Je česká divočina krásná?

Říká se, že „beauty is in the eye of the beholder“, krása je v oku toho, kdo se dívá. Různí lidé považují za krásné různé věci, protože v osobním pojetí krásy se zrcadlí hodnotové preference a identita pozorovatele. Pokud jde o divoký les, vědec v něm nejspíš uvidí různorodost životních forem, zatímco lesní hospodář spoustu nemocných stromů v různých stadiích skonu. Umělec pak v divokém lese může podle své nátury spatřit mnoho různých věcí, které si navzájem mohou i protiřečit: například jak chaos, tak dokonalý řád dynamického, neustále se vyvažujícího ekosystému.

Nemám ambice zabývat se zde otázkou krásy divokého lesa objektivně, z hlediska vědeckého nebo historického. Chtěl bych esejistickou formou stručně shrnout osobní zkušenost ze stovek hodin soustředěného pozorování divoké přírody okem malíře a některé postřehy doložit ukázkami konkrétních prací. Nebudu se ani snažit za každou cenu se vyhnout osobnějšímu tónu. V perspektivě umělce hrají emoce zpravidla větší roli než v práci vědce, ale i emoce lze vyjádřit a reflektovat, o což se zde pokusím.

Klíč k malé české divočině

Umělec může při hledání krásy postupovat v zásadě dvojím způsobem. Buď může mít už zformulovanou vlastní koncepci, svůj osobní „jazyk“ krásy, pomocí kterého pak vyjadřuje své náměty, nebo může naopak krásu hledat mimo sebe, v námětu samém tím, že přejímá a interpretací zesiluje jeho estetické podněty. První jmenovaný přístup klade na přední místo umělce, zatímco druhý preferuje námět. Oba přístupy se nevylučují, nýbrž navzájem doplňují a v dějinách umění byly mnohokrát s úspěchem použity. Pro sérii Česká divočina jsem se nicméně od začátku jednoznačně rozhodl pro přístup druhý: tedy nepoužít divokou přírodu jen jako pouhou „látku“ pro předvedení vlastní invence, ale naopak — zkoumat přírodu a její působení na mě pokud možno bez předběžných úsudků. Jinými slovy, nechtěl jsem přírodě vtisknout vlastní pojetí krásy; chtěl jsem, aby příroda odhalila svou vlastní krásu mně.

Petr Mores – Letní ráno pod Makytou, pastel na papíře 17×26 cm, soukromá sbírka.

V českém kulturním kontextu se dá říci, že obecný vztah k divočině je přinejmenším nejednoznačný. Když se řekne „divočina“, mnoho lidí si představí velkolepé scenerie velehor nebo deštných pralesů, ale ty v naší zemi nenajdeme. Nevyslovenou otázkou pak zůstává, zda má v kontextu středoevropské kulturní krajiny vůbec smysl pečovat o ostrůvky pralesní divočiny, ze kterých nikdy nebudou fotogenické atrakce nebo národní symboly; naopak, pro mnohé jsou jen cosi jako nemocný a zanedbaný les. I proto hraje v otázce krásy divočiny, kterou jsem si položil, důležitou roli slovo „česká“. Většina lidí se totiž shodne na tom, že jinde na světě může představovat divočina úchvatné divadlo přírody, vyvolávající hluboké zážitky, ale dokáže to i ta „naše“, „malá, česká“ lesní divočina?

Dnes, poté, co jsem v českých lesích namaloval v průběhu dvou let přes sto obrazů, můžu říci, že moje osobní odpověď na výše položenou otázku je jednoznačné „ano“. Česká divočina je krásná a skrývá v sobě bez přehánění možnost transformativních zážitků. Nicméně je taky pravdou, že k docenění české divočiny je třeba klíče, který jsem i já musel postupně objevovat.

Petr Mores – Makyta, předjaří, pastel na papíře, 17×26 cm, soukromá sbírka.

