Hana Librová

Hana Librová: Hledám důstojný životní styl

16. prosince 2003 / ,
foto: Ben Skála, Benfoto. Hana Librová (vpředu uprostřed) v roce 2018.
Na počátku prosince vyšla dlouho očekávaná kniha Hany Librové, profesorky sociologie působící na Katedře environmentálních studií brněnské Masarykovy univerzity, s názvem Váhaví a vlažní a podtitulem kapitoly o ekologickém luxusu. Po knize Pestří a zelení, která se objevila v první polovině devadesátých let, jde už o druhý pokus zmapovat životní styl, který se do povědomí čtenářů zapsal jako dobrovolná skromnost. Rozhovor, který se odehrával v pracovně katedry, rozhýbal stojaté vody našich představ o šetrném způsobu života, zachvěly se naše jistoty, a jak už to bývá, nalezli jsme více otázek než odpovědí.

Dagmar Smolíková: V létě jsme s redakcí SG navštívili ve Volarech několik rodin, které by jistě spadaly do skupiny vašich „pestrých“ respondentů. Jestliže jsem ještě ve vlaku směřujícím na Šumavu měla pocit, že zhruba vím, co je to dobrovolná skromnost, na zpáteční cestě už jsem si tím vůbec jistá nebyla. Naopak se mi zdálo, že jde o pojem poněkud rozplizlý, což mě nutně svádělo k depresivní pochybnosti, zdali dobrovolná skromnost vůbec existuje.

Dobrovolná skromnost je zajisté téma, které se dá těžko uchopit, ale je sociologicky zajímavé. Každý z nás prokazatelně nezatěžuje přírodu stejně. Lze to vyvodit z takzvané ekologické stopy, což je výpočetní pokus sice velmi hrubý, ale lepší neznám. Jde o snahu odlišit míru zátěže na přírodu, kterou vyvolávají ať už různé společnosti, domácnosti, nebo různí jednotlivci. Když si tuto skutečnost uvědomíme, tak vaše deprese ve vlaku by nemusela být hluboká, protože Stehlíkovi mají jistě menší ekologickou stopu než podnikatel, který bydlí ve vile u Soběšic, má dva, eventuálně tři automobily a létá na dovolenou do Himálají nebo na safari do Afriky.

Další důležitá věc je motivace, tedy rozdíl mezi dobrovolnou a záměrnou skromností. (V zahraniční literatuře to nerozlišují a používají pojem dobrovolná jednoduchost.) Podle mě jde o dvě různé věci. Obě existují vedle sebe ve všech kulturách. Dobrovolná skromnost je sekundární povahy — orientuji se k něčemu jinému, než je spotřeba, konzumovat mne prostě nebaví. To bylo v roce 1992 charakteristické pro pestré. Záměrná skromnost je cílená; historicky byla známým fenoménem, měla většinou motivy duchovní, náboženské. Dnes se často chápe jako záměrná taková skromnost, která je motivována ekologickými hledisky.

Martin Ander: K dobrovolné skromnosti jsou tedy lidé nuceni okolnostmi. Často se totiž mluví o tom, že někteří žijí skromně, protože na to prostě nemají peníze.

I tady je potřeba rozlišovat. Určitě bych nenazývala dobrovolnou skromností život našich předků či lidí v rozvojových zemích. Ten dobrovolný nebyl a není. Vlastně ani skromný. Dobrovolná skromnost je totiž pleonasmus. Každá skromnost — lingvisticky vzato — je dobrovolná.

D.S.: Jinak by to byla chudoba…

Nikoliv, jinak by to byla bída. Chudoba má blízko k záměrné skromnosti. Ve středověku byla pokládána za velkou hodnotu, podobně si jí váží také například buddhisté.

Mí pestří před deseti lety skutečně dobrovolně skromní byli — měli na vybranou, mohli víc vydělávat, ale raději se rozhodli jinak, protože život vázaný na určitý typ zaměstnání považují za neplodný, nešťastný, nedůstojný. Smířili se s malým výdělkem. Většinou se odstěhovali, i když ne vždycky, na venkov, kde s méně penězi — také díky samozásobitelství — lépe vystačili. Jejich motivace nebyla ekologická. Časem se ovšem může proměnit v ekologicky motivovanou skromnost záměrnou. Pestří jsou totiž velmi vnímaví a často se zajímají o to, čemu se říká ekologie.

