Opustit svou bublinu

31. ledna 2017 /
foto: archiv Roryho Smithe.

Někteří lidé mají pestrý život. Rory Smith, revolučně smýšlející mladý Američan, k nim rozhodně patří. Půl roku vždy pracuje v Mexiku v neziskové organizaci Escalando Fronteras, která pomáhá dětem zapleteným do činnosti gangů, druhou část roku vzdělává děti uprchlíků ve Švédsku a k tomu se živí jako novinář na volné noze. Ponořila jsem se s ním do diskuse o mládeži, imigraci a smyslu života.

Jak ses dostal k založení neziskové organizace?

Během magisterského studia jsem byl na stáži v Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu v Mexico City a zjistil jsem, že v Mexiku je vysoký počet mladistvých zapojených do gangů. Potkal jsem vysokoškolskou profesorku Nadiu Vasquéz a společně jsme v roce 2012 zahájili pilotní projekt v Monterrey. Je to neskutečně zkorumpované město, kde pár lidí drží v rukou hodně peněz. Najdete zde nejbohatší místní správu v celé Latinské Americe, ale všude okolo vládne chudoba.

Takže hodně odlišná realita od bezpečného prostředí kanceláře OSN.

Jo, v OSN bylo strašně moc administrativy a nedostal jsem se do terénu, což by mě bavilo. V otázce drog je OSN dost konzervativní. Zaměřuje se na dodavatele, snaží se útočit na drogové dealery, ale s poptávkou nedělá nic. Je mnohem jednodušší — a v podstatě neokolonialistické — vyhlásit válku drogám a mluvit o dobrých a špatných lidech. Místo toho, aby se drogy ilegalizovaly, bychom se měli zaměřit na poptávku skrze prevenci, léčení a řešení sociálních nerovností, které často k užívání drog a jejich distribuci vedou.

Jak tato situace ovlivňuje komunitu, se kterou pracujete?

Pracujeme s dětmi od 7 do 13 let, které vyrostly bez rodičů v drsných podmínkách plných fyzického a psychického násilí, užívání drog a zločinu. Tyto podmínky považují za normální. Snažíme se je podporovat ve školní docházce skrze horolezectví.

Proč zrovna horolezectví, a ne nějaký jiný sport, třeba fotbal?

Zdálo se nám, že horolezectví je pro ně stejně adrenalinové, jako když prodávají nebo užívají drogy, ale zato bezpečnější. Stává se součástí jejich identity. Mohou při něm čelit svým strachům a frustracím a zbavit se jich, aby mohli dokončit trasu. Vnitřně je to uspokojuje. Dvakrát týdně trénují v posilovně a jeden den tráví venku lezením. Zároveň díky tomu získávají disciplínu uprostřed života plného chaosu. Navíc vytváříme takový pozitivní kruh, v němž se zkušenější děti stávají lídry a pomáhají těm menším.

Jak vaši činnost vnímá okolní komunita?

Někteří rodiče ji podporují, jiní méně. Nám samotným se nikdy nic nestalo, ale děti, které se po výletě vracejí domů, čelí násilí. V jejich čtvrti je na denním pořádku.

Jak získáváte peníze?

Většinou nás podporují horolezci a nějaké peníze dostáváme od mexické vlády, ale ta je zkorumpovaná, a navíc neziskovky mezi sebou soutěží o peníze. Občas si říkám, proč je tak jednoduché vydělávat peníze a tak těžké konat dobro? Co je na tom špatného? Bylo by fajn, kdybychom sehnali podporu nějakého miliardáře, který by projekt podpořil na neomezenou dobu.

A co děláš, když jsi ve Švédsku?

Snažím se integrovat děti uprchlíků do švédské společnosti. Místo toho, abychom uprchlíky a migranty v Evropě přijímali, země raději exportují rozvojovou pomoc, ale to také nepomáhá. Když se podíváš na dlouhodobé studie ze zemí, z nichž pocházejí migranti, je jasné, že imigrace bude pokračovat. Dokud tam nebude dosaženo určité úrovně příjmu a životní spokojenosti, mnoho lidí z takzvané střední třídy bude z rozvojových zemí emigrovat. Myslím si, že žijeme v době, kdy bychom měli přehodnotit hodně vládních politik. Stavění zdí a vyvážení uprchlíků, což teď Evropa dělá, je podle mě velice krátkodobé řešení.

Co si myslíš, že by se mělo dít?

Nevím, ale podle mě v Evropě není moc solidarity. Některé země přijímají hodně ekonomických uprchlíků a jiné jsou velice konzervativní. Například Česká republika je proti imigraci, stejně jako Chorvatsko. Pravice sílí a to stejné se děje i v USA. Nevím, co by se mělo dít. Mám pocit, že by se něco mělo dělat s nejistým, vratkým pracovním trhem.

Co tím myslíš?

Pokud ty a já budeme chtít pracovat v sociálním sektoru, pravděpodobně nebudeme moct, protože budeme mizerně placení přesto, že prospíváme dobré věci. Zatímco kdybychom vystudovali byznys, mohli bychom vydělávat miliony, a to bez jasné vazby ke společenskému prospěchu. Většina peněz není distribuována rovnoměrně, ale leží v rukou úzkého okruhu podnikatelů. Mezi mladými lidmi proto vzniká čím dál větší frustrace, protože pro ně na pracovním trhu nic k uživení není. Například situace v Řecku je depresivní. Lidé jsou tam vzdělaní, hodně pracují, ale nemají z toho žádné peníze a  žádnou budoucnost.

