Pandemická krize jen umocnila krizi politickou

27. února 2021 /
foto: Petr Zewlakk Vrabec. Benjamin Roll
Před třemi lety spoluzaložil spolek Milion Chvilek a stal se jeho místopředsedou, po loňském odchodu Mikuláše Mináře pak stanul v jeho čele. Pětadvacetiletý Benjamin Roll toho dosud nestihl málo: spolu s kolegy z Milionu Chvilek adresovali Andreji Babišovi výzvu Chvilka k rezignaci, kterou podepsalo téměř půl milionu občanů; zorganizovali iniciativu Milion chvilek pro demokracii, během níž aktivizovali občanskou společnost a opakovaně zaplnili Letnou více než 250 tisíci lidmi; loňského 16. listopadu uspořádali přes YouTube první on-line demonstraci Rok změny — začínáme!, následně v prosinci připomněli podzimní otravu Bečvy akcí Světlo pro Bečvu. V rozhovoru jsme s ním mluvili o demokracii, pandemii i budoucnosti.

T. G. Masaryk říkal: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Vidíte to podobně?

Rozhodně. To je zcela zásadní rozměr, který se snažíme s Milionem chvilek předat. Bez ztotožnění občanů se státem, bez uvědomění, že v demokracii neseme všichni odpovědnost za vývoj své země, demokracie nevydrží.
Dodám citát od dalšího prezidenta: „V demokracii je to složité, je potřeba, aby se v ní angažovali všichni,“ řekl Havel. Musíme si nacházet aspoň malou chvilku pro společnost, pro politiku, pro své nejbližší okolí. Stačí chvilka, ale musí nás být dost. Když to bude třeba milion, tak to bude poznat.

Existuje nějaký návod, jak „nějaké ty demokraty“ najít v každém z nás?

Už přes tři roky se o to pokoušíme. Zvedáme ve veřejném prostoru důležitá témata, sepisujeme petice, pořádáme protesty, budujeme občanskou síť po republice, organizujeme větší projekty k aktuálnímu dění a tak dále. Věřím, že když si člověk zažije, jak se politika dotýká jeho každodenního života (což teď v pandemii pociťujeme bohužel opravdu silně), a že se na jejím vývoji může podílet, jeho perspektiva se zásadně změní. Není to však možné bez důvěry v politický systém a v to, že do něj opravdu proniknout můžeme. Tato důvěra se bohužel blíží čím dál víc nule.

Já však mám stále naději, že ještě není pozdě. Klíčové je zažít fungující živou komunitu ve svém nejbližším okolí. Proto hrají tak obrovskou roli všechny možné spolky, skaut, sportovní kluby, církve a samozřejmě funkční rodiny. V nich lidé zažívají přebírání odpovědnosti za nějaký širší celek a podílejí se na jeho rozvoji. Kdo tohle zažil, má mnohem snazší krok k pochopení toho, že všichni neseme odpovědnost za celou společnost.

Lidé obhajující demokracii se někdy mohou jevit jako idealisté, a ti jsou podle některých vzdálení realitě. Je to tak?

Samozřejmě mohou. A asi se tak jevím i já. Ale dopady oklešťování demokracie, svobody, spravedlnosti a podobně jsou krutě reálné, a to je potřeba připomínat. Na ohrožení, kterým je vláda Andreje Babiše, upozorňujeme už dlouho a teď v době koronaviru jsou vidět bolestné důsledky jeho neustálého zdůrazňování sebe sama jako toho, „kdo vše zařídí“, důsledky toho, že v době blahobytu rozhazoval peníze a jediné, co uměl, byl marketing, který teď naprosto narazil na realitu, a centralizace moci bez schopnosti spolupráce s kýmkoli.
Demokratické principy, hodnoty a pravidla znějí možná příliš teoreticky a intelektuálně, ale to je chyba toho, že jsme se za celých třicet let nenaučili mluvit o jejích konkrétních dopadech na běžný život. Když rezignujeme například na to, že každý lidský život má nekonečnou hodnotu a důstojnost, když rezignujeme na to, že moci ve státě musí být oddělené, když rezignujeme na respekt vůči těm, kdo mají opačný názor než my, když rezignujeme na nepsaná pravidla slušnosti a úcty k druhému člověku, když rezignujeme na význam nezávislosti médií, tak se společnost rozpadne. Zcela reálně.

Napsat vznosný politický program nebo vizi spolku může kdekdo, ale jak ji nejlépe uskutečnit? Co vám pomáhá?

To je samozřejmě těžké, ale jak jsem již řekl — největší smysl dává budovat komunitu a v ní aplikovat hodnoty, které považujete za správné, uskutečňovat vizi, kterou jste si vytyčili. A samozřejmě do ní zvát nové lidi. V tom všem mi pomáhá vidět lidi, kteří ať už v Milionu chvilek, nebo v evangelické církvi, nebo ve všech možných regionálních spolcích i v této těžké době hledají cesty, jak pomoci občanské společnosti k aktivnímu životu.

Jak jste se vlastně ke spolku Milion Chvilek dostal?

