Na prahu třetí globalizace

Stojíme nyní na prahu třetí globalizace. První globalizaci vedla Římská říše, která pokrývala během dvou až tří století, jež lze nazývat obdobím globalizace, oblast od Eufratu po Skotsko a od Gibraltaru po Arménii. Druhá globalizace, vedená říší britskou, trvala zhruba od roku 1870 do první světové války.

V první části této eseje se podívám na některé podobnosti mezi všemi třemi globalizacemi. Ve druhé části se pak budu zabývat ideologickými reakcemi proti těmto globalizacím: křesťanstvím proti první, marxismem proti druhé. Na závěr si dovolím několik spekulací o tom, jaká ideologie by mohla hrát podobnou roli v budoucnosti a podemlít zatím zdánlivě pevnou dominanci liberálního kapitalismu.

Podobnosti mezi třemi globalizacemi

Data a definice. Lze skutečně tvrdit, že období římské nadvlády nad velkou částí obydlené planety bylo „globalizací“? Není „částečná“ globalizace protimluvem? Jestliže se vláda nerozpínala po celé Zemi, jak mohla být „globální“? A pokud jedna říše, proč ne jiné, jako například Španělská říše, která zahrnovala části Evropy a většinu Jižní Ameriky? Důvod spočívá v rozloze Římské říše, v jejím trvání a celkovém přístupu. Lze rozumně tvrdit, že říše se stala „globální“ od chvíle, kdy dosáhla svého vrcholu jak v územním rozmachu, tak v sociální stabilitě. Stalo se tak za Trajána, jenž byl v roce 115 prvním a posledním Římským císařem, který spatřil břehy Perského zálivu. Říše byla globální, protože do svého okruhu zahrnula široké množství skupin, kmenů, národů, náboženství. Představovala „univerzum“, jelikož obsáhla prakticky všechny známé civilizované národy s výjimkou Peršanů a germánských kmenů za Rýnem. (Čína a Indie byly příliš daleko, než aby byly známy.)

Jestliže počátek „globalizace“ můžeme určit poměrně snadno, kdy nastal její konec? Časové určení je důležité nikoli pro data samotná, ale proto, že nás nutí všímat si různých aspektů pojmu globalizace. Výběr různých letopočtů vyplývá z různých definic globalizace. Když například řekneme, že konec „globální“ fáze se shoduje s pádem Říma v roce 476, používáme spíše symbolické datum. Jistě, Východořímská říše trvala dále po mnoho staletí. Ale pád Říma symbolicky reprezentuje konec integrace celého Středomoří: obchod mezi Sýrií a Británií byl na mnoho staletí přerušen – snad až do nástupu druhé globalizace na konci 19. století.

Pokud však odhlédneme od symboliky, můžeme konec „globální“ fáze datovat už od 5. století, kdy se římské državy na Západě začaly zmenšovat. Avšak význam tržních směn, které jsou podstatným rysem globalizace, klesal již ve třetím století s nástupem systému převážně soběstačných velkostatků v západní části říše. Podle historika F.W. Walbanka tehdy po celé Západní říši docházelo k postupnému návratu k řemeslnické malovýrobě pro místní trh. Začal postupný přesun průmyslu z měst na vesnice a velká venkovská panství. Tímto způsobem se agrární podstata starověké civilizace začala znovu prosazovat nad městskými elementy, které daly vznik jejím nejznámějším výtvorům. Docházelo k dělení jednotného ekumenického obchodního systému v množství provinčních bloků.

Podobná nejednoznačnost se týká i časového vymezení druhé globalizace. Datum konce je jasné – 1914. Datum začátku se však shoduje se začátkem epochy imperialismu. Hobson jej datoval do roku 1870. Avšak některé vlastnosti, které jsou připisovány globalizaci (schopnost a svoboda pohybovat se z místa na místo, prodávat a nakupovat zboží z různých lokalit nebo investovat) byly přítomny už dříve, řekněme od roku 1848. Použijeme-li Hobsbawmovu terminologii, otázka zní, zda druhá globalizace zahrnuje vedle „věku říše“ už i „věk kapitálu“. Avšak zatímco období římské vlády jsme se rozhodli považovat za globalizaci, přestože nezahrnovala velkou část obydleného světa, v 19. století takový přístup nelze použít. Předimperialistickou, jen evropskou část 19. století nemůžeme nazývat globalizací, protože existence zbytku světa už v té době byla známa. Bude tedy rozumnější zůstat při datování druhé globalizace přibližně od roku 1870 po rok 1914.

