Jak se nestaráme o babičku

Pokaždé, když tam jedeme, snažím se potlačovat strach z toho, v jakém stavu babička je a jak to tam u ní bude vypadat. Pokaždé jsem spíš příjemně překvapená: prostředí působí domácky, chodby i pokoje voní čistotou (ne dezinfekcí, spíš mýdlem), sestry a ošetřovatelky jsou na nás i na babičku velmi milé. Domov má krásnou, teď právě zasněženou zahradu, po níž chodí tlusté sebevědomé kočky. Nikdo se na nás nedívá skrz prsty, že jsme babičku odložili.

Když vstupujeme do pokoje, babička má radost, díváme se na sebe úplně stejně jako dřív, hlas i pohled je stejný jako před mnoha lety. Ptá se, jak dlouho tam s ní budeme moct zůstat. Říkáme, že jen půl hodiny, kvůli covidu (přestože už jsme tu nemoc všichni prodělali, a já dokonce dvakrát). Je nám to všem líto, nakonec pokaždé můžeme zůstat o něco déle, sestry nejsou přísné. V pokoji většinou hraje televize a babička není sama, má docela sympatickou spolubydlící. Vyšli nám vstříc a přestěhovali ji, protože s tou první si nerozuměla. Tahle vypadá fajn. Mají postele dost blízko u sebe, neumím si představit, jaké to pro ně je, být tak natěsno. Moje máma té paní nabízí sladké, čokoládové mušle, ona je odmítá.

Chci ten krátký čas co nejvíc strávit jako dřív, chci z něj cítit klid, který si pamatuji od babičky z dětství. Babička má Parkinsona a její tělo se zmítá v záškubech. Nakonec to ale vypadá, že to víc vadí nám. Ona si na to nikdy nestěžuje, když se jí ptáme, jak se má a co jí bolí.

Jednou rukou se často chytá za pramen vlasů, které má mnohem delší než kdy dřív. Připomíná mi fotku, kde je jí asi šest. V nenabarvených a delších vlasech vypadá paradoxně mladší, má pořád jemné rysy, je jako holčička. Budeme ji ale stříhat. Podepírám jí záda, aby vydržela sedět a nebyla moc unavená. Jsem ráda, že mám důvod se jí dotýkat a taky že se o ni můžu starat, aspoň chvilku. Má mokrou noční košilku, ale není zpocená, jen se polila. Prosíme sestry, aby ji převlékly, až odejdeme. Košile mají erární a my k nim teď nemáme přístup. Máma ukládá ustřižené vlasy do sáčku. Babička už má zase ofinu, jak to nosila, když ještě dbala o svůj vzhled. Prohlížíme si délku vlasů ze všech stran, aby nikde nezůstaly „zuby“.

Potom se otočíme na televizi. Babička poznává herce, z nichž už většina nežije, a říká, že je to asi dost starý pořad. Na nic se nás neptá. Když se ptáme my, často se opakuje. Dívá se na mě a říká: „To jsem dopadla, viď?“ Nevím, co na to odpovědět, napadá mě a říkám, že „každý nějak dopadne“. Babička prožila poměrně hezký, klidný život, až na vážnou nemoc syna, který se ale naštěstí uzdravil.

Řešíme, že nevidí z okna, bylo by to mnohem lepší, takhle vidí jen zeď a dveře. Možná jsou to ale jenom naše představy. Určitě by chtěla nejradši domů, ale nikdo nemá sílu to rozhodnutí udělat, vzít všechnu tu péči na svoje bedra. Možná máme strach denně se dívat na to, jak moc zestárla, připustit si, jak moc to zasahuje do našich životů. Protože zasahuje, denně, i když se stará někdo cizí.