M.A.: Z argumentů Tomáše Feřtka vyplývá, že ekologická stopa člověka je do drtivé míry dána společností, nikoliv rozhodnutím jednotlivce.

Jistě, z toho jako sociolog vycházím. Tuto danost zdůrazňuje například kolega Keller; rád se ovšem vyjadřuje vyhraněně, takže neponechává žádnou skulinu pro možnost volby jednotlivce. Podobně jako pan Feřtek. Myslím, že prostor pro jednotlivce tady je, záleží na tom, jak velký si jej člověk vydupe.

V komunikaci mezi mnou a čtenáři či posluchači na přednáškách trvale zůstává jedno nedorozumění: všichni se domnívají, že hledám vyřešení ekologických problémů. Ale není tomu tak. Pan Feřtek či kolega Keller zřejmě takovou aspiraci mají; je to pochopitelné — taková je mužská perspektiva. Mistr je v tom kolega Šmajs, který vyzývá k úplnému přepólování bludné ontologické podstaty naší kultury. Můj zorný úhel je jiný. Jde mi o hledání životního stylu, který v ekologické tísni dovoluje žít důstojně, s jakousi radostí a uspokojením. To je zase spíš ženský pohled.

M.A.: Pokud bychom přistoupili na názory Tomáše Feřtka, že ekologická stopa je daná především společností, pak by to ale znamenalo, že kdybychom se měli dopracovat k nějakému trvale udržitelnému stylu života, budeme muset měnit systém, nikoliv životní styl jednotlivců.

Ale mně skutečně nejde o nějaký trvale udržitelný způsob života. Především v něco takového vůbec nevěřím. Právě proto, že si uvědomuji obrovský a setrvačný tlak společnosti a ekonomiky. Ale tlačí na nás i naše vlastní přirozenost. Někde na billboardu jsem teď viděla slogan „Více, Ježíšku, více!“, což je dosti příšerné, právě ve vánoční perspektivě. Ale ta reklama dobře ví, na co apeluje. Někde v nás přežívají sběrači a lovci, kteří žili v trvalé úzkosti, že zítra už nebudou mít co do úst; tak měli sklon hromadit a přejídat se.

M.A.: Je tedy možné důstojně žít v momentě ekologické krize, pokud přistoupíme na to, že ať děláme, co děláme, stejně budeme žít nad možnosti toho, co nám Země dovoluje?

Nevím, zda ekologicky příznivý styl života, jímž se zabývám, žije nebo nežije nad možnosti Země. To se pokouší vyjádřit výpočet dalšího ukazatele, takzvaného ekologického prostoru. Ale i kdybychom byli společností nuceni žít opravdu nad možnosti planety, stále přece zůstává důležitá míra našeho vlivu. Těšilo by vás, kdybyste měl automobil s pohonem na čtyři kola, kdybyste létal na safari do jižní Afriky? Domnívám se, že ne. Když je řeč o důstojnosti, určitě je obsažena v postoji „v tom já nejedu“, který často cituje pan profesor Kohák.

Důstojnost našemu životu dodává i to, že můžeme něco změnit bezprostředně ve svém okolí, ať už je to třeba občanská snaha o záchranu městského parku nebo péče o vesnickou zahradu. Ačkoliv se jedná jen o jakýsi mikrosvět, je to stále lepší, než si říkat, že nemůžu dělat vůbec nic.

M.A.: Pokud si tedy všichni u nás vezmou za své heslo „já v tom nejedu“, můžeme říct, že se stav životního prostředí nebude zhoršovat?

To je velmi ošidná věc. Otázku, co by se stalo, kdybychom náhle byli všichni skromní, jsem se pokusila hypoteticky řešit ve Vlažných a váhavých. Po konzultacích s profesorem ekonomie Lubomírem Mlčochem jsem došla k závěru, což tedy musím přiznat, že by nastal kolaps — nejen ekonomický, ale i sociální. Nemilosrdně domýšleno, jsme na tom tak špatně, že skeptikové mají vždycky pravdu.

