Měsícem oslněni

„Když je třeba opravdu zataženo a Měsíc moc nepřisvítí, je lepší jít ve skupince, určitě. I se to v noci více hodí. Většinou si skupinka povídá, pak se zklidní, jdou společně několik kilometrů. Je ticho, jen si všichni užívají společnost ostatních. Pak se někde zastaví, předávají si dojmy, chvíli se to takto míchá a vládne úplně jiná atmosféra. Myslím, že v noci je lepší chodit minimálně ve dvou. Les byl přece jen dříve nebezpečím, trošku to v nás zůstává. Strach nás před ním ochraňuje… i ten má ale něco do sebe,“ komentuje své dojmy z nočních pochodů zakladatel úplňkových putování Roman Klecker.

Z náměsíčného náměsíčníkem

Historie úplňkových putování vůbec nebyla tak přímočará, jak by se mohlo zdát. „To vzniklo zajímavě. Já jsem byl od malička děsně náměsíčný, ale opravdu děsně. Ráno mi rodiče vyprávěli, jak jsem chodil s peřinou a s polštářem, otevíral jsem okno v šestém patře, že polezu za Měsícem,“ vypráví. Už v době dospívání vyrážel na dlouhé vandry a procházky, ale nikdy ne přímo za úplňkem. Až když odjel studovat do Ústí nad Labem, přišlo další zalíbení, které rozhodlo: „Stačilo jen poprvé přijet vlakem, projet Středohořím, a už to bylo. Vulkanické kopce, ty mne fascinovaly, úplně nadchly. Byly láskou na první pohled a určitě i na celý život.“

Roman Klecker, foto: Mariana Arkai

Pak stačila jen malá náhoda. „Jednou, můj kamarád provozoval každou středu kino, jsme tam tak seděli, film skončil. Rožlo se a já se podívám na svých pár kamarádů, pak do diáře. Hm… úplněk! Tak pojďme. Co kdybychom vyrazili teď, uděláme si výzvu, proč to nezkusit? Šlo nás pět a pes, vyrazili jsme asi o půlnoci z náměstí v Ústí a v pět ráno jsme došli na Milešovku. Bylo to nádherné, zážitek opravdu famózní.“ Na chvilku se odmlčí a pak dodá: „No a tím to začalo…“

Od roku 2000, kdy se tento spontánní nápad uskutečnil, byla četnost pochodů vysoká, stejně tak i vzdálenosti — několik prvních se běžně nachodilo kolem pětatřiceti až čtyřiceti kilometrů. Skupinka nadšenců složená převážně ze studentů se pomalu rozšiřovala. „Běžný sraz byl ve dvacet dva hodin na náměstí u Antoníčka, u té sochy. Celé město spalo a my jsme jako parta úplňkových chodců odjížděli posledním vlakem někam, pak odtamtud šli celou noc, abychom zase prvním vlakem odněkud přijeli do Ústí. Úplně odpadlí a špinaví, upocení jsme se vyvalili do sprchy a ráno šli na přednášky.“

Začaly se pořádat i pravidelné pochody z Prahy na Říp, jichž se účastnilo i kolem třiceti lidí, a to ne vždy jen z České republiky. Někdo se přidával cestou, někdo zvolil raději kolo než chůzi. Psi se stali častými společníky. „Rozjelo se to takovým nečekaným směrem,“ komentuje Roman Klecker nadšeně, nakonec však zvážní. „Pak už člověk skončil školu a všichni jsme se rozprchli pryč.“ Následovalo ještě několik putování z Brna a občas i nějaké Českým středohořím, ale stále ubývalo jak pochodů, tak úplňkochodců.

V nás hoří Středohoří

Když jsem se připojila k osmdesátému sedmému pochodu se svou rodinou a známými, z úplňkochodců už zbylo jen pár udatných. Stačili na nás však přenést to nejdůležitější — okouzlení krásou nočních krajin a Měsícem. Chopili jsme se organizace a začali pořádat pochody do okolí. Trasy se obohatily o více pozoruhodných míst, vzdálenost i čas se trochu zkrátily, aby mohl přijet opravdu každý.

