Ještě pár let…

Co ale vlastně přírodní zahrada vůbec je? Jakožto laik tuším, že by mohla procházet někde mezi vesnickou zahrádkou a neudržovanou krajinou. Pokouším se rychle doplnit vzdělání, vždyť žijeme v intervěku: za posledních deset let zmínil domácí tisk a televizní či rozhlasové zpravodajství přírodní zahrady ve sto třiceti příspěvcích, přičemž osm z deseti článků vyšlo v tomto století. Že by trend? Kdepak. Při zběžném pročítání textů je zřejmé, že si pod tímto pojmem lze — podobně jako u biojogurtu, zelené elektřiny nebo udržitelného rozvoje — představit ledacos: od krásných přírodních zahrad u gambijských hotelů, přes malé přírodní zahrady v městských zástavbách, velké přírodní zahrady v českých Beverly Hills v Jevanech, školní přírodní zahrady s herními prvky, hmatovými stezkami a ekokoutky, až po veřejné zooparky a mokřady. „Skoro celé pobřeží Lago di Garda působí dojmem přírodní zahrady,“ dočteme se například v pět let starém Právu, „v přírodní zahradě nikdy nezklame dřevěná venkovní souprava střízlivého stylu,“ přesvědčuje stejný deník o rok později. „Zahradní traktory jsou určeny pro ošetřování velkých přírodních zahrad,“ nabádají loňské Květy a exkurzi uzavírá „intimita a členitost Ivetiny (Bartošová — pozn. aut.) okrasné, a přitom opravdu přírodní zahrady“ s čerpadlem ženoucím vodu z jezírka ke kaskádám…

A co náš vnitroblok v centru Brna, napadá mě, se všemi těmi stromy, keři, ptáky, pískovišti, mini-hradem a dřevěnými atrakcemi — je také přírodní zahradou? Mám dojem, že jsem místo na přírodní zahradu narazil spíš na přírodní záhadu.

Přírodní zahrada je, když…

„Přírodní zahrada je starý pojem, který se v minulosti používal pro krajinářské celky, jako třeba Valticko-lednický areál,“ začíná rozmotávat klubko Čestmír Holuša, který se o jednu z nejpříkladnějších už několik let stará. V tomto smyslu tedy mohlo jít o kombinaci louky a lesu, o jakýsi upravený park v přírodním stylu, do kterého by ale třeba zapadalo i chemikáliemi zušlechťované golfové hřiště.

Druhé pojetí přírodních zahrad představuje hnutí Naturgarten z Rakouska, reagující na rozvoj klasických, lehce kubistických a aseptických zahrádek tím, že přírodu včetně živočichů vrací zpátky do hry, ale už tolik nedbá o užitné plodiny. Třetí definice se spojuje se zdejšími bio- nebo ekozahradami, v nichž se spolu s přírodou neodmyslitelně pěstují i plodiny pro obživu člověka. Jde jakoby o zaměstnání přírody ve službách lidí.

A co třeba často zmiňované přírodní zahrady anglické? „Možná že ty tradiční anglické zahrádky s kořením a bylinkami a trvalkovými záhony jsou jakýmsi předobrazem přírodních zahrad,“ vysvětluje náš průvodce, s tou výjimkou, že za kanálem nepěstují zeleninu. Pro ně jsou tudíž všechny naše obyčejné venkovské zahrádky přírodní… A jaký rozdíl spočívá mezi přírodní a permakulturní zahradou? Podle zdejšího permanagera může mít jednoduchou přírodní zahradu téměř každý, základy se dají naučit z knížek, nemusíte dodržovat takzvané zóny, stačí třeba vyhradit část prostoru na louce pro hmyz, postavit budky pro ptáky nebo založit rybníček, a nechat tak přírodu, ať sama pracuje. Přírodní zahrada může být součástí permakulturního systému. Na permakulturně spravovaném sídle ale přece jen potřebujete neustálou lidskou práci, důslednější dodržování principů udržitelnosti a zároveň i větší divočinu. Ale jak náš průvodce přiznává, někdy mu během vysvětlování přírodní zahrada a permakultura splývají. „Slovo permakultura by se mělo zakázat,“ doplňuje s nadsázkou držitel certifikátu „diplomovaný permakulturní designer“.

