Oživit ty nejlepší tradice

Čím se profesně zabýváte?

Pracuji pro environmentální organizaci jménem Kalpavriksh, nevládku se sedmatřicetiletou historií, kterou jsem za studií pomáhal zakládat. Věnujeme se především střetům zájmů mezi rozvojem a ochranou životního prostředí, podpoře komunit, ohrožených destruktivními rozvojovými projekty, a také komunit, které se pokoušejí najít alternativní způsoby, jak své potřeby uspokojovat spravedlnějším a udržitelným způsobem. Obecně vzato jde o to, čemu říkáme blahobyt. Naši lidé přišli s rámcem lidského blahobytu, který nazýváme „radikální ekologická demokracie“. Je to stále se rozvíjející rámec fungování společnosti, který dává každému jedinci i komunitě možnost zasahovat do rozhodovacích procesů, jež se jich týkají, a zajišťuje, že tyto procesy berou ohledy na ekologii, kulturu a socioekonomickou spravedlnost.

Zároveň spolupracuji s několika dalšími organizacemi, jsem předsedou výkonného výboru Greenpeace India, býval jsem členem mezinárodního výboru Greenpeace a také ICCA Consortium, což je celosvětový spolek tradičních kmenů a komunit a nevládních organizací, které se je snaží zachovat. A samozřejmě mám i další aktivity.

V Sedmé generaci jsme vydali rozhovory s indickými pozorovateli — Bahar Duttovou, Choitreshem Gangulym či s Nityí a Sanjeevem Ghotgeovými. Mohlo by se zdát, že se Indie vydala cestou rychlého rozvoje, která se spoléhá na masivní využívání přírodních zdrojů a fosilních paliv a vede k intenzivnímu znečištění životního prostředí a masivnímu stěhování lidí. Není tenhle obrázek příliš pochmurný?

Před čtyřmi lety jsme s jedním kolegou napsali knížku jménem Churning the Earth (Stloukáme Zemi — jde o odkaz na védskou legendu o stvoření života na Zemi — pozn. red.). V ní se ohlížíme za čtvrtstoletím indického rozvoje, který vycházel z globalizované neoliberální ekonomické politiky. Ačkoli jsme se do té doby drželi údajně socialistického modelu, který kladl důraz na soběstačnost, vliv veřejného sektoru a podobně, a zároveň stál na intenzivní industrializaci, komercionalizaci, využívání fosilních paliv. Ale teď se to zhoršilo, protože poslední tři desetiletí přinesla mnohem větší míru privatizace a ekonomické globalizace, mnohem víc kapitalismu. Pokud předchozí systém obsahoval prvky socialismu, ty jsou v současnosti vytěsňovány nebo oslabovány. Současný model nepovažuje ekologickou udržitelnost za důležitou hodnotu a zároveň zcela opomíjí dřívější způsoby života, které byly přímo spojené s přírodou a využíváním přírodních zdrojů, jako například drobné zemědělství, pastevectví, rybolov, dřevařství nebo řemesla pracující s přírodními zdroji. Mluvíme tu o stovkách milionů lidí, kteří jsou dodnes závislí na těchto způsobech obživy, životních stylech a řemeslech. Tento systém ohrožuje životní prostředí (existují jasné známky ekologické neudržitelnosti), v mnoha smyslech znevýhodňuje zmíněné komunity, a navíc přímo vede k odtržení těchto lidí od přírodních zdrojů, které jim byly obživou, a nutí je k přesídlení. Mluvíme o zhruba 60 milionech lidí, kteří byli donuceni odejít z vlastních domovů ve jménu takzvaného rozvoje. Takže pokud se na současnou situaci podíváte očima těchto komunit nebo s ohledem na životní prostředí, je to skutečně velmi pochmurný obrázek.

Jak si představujete rozvoj jako nedestruktivní proces, který přesto dokáže lidem pomoci z chudoby?

