Navrhuju sníst psy

Napadlo by vás někdy, že chov domácích zvířátek nemusí být až tak „eko“, jak by se navenek zdálo? Pak vězte, že pokud vlastníte psa, v přepočtu na ekostopu jste na tom stejně, jako byste ročně ujeli 20 000 km terénním autem. Kočka je poněkud šetrnější: její spotřebu lze přirovnat k úspornému vozidlu.

Toto a další podobná neobvyklá srovnání vedla Brendu a Roberta Valeovy k napsání provokativní knížky Time to Eat The Dog? The Real Guide to Sustainable Living (Je čas sníst psa? Průvodce udržitelným životem). Autoři přitom dospěli k názoru, že neobyčejná obliba domácích zvířat chovaných pro potěšení v každém bytě není příliš slučitelná s trvale udržitelným životem.

V našich domácnostech se dnes chová leccos, od pár desítek gramů vážícího křečka či rybičky po bezmála stokilového bernardýna. Náročnost chovu se z environmentálního i finančního hlediska u různých zvířat dramaticky liší, přičemž nejméně „úsporná“ jsou zvířata teplokrevná.

foto: Renata Placková

Jako hlavní otázka obvykle vyvstane, čím se vlastně mazlíčci krmí. Tak například středně velký pes spořádá za rok 60 kg masa a 90 kg obilovin. Pro srovnání, my lidé v ČR spotřebujeme asi 80 kg masa za rok, celosvětový průměr je kolem 40 kg. Zvířata ovšem nedostávají „naše“ maso, ale zbytky z jatek, které nejsou vhodné pro humánní spotřebu (tedy ty, které neskončily coby „strojově oddělené maso“ v levnějších salámech a párcích). Díky tomu se ostatně alespoň zabitá zvířata zpracují dokonale.

Jenže při pohledu na složení některých konzerv ― a nemusí jít nutně o ty nejlevnější ― se nestačíme divit: pár procent masa, vedlejší masné produkty (v překladu: krev, kůže, vnitřnosti, pařáty) a pak obilniny, sorban draselný, titanová běloba, to vše obohaceno vitamíny a minerály, někdy i cukrem, solí, éčky. Výroba zvířecí stravy není vázána tak přísnými předpisy jako výroba té lidské a snaha zpracovat do zvířecího krmiva cokoliv je značná. Hned po obalu s obrázkem photoshopových koťat se totiž kupující dívá na cenu. Koneckonců, kočky by možná kupovaly Whiskas, ale platí ho jejich lidští majitelé.

Těžko stravitelné kousky

Průmysl „potřeb pro domácí zvířata“ se od jiného průmyslu nijak neliší a není od věci podívat se mu trochu na zoubek. Krmiva z jatečních zbytků se produkují ve velkém, obarvují se a dochucují, aby to zvířatům „jelo“ a spotřebitel měl pocit, že může svému chlupáčovi vybrat z neomezeného množství možností to nejlepší ― jednou měkké kapsičky, podruhé plněné polštářky a potřetí žvýkací tyčinku na vyčištění zubů.

Prakticky všechno zkrmované maso pochází z konvenčních velkochovů, biokrmiva jsou (zatím) spíše raritou. Výmluva, že jde o maso ze zvířat, která by stejně šla na porážku, platí jen velmi málo ― proč se vlastně naše láska ke zvířatům omezuje jen na čtyři tlapky, které nám chodí po polštáři, a končí před vraty velkostatku? Prase je přinejmenším stejně učenlivé, hravé a přítulné (kdyby si s ním někdo dal tu práci) jako pes. Přesto jeden z nich stráví život v miniaturním kotci a druhý je opečováván někdy až obsesivně.

Neméně podstatné odvětví průmyslové výroby tvoří léčiva (včetně terapeutických a veterinárních krmiv) a kosmetika. Vývoj nových léčiv se samozřejmě neobejde bez testování ― na kom jiném než na zvířatech. U léčiv je to snad ještě pochopitelné, u testování krmiv a zvířecí kosmetiky stěží. Zvířatům se stejně jako při testech lidské kosmetiky kapou šampony do očí nebo se jim vtírají do poraněné kůže, zvířata jsou nucena požívat různé preparáty.