D.S.: To je ovšem velmi fatální sdělení pro ekologické organizace i střediska ekologické výchovy, které se snaží veřejnost směřovat k odpovědnosti k životnímu prostředí, šetrnosti a záměrné skromnosti s tím, že jen tak bude na Zemi lépe.

Já to tedy mladým lidem nerada říkám…

D.S.: Pokud to vezmeme do důsledků, tak záměrná skromnost je luxus, který si můžeme dovolit jen díky jiným, jež žijí „záměrně neskromně“ — spotřebovávají a neustále si kupují něco nového, čímž udržují tento systém na nohou.

Zase ta absolutizace! To, co říkáte, je možná logické, ale neživotné. Abych před chvílí odpověděla na vaši předchozí otázku „co když všichni?“, pustila jsem se na pole čisté hypotézy, uvedla jsem myšlenkový experiment. Určitě se nestane, že by všichni lidé konvertovali náhle ke skromnému životu, a to ve všech dimenzích spotřeby. Zase hypoteticky: když by například velká část spotřebitelů nekupovala vejce z klecových továren, zhroutily by se drůbežářské provozy nebo podniky, avšak celkový společenský a hospodářský kolaps by to jistě nepřineslo. A pokud by to nenastalo náhle, třeba by to drůbežářské podniky i nějak zvládly.

Podobně reaguji na otázku, kterou jste položila teď: věci v reálném životě nedocházejí „do důsledků“, jak říkáte. Uvažujeme-li reálně a jemněji, vidíme, že existuje řada společenských a ekonomických mezipoloh, kompromisů.

Stále mne však i vy vtahujete to makroúvah, řešících planetární problém. Moje nenáročné stanovisko je: fakt, že tento systém udržují v relativně hladkém chodu excesivní konzumenti, mne přece nemůže přimět k tomu, abych se k nim přidala.

D.S.: Říkala jste, že vaše nová kniha je v podstatě radostná, ale soudě podle názvu to nevypadá.

Proč? Mnozí lidé, na něž se ekologické iniciativy dívají jako na beznadějné případy, patří do skupiny vlažných a váhavých. To znamená, že jsou oslovitelní. Myslím si, že v tom je kniha povzbudivá.

Četli jste Brooksovu knížku Bobos? Pojednává o dnešní americké elitě. Můžeme ji číst různě, třeba s odporem vůči protagonistům, kteří přece patří mezi snoby, mají moc peněz a neví, co s nimi, a svou rozežraností ohrožují planetu. Ale když přehodíme zorný úhel a nebudeme se předem rozhorlovat, můžeme zjistit zcela zásadní věc: uvnitř elit se budí něco, co je svým způsobem šance. Tihle lidé mohou být oslovitelní, mají o přírodu rostoucí zájem. Čtou například Aldo Leopolda, což je vlajková četba ochranářů. Nemyslím, že jde o počátek trvale udržitelného života. Ale třeba je to počátek záchrany nějaké přírodní rezervace. A to je pro mě dostatečně velká hodnota.

Ostatně, současně s mou knihou vychází v Doplňku kniha V nepřítomnosti posvátného, jejímž autorem je Jerry Mander, kdysi ředitel vlivné reklamní agentury, který konvertoval k radikálnímu proekologickému pohledu na svět. Nebo 38. číslo Respektu přineslo pozoruhodnou reportáž o přerodu amerického podnikatele Douglase Tompkinse. Dříve to byl vlažný obdivovatel přírody a stal se bojovným zakladatelem soukromého přírodního parku o ploše tří set tisíc hektarů v divočině chilské Patagonie.

Hana Librová

M.A.: Jestli jsem to dobře pochopil, tak rozdíl mezi knihou Pestří a zelení a čerstvou novinkou Vlažní a váhaví spočívá v tom, že ta první se zabývá trendy k menší spotřebě či nespotřebě, kdežto ta druhá spíš hledá trendy k ekologicky odpovědnému spotřebitelství.