Opakovaně jsme slýchali, že každá země si musí projít obdobím devastace životního prostředí, aby dosáhla rozvoje, aby se stala vyspělou ekonomikou, aby začala hospodářsky růst a podobně. Ale z naší analýzy vyplývá, že v Indii, stejně jako v mnoha jiných zemích, k určitému rozvoji došlo, nicméně chudoba se stále drží na extrémně vysoké úrovni. Pokud chudobu definujeme jako nedostatek jedné nebo více základních potřeb jako dostatečná výživa, pitná voda, zdravotní péče, přístup ke vzdělání či nezávadné ubytování, pak odhadujeme, že 50 až 60 procent indického obyvatelstva stále žije v chudobě. Takže víc než polovina našich obyvatel — a to mluvíme o 600—700 milionech lidí — se stále v mnoha různých ohledech potýká s chudobou. Pod hranicí chudoby se navíc nově ocitlo 100—200 milionů lidí. Ti si dříve dokázali obstarat udržitelné, poměrně důstojné živobytí díky lesu, drobnému zemědělství, pastevectví nebo rybolovu, ale upadli do chudoby, protože potřebné přírodní zdroje byly znečištěny nebo zničeny.

foto: Roman Dvořák

Drobné zemědělství je neudržitelné za současné ekonomické politiky, která podporuje komerční velkovýrobu. Takže podle našeho názoru není pravda, že tento druh rozvoje omezuje chudobu. I ti, kteří z finančního či ekonomického pohledu bohatnou, jsou ochuzováni na duchu a kultuře, protože všichni pospícháme vstříc americkému způsobu života a zapomínáme na svou kulturní, jazykovou nebo kulinářskou diverzitu. Vytváříme tím obrovskou psychickou a duchovní krizi pro lidi, kteří už ztratili vazbu s vlastní komunitou a životním prostředím. Do Indie dorazil ten druh vykořenění — osobního, společenského i duchovního —, jaký můžeme pozorovat na Západě. A připojil se k tradičním kastovním a genderovým nespravedlnostem, typickým pro většinu Indie.

Tohle je ta stinná stránka. Ale pozorujeme také opačný trend. Stovky organizací, hnutí a komunit reagují na tuto krizi tím, že se brání destruktivním formám rozvoje, odolávají kulturnímu a ekologickému úpadku a hledají alternativní cesty, jak uspokojit vlastní potřeby. A nejenom základní potřeby, ale také ambice. V Indii najdeme stovky, možná i tisíce případů. Na mnoha místech se například vrací organické, na biodiverzitě založené zemědělství. Dalším příkladem je decentralizované využívání vodních zdrojů, při kterém lidé nejsou závislí na velkých přehradách a přepravě vody na velké vzdálenosti. Anebo decentralizace správy, kdy komunity prohlašují, že nepotřebujeme centrální vládu, aby nám diktovala, co máme dělat, že o sobě chceme rozhodovat sami, zavést mnohem přímější podobu demokracie. Anebo existují alternativní formy živobytí, například návrat tradičních řemesel, s nimiž přicházejí i moderní, ale k životnímu prostředí šetrné vzorce spotřeby. V mnoha ohledech jde o oživení těch nejlepších tradic a jejich spojení s tím nejlepším z nových myšlenek a postupů.

foto: Roman Dvořák

Na tomhle místě je třeba připomenout, že ne všechno tradiční bylo také dobré. Indické tradice jsou zdrojem obrovských problémů, jako je nerovnost mezi kastami a pohlavími. Přesto obsahovaly mnoho pozitivního, zejména pokud jde o vztah člověka k zemi a přírodě. Tohle můžeme spojit s novými způsoby správy, s demokratickými principy. Po celé zemi lze pozorovat vzestup různých občanských hnutí, včetně hnutí mládeže, jejichž cílem je usilovat o odlišnou budoucnost, o změnu destruktivního přístupu, který jsme doposud zastávali. Tyto iniciativy stále intenzivněji monitorujeme a nedávno jsme spustili webovou stránku www.vikalpsangam.org (či www.alternativesindia.org), na které se o nich lze dočíst více.

Jak byste charakterizoval indické environmentální hnutí?