Co se týče třetí globalizace, jevy charakteristické pro globalizaci se sice začaly šířit do světa od 60. let 20. století, do konce Studené války však nezasáhly rozsáhlé prostory Euroasie ovládané komunistickými státy. „Globalizace“, která nezahrnuje 30 % světového obyvatelstva, může být jen stěží nazývána globalizací. Proto věřím, že teprve nyní stojíme na prahu třetí globalizace. Jaká poučení lze vyvodit ze srovnání s ostatními dvěma globalizacemi?

Globalizace je vedena hegemonem. Globalizace není proces, jehož se většina zemí a národů účastní v rovném postavení a s rovným podílem na směně a výrobě. Globalizace nastupuje pouze tehdy, když hegemon zajišťuje bezpečné cesty a bezpečná moře, aby se mnoho lidí mohlo zabývat obchodem a investováním. Hegemon poskytuje bezpečnost – základní veřejný statek. Role světového hegemona se neliší od role vládce země, který rovněž poskytuje bezpečí. Samozřejmě ne každý hegemon to činí. Například Mongolové ne. Šlo jim jen o získávání nadproduktu od těch, které ovládali. Globalizace tudíž vyžaduje poměrně laskavého hegemona. A tři globalizace, o nichž zde mluvíme, nalezly v Římě, Británii a Spojených státech tři právě takové hegemony.

I hegemon je ovlivněn. Přestože k první globalizaci došlo pod římskou záštitou, ti, kteří postupně rozšiřovali a udržovali římské hranice, byli stále méně zřetelně „Římany“. Série císařů narozených v Ilyrii, kteří obnovili velikost Říma ve třetím století po padesátiletém období zmatků a slabosti, by stěží byli uznáni za Římany senátory z prvního století. Byli to drsní vojevůdci, kteří mluvili latinsky jen proto, že to byl úřední jazyk říše, zcela ignorovali Senát a ani se neobtěžovali navštívit Řím s výjimkou oslavy triumfů.

Podobně s tím, jak se vládnoucí elity v USA globalizují, budou stále méně reprezentovat pouze americké zájmy. Nejen že zahraniční lobbisté budou postupně důležitější (protože mají více peněz) než mnohé domácí zájmové skupiny, také kulturní podobnost mezi americkými a zahraničními elitami povede k tomu, že se k sobě budou cítit blíž než ke svým domácím voličům. Může pak nastat zajímavá situace: jelikož američtí voliči budou stále rozhodovat o tom, kdo získá moc uvnitř hegemona, budou vybírat z několika soupeřících skupin v rámci elity (jak už je to dnes), které budou zčásti financované zahraničními zájmovými skupinami. Je zde vidět výrazná podobnost mezi rolí římského Senátu a amerického elektorátu. Od Augusta už neměl Senát až na výjimky žádnou podstatnou roli ve volbě císaře. Avšak téměř všichni císaři předstírali podřízenost vůči Senátu a usilovali o jeho souhlas. Senátoři se podvolili – zpočátku proto, že byli postaveni před hotovou věc nebo byli získáni lichocením, později už dávali souhlas ze zvyku, vědomi si své vlastní bezmoci. Přesto se senátorům hraní této přetvářky vyplácelo více než její odmítnutí, jež by mohlo vést k jejich propuštění nebo nahrazení poddajnější skupinou. S tím, jak peníze a zájmové skupiny, někdy placené ze zahraničí, stále více ovládají volební proces v USA, moc amerického lidu volit své představitele může být postupně zbavena reálného obsahu: na lid se bude pohlížet jako na skupinu, která se musí zmanipulovat mediálními klipy a oklamat sliby, ale skutečné páky moci budou jinde. (Neexistuje lepší příklad tohoto trendu než prezidentský kandidát George W.Bush, který de facto vyhrál stranické primárky ještě předtím, než proběhly jakékoliv volby. Nikdo jiný totiž nenahromadil tolik peněz!)

