Polská energetika: dál po hnědé

Polská energetika patří jednoznačně k těm nejzastaralejším. Trpí nejhorší mírou závislosti na ekologicky vůbec nejdestruktivnějším zdroji, uhlí, které zaopatřuje přes 80 % tamní poptávky po elektřině a teplu. A ani po loňských volbách, které po dekádě vlády liberální a proevropské pravice vynesly k moci pravici konzervativní a nacionalistickou, to nevypadá, že by se mělo cokoli podstatného změnit.

Klimatičtí piráti Evropy

Přístup obou pólů polského politického establishmentu k otázce energetiky vystihují dva principy, v jejichž akcentování se liberálové s konzervativci předhánějí. Prvním z nich je hluboko do polské duše zadřená, mnohdy až emocionální vazba k uhlí a neochota začít se s ním loučit. Druhým je snaha o energetickou suverenitu, především nezávislost na ruském plynu.

Polsko proto stálo v konfliktech o evropské emisní cíle vždy spolehlivě na špatné straně. Už vláda liberální Občanské platformy Donalda Tuska usilovala o to, aby byl cíl pro rok 2030 co nejnižší, opakovaně se neúspěšně pokoušela vystavět kolem sebe koalici podobně smýšlejících zemí a jinak se v energetické politice řídila spolehlivým principem „udělat, co EU chce, a ani o píď víc“. Umožňovalo jim to svádět nepříjemné kroky právě na Brusel, což ještě přispělo k antievropským náladám, které pomohly vynést k moci Právo a Spravedlnost (PiS) Jaroslawa Kaczyńského. Není sice vyloučeno, že jeho vláda se nakonec bude chovat podobně, přinejmenším jeho rétorika je ale od počátku podstatně zuřivější.

Již před volbami se pokřikovalo po liberálech, kteří se nakonec s EU dohodli, že se příliš ochotně podřizují „bruselskému diktátu“. Andrzej Duda, který se stal prezidentem jako kandidát právě Kaczyńského formace, ostatně krátce po svém zvolení odmítl z „ekonomických důvodů“ ratifikovat v Dauhá schválené prodloužení Kjótského protokolu. Ministrem energetiky se ve vládě premiérky Szydłové stane Krzystof Tchórzewski. Skutečným architektem energetické politiky PiSu je ale ve skutečnosti dlouholetý poslanec Piotr Naimski. Ten obsadil pozici vládního zmocněnce pro strategickou energetickou infrastrukturu a pevně třímá otěže budoucího směřování.

Státní zájem především

Energetiku tak bude mít na starosti člověk, jehož přístup k otázce definuje jeho minulost. Naimski byl již ve studentských letech odpůrcem komunistického režimu, působil ve Výboru na obranu dělníků a po revoluci se stal na několik let šéfem polských tajných služeb. Není tudíž překvapením, že zdůrazňuje hlavně geopolitické a bezpečnostní souvislosti energetiky a k jiným ohledům se chová jako k obtížnému hmyzu, jež odvádí pozornost od podstatného. Podle jeho vyjádření by dokonce v polském zájmu byl krach klimatické konference v Paříži, kde se jinak Polsko vlivem pozdního předání moci chovalo slušně. Státní zájem představuje Naimského životní krédo.

Garnituru PiSu tak od té předchozí odlišuje zejména pragmatická snaha o zvýšení státního dozoru nad energetikou jako „klíčovým odvětvím“. Nevídaný dozor se ostatně právě teď snaží zavádět nad soudy a veřejnoprávními médii a má tak vážnější starosti — plánuje ale právě i utužit kontrolu nad energetickými firmami. Jejich hlavní role podle Naimského nespočívá v tom, „prospívat, ale být nástrojem polské státní politiky“.

Jaké cíle by taková politika měla mít, vysvětluje Naimski ve své nedávné knize Energie a nezávislost. V ní tvrdí, že suverenita, kterou si Polsko vydobylo po pádu komunismu, byla postupně pošlapána rostoucí závislostí na Rusku. Odpovědí na to je podle něj oživení uhelného sektoru.

Polské národní vyuhlení

Základ moci uhlí v polské politické kultuře tvoří zejména statisícové hornické odbory, které si již za vlády liberálů vynucovaly narůstající privilegia (jako výjimečné bezplatné emisní povolenky pro polské energetické firmy, vydyndané od Evropské komise) a snažily se vládu přinutit k záchraně krachující „Kompanie Weglowe“ (státního semi-monopolu na těžbu uhlí a největší uhelné společnosti v Evropě.) Demonstracemi před úřadem vlády a agitací v chudém hornickém regionu Slezska pomohli PiSu vyhrát volby — a ten se jim nyní bude chtít odvděčit.

Důl Andalusie ve slezské obci Brzeziny, foto: Kris Duda.

Polské uhlí je totiž ekonomicky v koncích. Doly, které ještě vydělávají, lze napočítat na prstech jedné ruky. Od roku 1990 do roku 2012 obdržely v dotacích přes 34 miliard eur. I tak se víc uhlí dováží, než vyveze. A ve světě nízkých cen se „zhýčkaným“ evropským horníkům prostě těžko konkuruje. Proto se stát pravděpodobně pokusí zajistit uhlí přímý garantovaný odbyt v polských energetických společnostech. „Krev v žilách ekonomiky“ (Naimski), která má „sloužit Polsku ještě 200 let“ (Duda), je ale otrávená.