V případě Indie si musíme uvědomit, že neexistuje nic „indického“. To by bylo jako říct, že je něco „evropské“. Indie je vnitřně stejně rozdílná jako evropský kontinent. Tamní environmentální organizace a hnutí jsou rozličného druhu, možná bychom je mohli rozdělit do dvou až tří velmi širokých kategorií. Existují městské environmentální nevládní organizace střední třídy, asi jako ta, pro kterou pracuju já. Ty mají různé cíle: některé z nich se snaží podporovat občanská hnutí, komunitní hnutí a úsilí o spravedlnost a rovnost. Jiné se věnují poněkud elitářštějším tématům, jako je například ochrana divoké přírody, třebaže na úkor drobných komunit, které dané oblasti obývají. Anebo boj za čisté Dillí na úkor dělníků zaměstnaných v továrnách, které způsobují znečištění. Takže takový velmi úzce zaměřený přístup, který by se dal charakterizovat slovy „Ať se to děje někde jinde, ale ne tady“ — továrny se mohou přestěhovat kamkoli jinam, ale v Dillí je nechceme. Ve městech tedy působí aspoň dva druhy středních nevládních organizací.

Další typ environmentálního hnutí je víc zaměřený na komunity, zahrnuje skupiny lidí s nízkými příjmy, pastevce, původní obyvatele a kmeny v pralese, rybářské komunity. Pro ně je životní prostředí zároveň prostředkem obživy. Nejde pouze o estetickou hodnotu, ale o přežití. Někteří lidé tomu říkají environmentalismus chudých (já bych řekl spíš marginalizovaných, protože ve skutečnosti nejsou všichni „chudí“) a je to nejdůležitější směr, ve městech i vesnicích existuje mnoho různých iniciativ.

foto: Roman Dvořák

Třetí druh environmentalismu představují lidé, kteří se zajímají o akademický výzkum, právní podporu, soudní spory, mimosoudní vyrovnání a podobně. Jsou to lidé žijící ve městech, mohou být vedeni snahou pomoci chudým, anebo to mohou být bohatí lidé věnující se vlastnímu výzkumu, vlastním právním krokům. V tomto typu environmentálních hnutí se projevují třídní, kastovní a genderové rozdíly. Je to velmi pestré.

Jak tato hnutí vnímá veřejnost? Nevidí v nich snahu brzdit rozvoj celé země?

Záleží na tom, jak definujete pojem veřejnost. Pokud se bavíme o městské střední třídě, která sleduje televizi a čte noviny, pak velká část této společnosti skutečně vidí v environmentalistech přesně to, co jste právě popsal — lidi, kteří na všechno říkají ne a sami nemají jasno v tom, co vlastně chtějí. Označují je za odpůrce rozvoje a poslední dobou čím dál více také za lidi přehlížející národní zájmy. Tento pohled u určité části veřejnosti přetrvává. Ale v rámci střední třídy se najdou i lidé, kteří se čím dál více ztotožňují s některými aspekty environmentálního hnutí, například s poptávkou po organických potravinách nebo s omezováním znečišťování vzduchu, protože si uvědomují, že se jich tyto problémy přímo dotýkají. Chudí ve městech i na venkově vnímají environmentalisty dvěma způsoby — pro chudé, kteří se snaží uchovat si své živobytí i v mainstreamovém modelu rozvoje, představují environmentální organizace něco pozitivního. Ale pro všechny ostatní, kteří usilují o stejnou životní úroveň jako příslušníci střední třídy, větší domy, auta, zaměstnání v továrnách a podobně, jsou environmentalisté odpůrci rozvoje, odpůrci jejich zájmů.

Současná vláda vyvíjí tlak na Greenpeace India. Co se stalo?

Greenpeace India se nyní stále daří! Vláda na ni zaútočila několika různými způsoby. Například zmrazila její zahraniční účty. Pokusila se zmrazit i domácí účty, ale Greenpeace se obrátila na soud a ten okamžitě rozhodl, že s nimi může svobodně nakládat. Greenpeace India získává asi 60 % svých prostředků od domácích dárců, asi padesáti tisíc příznivců. Takže poté, co byly obstavené účty znovu otevřeny, mohla Greenpeace pokračovat ve většině svých aktivit. Ale došlo k významnému úbytku zaměstnanců.