Vnímat a cítit les

Začátek práce na sérii byl z mnoha důvodů obtížný. Přeneseně by se dalo říct, že divočina mně zprvu ukázala nevlídnou tvář. Z malířského hlediska je les jako námět jednak technicky obtížný, a pak taky poměrně nevděčný. Technicky obtížný proto, že obsahuje obrovské množství obtížně zjednodušitelného detailu. Při plenérové malbě je malíř, který nepoužívá fotografie, vždy pod značným časovým tlakem proměnlivých okolností, jako je měnící se světlo a počasí, takže musí pracovat velmi rychle. Tomuto způsobu práce ale les, zvláště ten divoký, svou různorodostí celkem účinně vzdoruje. I z uměleckého hlediska je les nepoddajný — v zásadě jde většinou o horizontálu země a vertikály stromů, do které může být obtížné vnést pokaždé něco osobitého. První měsíce práce na sérii tedy byly víceméně ve znamení mapování a řešení těchto úvodních problémů.

Krajinomalba ale není jen prostředek záznamu, neklade si za cíl soupeřit s fotografií. Podle klasické definice Émila Zoly je podstatou krajinomalby „krajina viděná skrze temperament“. Takto jsem i já při malování a skicování divokého lesa viděl nejen fakta, ale i symboly, odkazující k mému vlastnímu životu. Například při práci na „stromových portrétech“ v lesích na Makytě jsem promýšlel paralely mezi lesem a lidským společenstvím. Věnoval jsem se především starým stromům, které nejen vynikají individualitou, ale také na svém těle nesou výrazné stopy životních bojů. Pozorný pohled vědce dokáže tyto stopy číst a vykládat jako útoky parazitů, sesuv svahu, zásah bleskem a tak dále, zatímco oko umělce vidí živou bytost, veterána, hrdinu, který bojuje do posledního dechu, i starce hodného úcty už jen tím, co všechno prožil a přežil. Můj vztah ke starým stromům u Makyty se vyvíjel od estetického zájmu k něčemu, co bych se nebál nazvat láskou a přátelstvím — kdykoliv jsem v oblasti byl, zvykl jsem si i mimo pracovní plán obcházet a „pozdravit“ stromy, které jsem už dřív maloval, jako staré přátele. Nepochybuji o tom, že vznik tohoto vztahu katalyzuje, nebo dokonce umožňuje trpělivý a pozorný pohled, který je společný umělci, vědci i lesníkovi (každému z vlastních důvodů). Na základě této vlastní zkušenosti se domnívám, že prožitek pozorného pobytu v lese by měl být důležitou součástí ekologické výchovy, s důrazem na slově „pozorný“ — jen projít, nebo dokonce projet lesem nestačí. Je třeba les vnímat, cítit, všímat si, přemýšlet.

Petr Mores – Lesní prameniště, Nazaret ve Chřibech, pastel na papíře 45×60 cm, soukromá sbírka.

Zdravé lesní i lidské společenství

Staré stromy přitom nejsou jediným prvkem, který v běžných hospodářských lesích víceméně chybí, ale divokému lesu dodává krásu. Jiným příkladem je přítomnost všech stadií životního cyklu. Pohled na stejnověké lesní školky mně v rámci paralely lesa s lidskou společností připomněl dystopické příběhy o společnostech, kde vládnou děti, například román Pán much Williama Goldinga nebo ostrov dětí, které týrají dospělou hrdinku Taminu v románu Kniha smíchu a zapomnění Milana Kundery. Naproti tomu v divokém lese zpravidla nechybí jedinci ve všech stadiích životního cyklu, což působí uklidňujícím dojmem a účinkuje i esteticky — různě vzrostlé exempláře jednoho druhu skvěle naplňují jednu z klasických definic krásy jako jednoty v mnohosti a mnohosti v jednotě. V některých obrazech jsem tento aspekt i vědomě zdůraznil, například v kontrastní juxtapozici mladého stromku na pozadí hnijícího kmene. Toto uspořádání považuji osobně za krásné i proto, že symbolizuje mezigenerační soudržnost zdravého lidského společenství, ať už rodinného, nebo celospolečenského.

Stadia životního cyklu však nemusí souviset jen s věkem. V meandrech Litovelského Pomoraví omezuje dobu života stromů postup meandru — stromy na březích se postupně naklánějí víc a víc, až se nakonec břeh utrhne a strom se položí do řeky. Postupné naklánění stromů na některých místech vytváří viditelný, fascinující vizuální rytmus, který působí jako předtucha něčeho nevyhnutelného.

