V záplavě hromadných e-mailů, které často bez přečtení mažu, mě nedávno jeden zaujal. Jmenoval se Vítězství původních obyvatel: Největší bourání přehrad na světě. Hnutí, vedené indiány ze západního pobřeží USA, prosadilo závazné rozhodnutí o likvidaci čtyř velkých přehrad na řece Klamath. Přehrady opravdu nejsou malé. Výška jejich hrází se pohybuje mezi dvaceti dvěma a padesáti čtyřmi metry. Ani řeka není nejmenší. Jejích 414 kilometrů protéká dvěma státy, Oregonem a Kalifornií, plocha povodí činí 41 tisíc čtverečních kilometrů.
Velikost řeky i bouraných přehrad ale nebyl hlavní důvod, proč mě zpráva zaujala. Už delší dobu sleduji indiánské environmentální bitvy a jejich úspěchy. V roce 2016 například vedli Siouxové protesty proti chystanému ropovodu Dakota Access Pipeline v Jižní Dakotě, nedaleko rezervace Standing Rock. Ropovod ohrožoval spodní vody i hroby předků. Nakonec byl dostavěn, ale stavba byla následně soudním rozhodnutím pozastavena, třebaže momentálně funguje dál bez povolení.
Rozhodla jsem se proto pročesat internet a zjistit, jak se podařilo pár tisícům amerických domorodců, žijících v údolí řeky Klamath, přesvědčit vládu, guvernéry dvou států a soukromou firmu — vlastníka přehrad, aby se tyto zbouraly. Jak postupovali, co jim dodávalo sílu? A čím to, že jsou severoameričtí indiáni stále viditelnější v hnutí na obranu přirozených ekosystémů?
Copsco_Přehrada Copsco 1 na řece Klamath, foto: Molly Peterson / KQED.
Jiskra, která způsobila požár
Kde se vlastně vzal tvrdošíjný odpor místních obyvatel proti přehradám, symbolům pokroku, které dodávají elektrickou energii i závlahu polím? Zdá se, že dnešní hnutí indiánských „obránců vody“ či „vodních bojovníků“, jak si říkají, má kořeny v roce 2002. Tehdy uhynulo 33—70 tisíc lososů, migrujících proti proudu na dolním toku řeky Klamath. Údolní nádrže na horním toku k takovýmto úhynům přispívají dvěma způsoby. Jednak umožňují rozvoj populací parazita, který v některých letech dokáže zlikvidovat až 95 procent všech lososů v řece, jednak omezují průtok v dolní části řeky. Voda zde místy stagnuje, což umožňuje masové množení sinic, takzvaného vodního květu. Je to dáno i znečištěním živinami, které přicházejí od zemědělců na horním toku řeky. Ti zároveň odebírají vodu, která pak v řece chybí. Koncentrované znečištění spojené s vodním květem nesvědčí lidem ani vodním živočichům. Vrchol vodního květu připadá na srpen a září. Zrovna v době, kdy táhnou lososi a probíhají obřady indiánů, které se odehrávají přímo v řece. Navíc jde o hlavní turistickou sezonu a rekreanti jsou jedním z mála zdrojů příjmů místních lidí.
Nad přehradami lososi nejsou vůbec, protože je nedokážou překonat. Pod přehradami lososy decimují paraziti, nízké průtoky, zvýšená teplota a znečištěná voda. Počty lososů tak poklesly z původních statisíců na tisíce, v některých letech i na pouhé stovky jedinců. Přitom losos tradičně tvořil nejen osu kulturní identity indiánů, ale i základ jejich potravní bezpečnosti. „V regionu, kde jen k nejbližšímu obchodu se smíšeným zbožím je to hodina cesty autem, je čerstvě ulovený losos klíčovým zdrojem zdravého jídla. A teď si představte, že jdete k řece se svým tradičním rybářským náčiním a chytit jednu nebo dvě ryby pro rodinu vám zabere tři dny. Trojnásobný výskyt cukrovky a srdečních onemocnění oproti celostátnímu průměru a dvanáctinásobný výskyt sebevražd mezi zdejšími původními Američany bývají spojovány právě s úbytkem lososů,“ vysvětluje v rozhlasovém pořadu Regina Chichizola, dlouholetá environmentální aktivistka a pracovnice neziskovky Zachraňte kalifornské lososy.