Další útok směřoval na status Greenpeace jako organizace osvobozené od zdanění příjmů. Protože tento status má mnoho organizací, vláda prohlásila, že pokud Greenpeace nevyvíjí sociálně prospěšné aktivity, neměla by být od zdanění osvobozena. I proti tomuto záměru se organizace bránila u soudu.

Třetí útok směřoval proti samotné registraci. Většina nevládních organizací je registrovaná jako sdružení nebo fond. I tuhle registraci vláda v případě Greenpeace zpochybnila. Kdyby ji zrušili, pak by Greenpeace India musela ukončit své aktivity, přinejmenším formálně. Dosud se jí díky rozhodnutím soudu daří přežívat a je stejně aktivní a kritická jako vždycky. Myslím, že hlavním důvodem je přetrvávající společenská podpora. Ale útoky proti Greenpeace jsou také celkem příznačné: vláda se snaží ukázat, že pokud se jí podaří zlikvidovat Greenpeace, zvládne zničit jakoukoli nevládní organizaci. Je to signál pro nás všechny, pro celou občanskou společnost, že bychom raději měli rychle přestat kritizovat vládní kroky, přestat se bouřit, chovat se slušně a držet krok, protože jestli ne, tak nás vláda zlikviduje. Částečně to zabírá, protože mnohé nevládní organizace se skutečně umírnily a přestaly otevřeně kritizovat vládní politiku. Ale myslím, že indická občanská společnost je dost silná na to, aby této hrozbě dokázala čelit. Stovky organizací prohlašují, že odpor proti politice vlády je součástí našich demokratických práv a že budou i nadále kritizovat, co se jim nelíbí. Je to zajímavé období. Uvidíme, co se bude dít dál.

Zdá se, že se toho hodně děje na nejnižší úrovni. Jaké jsou možnosti na celostátní politické rovině? Je nějaká šance, že by se v Indii zrodila „strana zelených“?

Myslím, že v blízké budoucnosti v indické politice prostor pro takovou stranu není. Hlavně proto, že indičtí environmentalisté se ještě dost dobře nenaučili spojovat svá témata s tématy nedostatku potravin, chudoby a rozvoje, jak to dělají mainstreamové strany. Ty mluví o tom, jak lidem pomohou z chudoby a zajistí dostatek jídla a práce pro všechny. Ačkoli environmentalisté na těchto problémech opravdu pracují, zatím se jim nedaří tohle své úsilí mediálně prezentovat. Další věc je, že když se podíváte na různé „strany zelených“ po celém světě, obvykle se rodí ze střední třídy. A indická střední třída, anebo aspoň její většina, doposud nevěnovala environmentálním tématům moc velkou pozornost. Proběhly dva nebo tři pokusy založit jakousi zelenou stranu, ale nefungovalo to.

Jinou strategii představuje přimět stávající politické strany, aby se více věnovaly ekologickým tématům. V tomto směru bylo učiněno více pokusů. Máme také novou stranu jménem Aam Admi (Strana všech lidí), která se zrodila z protikorupčního hnutí a věnuje se i sociální problematice. Ale došlo tam k vnitrostranickým sporům, takže tahle strana momentálně není moc jednotná. Velké strany — Kongres a BJP (Bharatiya Janata Party) sice ve svých programových prohlášeních mluví o ochraně životního prostředí, ale ve skutečnosti tato agenda nepatří mezi jejich priority.

foto: Roman Dvořák

Třetí možnou strategií je dosáhnout významného posílení mimostranického politického procesu. Všichni se tak či onak podílíme na politickém životě. Pokud my, organizace občanské společnosti, posílíme, získáme mnohem větší možnosti ovlivňovat politiku, včetně samotného systému koncentrace moci. To je, pokud jde o politiku, taková třetí cesta.