Polsko trpí zvláště na jihu pravidelnými smogovými situacemi nevídaných rozměrů. V žebříčku deseti evropských měst s nejšpinavějším ovzduším mu patří prémiových šest míst. Rozhořčení, které to vzbuzuje, staví vládu do nepříjemné situace. Prezident Duda byl tak na jedné straně donucen podepsat „antismogový zákon“, který má vést k postupnému konci domácího spalování uhlí, současně se ale dostal pod palbu odborářů, kteří se bojí snížené poptávky a dalšího úpadku uhelného sektoru.

To však není poslední překážka, která se polskému přilnutí k „černému zlatu“ staví do cesty. Předloňský brown-out, kdy musely tisíce podniků snižovat spotřebu, protože tepelným elektrárnám chyběla voda, představuje ve vztahu k postupu změny klimatu a zhoršujícím se suchům varovný signál. Naimski se nechal slyšet, že Polsko uhelné elektrárny potřebuje, aby nemuselo odebírat elektřinu od Ruska — což je nesmysl, mezi sítěmi obou zemí ani neexistuje spojení — ve skutečnosti ale může tato sázka v budoucnu otevřít dveře levnějšímu ruskému uhlí. Nabízí se ze sevření mezi „medvědem a smogem“ nějaká cesta ven?

Všichni proti větru

Pokud jde o nejvěrnějšího Putinova agenta ve východní Evropě, totiž plyn, Polsko se v posledních letech často kochalo nadějí, že jej spasí domácí zdroje v podobě nasycených břidlic. Přehnaně optimistické předpoklady, že zásoby by mohly pokrývat potřebu plynu v zemi i po tři sta let, narazily na tvrdou skutečnost rozmanitých komplikací. Přesnější geologické sondy nejprve desetkrát snížily odhad zásob, které lze uznat za skutečně technicky vytěžitelné. Rozmach zkušebních provozů zbrzdily procedurální potíže i ekologické protesty a loňský razantní pokles cen uhlí, ropy i obnovitelných zdrojů pak zasadil celému odvětví ránu z milosti. Zahraniční investoři odešli, počet licencovaných provozů klesl o polovinu, takže úvaha, že by frakování mohlo v Polsku v nejbližší době produkovat plyn na komerční bázi, je vysoce nepravděpodobná.

Jiná situace panuje v oblasti obnovitelných zdrojů. Jejich potenciál je v Polsku, tak jako globálně, víc než dostatečný. Polská energetická revoluce, scénář propočítaný tamní pobočkou Greenpeace, nastiňuje, jak by se mohla země postupně zbavovat závislosti na fosilních palivech a do roku 2050 snížit emise o 90 % oproti roku 1990. Podstatnou část této redukce by zajistilo snížení celkové poptávky po energii o víc než třetinu, tedy prostřednictvím úspor. Výroba elektřiny by se přitom víc než zdvojnásobila. A mimo jiné by takový scénář dokázal zabránit poklesu zaměstnanosti v energetice, a naopak zajistil její nárůst v desítkách tisíc míst. Jako první by se měla rozvíjet energie větrná, která by v roce 2050 zaujímala necelé dvě třetiny instalovaného výkonu z obnovitelných zdrojů.

Lignitový důl Turów, foto: Anna Uciechowska.

Právě vítr je přitom bohužel vládnoucímu PiSu trnem v oku. Někteří vládní poslanci dokonce usilují o prosazení zákona, který by zakázal výstavbu větrných elektráren do tří kilometrů od lidských sídel, což by znamenalo faktickou likvidaci odvětví.

Jinak je však PiS — ve svém zaujetí energetickou suverenitou — obnovitelným zdrojům nakloněn mnohem více než Občanská platforma, kterou vystřídal. V programu mluví dokonce o energetickém systému „prozumentů“, v němž občané nebudou jen spotřebiteli, ale i výrobci energie. Za tím účelem chce vláda podporovat zejména instalaci drobné fotovoltaiky a využívání geotermální energie. Největší zásluhu na tom má Piotr Gliński, profesí sociolog, který je dnes místopředsedou vlády. Na starosti má sice resort kultury, v minulosti však stál mimo jiné u zrodu polské Strany zelených.

Otázkou, k níž se vrátíme příště, zůstává, zda má Polsko stavět svou první jadernou elektrárnu. Naimski je pro — vzhledem k celkovému úpadku jaderného průmyslu se nezdá ale vůbec pravděpodobné, že by se polskému státu podařilo na takový podnik opatřit peníze.

V Polsku tedy můžeme sledovat změnu především v rétorice: novinkou je otevřené popírání změn klimatu, militantní důraz na energetickou suverenitu a snaha zachránit kolabující uhelný sektor. Pod tímto povrchem se ale v reálné politice mění velmi málo. Právě hrozící urychlený kolaps uhelného hornictví by k vážným problémům ekologickým přidal i stav nouze v oblasti sociální a mohl otevřít prostor pro širší změnu v uvažování o energetické otázce.

Za cenné konzultace a zdroje děkuji docentu Kacperu Szuleckému z katedry politologie univerzity v Oslu. Autor studuje na FSS MU a působí v Hnutí DUHA Brno. 

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky¨a byla podpořena Česko-polským fórem.