Ani zkoušky nových krmiv nepřipomínají idylu, kterou známe z reklam. Pokusným zvířatům jsou uměle poškozovány některé orgány, aby se zjistilo, jak budou reagovat na terapeutická krmiva, která mají danou část těla šetřit. Zvířata jsou záměrně překrmována nebo živena jednostranně. Tohle všechno se skrývá v nejedné konzervě s obrázkem psa, jenž má zářivou srst a zdravě vyvinuté kosti a svaly.

foto: archiv fotobanky

Starat se o zvíře ale neznamená jen dávat mu najíst. Zvířeti kupujeme také spoustu chovatelských potřeb (tedy někdy spíše nepotřeb). Skoro všechny kočičí pelíšky, psí obojky, dečky proti chladnu a další zbytnosti se přitom vyrábějí v Číně nebo v obdobné zemi, v níž žije spousta lidí ochotných pracovat prakticky za nic a kde bezpečnost práce znamená jen pár slov na papíře. Zboží se odtud navíc musí přepravovat desetitisíce kilometrů.

Sníst psy aneb Jak zmenšit stopu

Jednoduchý návod, jak všechny zmíněné problémy řešit, asi neexistuje. Přímočará rada „nechovejte zvířata“ je totiž poněkud dvojsečná už proto, že mnohá z nich čekají v útulcích na nový domov. Některé kroky jsou celkem jednoduché a další stojí alespoň za zamyšlení. Pro začátek je dobré zvážit druh a velikost chovaného zvířete ― velké obvykle v našich stísněných podmínkách dost trpí a z pragmaticky ekologického pohledu je jeho ekostopa těžko obhajitelná.

Pokud už zvíře máte, dobře si promyslete, zda jej nechat mít mladé. Zda opravdu chcete koťata nebo štěňata a co s nimi bude, až odrostou. Nemalé procento těchto zvířat končí na ulici (a pod koly aut) nebo v útulcích. Kastrace sice představuje velký zásah do života, ale vzhledem k tomu, že si zvířata přivlastňujeme, přejímáme za ně i zodpovědnost.

A jak o zvíře pečovat co nejšetrněji? Celkem snadné je nepoužívat všechny chovatelské zbytečnosti ― valná většina psů (o kočkách nemluvě) bytostně nesnáší koupání a šamponování a po podobné akci se potřebuje „naparfémovat“ něčím přirozenějším ― i když to může znamenat, že se vyválejí v hromadě trusu libovolného původu.

Při výběru krmiva hledejte to „nejčistší“ ― kvalitního krmiva spotřebujete méně a také předejdete mnoha chorobám. Pohled na seznam éček pochybného původu, z kterých se skládá vaše vlastní jídlo, vám také mnoho chuti nedodá, a proto hodnoťte i zvířecí stravu podle stejných kritérií. Nemusíte kupovat zrovna to nejdražší krmivo, zárukou kvality není ani to, že se prodává ve veterinárních ordinacích.

I pro psy a kočky existuje krmivo v kvalitě bio (Yarrah, Hermanns, Defu bio, Brit a další, zatím jen zahraniční značky, ke koupi jsou běžně v e-shopech). Cena se pohybuje kolem 40 Kč/400 g za konzervu a 1500 Kč za 10 kg granulí, tedy podobně jako u prémiových značek konvenčních krmiv. Jen si dejte pozor na důvěryhodnost certifikátu ― „naturální“ není totéž co „bio“ a většina firem má část produktů v biokvalitě a zbytek konvenční. V ČR lze získat certifikát „biokrmiva pro zvířata v zájmových chovech“, častěji se setkáme se zahraničními certifikáty.

Za zkoušku stojí také BARF (krmení syrovou stravou, zejména masem a kostmi s doplňkem rostlinných příloh), zejména pokud máte zdroj dobrého masa a k dispozici mrazák. Pro psy i kočky lze koupit také veganské granule (italská značka AmiCat/AmiDog, cena kolem 1500 Kč/10 kg). Psi nemají s veganskou stravou problém, kočkám se granule obohacují esenciální aminokyselinou taurinem, která se v čistě rostlinné stravě nevyskytuje. Ostatně většina volně chovaných koček si jídelníček obohacuje svépomocí.

foto: Kait Curran Palmer

U krmiv si všímejte také obalů. Energeticky nejnáročnější jsou hliníkové plechovky následované železnými. Stejně jako u potravin je nejlepší kupovat velká balení, což u suchých krmiv není problém ― z velkého pytle stačí část přesypat do menší uzavíratelné nádoby, se kterou se snadno manipuluje a granule v ní nezvlhnou. A když už koupíte plechovku, dejte ji do šrotu. Železné (a obvykle i hliníkové) plechovky vykupují v každé sběrně surovin.