„Přírodní zahrada je zkrátka zahrada, kde se snažíme spolupracovat s přírodou,“ ukončuje Čestmír Holuša etymologické přemítání. (A to ještě v záloze čekají pojmy, jako japonská přírodní, lesní nebo divoká zahrada…) Vyznačuje se zejména divokými zvířaty a rostlinami a nepoužíváním chemikálií. Přírodě tedy místo neubere a člověku přináší větší radost ze života — může jezdit na dovolenou na vlastní zahradu. Její koordinátor se nepachtí za geometrickým vzhledem a maximálními výnosy, čímž ještě ušetří čas i peníze. Na druhou stranu na něj klade větší nároky co do znalostí rostlin. Profesionální údržba vzorové zahrady je podle Holuši pro laika téměř nemožná, protože její správce musí vědět, co a kde v ní roste. Přirozený chaos přírodních zahrad ale má prozaickou výhodu v tom, že ztěžuje lup zlodějům, kteří náhle musejí při záškodnické akci přemýšlet…

Ne jenom hlína a mrkev

Jak vlastně přetvoříme tradiční zahrádku na přírodní? Pokud máte nový pozemek, první rada je nedělat nic a počkat minimálně čtyři roční období nebo i více. Kdo se například chystá plánovat po letošní atypicky dlouhé zimě, může se snadno zmýlit. Čekání je jedním z důvodů, proč přírodní a permakulturní zahrady nepřibývají rychleji. Nejvíce klientů zatím pochází ze škol a školek. „Po kurzech se mně ozývá velmi málo lidí. Ani nevím, co dělají. Ale stane se, že mně po deseti letech někdo pošle fotky, jak to u něj funguje,“ vzpomíná Holuša. O permakulturní principy pak mají zájem zejména architekti a vysokoškoláci, členové zahrádkářských spolků se spíš radám brání, mají „ve všem jasno“.

Čestmír Holuša, foto: Dagmar Smolíková.

Dále neuškodí sestavit si seznam přání, co byste na zahradě chtěli mít. Pak odstraníte nepůvodní rostliny a začnete u domu pěstovat — třebas v minimálním množství — plodiny pro každodenní použití. Dobré je také nechat úzký roh zahrady ležet ladem a počkat, co se bude dít. Důležité je najít ideální místa pro jednotlivé rostliny, a pokud tam taková chybí, vymodelovat je, ale pokud možno bez použití těžké techniky.

K vhodným doplňkům přírodních zahrad patří malé jezírko či rybníček, nejlépe bez blízkosti keřů a se suchou trávou v okolí, aby kočky nemohly jednoduše — neslyšeny — lovit ptáky a žáby. Voda by měla pocházet z dané lokality, ideálně z pramene na pozemku nebo z dešťové vody, kterou například na australských perma-farmách používají i na pití. Mezi další příznačnosti přírodních zahrad lze zařadit živý plot na okrajích pozemku, v Jundrově konkrétně složený z trnek, špendlíků či ptačího zobu. Nemohou chybět ani smíšené kultury, málo sečené louky místo přesných trávníků, minimální obracení půdy, mulčování přírodními materiály nebo zelené hnojení.

Koza je geniální stroj…

Přírodní či bio-zahrada by nemohla fungovat bez živočichů, ať už divokých, nebo domácích, kteří vykonávají přirozenou práci. Třeba prase ve výběhu pěkně proryje půdu. Nemůže ale víc zničit než pomoct? „Člověk musí přemýšlet nad tím, jak zajistit, aby prase dělalo to, co dělat má,“ usmívá se hostitel a dodává, že „třeba taková koza je sama o sobě geniální stroj na zahradu“. Pokud ale má ožrat to, co potřebujeme, někdy jí větvičky přece jenom musíme nalámat a strčit pod čumák. Ideální pomocníky najdeme v kačenách, které vyžírají slimáky, ale nemůžou blánami rozhrabovat záhony, na rozdíl třeba od slepic. Ale i dva jundrovští králíci, přinesení z nedalekých paneláků, vzorně likvidují plevel i se zbytky jídel a navíc slouží k haptické výchově dětí. Interview o své vlastní geniálnosti či ideálnosti však odmítli.

V přírodních zahradách omdlévají blahem také obojživelníci. Ve zdejším jezírku vytvořeném pomocí fólie vegetují žáby a dokonce i užovka. „V létě je voda křišťálově čistá,“ rozptyluje Holuša pochybnosti o zahnívání plochy. Návštěvníci často vyzvídají, zda „tady byl rybníček odjakživa, nebo je nový“. Nás to napadlo rovněž. Spokojený výraz na Holušově tváři nešlo přehlédnout: dílo se mu tedy skutečně podařilo.

Na přírodních zahradách uvidíme také vážky, šídla a vodní hmyz, stěží však larvy komára — na rozdíl od obyčejného sudu s dešťovou vodou. Larvy pod i nad hladinou jezírka totiž vychytávají vážky, případně ryby.