Petr Mores – Olše nad meandrem, Litovelské Pomoraví, přírodní uhel na papíře, 25×36 cm, archiv autora.

Příroda se neopakuje

Jak jsem již uvedl, rozmanitost divokých lesů lze vnímat dvojznačně: jako chaos nebo „nepořádek“, ale i jako svrchovaný řád seberegulujícího ekosystému. Tato rozmanitost, která byla pro mě zpočátku problémem technickým i estetickým, se časem ukázala jako mimořádně fascinující a potentní vlastnost pralesa jakožto výtvarného námětu. Uvědomil jsem si totiž, že prales je něco jako vesmír: hierarchie soustav a podsoustav, které je možné donekonečna „rozbalovat“, a že není třeba zachytit všechno — stačí se soustředit na vybrané aspekty nebo vztahy, které mě v daném okamžiku osloví, nebo které jsou v daném počasí a roční době dobře patrné.

V některých případech jsem proto rezignoval na celkové, sumární pohledy, a soustředil se naopak na detaily, takzvaná lesní zátiší. V těchto obrazech nešlo o zachycení prostředí jako celku, ale o prozkoumání detailů: květeny, kůry stromů s úžas budícími barevnými kombinacemi mechů, lišejníků a sinic, „anatomické“ studie polomů a vývratů a tak dále. V každém takovém intimním detailu se mně při bližším a pozornějším pohledu otevřel nový vesmír významů a nekonečné estetické různorodosti. Divoký les těmito pozoruhodnými detaily přitom oplývá a něco nového a nevídaného v něm lze nalézt doslova na každém kroku.

Petr Mores – Září, ranní mlha v Litovelském Pomoraví, pastel na papíře, 45×60 cm, soukromá sbírka.

Kdyby mně ani tato rozmanitost nestačila, přišla by mi na pomoc roční doba a počasí, mí nedocenitelní pomocníci, díky kterým jsem i důvěrně známé lesy viděl pokaždé novýma očima. Počasí a osvětlení dokáže mocným způsobem podtrhnout, nebo naopak zakrýt určité vlastnosti lesa a vyzdvihnout emocionální notu, kterou jsem dosud přehlížel. Při tom se mi dostalo i poučení: několikrát jsem se pokusil vypravit se na stejné místo za stejného počasí ve stejnou denní i roční dobu v domnění, že tam uvidím totéž. Nikdy se mi to ale nepodařilo. Například ze smíšeného lesa pod Makytou jsem si dovezl skicu podzimní nálady. Na stejné místo jsem se vrátil přesně o rok později se záměrem skicu doplnit a dopracovat, ale světlo a nálada už byly úplně jiné. Listnaté stromy totiž toho roku shodily listí dřív a i spadané listí mělo jinou barvu, zřejmě kvůli malým srážkám v létě. Příroda se neopakuje, a každý okamžik v ní je tedy jedinečný.

Krása proměňující k lepšímu

V několika vzácných okamžicích během práce na celé sérii se všechny zmíněné aspekty krásy divočiny spojily a zapůsobily na mě s takovou silou, že se úžas přetavil v extatickou radost a pocity lásky k divoké přírodě a sounáležitosti s ní. Takový zážitek nelze navodit ani slovy popsat, ale pokusil jsem se ho v rámci svých omezených možností zachytit v některých osobněji laděných obrazech, jakým je například Večernice.

Petr Mores – Večernice (mráz a příchod noci na divoké Moravě), pastel na papíře 25×36 cm, soukromá sbírka.

I díky těmto zážitkům můžu dnes s čistým svědomím říct, že česká divočina je krásná. Věřím, že krása není v kultuře lidského ducha pouhým ornamentem; bylo dokonce řečeno, že „krása spasí svět“ (Dostojevskij). Divoké lesy České republiky jsou z velké části dosud neobjeveným zdrojem této krásy, která není jen „pěkná“, ale má skutečnou moc proměnit člověka k lepšímu.

Autor je animátor, výtvarník a hudebník. Kontakt: pmores@foglo.se.