Dalším důležitým aspektem chovu zvířat je otázka „externalit“. Pokud je jich jen pár set či tisíc, nemusí to být problém, ale když se jich hromadí miliardy, může to být pro Zemi těžko únosné. Ano, řeč je o psích výkalech, které zdobí snad každý městský trávník. Nejenže ohrožují okolí infekcemi (zejména parazity), ale představují rovněž obrovské množství nerecyklovaného odpadu, zpravidla pečlivě baleného v plastových či papírových sáčcích.

Zvířecí výkaly lze kompostovat ― v případě býložravců je to hračka (koneckonců koňský hnůj je vyhlášené hnojivo a chlévskou mrvu lze koupit dokonce úhledně granulovanou a zápachuprostou v pytlích ke hnojení truhlíků), u masožravců může nastat problém kvůli zmíněným parazitům. Pokud psí výkaly či kočičí stelivo necháte přejít dostatečně dlouhým kompostovacím cyklem s horkou fází, měly by být neškodné, i když ke hnojení zeleniny tento kompost doporučit nelze.

Interiérové kočky, které nechodí ven, potřebují ke konání potřeby stelivo a kdo někdy kočku choval, ví, že ho není zrovna málo. Steliva se vyrábějí z různých materiálů, nejobvyklejší je bentonit (jílovitá hornina s širokým použitím), další se dělají z buničiny, pilin a dalších nasákavých materiálů. Vybírejte materiály domácí provenience, snížíte tím dopravní vzdálenost. Parfémovaná či barvená steliva jsou doslova pro kočku a v zájmu Země se jim raději vyhýbejte.

Jste normální?

Po přečtení pasáže o psích vegetariánech nebo veganských kočkách leckomu vytane otázka, jestli je to normální. Ale je „normální“ třeba držet prasata v kotcích, kde se ani neotočí, slepice na ploše papíru A4, králíky v kotcích, ve kterých udělají jeden skok vpřed a jeden stranou? Je normální lít králíkům do očí chemikálie, záměrně poškozovat laboratorním psům ledviny a pak zkoumat, zda jim pomůže ledvinová dieta? Tento článek nehledá dokonalý stav, chce hlavně poukázat na věci, které se dějí, nezavírat před nimi oči a promýšlet je.

Osobně bych viděla jako ideální svět, kde se nechovají žádná zvířata, ani pro užitek, ani pro potěchu, neboť jde nutně o užitek či potěchu lidí na úkor zvířat. Ale protože tento cíl je nesmírně vzdálený (je-li vůbec možný) a útulky jsou přeplněné, mám kočky. Mají hodně volnosti a krmím je biokonzervami a veganskými granulemi. Zdá se, že jsou šťastné ― nakolik to mohu posoudit ― a zdravé ― nakolik to může posoudit veterinář. A taky proto chodím pomáhat do olomouckého kočičího útulku, kde se krmí tím, na co vyjdou peníze, kočky se povinně kastrují a informace o bio nebo veganském krmivu tam znějí trochu jako hudba z Marsu.

Svět není dokonalý, ale můžeme ho o malý kousek zlepšit. Protože se stáváme zodpovědnými za to, co jsme k sobě připoutali, jak se dozvídá i Malý princ.

foto: Alessandro Paiva

Chov mazlíčků z environmentálního pohledu

Měkkýši. Bezobratlí jsou na chov po praktické i environmentální stránce asi nejméně problémoví. Snad i oni s námi mají jednoduchý život ― málokdo se mazlí s pavoukem či šnekem, i když s nimi dobrovolně sdílí byt. Bezobratlí zatím také neprocházejí šlechtěním, aby vypadali zajímavěji, nekupírují se jim končetiny a ani speciální šampony na pavoučí srst se zatím nevyrábějí (a na pavoucích netestují). Takže až na občasný výlet šneků záchodovým potrubím a pochybnosti, zda je v pořádku držet na miniaturní ploše tvora vydaného na pospas naší zapomnětlivosti při krmení, snad dobrý.