V Indii představují asi 7—8 % obyvatelstva původní domorodé kmeny. Jaký je jejich vztah k environmentálním hnutím a jak se mohou zapojovat do demokratické politiky?

Někteří environmentalisté se zapojili do aktivit domorodého obyvatelstva, například proti těžbě nerostného bohatství. Máme mnoho společného. Hodně například spolupracujeme s komunitami, které bojují o své právo užívat prales a vodní zdroje. Jde o dobrou synergii a spolupráci. Ale na druhou stranu si značná část domorodého obyvatelstva nechala namluvit, že jejich jedinou spásou je moderní rozvoj. A mnozí politici z jejich řad jsou voleni do funkcí a podporují rozvoj v mainstreamovém smyslu. Vládní politika blahobytu je orientovaná na mainstream. Spousta peněz putuje do oblastí osídlených domorodci, například do jejich školství. Ale školy tam vedou lidé pocházející z jiných oblastí a vyučuje se v úředních jazycích, nikoli v jazycích domorodého obyvatelstva. Dětem se vlastně vštěpuje, aby opustily způsob života tradičních kultur. Bohužel se dostaly mezi mlýnské kameny, protože na jednu stranu nemohou pokračovat v tradičním, udržitelnějším způsobu života svých předků, ale na druhou stranu nedokážou zapadnout do moderní společnosti, protože počáteční úroveň jejich znalostí je výrazně nižší než celostátní průměr. Ani v rozpětí dvou generací pro ně není reálné, aby se dostaly na úroveň ostatních. Totéž platí i pro dality (takzvané „vyvržence“ hinduistické společnosti, nejvíce utlačovanou a vykořisťovanou kastu). V současnosti se domorodá hnutí intenzivně zamýšlejí nad tím, jaký druh pokroku je pro ně vlastně nejpřínosnější. Otázkou je, co by v modernizované Indii přineslo blahobyt domorodým obyvatelům. Jsem přesvědčen, že v některých oblastech Indie budou domorodé kmeny a environmentalisté schopni spolupracovat ve snaze najít nové pojetí blahobytu. A možná pak zbytku společnosti ukážou, jak by mohl vypadat blahobyt, který je dlouhodobě udržitelný.

Teď jedna osobní otázka: co považujete za své největší profesionální selhání?

Myslíte selhání, nebo slabost? Zpětně vzato bych řekl, že jsem se měl místo aktivismu a výzkumu víc věnovat práci na nejnižší úrovni, práci s lidmi. Nedovedu říct, jestli jsem v tomto ohledu dokázal vyvolat nějakou transformaci. Naštěstí se toho dokázali zhostit další pracovníci Kalpavrikshe. Kromě toho lituji, že jsem se nedozvěděl víc o lokálních kulturách a nenaučil se víc místních jazyků. Mám pocit, že toho o Indii vím méně, než bych měl.

Jak pohlížíte na svou ekologickou stopu? Máte v tomto ohledu nějaký konkrétní přístup?

Myslím, že stejně jako mnoho Indů z mé společenské třídy žiju rozporuplným životem. Snažím se svou ekologickou stopu mnoha způsoby zmenšovat, například denně jezdím do práce a z práce asi 15 kilometrů na kole, nemám doma chladničku ani televizor, snažím se nakupovat potraviny s ohledem na co nejmenší množství obalového materiálu a podobně. Rozpor spočívá v tom, že pořád hodně létám po světě. I tentokrát jsem do Evropy přiletěl. A tak je moje uhlíková stopa nejspíš dost velká, přestože se ji snažím všemožně zmenšit. V rámci Indie zavedla naše organizace novou dopravní politiku ke snížení uhlíkové stopy, ale já jsem přesvědčen, že je pro mě důležité navštěvovat i další země. Nevím, jak se tomu vyhnout. Kdybych přestal cestovat, nebyl bych schopen dál dělat to, co dnes dělám. A mám pocit, že je to stále důležité. Jednak proto, že v tom chci pokračovat, jednak aby i nadále fungovala globální spolupráce mezi lidmi, kteří se věnují stejným tématům. Můžeme se od sebe navzájem hodně naučit a společně vytvořit celosvětové hnutí. Potřebujeme nejen lokální hnutí, ale také ta globální.