Spolu s Mikulášem Minářem jsme spolek založili v lednu 2018. Bylo to tři měsíce po spuštění výzvy Chvilka pro Andreje, jejímž cílem bylo zavázat Babiše k plnění jeho vlastních slibů o rozvoji demokracie. Babiš vládl bez důvěry parlamentu, a přesto dělal zásadní rozhodnutí, změny ve státní správě a tak dále. Tak jsme se rozhodli spustit petici za jeho odstoupení, a než jsme se k tomu odhodlali, založili jsme spolek, abychom měli právní subjektivitu a mohli také získávat finanční dary na naši činnost.

Demonstrace na Letenské pláni 23. června 2019. Foto: Kenyh Cevarom.

Jak se cítíte v nové roli předsedy spolku? Co se pro vás osobně změnilo?

Změnilo se toho dost. Během roku 2020 se z aktivistické skupinky dobrovolníků stala organizace se zaměstnanci a organizační strukturou. Vést tak velký tým je těžší, než si člověk zprvu myslí. Mikulášův odchod spojený s vnitřními změnami nesli mnozí těžce, ale mám za to, že díky tomu můžeme trochu změnit své fungování a sehrát v tomto volebním roce opravdu důležitou roli. Pro mě osobně se toho změnilo dost, zasáhlo to do mého osobního života, když jsme se se snoubenkou rozhodli kvůli pracovnímu vytížení odložit svatbu, a i mé studium je teď tak trochu zmražené.

Hledáte — jakožto student teologie — při nahlížení politických problémů inspiraci v náboženství?

Moje víra i moje osobní zkušenost s Českobratrskou církví evangelickou jsou pro mě velkou oporou a inspirací. Mám za to, že křesťanství odtržené od života společnosti nedává smysl, a právě víra mi připomíná zodpovědnost, kterou všichni neseme za svět kolem sebe. Ale dodává mi taky naději, že „všechno nakonec dobře dopadne“, protože ten svět je prostě ještě ve větších rukou, než jsou ty naše.
Vyrostl jsem v evangelickém prostředí, a to mě spolu se studiem teologie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy obohatilo o schopnost diskutovat a být naprosto otevřený vůči vlastním pochybám, lidem s jinými názory a hledání společné cesty.

Někteří pozorovatelé hovoří o tom, že současnost připomíná dobu normalizace. Jak to vidíte vy?

Nemám tato srovnání rád. Samozřejmě jsem tu dobu nezažil, takže to ani moc posoudit nemohu. Možná, že tím srovnáním někteří upozorňují na rostoucí rezignaci, letargii a nedůvěru ve stát… Ale jsem přesvědčen, že nyní na rozdíl od sedmdesátých let stále žijeme ve svobodném státě. Má tedy smysl se angažovat a usilovat i o politickou změnu, která je možná a je mnohem snadnější jí dosáhnout, než bylo tehdy. Protest proti vládě tu stále není „odměňován“ šikanou, vyhazovem ze školy ani vydíráním policie. Žijeme ve svobodné zemi, a dokud to nevzdáme, dokud nad politikou nezlomíme hůl úplně všichni, budeme ve svobodné zemi i dál.

Demonstrace na Letenské pláni 16. listopadu 2019, foto: Eliška Olšáková.

Podle vás může společnost některé věci uskutečnit jedině tím, že se semkne. Bude na to ale naše — i pandemií — rozdělená společnost vůbec někdy připravena?

Možná se nikdy nezvládneme semknout úplně všichni, ale jaro 2020 ukázalo, že semknutí je opravdu zásadní krok pro společné zvládnutí jakékoli krize a že je to mnohem účinnější recept pro překonání zlomových momentů než jakkoli namyšlený autoritář. My spojujeme lidi, kterým na demokracii záleží. Věřím, že jich je dost a že dokážou oslovit i další a předat myšlenku, že demokracie je především o lidské důstojnosti, svobodě a spravedlnosti. Není možné semknout všechny do jednoho šiku, ale v demokracii je klíčové se domluvit i s těmi, s kým se nesemkneme. Musíme se naučit mluvit s těmi, kdo vidí svět jinak.

V listopadu 2019 jste na velké demonstraci na Letné vyhlásili Čtyři červené čáry (média, justice, abolice, střet zájmů), které když politici překročí, vyjdete do ulic. Překročili už některou z nich, když jste do ulic v podstatě vycházet nemohli?

Abolici jsme později upravili na jakékoli překročení prezidentských pravomocí za politickým účelem. Abolice pro premiéra byla tématem v listopadu 2019, ale zdá se, že k ní asi nakonec nedojde — respektive uvidíme, jak se bude dál ubírat vyšetřování Babišových kauz.

To pomyslné demokratické hřiště vymezené červenými čarami se v podstatě rozpadá.
Veřejnoprávní média jsou pod obrovským tlakem. Ředitel Českého rozhlasu jde už několik let na ruku politikům. Rada České televize je ovládnuta extremisty napojenými na politické strany, v radě ČTK sedí vrchní český dezinformátor a normalizační novinář Petr Žantovský.

