Karel Marx: Kapitalismus zničí sám sebe

„Byl to podsaditý mladík, jemuž se draly husté černé chlupy z tváří, paží, nosu i uší. Byl pánovitý, impulzivní, vášnivý, plný nezkrotné sebejistoty, avšak současně hluboce poctivý a vzdělaný,“ popisoval jej současník v době, kdy Karel Marx, čerstvý doktor filosofie, nastoupil na své první místo jako redaktor nezávislých novin v rodném Porýní. Noviny byly brzy pruskými úřady pro jeho odvážné články zakázány a Marx, již ženatý s Jenny, dcerou rodinného přítele barona von Westphalen, emigroval nejprve do Paříže, poté do Belgie a nakonec našel po dalších peripetiích roku 1849 útočiště v Londýně.

Marxovi životopisci barvitě popsali následující léta, které Marxovi prožili v hrozivé bídě a během nichž pohřbili tři ze svých šesti dětí. Až malé dědictví v roce 1856 jim umožnilo přesun do zdravějšího bydlení, přesto téměř do konce života třeli bídu s nouzí. Marx, který přežil Jenny o dva roky, zemřel v necelých pětašedesáti letech. Skromného pohřbu se v roce 1883 zúčastnilo jedenáct lidí.

Láska a přátelství

Ačkoliv byl Marx všeobecně vnímán jako nelaskavý a podezíravý cholerik, který potenciální spojence odrazoval svou dogmatičností a arogancí, byl dobrým otcem a jeho život navíc ozařovaly dva trvalé a hluboké vztahy. Prvním byla láska Jenny, která překonala nejen Marxovo nepříliš úspěšné zaopatření rodiny, ale i jeho nemanželské dítě se služkou Lenchen. Druhým bylo celoživotní přátelství s Friedrichem Engelsem, které začalo po jejich setkání v roce 1844 v Paříži. Engels, německý továrník usazený v Manchesteru, nedokázal nevidět bídu, která se skrývala za úpravnými fasádami domů z červených cihel, a právě v roce 1844 vydal na toto téma zásadní dílo, Postavení dělnické třídy v Anglii. Jeho návštěva u Marxe se protáhla na deset dní a od té chvíle byli ve stálém kontaktu, vzájemně konzultovali, přepisovali či editovali své práce; Engels navíc Marxe trvale finančně podporoval.

Byla to zejména Jennina trpělivost a Engelsova podpora, která umožnila Marxovi vysedávat denně po mnoho let od deseti dopoledne do sedmi večer v Britském muzeu, číst ekonomické spisy a psát svá díla. Z nich to nejznámější, které Marxovi dnes zajišťuje místo v přehledech nejslavnějších ekonomů, je Kapitál.

Kouzlo nadhodnoty

První, co překvapí při četbě této slavné knihy, je autorův všeobecný rozhled. Mezi suchým výkladem o zboží a cirkulaci peněz co chvíli zajiskří citát z Goetha, Shakespeara či třeba z Kolumbova dopisu z Jamajky. Vzápětí se Marx pouští do dobře dokumentovaného popisu života mužů, žen a dětí, kteří v jeho době pracovali 11, ale i 18 hodin denně za otřesných podmínek v nejrůznějších provozech. Autor Kapitálu s těmito lidskými osudy hluboce sympatizuje, ale zároveň je chápe jako součást historického procesu industrializace, spojeného s koncentrací kapitálu ve stále méně rukou, v rámci něhož rolník, řemeslník, ale i drobný podnikatel přicházejí o svá pole, dílny a firmy, a tak se stávají „svobodnými“ — v tom smyslu, že již nemají co ztratit. Nezbývá jim než prodávat svou pracovní sílu, která se tak stává zbožím.

Jak Marx pečlivě vyvozuj e na 183 stranách drobného tisku, má tato pracovní síla jednu kouzelnou vlastnost — je schopna produkovat takzvanou nadhodnotu. Tato Marxova teze vychází z předpokladu, běžného v jeho době, že hodnota zboží je určována výhradně množstvím hodin práce, které do něj jeho výrobce vložil. Marx téma dále rozvíjí a dochází k závěru, že zisk kapitalisty — majitele výrobního podniku — je totožný právě s nadhodnotou — tou částí celkové hodnoty výrobku, kterou dělník vyprodukuje, ale nedostane za ni zaplaceno. Část tohoto zisku se investuje do nových továren a technologií: firma tak stále expanduje a roste. Nic jiného nežli růst jí ani nezbývá, protože jinak podléhá v konkurenci jiným firmám.

Marx tak na rozdíl od svých předchůdců, klasických ekonomů Smithe a Ricarda, upřel pozornost k odvrácené straně celého kapitalistického procesu. Popsal růstový imperativ (systém je k růstu nucen svou vnitřní podstatou), závod ke dnu (tlak na stále levnější zboží za jakoukoliv cenu), vyvlastňování, na kterém celý proces stojí, i koncentraci ekonomické moci. Tu podle něj urychlují periodické krize, které jsou integrální součástí celého procesu.