Přijde mi, že se rozevírá velká mezera mezi univerzitou a pracovním trhem. Buď máš mizerně placenou práci a děláš něco, co tě baví, nebo děláš „bullshit job“ a máš za něj hodně peněz. A není to jenom otázka jižních zemí.

Je to jen další forma odlivu mozků. Všechny ty korporace naberou lidi a zasvětí je do světa byznysu. Mnoho Američanů má po vysoké škole dluhy, které musejí splatit, takže tyto pozice přijmou, protože jsou mnohem lépe placené než třeba práce v sociálním sektoru, přestože ten obohacuje společnost mnohem víc. Vezmi si například i novinařinu. Lidé dnes očekávají, že dostanou informace zadarmo. Zapomínají, že k vytvoření investigativní studie odkrývající důležitou pravdu potřebuješ peníze a zdroje. Ideálně by tyto peníze měly přicházet od lidí, a ne od firem, reklamních agentur a bohatých, kteří si v nich tímto způsobem prosazují zájmy v rozporu s nestranností médií. Za této situace je prostě téměř nemožné se jako novinář uživit.

Vidíš nějaké řešení?

Vždycky si beru za příklad anarchismus ve smyslu komunitních organizací tvořených místními občany a družstvy. Na co vlastně máme stát, když nedokáže uspokojit základní lidské potřeby? Stát by měl poskytovat bezplatné vzdělání, zdravotnictví a základní služby, protože jinak vznikne byznysově orientovaný model, který ale vždy povede k obrovskému konfliktu zájmů. Nejlepší a nejefektivnější zdravotnické systémy fungují ve Skandinávii a jejich jediným poskytovatelem je stát. V USA začíná postupně mizet federální vláda. A možná by měla. Vlády jednotlivých států předstihly federální vládu v uplatňování progresivních politik, které přispívají ke společenskému dobru. Například státy jako Massachusetts, Kalifornie, Oregon, Colorado a další.

Napadají tě nějaké příklady dobrých států?

Řekl bych Finsko, Švédsko, Dánsko nebo Německo. Narodil jsem se v USA ve středostavovské rodině a od té chvíle byly moje možnosti předurčeny. Tohle opomíjíme. Nemůžeš přece vytvořit identitu na základě náhody a štěstí. Nevybral jsem si, že se narodím v USA nebo v Burundi. To, že se stále ztotožňujeme s konkrétními zeměmi, je neudržitelné. Měli bychom se ztotožňovat s lidstvem. Nacionalismus je o svrchovanosti a egu.

Co nebo kdo tě k těmto závěrům přivedl?

Poprvé mi praskla bublina, v níž jsem žil, když jsem přijel na výměnný pobyt do Argentiny. Byl jsem šokovaný, jak se skutečný svět liší od našich amerických představ. Exprezident Uruguaye jednou řekl, že buď jsi šťastný s málem, nebo nikdy. Abys tuto perspektivu získal, musíš na delší dobu opustit svou bublinu, své místo ve společnosti, a nejlépe i svoji rodnou zemi. O tom by vlády měly přemýšlet a uplatňovat to: lidé by měli například povinně strávit rok v zahraničí, a to nikoliv v nějaké rozvinuté zemi, ale tam, kde žije většina lidské populace, v podmínkách extrémní nejistoty. Došlo by tak k rozšíření lidského vědomí a narostla by podpora myšlenky jednoty lidstva

Co je podle tebe smyslem života?

V mém případě překonání strachu ze smrti. Proč se vlastně smrti bojím? Občas se mi poštěstí zažít chvíle — při pobytu v přírodě nebo jízdě autobusem či vlakem — kdy ten strach pomine. V té chvíli bych mohl zemřít a bylo by to v pohodě. Když přemýšlíš o smrti, začneš přemýšlet o svém životě a o tom, jestli to, co děláš, má smysl. Myslím si, že všichni v hloubi duše věříme, že přispíváme něčím dobrým, ať už ty, já nebo ten chlapík v Goldman Sachs, co vydělává miliony dolarů. Možná se všichni snažíme sami sebe přesvědčit, že fungujeme tak, abychom pomáhali světu. To je možná největší lidská tragédie. Prostě to, že jsme všichni zaslepení namyšleností a představou, že konáme dobro. Kdo ví?

Stává se z toho docela hluboká diskuse.

Přijde mi, že lidé už moc smysluplných rozhovorů nevedou. Zběžně se dotýkáme různých témat a snažíme se vše zmírnit humorem, smíchem nebo až příliš často mizernou satirou. Samozřejmě že humor musí být, je to efektivní nástroj, ale až příliš často ho používáme v situacích, kdy se cítíme nepříjemně, místo toho, abychom se snažili čelit příčinám naší sklíčenosti. Vést s někým smysluplnou a hlubokou diskusi je těžké. Lidé se chtějí stále jen bavit. Je jim to nepříjemné. Proč by mělo být vážné či trochu intelektuální považováno za něco špatného nebo elitního? Během let na škole jsem se nenaučil nic, všechno jsem získal díky zkušenostem. Musíme v lidech posílit jejich schopnost uvažovat kriticky. Jinak se nic nenaučíme a nikam se neposuneme.

Za rozhovor poděkovala Veronika Gregušová. Kontakt: veronika.gregusova@post.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.