Imperialismus. První globalizace byla přímým výsledkem úspěšného římského imperialismu. Byl úspěšný nejen vojensky, ale – co je důležitější – i politicky, jelikož rozšířil výhody římského občanství na všechny národy začleněné do hranic říše.

Druhá globalizace byla neoddělitelně spojena s imperialismem. Když končily napoleonské války, evropské mocnosti neovládaly, s výjimkou Egypta a několika enkláv na pobřeží, žádnou část Afriky. O sto let později už nebyla samostatná žádná část Afriky kromě Etiopie. Evropské državy navíc expandovaly v Asii a Oceánii. Británie také jistou dobu sledovala politiku rozšiřování občanství, dokud ji nezastavil strach ze zaplavení jinými rasami. Francouzi byli zase známí tím, že vyučovali africké děti o „našich předcích Galech“. Evropané však byli s rozšiřováním občanství opatrnější než Římané.

Jak daleko zajde současný hegemon na cestě imperialismu? Vidíme už jasné známky: téměř totální pohrdání OSN či spíše skutečnost, že OSN se stala nástrojem americké politiky, a když se to nehodí, je prostě ignorována; pohrdání mezinárodními úmluvami a dokumenty; tendence jednat unilaterálně, nebo za sebou vléct neochotné spojence za předstírání zdánlivé jednoty. Hegemon je přítomen prakticky ve všech bodech planety. A kam nemůže sám, pošle své regionální spojence (Itálii v Albánii, Austrálii na Východním Timoru). Globalizace jde tedy stejně jako ve dvou předchozích případech ruku v ruce s imperialismem.

Bude USA spíše jako Římská říše, která přijala pod svou ústavu všechny, kdo se k ní připojili z vlastní vůle či byli podmaněni? Anebo bude spíše jako Británie, která považovala slib opravdové politické jednoty či přiznání politických práv podmaněným národům za příliš riskantní? Spojené státy, které jsou samy směsicí národů, se zdají být dobrým kandidátem pro následování římského příkladu. Avšak formální rozšíření občanství může být dnes nákladnější záležitostí než před nějakými osmnácti staletími. Je sice pravda, že i pro původní římské občany znamenalo rozšíření občanství určité náklady (jelikož všem občanům Říma, Alexandrie a později Konstantinopole musely být zaručeny dotované potravinové příděly), ale tyto náklady byly pravděpodobně relativně menší než dnes, kdy státem poskytované výhody a daně nezbytné na jejich financování jsou mnohem vyšší. Amerika je navíc demokratická, zatímco Řím nebyl. A občané v demokracii mohou být skoupější než absolutní vládce. Pro takového vládce může mít rozšíření občanství hmatatelné výhody (loajalita nových občanů, posílení velikosti) a minimální nevýhody (ekonomické náklady sám nenese). Avšak pro každého občana demokracie se může rozšíření občanství a volebního práva přímo dotknout jeho peněženky.

Reakce na vítěznou globalizaci: křesťanství, marxismus a co příště?

Nová a vítězná ideologie. Globalizace téměř z definice vede k vykořeněnosti. Urychluje totiž hospodářský pokrok, jenž proměňuje komunity, tlačí lidi k opouštění stávajících zaměstnání a k získávání nových, vyžaduje, aby se stěhovali na nová místa, a nutí i ty, kteří se nestěhují, aby čelili novým zvykům a způsobům myšlení. Globalizace je opakem uzavřenosti. Tak přetrhává pouta, která drží společenství pohromadě. Vykořeněnost dává vzniknout velkému množství lidí, kteří jsou v podobné situaci a na něž bude téměř z definice působit jednotná, univerzalistická ideologie. Ideologie musí být univerzalistická, pokud chce zasáhnout mnoho lidí, kteří se liší svým původem, náboženstvím, zvyky, apod., ale kteří v době globalizace čelí stejným problémům. Vykořeněnost však způsobuje úzkost – i když je doprovázena zlepšením ekonomické situace (a samozřejmě ještě více, pokud není). Proto je postoj vykořeněných vůči globalizaci a zvláště vůči hegemonovi ambivalentní. Na jedné straně jsou i vykořenění lidé často vítězi v ekonomickém a sociálním smyslu slova, protože globalizace rozšiřuje jejich obzory, nabízí jim větší sociální mobilitu, zvyšuje jejich příjmy a otevírá nové příležitosti pro jejich děti. Na straně druhé k ní cítí odpor, protože globalizace s nimi pohazuje – fyzicky i metaforicky – jako s hračkami. Řídí se silami, kterým mohou jen těžko porozumět.

