovanou dřevitou vlnu. Jedno takové křesadlo může vydržet až dvanáct tisíc škrtnutí, což z něj činí poměrně dlouhověký nástroj i při každodenním používání. Samozřejmě je třeba brát v potaz jeho výrobu a těžbu potřebných rud, nicméně oproti ostatním „zapalovačům“ se k jeho výrobě spotřebuje rozhodně méně materiálu.

Jak moc praktické je používat křesadlo oproti zápalkám či zapalovači, nechám na posouzení čtenářů a čtenářek. Ono spojit environmentální aspekty a praktickou stránku věci zůstává obtížné i při rozdělávání ohně. Ale ať už zvolíte jakýkoliv výrobek či materiál, teplo domova žádné alternativy nemá. Vždy zůstane nenahraditelnou součástí zimy. Přeji vám její příjemný zbytek.