Prezident Zeman tlačí přivzetí ruského Rosatomu do tendru na dostavbu Dukovan, opakovaně dělá různé naschvály, tlačí na soudy a tak dále.

Ministryní spravedlnosti je po dvou letech stále Marie Benešová, která otevřeně lhala o tom, že Čapí hnízdo je objednaná kauza, a nyní podobnými slovy pomlouvá Ústavní soud. Vláda stále může kdykoli odvolat nejvyššího státního zástupce bez udání důvodu, a na vyšetřování premiérových kauz je tak stále velký politický tlak.

Střet zájmů premiéra, ministra Tomana a dalších je neúnosný, z mnoha stran potvrzený, vyšetřovaný. Nacházíme se v situaci, které se říká „unesený stát“, kdy prostě naše státní správa nejedná ve veřejném zájmu, nýbrž v zájmu pár podnikatelů.

To vše se stále děje v době, kdy tisíce lidí umírají, statisíce přicházejí o práci a podniky. Vláda nás nezvládá ani ochránit, ani kompenzovat ekonomické ztráty, ani najít cestu z krize třeba očkovací strategií. Pandemická krize jen umocnila dlouholetou krizi politickou. Nástroje veřejnosti na obranu jsou ztížené, ale ne nemožné. V červnu jsme demonstrovali v rouškách, v listopadu jsme uskutečnili online protest, v prosinci několik happeningů na obranu ČT. Nyní 13. února chystáme protestní masopustní jízdu v autech. Na svých online kanálech monitorujeme situaci a upozorňujeme na kauzy, které jsou často skryty pod mediální rouškou koronaviru. A nyní chceme svou energii nasměrovat k podpoře demokratických stran ve volbách.

Demonstrace na Letenské pláni 16. listopadu 2019, foto: Eliška Olšáková.

Půjde ono „momentum“, které Milion Chvilek loni kvůli koronaviru ztratil, ještě letos získat zpátky?

Říjnové volby do Poslanecké sněmovny jsou nyní největší nadějí pro umožnění obratu ve směřování naší země. Na ty se chceme svými aktivitami zaměřit. Jestli u toho budeme vidět, nebo ne, je vedlejší. Zásadní je, aby každý občan, kterému záleží na České republice, udělal v příštích osmi měsících maximum pro to, aby v příští vládě už nesedělo hnutí ANO, extremisti a komunisti. My k tomu chceme připravit nástroje a cestu, která změnu může přinést.

Co se Milionu Chvilek v posledním roce nepodařilo?

Vysvětlit některým aktivnějším podporovatelům a dobrovolníkům, že procházíme proměnou na organizaci, že v době pandemie nemůžeme protestovat v takovém měřítku jako v roce 2019, že budeme i dál fungovat jinak a mířit třeba i na jiné cílové skupiny, než jsou oni. Mnohé jsme nezvládli do této proměny s sebou přibrat. Mnozí nad námi zklamaně zlomili hůl. Ale naštěstí ne všichni, a čím blíž budou volby, tím se bude aktivita občanů zase zvyšovat i navzdory pandemii.

Hodně se napsalo o odchodu vašeho prvního předsedy Mikuláše Mináře, který založil politické hnutí Lidé PRO. Netříští tím síly opozice, která se — i na základě naléhání vašeho spolku — po letech konečně odhodlala ke spojení a půjde do říjnových voleb ve dvou blocích?

Nemůžu už mluvit za něj, ale on tvrdí, že chce oslovit voliče Andreje Babiše a přivést k volbám nevoliče. Jestli se mu to podaří, udělá záslužnou práci a opozici tříštit nebude. Pokládám za férový i jeho slib, že Lidé PRO budou kandidovat samostatně, jen když sesbírají půl milionu podpisů. To je myslím dobrá pojistka.

Kdo se podle vás stane příštím premiérem — Bartoš, Fiala, Babiš, nebo někdo jiný?

Doba se vyvíjí tak turbulentně, že si to vůbec netroufám odhadovat. Během příštích osmi měsíců se může stát úplně cokoli. Nicméně se obávám, že ať už volby dopadnou jakkoli, Miloš Zeman jmenuje nejprve Babiše a nechá ho vládnout bez důvěry Poslanecké sněmovny třeba řadu měsíců… Je proto nutné, aby demokraté měli 120 mandátů, a nad prezidentem tak visela hrozba ústavní žaloby, jinak si bude dál dělat, co se mu zlíbí. Proto musíme opravdu všichni naplno pomoci stranám, kterým věříme.

Co byste do roku 2021 České republice popřál?

Přeji klidné překonání pandemie koronaviru a těžké ekonomické krize, která je jí způsobena. Přeji, aby se česká společnost odvrátila od jednoduchých slibů jednoho oligarchy, které naprosto selhávají, a vzala vývoj příštích let do vlastních rukou spolu s těmi politiky, kteří si lidí skutečně váží. Přeji si a přeji všem, aby rok 2021 byl skutečně rokem změny, změny k lepšímu. Změny politické, změny společenské i změny mezilidských vztahů.

Připravila Alena Kaňová. Autorka studuje na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity. Kontakt: kanovaale­na15@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2021 vychází v 2. polovině prosince.