Pokud jde o šneky, u suchozemských druhů (najmě v posledních letech oblíbených achatin ― oblovek) není s chovem celkem problém. K bydlení jim stačí větší sklenice či akvárium, na krmení ovoce. Jediný problém je v tom, že šneček nevystačí s jablky celou zimu, takže je nutné minimálně přes zimu nakupovat dovážené ovoce. Vodní mlži a plži se obvykle chovají jako doplněk k akvarijním rybkám a sami nejsou moc nároční. Pokud se nejedná o tropické druhy, kterým je potřeba přitápět, vystačí si jen s minimálním vybavením.

Hmyz a spol. Kudlanky, pakobylky, cvrčci, pavouci, havěť všelijaká. Podobně jako u ostatních bezobratlých je hmyz v jídle střídmý (stačí mu ovoce, nějaký jiný hmyz) a doplňkové vytápění v přehřátých bytech obvykle není nezbytné, takže vyžaduje jen občasné rosení.

Ryby a rybičky. Nejobyčejnější neonky zvládnou akvárium s několika málo rostlinkami, bez vytápění a vzduchování. Náročnější ryby už potřebují regulaci teploty, trvale zapnutou filtraci vody a okysličování. Tehdy spotřeba elektřiny roste o stovky kilowatthodin ročně.

Rybičky už procházejí poměrně drastickým šlechtěním ― vznikají tak třeba různé závojové formy, které se v akváriu sotva pohybují. Další problém může být, že na rybičkách jen velmi těžko poznáte, jak moc se jim v akváriu líbí.

Plazi. Nároky jsou velmi obdobné jako u rybiček ― obvykle stačí vyhřívané terárium, nějaká vegetace, nádrž s vodou, úkryt. Pro vytápění a svícení je potřeba počítat s několika desítkami kilowatthodin ročně. Tito poměrně velcí tvorové se bohužel často chovají ve velmi stísněných podmínkách ― jistě, přežijí to, rostou a někdy mají i mladé. Ale… K tomu přistupuje další problém ― vzácnější druhy se jen obtížně rozmnožují a zhusta se dovážejí ze vzdálených zemí, často nelegálně. V tom patří Čechům prvenství ― v pokoutním dovozu chráněných plazů a ptáků jsme světová špička.

Ptáci. Běžně chované druhy jsou velmi nenáročné na chov i po environmentální stránce ― vybavení stačí minimální (pokud člověku lahodí pohled na kanárka v kleci), krmení se skládá z několika kilogramů různých obilovin, dále je potřeba sépiová kost a pár dalších doplňků. Složitější situace nastává u větších druhů, exotických papoušků a dravců. Ti patří vedle plazů k nejčastěji pašovaným druhům (vzpomeňme si na záběry papoušků nacpaných v novodurových trubkách a po tuctech přenášených v kufrech, jak je občas najdou celníci, nebo na hlídání sokolích hnízd při akci Falco).

Savci. U teplokrevných zvířat odpadá nutnost udržovat teplotu v ubikaci, takže největším problémem zůstává strava, na niž jsou nejnáročnější masožravé druhy. Jednoduché to ale není ani u malého býložravého křečka: Robert a Brenda Valeovi stavějí jeho chov na roveň provozu dvou mobilních telefonů. U savců asi nejvíce vystupuje na povrch dvojznačnost lidského vztahu ke zvířatům. Například činčily chováme jako domácí mazlíky, zároveň však nemáme problém koupit si činčilí kožich; morčata, dnešní oblíbení zvířecí členové rodiny, sloužili Inkům jako zásobárna masa; zakrslé králíky či vietnamská prasata máme za mazlíčky, ale miliony jejich bratranců přesto tráví život v miniaturních kotcích a pak skončí na talíři.

Autorka je kočkomilná veganka a působí v Síti ekologických poraden STEP a v Hnutí DUHA Olomouc.

Související zdroje:

Robert Vale, Brenda Vale: Time to Eat The Dog? The Real Guide to Sustainable Living. Thames and Hudson 2009. Stanislav Komárek: Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech. Academia 2011.

Další díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete tady.

Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.