„Jemná akce“ může vést k zázračným výsledkům

Cítíme, že žijeme ve světě, který je neustále v krizi. Všechno kolem nás, noviny a televize, nás varuje před globálním oteplováním a degradací životního prostředí, terorismem a mezinárodními konflikty, chudobou třetího světa a důsledky současného ekonomického propadu. Připojme k tomu spoustu dalších problémů, s nimiž se střetáváme, a zdá se, že vše je ve zmatku. Navzdory tomu všemu pociťujeme vášnivou potřebu provádět nápravné akce, velké intervence, zavádět novou vládní legislativu či uskutečňovat různé programy pomoci.

Komedie, nikoli tragédie

S nostalgií vzpomínáme na náš dřívější sen o světě, s nímž jsme si spojovali možnosti přesné prognózy, kontroly a nekonečného pokroku. Avšak teprve když situace, jimž čelíme, zkoumáme do větší hloubky, zjišťujeme, že tento sen byl pouhou iluzí. Ekonomické, sociální a přírodní systémy, do nichž jsme zapuštěni, jsou mnohem a mnohem komplexnější, než jsme si původně představovali; určitě komplexnější než organizace, které jsme založili, aby se jimi zabývaly. Následkem toho mohou být plány a intervence, které provádíme s nejlepšími úmysly, často zkreslené. Typický příklad představuje pomoc Africe. Ačkoli i zde jsme zaznamenali výjimky jako například úspěšný program Mezinárodního červeného kříže pro léčbu malárie, jiné africké intervence skončily rozvrácením místních ekonomik, místních společenství i životního prostředí. Jedním z mnoha příkladů je Zambie, která měla kdysi sto čtyřicet oděvních továren a dnes jich má jen osm. Za tímto stavem stojí export darovaných oděvů z charitativních obchodů na Západě.

A tak zůstávají problémy neřešeny, a když naše pokusy o intervenci neuspějí, použijeme tytéž prostředky ve větším množství a s o to větší silou. V rámci úvah na toto téma se Joseph Meeker ve své knize The Comedy of Survival (Komedie přežití) domnívá, že my lidé Západu máme tendenci nahlížet svět skrz masku tragédie. Tváří v tvář environmentálním problémům cítíme, že se musíme bránit: vyhlašujeme válku chudobě, válku drogám, válku terorismu. Podle Meekera však řešení environmentálních problémů musí přijít prostřednictvím komedie, což chápu jako blízké tomu, co jsem sám nazval „jemnou akcí“ (Gentle Action).

Naše obvyklé intervence se k dotyčnému problému vztahují z „vnějšku“. Naproti tomu „jemná akce“ v sobě obsahuje něco subtilního, citlivého a kreativního, co se vynořuje zevnitř samotného systému. Běžná akce se podobá spíše vrhání kamene do rybníka. Výsledkem je velké šplouchnutí, které se rychle rozptýlí. Předpokládejme však, že by se tisíce nepatrných zvlnění na okraji rybníka daly uspořádat tak, že by byly všechny přesně ve stejné fázi: pohybovaly by se pak ke středu a nabíraly by na síle. Jinak řečeno, kreativní akce by se vynořovala spíše z celku, než že by byla vnucována z vnějšku.

Kreativní odklad

Jak se však nějaká společenská organizace může stát dostatečně citlivou na to, aby mohla „jemnou akci“ praktikovat? Domnívám se, že odpověď spočívá v aktu kreativního odkladu. Prostřednictvím svého deklarovaného poslání i svojí vnitřní struktury jsou organizace vždy programovány k tomu, aby podnikaly akce. Nicméně kreativní odklad znamená akci odložit a dotazovat se na povahu této podmíněnosti. Například laická osoba, která je svědkem dopravní nehody, se může horlivě snažit pomoci vytáhnout zraněného z auta nebo mu ovázat krvácející paži, avšak takové akce by mohly jeho stav ještě zhoršit. Naproti tomu personál záchranné služby okamžitou akci odloží a provádí vyhodnocení dle naléhavosti: situaci posuzuje vždy individuálně a pro stanovení plného rozsahu a vážnosti poranění používá nejprve zrak a následně pohmat. Až poté poskytuje postižené osobě první pomoc, další osobu rychle odváží sanitkou do nemocnice a tak dále.