Už jste v Evropě strávil pár týdnů. Vnímáte nějaké styčné body mezi zdejšími iniciativami a občanskou společností v Indii? Můžeme se navzájem nějak inspirovat?

V zemích jako Indie zůstává stále zcela přirozenou schopnost lidí pracovat jako součást kolektivu, uvažovat o věcech jako o součástech celku a chovat se solidárně. To bývalo podstatnou součástí naší tradice a ještě se to docela nevytratilo. A schopnost vytvářet občanská hnutí skutečně od základů, třeba i z řad těch nejchudších. Ale kdykoli se domorodí obyvatelé chystají na demonstraci, třeba v Dillí, ztrácejí malý kousek svého každodenního života, což je oběť. Dokážeme spolu navzájem soucítit. Tohle je environmentalismus v podání marginalizovaných. Možná to může posloužit jako inspirace při tom, co se děje v Evropě.

Za posledních pár týdnů jsem se naučil mnoho nového. Až se vrátím do Indie, rád bych pracoval na schopnosti změnit pohled na peníze i ve velmi komercializované, na penězích závislé společnosti. Na věcech jako časové bankovnictví nebo dobrovolnictví. A také na možnosti vytvářet družstva v nových odvětvích, například v gastronomii. A na fabrikách ve správě zaměstnanců, které jsem viděl v Řecku. Tohle jsou věci, které v Indii nemáme, anebo tam jsou v plenkách a dosud se jim nevěnuje pozornost. Barterové obchody, směna bez peněz, pochopitelně existovala (a v některých oblastech do jisté míry stále existuje), ale postaru a ne nutně spravedlivě. Nemáme místa, kde by skupina mladých lidí založila restauraci jako družstvo. Jedním z největších témat je v Indii to, co by měli dělat mladí. Většinou je přitahuje americký sen. Ale tady jsem viděl, že někteří mladí lidé tenhle způsob života zpochybňují a žijí jinak. Například založí družstvo za účelem otevřít si kavárnu a ještě řeknou, že část zisku využijí na sociální programy, třeba na podporu uprchlíků. V Indii nemůžeme mladým lidem z měst vnucovat, aby se vrátili k zemědělství. Ale družstevní kavárna nebo malá IT firma, ve které všichni berou stejný plat — takové věci by u nás mohly fungovat.

A pak je tu nerůst. Pro Indii jako celek to není zrovna aktuální téma, ale určitě tam žije na sto milionů lidí, kteří by měli projít obdobím nerůstu, protože spotřebovávají příliš mnoho. Nemůžeme jen tak přejmout evropský model, ale základní principy a hodnoty jako spolupráce, solidarita, schopnost vyžít z menšího množství zdrojů nebo naslouchání chudým, to jsou věci, které bychom mohli sdílet. Některé z těchto hodnot a principů rozpracováváme v rámci procesu nazvaného Vikalp Sangam (Souběh alternativ), který jsme už docela dávno spustili jako platformu spojující ty, kteří hledají alternativy v celém spektru lidských aktivit, umožňující jim sdílet své výsledky, spolupracovat a vytvářet společné vize budoucnosti na základě všeobecně sdílené soustavy hodnot a principů (viz sekce Alternatives na našem webu http://kalpavriksh.org).

Připravili Adam Čajka, působící v nevládní organizaci NaZemi. Rozhovor vznikl díky evropskému projektu SUSY — SUstainable and SolidaritY economy, v rámci něhož Ashish Kothari navštívil Českou republiku a měl možnost seznámit se s místními iniciativami solidární ekonomiky, například Centrem Veronica Hostětín, kavárnou Tři ocásci anebo Fair & Bio pražírnou. S přednáškami vystoupil v Praze a Brně. Akce pořádala Ekumenická akademie ve spolupráci s Na Zemi a Trastem pro ekonomiku a společnost. Více na: solidarni-ekonomika.cz. Další 7.G rozhovory najdete TADY.