Nejsem si jistá, zda Vlažní a váhaví obsahují takovou logiku, kterou byste rád viděl. Myslím, že nejsou nějakým logickým pokračováním, ale spíše prohloubením toho, co už bylo v Pestrých a zelených řečeno. Cítila jsem, že v první knize bylo leccos jen tak nadhozeno, aniž bych to důsledněji promýšlela. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro psaní nové knihy, ačkoliv je mi to vlastně z duše odporné — zejména přidávat další kusy do regálů a potiskovat haldy papíru.

M.A.: Jaké jsou tedy závěry z rozhovorů s pestrými po deseti letech?

Životní způsob některých se nezměnil, někteří přitvrdili, jiní zvlažněli. Tady bych dala panu Feřtkovi zapravdu — spotřební kultura nás všechny ovlivňuje. Ke změnám nás donutí nebo na ně přistupujeme dobrovolně. Dnes je například nemyslitelné žít na vesnici a nemít automobil. Právě ten do některých domácností přibyl. Do některých jich přibylo dokonce víc; pak už se sotva dá mluvit o přinucení, spíš o přistoupení na hodnotový kompromis. Ale od toho jsou „pestří“, že se vyvinuli velmi různě. Nicméně jsou to stále lidé oslovitelní jako potenciální spoluhráči zelených. A to, že jsou z různých sociálních prostředí, má význam i pro šíření tohoto stylu.

A ještě jedna důležitá věc. Nikdo z pestrých se nedívá na etapu, kdy žil skromněji, jako na pošetilost, z níž se teď vzpamatoval a pomohl si. Spíš se někteří chytají  za nos a říkají si: Nezvládli jsme to, děti nás přece jen přiměly k tomu, že jsme jim koupili značkový svetřík. Věřím, že časem dokáží dětem ukázat, že s tím svetrem to nebylo to pravé.

M.A.: Dá se ekologický luxus definovat?

Jako luxus chápu všechno, co přesahuje fyzickou reprodukci, tedy udržování člověka při životě. Takto řečeno by to ovšem platilo i pro konzum, ale definice luxusu ještě pokračuje — luxus je postaven na duchovních a estetických hodnotách. Luxus je kulturou uznávaná hodnota, což konzum není. Když řeknete zákazníkovi z Tesca, který tlačí navršený vozík k autu, že je konzument, tak se urazí. Navzdory tomu, jak se lidé opravdu chovají, chápe naše kultura konzumerismus jako něco pokleslého.

 Přidáme-li k luxusu přívlastek „ekologický“, pak to značí, že tento typ luxusu vědomě snižuje ekologickou stopu.

M.A.: Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Například může jít o pěstování zahrady. Místo nízce střiženého monokulturního trávníku můžeme mít trávník druhově bohatý, který se kosí jednou či dvakrát do roka, podle klimatických podmínek. Důležitá je reflexe dějů, které se na zahradě odehrávají, z ekologického i přírodovědného hlediska. Prostě jde o potěšení pěstovat zahradu v souladu s přírodou. Významnou roli hraje také kulturní kontext, jak například zahrada v dané oblasti vypadala před sto lety, komu patřila. Ekologickým luxusem je život bez automobilu. Ten, kdo nahlédne, že automobil je něco eklhaftního, nikoliv elegantního, tak je na dobré cestě k ekologickému luxusu. Ekologickým luxusem je plnicí pístové pero, namísto propisek na jedno použití, ale také například komplikovaný rituál snídaní, večeří či umění vařit ze sezónních potravin.

Tím se dostáváme ke stěžejní ideji knihy — a tou je otázka: složitě nebo jednoduše? Polemizuji se sloganem „voluntary simplicity“. Jsem přesvědčená o tom, že ekologicky příznivý způsob života, nejen tedy ekologický luxus, je v moderní společnosti záležitost velmi komplikovaná. Shodou okolností právě včera jsem si pořídila ekologický prací program Permon — místo jedné krabice s univerzálním pracím práškem jsem od dealerky dostala dvanáct lahviček, rozmanité odměrky, návody s vykřičníky upozorňujícími na různé kombinace, podmínky a úskalí.

Zahraniční časopisy i knihy jsou plné hesel typu „Žijte jednoduše, aby ostatní mohli jednoduše žít“. Myslí se tím, že  skromný život jedince v bohaté zemi usnadní těžký úděl hladovějících v rozvojových zemích. Z mnoha důvodů to chápu jako zjednodušení, které hraničí s nesmyslem.