Tyto velké skupiny vykořeněných budou instinktivně hledat novou ideologii – ideologii doby globalizace. Nemůže to však být ideologie elity, tj. ideologie zastávaná hegemonem, vzhledem k jejich ambivalenci vůči němu. První a druhá globalizace skutečně vytvořily dvě zatím nejsilnější univerzalistické ideologie, které obě vděčí za svůj rozmach vykořeněným: křesťanství a marxismus. Takto charakterizoval křesťanství Moses Hadas v roce 1948: „Nová a revoluční sociální doktrína s nesmírnou citovou působivostí, rozšířená lidmi s náboženským zápalem pro nový a autoritářský kosmopolitismus a s náboženskou jistotou, že jejich cíle ospravedlňují jejich prostředky.“ Neplatila by doslovně stejná definice i na marxismus kolem přelomu 20. století?

Není náhoda, že křesťanství a marxismus se zrodily a rozšířily během prvních dvou globalizací. Apelovaly na vykořeněné lidi a zdůrazňovaly společné, univerzální. Musely přemoci vládnoucí ideologii, která byla hybnou silou globalizace: římské pohanství během první a kapitalistický liberalismus během druhé. Bez globalizace by se křesťanství ani marxismus nerozšířily. Nejen proto, že jim globalizace nabídla masy dychtivé následovat jejich zvěst, ale také proto, že jim poskytla prostředky pro šíření této zvěsti. Bez kulturní a ekonomické homogenity řecko-římského světa by zvěst evangelií zůstala uzavřena v malé komunitě. Historik Edward Gibbon napsal: „Jakmile byly tyto příběhy přeloženy do latiny, byly dokonale srozumitelné pro všechny poddané Říma. Veřejné silnice, které byly postaveny pro potřebu legií, otevřely snadný průchod pro křesťanské misionáře z Damašku do Korintu a z Itálie až do končin Španělska či Británie; tito duchovní dobyvatelé ani nenarazili na žádné z překážek, které obvykle zdrží či zabrání zavedení cizího náboženství do vzdálené země.“ Origenés, píšící ve 3. století, činí tuto paralelu přímo: „Ježíš se narodil za vlády Augusta, toho, jenž zmenšil mnohost království na zemi na jednotnost, takže měl jedinou říši. Šíření Ježíšova učení do celého světa by bylo zbržděno, bylo-li by mnoho království.“ Podobně, kdyby byly Evropa a svět v 19. a 20. století méně sjednoceny, málokdo v Číně by se doslechl o německém exulantovi píšícím v Britském muzeu. Historik Peter Brown píše přímo, že křesťanský biskup v Římě v době Hadriánově „byl nesrozumitelným emigrantem ve velkém městě, tak jako Karel Marx ve viktoriánském Londýně“.

Ti, kdo věří, že současná globalizace vyústí v ideologický triumf hodnot podporujících globalizaci a sdílených elitou, se mýlí (viz např. Fukuyamův „konec dějin“). Dějiny spíše dokazují, že období globalizace jsou obzvláště příznivá pro růst ideologií, které sice nejsou proti ní jako takové (mimo jiné proto, že zdůrazňují univerzalismus), ale kritizují její partikulární formu, tj. ideologii prosazovanou vládnoucími elitami. Globalizace samozřejmě vytváří i ideologie, které ji přímo odmítají. Druhá globalizace přinesla slušnou úrodu nacionalisticko-romantických odmítnutí liberalismu. Ale skutečně mocnými ideologiemi se stávají ty, které – téměř učebnicově hegelovským způsobem – nepředstavují antitezi globalismu (tedy jeho odmítnutí), nýbrž syntézu (tedy jeho překonání). Marxismus nahlížel kapitalistickou globalizaci 19. století jako velký krok vpřed v evoluci lidstva (a málokdo rozmlouval o úspěších kapitalismu tak výmluvně jako Marx v Komunistickém manifestu), ale nikoli poslední krok. Dalším logickým krokem bylo zbavit se tříd a zavést univerzalistickou rovnost. Podobně křesťanství nestavělo proti římskému triumfalismu výlučnost etnického náboženství tak, jak to dělal judaismus. Přijalo římské sjednocení známého světa a chtělo ho vylepšit. Ambivalence vůči Římu a všemu, co symbolizoval, není nikde tak zřetelná jako v Augustinově Boží obci. Byla napsána speciálně se zaměřením na tuto ambivalenci: křesťané měli odpor vůči Římu pro všechno, co představoval v pohanství a prostopášnosti (a měli se tudíž radovat z jeho zániku), ale zároveň byli kulturně jeho občané. Vyplenění Říma v roce 410 vyneslo tuto ambivalenci do popředí. Podobnosti mezi křesťanstvím a marxismem v jejich postoji k soudobé globalizaci jsou pozoruhodné. Lze očekávat, že třetí globalizace dá zrod nové univerzalistické ideologii?