Federální zákony i zub času
Není tedy ani moc překvapivé, že se indiáni začali proti přehradám v roce 2002 mobilizovat. Původním obyvatelům přitom nahrály federální zákony i hlodající zub času. Energetické projekty, včetně údolních nádrží, musí v USA každých padesát let žádat o novou licenci. Aby ji dostaly, musí splnit platné legislativní podmínky. Přehrady na řece Klamath (Iron Gate Dam a Copco Dam I a II v Kalifornii a John C. Boyle Dam v Oregonu) byly postaveny v letech 1922—1964, v době, kdy neexistovala prakticky žádná environmentální legislativa. Když v roce 2005 požádal vlastník přehrad, americká firma PacifiCorp, federální úřady o udělení licence na dalších padesát let pro tato čtyři vodní díla, ukázalo se, že splnit podmínky zákonů na ochranu biodiverzity a čistotu vod, které mezitím v USA vešly v platnost, bude finančně velmi náročné. Kromě toho se proti další existenci přehrad hlasitě ozvali nejen indiáni, ale i vědci, environmentalisté a studenti nedaleké Humboldtovy státní univerzity.
Demonstrace na podporu zbourání přehrad při mezinárodním setkání vodoelektrárenského průmyslu Hydrovision 2006, foto: P. McCully.
Následovala léta jednání mezi zemědělci, rybáři, obcemi, indiánskými kmeny, ochránci přírody a vládními institucemi. Ta vyústila v roce 2008 v dohodu, schvalující zbourání přehrad, ukáže-li se, že je to ve veřejném zájmu. Indiáni neustávali v akci. Spojili se s vědci a zajišťovali odborné studie. Ukázalo se, že elektřinu, kterou přehrady generovaly, lze snadno nahradit, aniž by narostly emise skleníkových plynů. Indiáni jednali s firmou PacifiCorp, pořádali nenásilné přímé akce a pravidelně coby nezvaní hosté přerušovali jednání na valných hromadách společnosti a vysvětlovali, jak přehrady ničí ekosystém řeky a s ním jejich kulturu, zdraví a způsob života. Zároveň podávali žaloby. Předmětem sporů byla především práva původních obyvatel přednostně nakládat s vodami. Tato práva jim soudy potvrdily.
O odstranění přehrad bylo oficiálně rozhodnuto příslušnými institucemi v roce 2016. Firma PacifiCorp souhlasila s likvidací přehrad s tím, že přispěje částkou 200 milionů dolarů. Stát Kalifornie přislíbil dalších 250 milionů. Odpůrci přehrad založili vlastní neziskovou organizaci, která požádala o novou licenci s cílem přehrady demontovat.
Zatím poslední dějství celého dramatu se odehrálo v roce 2020. Federální regulační agentura totiž demontážní licenci neudělila. Požadovala mimo jiné, aby měl PacifiCorp finanční spoluodpovědnost, dokud nedojde k úplné likvidaci všech čtyř údolních nádrží. PacificCorp nesouhlasil. Hrozil další odklad celé akce. Proto vydali indiáni, rybáři, místní obyvatelé i neziskové organizace výzvu všem, kterým jde „o přežití lososa, o práva původních Američanů a o čistou vodu“, aby se zúčastnili akce Den za řeku Klamath dne 23. října.
Řeka Klamath, foto: Clinton Steeds.
Přehrady vlastní nejbohatší
Výzva tentokrát výslovně mířila na miliardáře Warrena Buffeta. Firmu PacifiCorp totiž vlastní holdingová společnost Berkshire Hathaway, jejímž je Buffet majoritním vlastníkem. Devadesátiletý Buffet kultivuje svou image hodného a skromného miliardáře, který žije celý život v jednom domě ve svém rodném městě Omaha ve státě Nebraska a dává miliardy dolarů na charitu. Jistě mu tedy nebylo příjemné, když se před jeho domem v Omaze 23. října objevili demonstranti a na jeho plotě velký transparent. Aktivisté rozpoutali také velkou kampaň na sociálních sítích. Vyvinuli tlak i na dalšího velikána, Billa Gatese, akcionáře firmy a přítele Warrena Buffeta. Celkem se nejrůznějších demonstrací, blokád, happeningů a on-line akcí zúčastnilo 100 tisíc lidí po celých Spojených státech.
