Jak se vyrábí příroda

„Ve skalce jsem zahlédl zmiji a objevila se tu i rosnička. Napočítal jsem zde něco mezi 25 a 30 druhy denních motýlů. Dokonce tu žije jeden druh vřetenušky, který se mezi motýláři považuje za vysoce lokální a vzácný,“ vyjmenovává s neskrývanou spokojeností profesor medicíny Jiří Vácha. Mluví o své zahradě v Koryčanech. Ovšem pokud se tak dá ještě nazvat jedenapůlhektarový pozemek osázený divokými dřevinami. Paní Váchová jeho více než desetileté fyzicky náročné počínání, které už spolykalo řádově stovky tisíc korun, označuje za poněkud extrémní koníček, socioložka Hana Librová za ekologický luxus.

Místo lesostepi divoká zahrada

Píše se rok 1994 a Jiří Vácha kupuje v Koryčanech bývalý šafářský domek se starou selskou zahradou. Do koupě se pouští poté, co mu do oka padne pole ležící nad nabízenou lokalitou. „Původně jsem chtěl pozemek se starými zpustlými sady, kde už něco jako lesostep vzniká,“ shrnuje svůj dřívější záměr. Hledal totiž místo, kde by se líbilo objektům jeho lepidopterologického zájmu, tedy motýlům. A protože se mu nepodařilo získat nic už tak trochu hotového, rozhodl se začít s lesostepí takříkajíc od píky a vlastníma rukama.

Z pole táhnoucího se od selské zahrady k horizontu postupně odkoupil 1,5 hektaru. „Kdyby syn nebyl právníkem a nepomohl mi, byla by to pro mě úplná kalvárie,“ nastiňuje složitý průběh celé akce profesor Vácha. Pozemek sice od kolektivizace obhospodařovalo místní zemědělské družstvo, oficiálně jej však pořád vlastnilo třináct majitelů. A ty bylo potřeba vypátrat a přesvědčit k prodeji. „Největší problémy jsme měli s posledním pozemkem. Majitel zemřel dřív, než jsem zjistil, o koho jde. Pole tedy připadlo státu a s ním bylo jednání nejkomplikovanější. Poslední díl se mi podařilo koupit až loni; dlouho jsem ho měl jen v nájmu.“

Vraťme se ale do poloviny 90. let. Tehdy předává koryčanské družstvo Jiřímu Váchovi zorané a uválcované pole. Nový uživatel zase předává profesoru zahradní architektury následující zadání: vytvořit pseudopřírodu z místně příslušných druhů dřevin. Podle projektu pak na jižní straně vysazuje doubravu, na severním konci svahu zase bučinu, mezi tím habřinu a doprostřed stepní křoviny. Poblíž staré ovocné zahrady sází oskeruše a jeřabiny. Zhruba polovina sazenic pochází ze zahradnictví a arboret, druhá pak z přírody. Plochy mezi jednotlivými remízky osévá luční směsí trav a motýlokvětých rostlin, samotné remízky pak semeny stepních bylin, které si sám sbírá. Ze základů starého zbouraného domu si nechává navézt balvany a zakládá nepříliš učesané skalky.

„Na začátku jsem si myslel, že by zde něco na způsob stepi mohlo vzniknout,“ říká Jiří Vácha, „to by tu ale nesmělo pršet nebo by tu musela být nevýživná půda. Ani jedno o mém pozemku bohužel neplatí.“ Namísto zamýšlené lesostepi se bývalé pole proměnilo spíše v divokou zahradu, ovšem se zajímavou druhovou pestrostí. „Rostou zde desítky druhů keřů a stromů, například divoké mandloně, kaliny tušalaje, tavolníky, křovinné třešně, plané růže, trnky, hlohy, borovice, dříny nebo zimolezy,“ vyjmenovává zběžně profesor Vácha složení dnes už neprostupných remízků.

Ne tak snadno

„Nevěděl jsem, co to všechno obnáší,“ směje se Jiří Vácha při vzpomínce, s jakou lehkostí se na začátku rozhodl, že divokou zahradu o rozloze zhruba tří fotbalových hřišť vytvoří vlastníma rukama. Zklamání zažil hned první rok. Poté, co celou plochu osel, přišla průtrž mračen, která semena i s obnaženou půdou splavila. Zaskočila ho i nevídaná a jen velmi pomalu se vyčerpávající úživnost pozemku, která každoročně vyžene trávu do více než metrové výšky. Před 60 lety by mu místní sedláci za takový bujný porost takříkajíc utrhli ruce, před 20 lety by jím nepohrdl lecjaký chovatel králíků či koz. A dnes? „Netušil jsem, že lidé postupně ztratí zájem o zelené krmivo,“ shrnuje Jiří Vácha, „pro mě je nyní největším problémem zbavit se produkce.“ Obtížnost najít člověka, který by pozemek posekal a trávu si odvezl, přiměla Jiřího Váchu ke koupi vlastního traktoru-sekačky. „Celou plochu poseču za zhruba 15 až 20 hodin čistého času. Sečku pak usuším a postupně pálím. Není to ideální, ale naházet rozšmelcovanou trávu do remízků by byla práce na několik dnů. Navíc jim to ani neprospívá.“ Naděje na smysluplnější využití nechtěné trávy svitla profesoru Váchovi minulý rok. „Našel se hoch, který chová pro zábavu koně a má zájem o seno. Zaplatil jsem tedy družstvu, aby mi louku podetnulo, a mladý koňák si to pak víceméně ledabyle shrabal a odvezl. I za to jsem byl velmi vděčný. Letos si trávu možná i sám pokosí.“