Zdá se mi, že roli nové ideologie vhodné pro třetí globalizaci by téměř dokonale naplnil islám: je univerzalistický a expanzivní (prozelytický); je v něm silný prvek společenství – lidé, kteří jej sdílí, se k sobě cítí obzvláště blízko, možná jen o špetku méně, než se mezi sebou cítili první křesťané a komunisté; a není náboženstvím či ideologií vládnoucích elit. Rozdíl je samozřejmě v tom, že islám už je staré náboženství, které nevzniklo v reakci na specifické potřeby dneška. Ale nelze vyloučit, že bude dostatečně pružný, aby tyto specifické potřeby splnil.

Pád. Aby se globalizace „počítala“, nestačí jen, aby pokryla většinu nebo celý povrch Země; musí také vydržet. Nyní je ještě předčasné mluvit o třetí globalizaci. Ve skutečnosti bychom o ní měli mluvit, jen pokud přetrvá dalších padesát či sto let. Nicméně, pokud opravdu stojíme na jejím počátku, je dobré se podívat, jak skončily ty dvě předchozí. První skončila, jak jsme viděli, na počátku 5. století, když byla ztracena západní část. Spojení se zbytkem říše bylo přetrženo a kulturní jednota známého (západního) světa skončila – a lze tvrdit, že se už od té doby neobnovila. Kulturní blízkost Palmyry a Londýna byla tehdy větší než dnes. Ale příčinou pádu byla vojenská porážka Západu Góty a dalšími germánskými kmeny. Diskuse o příčinách pádu je sice nekonečná a zřejmě nikdy nedojde ke shodě, ale skutečností je, že Západořímská říše prohrála na bojišti. Byla ovšem svržena lidmi, kteří, ač ne římští občané, od nich nebyli kulturně příliš vzdáleni. Alarich sloužil jako generál v římské armádě. Lidé, kteří dobyli a vyplenili Řím, byli také křesťané. Nové náboženství vzniklé částečně z odporu proti římské globalizaci, částečně jako prostředek k jejímu překonání, dosáhlo svého cíle – jeho existence přesáhla existenci říše. Říše, jež vyvolala první globalizaci, skončila. Avšak náboženství, jemuž říše dala smysl existence a prostředky k rozmachu, se dále šířilo, až ovládlo velkou část světa a vládne i dnes, dva tisíce let od svého vzniku.

Zatímco první globalizace skončila kvůli útokům zvnějšku, druhá globalizace skončila kvůli rozkolu mezi elitami. Boj o prvenství v Evropě a ve světě mezi hegemonem (Velkou Británií) a novou mocností na vzestupu (Německem) skončil úpadkem obou. Z této bitvy vzešel vítězně marxismus. Triumfoval v jedné zemi, poté rozšířil svou vládu na čtvrtinu lidstva a usiloval o překonání globalizace vedené kapitalisty globalizací jinou, alespoň v teorii vedenou dělníky světa. Jeho pokus ztroskotal, ale dokud představoval výzvu kapitalismu, byl dostatečně silný, aby znemožnil jakýkoliv sen o novém univerzálním hegemonovi a globalizaci. Teprve s kolapsem komunismu se třetí globalizace stala možnou. (To stejné by se samozřejmě stalo i v opačném případě: kdyby kapitalismus prohrál a komunismus vyhrál, byli bychom také svědky globalizace, ale vedené jiným hegemonem a jinou ideologií.)

Přeložil a zkrátil Martin Konečný.