Zelený Marx?

Kapitalismus podle Marxe hledá a bude hledat cesty dalšího a dalšího ekonomického růstu, exploatace pracovní síly a akumulace kapitálu, ale nakonec je odsouzený k zániku. Jedním z důvodů bude stále větší kapitálová centralizace systému, neslučitelná s liberálním principem laissez-faire („nechte nás konat“). Současně s tím poroste i zoufalství rostoucích mas marginalizovaných lidí, kteří se budou proti systému bouřit, takže nakonec „ti, kdo vyvlastňovali ostatní, budou sami vyvlastněni“.

Příčinou zániku kapitalismu mělo být i to, že dělníci budou v rámci konkurence postupně nahrazováni stroji, ty však nejsou podle Marxe schopné produkovat nadhodnotu. Firmy tak budou mít stále méně skutečného zisku. Zde se projevuje dobová omezenost Marxova pohledu na svět: ačkoliv v souladu s anglickým politickým ekonomem 17. století Williamem Pettym tvrdí, že „práce je otec bohatství a příroda je jeho matkou“, v zásadě si neuvědomuje, že zisk (či nadhodnota) může vznikat nejen díky lidské práci, ale také díky exploataci přírody; a již vůbec neuvažuje o klíčové roli fosilních paliv v jevech, které popisuje.

Marx tedy není „zelený“. A navzdory soucitu, s nímž popisuje ohrazování anglických občin a vyhánění skotských poddaných z jejich domovů, nemůžeme ho podezírat ani ze sympatií k před-industriálnímu venkovu. Pro Marxe je industrializace v jistém smyslu dokonce prospěšnou fází vývoje lidstva, mimo jiné protože přitahuje dělníky do měst, „pryč od idiocie venkovského života“, jak to s Engelsem vyjadřuje v Komunistickém manifestu (1848).

Nejednoznačný odkaz

Zdá se, že jádro neutuchajícího intelektuálního zájmu o Marxe vychází zejména z jeho analýzy kapitalismu, která je stále překvapivě aktuální. Jestliže si dělníci v zemích takzvaného globálního Severu vydobyli určitý legislativní a materiální standard, je tento standard v současné době obnovené neoliberální ofenzívy ohrožen. Do robotáren zemí globálního Jihu povětšinou vůbec nedorazil, což by Marxe zřejmě nepřekvapilo. Koncentrace ekonomické moci pokračuje, trhy expandují, vlády, jak Marx předpovídal, se často spojují s ekonomickou mocí a prosazují její zájmy. V zemích globálního Jihu pokračuje ohrazování obecních pozemků, koncentrace půdy ve stále méně rukou a s nimi spojené urbanizační tlaky. Uspokojování potřeb i práce se tak komodifikuje (proměňuje ve zboží) a přispívá k pocitu odcizení, což je další velké Marxovo téma.

Busta Karla Marxe, foto: PxHere.com.

Na Marxovo myšlení navazuje řada praktiků, autorů či celých myšlenkových proudů. Pojem „nadhodnota“ je například běžně používán namísto „zisku“ v britských družstvech. Marx inspiroval silný kritický proud ve společenských vědách, zvláště autory píšící o roli moci, o nerovnoměrném rozvoji světa nebo sociálních nerovnostech ve městech. Příkladem novodobého zájmu o původní Marxovy myšlenky je sociální geograf David Harvey, který na svém webu nabízí zdarma on-line kurz čtení Marxova Kapitálu. Mezi ekologickými ekonomy zdůrazňuje například James Robertson důležitost vlastnictví výrobních prostředků (kapitálů), jako je dílna, půda či farma. Myšlenku rovnoměrnější distribuce kapitálů — tedy obrácení procesu, který popisuje Marx — prosazoval i G. K. Chesterton a další protagonisté předchozích dílů tohoto seriálu.

Nejsem marxista

Je však třeba podotknout, že Marx by považoval úsilí o záchranu drobných vlastníků za nereálnou snahu o otočení kola dějin nazpět. V Komunistickém manifestu s Engelsem nemilosrdně kritizovali socialistické myšlenkové proudy své doby, protože nebraly v potaz boj tříd: dělnická třída musí přece svrhnout kapitalisty. O tom, jak bude vypadat následný systém, jasnou představu neměli, výraznou roli zde ale zpočátku měl hrát stát. Z ekonomických disidentů, kteří se objevili v tomto seriálu, Marxovy teze třídního boje a násilného převzetí moci kritizovali Mahátma Gándhí a Ladislav Feierabend, řada dalších se stavěla rezervovaně k centralizaci státní moci. Třídní model a bojovná rétorika pokleslého marxismu je i dnes lákadlem pro ty, kdo se cítí být vyloučeni či ohroženi systémem, který Karel Marx tak přiléhavě popsal. Snad i proto sám nedlouho před smrtí prohlásil: „Již nejsem marxista.“

—

Poznámka: Děkuji Pavlu Holubcovi za inspiraci k tomuto článku.