Den za řeku Klamath měl úspěch. Buffet změnil názor a společnost PacifiCorp souhlasila s tím, že převýší-li náklady vyčleněnou částku, přispěje na ně jednou třetinou. Spolužadateli o demontážní licenci se staly státy Kalifornie a Oregon a kmeny v údolí řeky — Yurok a Karuk. Nová dohoda byla podepsána 17. listopadu. Její signatáři vzápětí vystoupili v živé on-line diskusi. Guvernérka státu Oregon, guvernér státu Kalifornie ani ředitel energetické sekce firmy Berkshire Hathaway nešetřili krásnými slovy. Mluvili o nápravě historických křivd, o nastolení sociální, ekonomické a rasové spravedlnosti. Mluvili o nezastupitelnosti ekologických znalostí původních obyvatel. Warren Buffet, který se kdysi s indiány odmítal setkat, vydal prohlášení, v němž zdůrazňuje svůj respekt k „našim kmenovým partnerům“ a radost, že dohoda bude „přínosem pro budoucí generace“. Nic z toho by nenastalo, nebýt indiánských bojovníků za vodu.
Řeka jsme my sami
Sledovala jsem on-line oslavu tohoto vítězství, kterou pořádala indiánská komunita. Pomohla mi pochopit, co dodává ochráncům vody sílu a jaké jsou faktory jejich úspěchů. Mezi ty nejdůležitější patří sítě spojenců. Indiáni nebyli sami. Spojili se s vědci a s ochránci přírody. Dokázali překonat letité spory s dalšími kmeny v regionu — pro všechny je losos středobodem jejich víry a kultury. A pomáhaly jim indiánské skupiny po celých Spojených státech.
foto: Save California Salmon
Druhým faktorem je skutečnost, že tenhle boj vlastně začal podstatně dříve než v roce 2002. V polovině 19. století se v rámci kalifornské zlaté horečky objevili prospektoři i na řece Klamath, indiány vyháněli, nebo je rovnou zabíjeli. Například početnost kmene Yurok poklesla ze tří tisíc členů v roce 1770 na pouhých sedm set v roce 1910. Přehrady, které ničí jejich řeku a lososy, chápou mnozí jako pokračování této genocidy jinými prostředky. Boj za řeku je další kapitolou dávného boje s agresorem.
Třetím faktorem, který těmto lidem pomáhá vytrvat, je duchovní povaha jejich boje. Komunitní oslava začala modlitbou za vodu. Lidé několikrát spontánně zmínili, že jim dávají sílu jejich předkové, že tu jsou s nimi. Úzká vazba mezi předky a potomky se projevovala i vzpomínkami na ty, kdo se v kampani angažovali a již zemřeli, a také hlasy těch nejmladších: copatá holčička mluvila o tom, že teď je řada na její generaci, aby v boji pokračovala. „Ta volně plynoucí řeka, to jsme my sami,“ řekl předseda rady kmene Yurok. A dodal: „Vrátit řece rovnováhu je naše povinnost.“
Toto dílčí vítězství neznamená, že jsou všechny problémy vyřešeny. Zemědělské znečištění trvá. Část vody z povodí je stále odváděno na kalifornský jih. Ale řeka Klamath bude volně plynout. „Nikdy jsme nepřestali bojovat. I když se nám smáli. Když jedni odešli, přišli další,“ prohlásila Wendy George, právnička a členka kmene Hupa. A já se domnívám, že nikdy ani bojovat nepřestanou.
Autorka je ekologická ekonomka. Působí na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Kontakt: johaniso@fss.muni.cz.
Jeden komentář: “Losos znovu potáhne peřejí. Díky indiánům”
Napsat komentář
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Držím palce mí drazí přátelé, původní obyvatelé Abya Yala. Jsem s Vámi. Cítím též tu bolest a smutek naší Matky.