Co se však také nezměnilo, byla láska k Českému středohoří. „Procházel jsem cestou do Compostely francouzským vulkanickým pohořím Massif Central, ale to není tak pěkné jako naše. Ty kontury kopců… (zasněný úsměv) Já tu krajinu vlastně ani nedovedu popsat, ale její ráz a atmosféra mě úplně omámily. Připadá mi, že je opravdu tou nejkrásnější krajinou, co máme.“ Ač se mezi siluetami kopců často tyčí k nebi vysoký komín elektráren či rozsáhlý komplex chemických závodů u Litvínova, patří k tomuto specifickému kouzlu rovným dílem. Právě onen kontrast drsného, těžkopádného průmyslu a jemných linek půvabných kopečků zanechává v duši ty nejhlubší stopy.

I chůze sama je takovým malým rituálem. „Vůbec nestihnete tu krajinu jinak poznat, když se pohybujete jakoukoli vyšší rychlostí. Chůze je úplně ideální. Nejzdravější, nejpřirozenější pohyb.“ Leckdo se zprvu obává, že se mu při procházení setmělou krajinou něco stane. Oči si ale rychle přivyknou na měsíční světlo, i ostatní smysly fungují mnohem lépe než přes den. „Nikdo nezmrzl, nikdo se neztratil, nevypíchl si oko, nezlomil si nohu nebo něco… Ani nás nezastřelil žádný myslivec,“ vzpomíná Roman Klecker s úsměvem.

Velmi zajímavým se také stává putování v zimním období. Barvy se totiž neobvykle obracejí, okolí září bělostným sněhem, zatímco sama cesta zůstává černá. Mráz navíc všechny obrysy podivně zostřuje, ponouká k návratu do těla a celkovému ztišení. „Noční úplňkové pochody v zimě jsou fantazie. Další políčko se do té mozaiky zážitku zaplní, když je trošku hezky. Mraky se ženou přes měsíc a ten se krásně odráží od sněhu…“ popisuje Roman Klecker. Přestože se kvůli drkotajícím zubům člověk u výhledu příliš nezdrží, zimní noci bývají jedny z nejnádhernějších.

Na Hazmburk a ještě dál

Časem jsme si vytvořili několik pevných bodů našich cest. První z nich se nachází hned na nádraží v Třebenicích, kde se kvečeru setká většina našich příznivců. Pestrý hovor, rozzářené úsměvy a natěšené tváře. Tak by se dala popsat nesourodá skupina lidí čekajících na zahajovací fotku, jež se stala snad jedinou povinností naší pouti. Pak už se oprošťuji od všech starostí, alespoň na chvíli, a nechám se vést proudem vřelé energie, která z každého zde úplně tryská. Vnímám hlavně svět pod svýma nohama, rytmus chůze a temnou linku silnice vinoucí se mezi poli.

Síla zářijového slunce je ještě znát. Vinohrady se tetelí pod jeho teplem a v kontrastu se světle modrou oblohou vypadají černé věže Hazmburku snad ještě impozantněji. Sama zřícenina hradu, dominanta Českého středohoří, sice stojí trochu dál od ostatních vrchů, na druhou stranu je na ni vidět ze širého okolí. Chvíli se ke svahům kopce stoupá, chvíli klesá, člověk se alespoň nenudí. Sleduje zajíce, srnky, zlehka se barvící listy stromů a sem tam zapřede hovor tu s chodcem vpředu, tu s chodcem vzadu. Konečné stoupání máme za sebou lusknutím prstů.