D.S.: Nemám pocit, že by byl k přírodě šetrný způsob života vždycky složitý. Je pravda, že chci-li uspokojit své nároky na biopotraviny, musím jít pro jogurty do jednoho obchodu, pro chleba do druhého a na sýr si počkat až na páteční bioklub pana Horáka. Na druhou stranu nemít auto vnímám — ve svém případě — jako velké zjednodušení a úlevu; nemusím se starat o opravy, údržbu, nemusím se obávat, zda mi je někdo ukradne.

S tím souhlasím. Netvrdím, že ekologicky příznivější život musí být jednoznačně komplikovanější ve všech aspektech. Věc má dvě stránky, ale celková bilance zní jasně: žít ekologicky šetrně je složitější. Ale k vašemu příkladu: vidím, že máte krotkou představu o konzumentství; pravý konzument údržbu auta neprovádí, dokonce se o ni ani nestará, a auto má zajištěno bezpečnostními systémy.

M.A.: Proč podle vás nemůže být návrat k životu našich předků reálnou alternativou, jak leckde píšete?

Návraty jsou vždycky trošku falešné. Žít návratem, aniž by to byla nesmírná obtíž, je dneska nemožné. Naši předci, kteří žili prostým životem, se opírali o vesnickou komunitu, o spolupráci s lidmi, v mentálním i ve fyzickém smyslu. Jednou zabil prase ten, podruhé jeho soused. Fungovala čilá směna. Když bylo potřeba zatáhnout o žních, tak přišli sousedi a pomohli. To všechno dneska odpadlo. Člověk, který se dnes rozhodne žít primitivním způsobem, si život ztěžuje do nesnesitelné míry, postupně může ztrácet smysl pro něco, co patří k životu člověka jako kulturní bytosti. Ale abychom si rozuměli: sofistikované přijetí starých metod — ať práce, nebo prvků ve způsobu života — k ekologickému luxusu patří.

M.A.: Myslíte si, že návrat je nemožný i v komunitách, například typu Zaježové?

Jako sociolog o komunitách vím málo, ale cítím tam nějakou falešnou tóninu. Uzavřenost vůči většinové společnosti je vždycky nebezpečný signál. Tady bych byla opatrná.

M.A.: Vesnice dřív fungovala také jako velmi uzavřená komunita, ty dnešní komunity se ovšem většinou časem rozpadají vinou ponorkové nemoci, často se tam lidé mezi sebou rozhádají — to je celkem známá věc. Proč to ztroskotává?

Lidé žijící v komunitách mají dnes na výběr, mohou odejít, kdy se jim zlíbí — narozdíl od dřívějších vesničanů, kteří byli na svou pospolitost osudově vázáni. Podobně jako bylo pro ženu existenčně nemožné se rozvést, i kdyby to byl právní systém dovoloval. Představa, že naši předci žili svobodně, je iluzorní. O tom byla přece napsána spousta románových zápletek a divadelních her — pokus osvobodit se z pospolitosti bylo něco hrdinského i pošetilého; většinou končíval tragicky.

Bojím se, že vytvářet v dnešní společnosti alternativní komunitu, byť by to byl pokus opravdu úctyhodný, je umělý konstrukt odsouzený buďto k nějaké deformaci, nebo k rozpadu.

D.S.: Myslím, že si mnozí život našich předků velmi idealizují. Způsob života mé babičky, která se narodila ještě před první světovou válkou, by jistě mnohé co do skromnosti a soběstačnosti nadchl, ale za tím vším byla velká dřina, kterou si dnes moje generace ani neumí představit.

Jistě, souhlasím, ale na druhou stranu život na vesnici obsahoval něco, co lidi po stránce duchovní podrželo, naplňovalo: chodili do kostela, slavili řadů svátků — hody, masopust, dožínky —, zažívali radosti, které jim poskytovala právě jejich pospolitost. Pokud se dnes něco takového v komunitách vytvoří, dojde-li na to vůbec, nutně je to umělé. Život našich předků po  staletí dřinu a radosti přirozeně vybalancoval.

Připravili Dagmar Smolíková a Martin Ander. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2024 vychází ve 2. polovině ledna