Bylinný podrost však Jiřího Váchu nezaměstnává, jen co se týká množství, ale i druhové pestrosti. „Nic zlého netuše, nechal jsem si v Rožnově pod Radhoštěm namíchat produkční luční směs. Dodnes toho lituji. Na plochách mezi remízky totiž časem převládly dva nebo tři druhy travin.“ Během několika let se mu sice podařilo monotónnost trochu prolomit, s výsledkem však stále není spokojený. „Abych zvýšil druhovou diverzitu louky, vtlačuji různá semena do krtinců a myších chodeb, něco z toho se občas chytí. A když chci mít větší jistotu, nezbývá než vzít Round Up, vypálit kolo do trávníku, zrýt to, uvláčet, uhladit, oset a doufat, že z takto devitalizované půdy dostanu pár slušných rostlinek,“ popisuje paradoxy svého snažení a pobaveně dodává: „Vyrobit přírodní formaci je něco nesmírně umělého.“

Druhovou pestrost zahrady Jiří Vácha zvyšuje také podle chutí motýlů, kterým se výsadbou těch správných bylin snaží podstrojovat. Na okenních parapetech své pracovny pěstuje v květináčích rozchodník pro vzácného modráska a na zahradě už mu bují malá džungle podražce, živné rostliny pro housenky rovněž velmi vzácného otakárka, pestrokřídlece podražcového. „V této krajině žije, takže doufám, že si časem moji lokalitu najde.“ Pro další modrásky a vřetenušky zase vysévá vičenec.

Dagmar Smolíková

Méně starostí dělají remízky. Své kritické období už mají za sebou. „První čtyři až pět let jsem musel několik set sazenic stromů a keřů dvakrát do roka obsekat, aby je nezadusila tráva,“ vzpomíná na netušenou dřinu profesor Vácha. „Profesionální motýlář mě však varoval, abych nenechal remízky se příliš rozšiřovat, protože motýli mají rádi rozlet a přehled. Ale co se týká hustoty, nemám moc chuť je prostříhávat.“ Nyní se spíš stará, aby se remízy nerozrůstaly do louky, stromy nezasahovaly do drátů elektrického vedení a keře příliš neprorůstaly plotem. (K oplocení celého pozemku se rozhodl poté, co mu divoká prasata a srny začaly ničit výsadbu. Na hladové zajíce a lovce vánočních stromků však tato zábrana nestačí.)

Moře v Koryčanech

„Můj ideál je spíš nechat věci pokud možno běžet a vytvořit podmínky, aby běžet mohly,“ vymezuje svůj pohled na Váchův experiment zoolog a ekolog Mojmír Vlašín, který navštívil jeho pozemek na doporučení socioložky Hany Librové. „Nicméně se mi to v principu líbí. Jde o zajímavou botanickou zahradu, ve které bych se procházel mnohem raději něž v jiných.“ Srovnávat, zda by investované peníze přírodě více nepomohly, kdyby byly směřovány třeba do koupě bukového pralesa, však pokládá přinejmenším za zcestné: „Koneckonců jsou to jeho peníze, taky za ně třeba mohl každoročně létat na Seychely.“

—

Od motýlů k ekologii

„Když jsem byl ve třetí třídě, šel jsem s tetou, která v mládí motýlařila, na houby. Sotva jsme vylezli na Kozí horku, vzkřikla: otakárek fenyklový! Chytla ho do síťové tašky a pak mi ho vypreparovala. Tím jsem motýlaření propadl,“ vzpomíná na osudný rok 1947 Jiří Vácha. „Motýlaření mě naučilo velkému citu pro krajinu. Časem mě totiž začali zajímat především vzácní motýli. Abych je našel, musel jsem vědět, na jakou rostlinu a jaký biotop jsou vázaní. Naučil jsem se tak rozlišovat relativně nedotčené biotopy od těch sekundárních.“ Motýlaření svedlo Jiřího Váchu dohromady se světově uznávaným entomologem, profesorem Daliborem Povolným. „Seznámili jsme se někdy kolem roku 1969. Tehdy ho vyhazovali z fakulty, mimo jiné protože se postavil proti Novomlýnským nádržím. Uvítal, že našel rodinu, která s ním chtěla jezdit do přírody. V terénu nezavřel pusu, vždycky našel spoustu zajímavých věcí a všechno komentoval. Pro moje dva syny i pro mě to byla obrovská škola ekologie.“