Když je touha po akci odložena, všechny varovné signály začnou volně odplývat, a organizace se tímto způsobem stává vnímavější vůči své vnitřní struktuře: vůči oblastem, které jsou příliš rigidní i vůči těm ostatním, které naopak obsahují potenciál pro kreativitu. Přesně toto se stalo ve Fetzerově institutu ve Spojených státech, kde pozastavili většinu svých programů. Zaměstnanci institutu místo toho přicházeli měsíc co měsíc každý den do práce, aby se dotazovali na roli a význam své organizace. Někteří z toho byli sice vyděšení a frustrovaní, nicméně další se pustili do zkoumání svého místa v organizaci. Tímto způsobem Fetzerův institut vstoupil do „temné noci duše“. Konečným výsledkem bylo znovuobjevení základních hodnot institutu a uvědomění, že každý v něm, od prezidenta po zaměstnance cateringu, má hluboký pocit sounáležitosti a zájmu. Podle prezidenta Fetzerova institutu Toma Beeche se kreativní odklad podobal „malému tichu“, k němuž dochází tehdy, když lidé přestanou hovořit a začnou naslouchat.

Posadit se do ticha

A jaké jsou tedy příklady „jemné akce“? Sahají od globálních po individuální. Když americký farmář Dan West rozdával obětem španělské občanské války mléko v prášku, uvědomil si, že by mělo větší smysl dát jim krávu. A tak požádal svého přítele ve Spojených státech, aby daroval plodné jalovice. Dnes jeho organizace Heifer International poskytuje jako pomoc po celém světě dvacet pět druhů zvířat.

Když se Peter Benson v roce 1961 v novinách dočetl, že v Portugalsku uvěznili dva studenty kvůli drzému chování, byl z toho sklíčen. Ale než aby se hned pustil do protestů za zdmi portugalské ambasády, akci odložil a posadil se do ticha v kostele Svatého Martina v polích. Pak se rozhodl napsat článek do deníku The Observer, v němž předložil svou Výzvu za amnestii 1961. Tak se zrodila organizace Amnesty International, hnutí, v němž jsou obyčejní lidé schopní pouhým psaním dopisů získávat svobodu pro politické vězně po celém světě.

Jako další příklady „jemných akcí“ ve velkém měřítku lze uvést například Gándhího princip áhimsy, koncept ubuntu Desmonda Tutua, systém Banky Grameen bangladéšského ekonoma a nositele Nobelovy ceny Muhammada Yunuse (viz článek Muhammad Yunus: Mikroúvěr zruší chudobu v 7.G 3/2011), město Gaviotas v Kolumbii (udržitelná komunita založená Paolem Lugarim) nebo hnutí za gramotnost Paola Freireho.

Příklad sdružení TAMS

Žiju v jižní Sieně ve středověkém městečku Pari, vystavěném na vrcholu kopce. Je to místo, kde se lidé vzájemně zdraví jménem, zastaví se, aby si spolu popovídali, a kde nechávají klíče ve dveřích svých domů. Dva z našich hostů, Gordon Shippey a jeho žena, byli životem v Pari hluboce zasaženi a stavěli ho do kontrastu se svým vlastním domovem ve čtvrti města Middleton, plným zločinu, obchodování s drogami, odpadků a vyhořelých aut. Když se Gordon Shippey vrátil domů, rozhodl se — inspirován tím, co viděl v Pari, že projde svou ulici, zaklepe na dveře každého domu a představí se: „Jmenuji se Gordon. Jsem váš soused.“ Když byl Gordon v polovině své cesty, připojil se k němu další soused a brzy se ukázalo, že oba sdílejí stejnou úzkost z podmínek, v nichž žijí. A tak vzniklo místní sdružení TAMS, které navštívilo místního starostu a ukázalo mu videozáznam čtvrti i to, jak ji ve svých kresbách vidí zdejší děti.

Výsledkem bylo uzavření areálu továrny, kde dříve probíhaly obchody s drogami a přestavění objektu v komunitní centrum. Sdružení začalo organizovat také pouliční slavnosti. Když se pak postupně zformovaly další skupiny a vznikly obecní noviny The Streetwise Insider (Znalec místních poměrů), začal se duch TAMS rozšiřovat dál. To vedlo k proměně dřívějšího kostela ve velké informační středisko a zároveň v počítačové centrum pro pomoc dyslektikům a dalším lidem s poruchami učení.

Potkal jsem mnoho dalších lidí, kteří vnesli do života „jemnou změnu“. Pauline McCormicková se snažila u lidí v metru vyvolat úsměv; Jane Tinsleyová vymalovala poblíž svého domu kamennou autobusovou budku; Helena Bongartzová promítá v noci na opuštěnou budovu u silnice do Mohavské pouště své umělecké dílo.

Rád bych se samozřejmě dověděl o dalších příkladech „jemné akce“ nebo kreativního odkladu: prosím, posílejte mi je na e-mailovou adresu dpeat@fdavidpeat.com.

—

Přeložil Jiří Zemánek. Další informace viz www.fdavidpeat.com a www.paricenter.com.