Čekání na proměnu světel je zdaleka nejzajímavějším okamžikem. Den se kloní k obzoru, tmavě oranžové paprsky slunce propůjčují čedičovým masivům hradeb nepřirozený nádech. Očima hladím povědomé a tak milované kontury vršků a mám dojem, že se děje něco naprosto unikátního. Mohu jen nehybně pozorovat a s vědomím neúprosně se valícího času přihlížím zániku dosud známého a zrodu dosud nepoznaného. V poslední minutě, která zbývá, udělám tu nejpřirozenější věc, jaká se vůbec udělat dá. Nechám báseň, aby mnou procházela:

„Za slunce západu
Zpívám ti baladu
O dobách zlých

Nebe je nad námi
A z nebe padá mi
Do vlasů sníh

Ticho a mráz
Venku i v nás
Jas uhasí

A malá naděje
Že slunce zahřeje
Nás nespasí.“

(Jiří Suchý — Sníh ve vlasech)

Poslední slovo zapadne společně s rudým kotoučem za obzor s ohlušujícím cvaknutím a s takovou silou, až mi přeběhne mráz po zádech. Vítr je najednou mnohem chladnější, obloha prázdnější a myšlenky těžší. Živou konverzaci nahradí hloubavá povzdechnutí, výrazy ve tvářích ostatních zvážní. I mezi tolika lidmi vládne sjednocující, přímo hmatatelné ticho. Tento moment v sobě nese jakousi pevnou předurčenost. Je to téměř jako najít pod postelí chybějící dílek puzzle a pak si uvědomit, že jeho existencí vlastně jedno z našich dobrodružství končí. Netušené, sice uspokojující, ale o to definitivnější.

Stříbro krajin

Když sestupujeme z Hazmburku, lze ještě zpoza černých korun stromů zahlédnout krvavě rudou linku obzoru. Pak už klesáme do stále hlubší tmy. Přechod mezi otevřenou energií dne a uzavírající silou noci je sice nečekaně rychlý, ale přirozený. Cítím, jak se mi zbystřuje sluch, každý krok je najednou dvakrát opatrnější, tělo napjatější. Skupinka úplňkochodců se rozdělí do dvojic či trojic blízko za sebou, aby se každý soustředil na cestu pod svýma nohama. I přesto, že člověk vnímá každý kamínek i záhyb cesty, se jakákoli vzdálenost bez kontroly očí zdá mnohem kratší.

„Už ho vidím!“ vykřikne kdosi užasle, jen co opustíme poslední domky vesničky Klapý. Všichni postupně otáčejí hlavu a vykukují jeden zpoza druhého, snažíce se zahlédnout alespoň chocholek Nočního pána. A opravdu. Napravo od věží zříceniny z nerovného obrysu svahu vystupuje nahý bílý Měsíc. Jeho pohyb vzhůru je nejprve velmi ostýchavý, nakonec však přebírá nad noční krajinou vládu, stejně jako Slunce drží moc nade dnem. Tmavé siluety stromů i záhyby polí v dálce jsou v obrysech jasně stříbřité, obtažené bílou nití světel. Nejen přízračný nádech, ale i pozměněné barvy okolí nutí můj pohled, aby prozkoumával každou neobvyklou konturu a tvar. Cosi ho k sobě vábí a poutá.

Vzpomenu na všechny silné momenty, které mám s touto atmosférou spojené. Výhled na tajemné noční bouřky z Kalvárie Ostré u Úštěku, panoramatické putování přes sedm vrchů Českého středohoří, krušnohorská scenerie z rozhledny na Vlčí hoře, zasněžené cesty kolem Jánského vrchu, nadpřirozeně osvícené stěny z bílého kamene na Pravdě… a pocítím v nohách novou sílu. Rozhlédnu se nejprve po lampách vesniček a hvězd, až poté po ostatních. V té tmě sice nerozeznám, kdo je kdo, ale i rozmazané pohybující se postavičky mi vyčarují úsměv na tváři. Jsou chvíle, které by si člověk přidržel, kdyby mohl, prožíval je plnými doušky, laskal je a vracel se k nim, kdykoliv se mu zlíbí. A tato je jistojistě jednou z nich.

Autorka je studentkou FSS a FF Masarykovy univerzity. Kontakt: marina.cre@seznam.cz. Kdokoli by měl zájem účastnit se putování za Měsícem, může se přidat do skupiny Úplňkových chodců na Facebooku (facebook.com/groups/Uplnkovichodci) nebo mne rovnou kontaktovat přes e-mail.