Podstatné ale také je, aby se na zahradě měli živočichové kam schovat, na pečlivě uklizených plochách to opravdu moc nejde. Žáby třeba ocení hromadu suti, kamení nebo dřeva. Takový úkryt využijí i ježci, ještěrky nebo slepýši.

Myslet čurbes upřímně

K přírodním zahradám patří i různost rostlin, které na sebe vážou rozmanitý hmyz. Při naučné procházce, kterou tady ročně absolvují stovky zvědavců, kupříkladu míjíme krásně vonící zimolez kamčatský nebo vícefunkční moruši trnatku. O kus dál vyniká bylinková spirála, na níž roste kontryhel, máta, yzop, meduňka, pažitka, dobromysl nebo tymián. Kromě fazolové pyramidy využívající třetí rozměr a kurníkšopy se záhony na střeše nabízí jundrovská oáza také svejly, tedy po vrstevnici vykopané zavlažovací kanály, určené k zadržování vody po celé délce svahu. Jednoduché protipovodňové a zároveň i pro-rostlinné opatření par excellence.

Při pohledu na ožívající záhony s několika právě rozkvetlými tulipány Holuša přiznává, že ho začaly bavit okrasné rostliny. „Můžu se vymluvit, že přitahují hmyz…,“ říká bezelstně. Mít nadhled zkrátka nikdy neškodí. Naopak absolutní uhranutost divočinou může být kontraproduktivní. Podle našeho průvodce se někteří přírodní lidé často začnou o divočinu zajímat až do té míry, že přestanou pěstovat potraviny a pak si pro ně chodí do supermarketu.

Přírodní zahrada v Rezekvítku, foto: Dagmar Smolíková.

V Rozmarýnku ale přírodní zahrada slouží především dětem, takže místo zeleniny vidíme v první zóně před domem trávník, na kterém jsme si vyzkoušeli — jakožto testovací jezdci pro Den Země —, jak čtyřnozí savci přenášejí svá mláďata, ergo sáčky s vodou. Záměrně vytvořené zóny bychom prý našli například u Suchánků v Žabovřeskách. Další zahrada s permakulturními prvky, u Vlašínů v Ořešíně, ale spíš připomíná čurbes. „Ti, co to myslí upřímně, kašlou na to, jak to vypadá,“ vysvětluje hostitel. Dají se samozřejmě dělat kompromisy, aby i na upraveném pozemku měla příroda dostatek místa. Takový krátce posekaný trávník prý vypadá vedle zarostlého ekolegy docela dobře. Ale to už zacházíme spíš do psychologie.

Malé je krásné?

Největší problémy spočívají v lidech, a proto bývá skladba sousedů často důležitější než třeba obtížný hmyz. Konflikty nejčastěji vznikají, když osazenstvo přírodních zahrad proniká do klasického okolí. Někdy se spory neřeší, protože přírodním zahradníkům jsou v podstatě buřt. „Problém je v tom, že oni mají pravdu,“ tvrdí Holuša, „přírodní zahrada je pro přírodu prostě lepší.“ Někteří ale nechtějí vést se sousedy vést zákopovou válku, a tak použijí zdravý rozum a tzv. přiměřené technologie. Mnohé klasické zahrádkáře například uklidní, když vedle oplocení uvidí pruh pravidelně koseného trávníku. Bariéra ze vzrostlých keřů posunutá dál od plotu jim pak už tolik nevadí. Nepříjemné komplikace mohou natropit i kuny nebo kočky, které žerou ptáky a trhají žáby. V zahradách totiž nemají přirozené nepřátele. V Jundrově na ně platí akorát sousedův dobrman, který je občas vystraší.

Pomalu uzavíráme nepravidelný kruh této přírodní zahrady s permakulturními prvky. „Pozemky ekologů jsou většinou příliš malé na to, aby na nich mohli ukázat své velké cíle. Pak se začnou víc věnovat celku, a jejich zahrada tak pomalu upadá, až nakonec zkrachuje a stane se úplně nefunkční,“ zamýšlí se Holuša. Jestliže však stále platí, že „je jednoznačně nastolen požadavek hezké zahrady s minimální péčí“ (Blesk 1997), nemusela by při troše představivosti být budoucnost (třebas i malých) přírodních zahrad beznadějná. V posledních letech šíří její myšlenky například organizace ROSA, EUPRI, ČSOP, SMRK či Florianus, ve školství pak Tereza nebo nadační fond Zelený poklad. „Musíme počkat pár let, než se americký životní styl dostane do kritické situace a než se s přírodou sympatizující lidé vyhrabou z ekonomických problémů,“ loučí se s námi trpělivý průvodce a odchází renovovat kompostovací záchod.