Smrt

20. prosince 1998 /
foto: Pxhere.com
Poslední význačnou částí rodinných obyčejů byly zvyklosti spojené s úmrtím některého člena rodiny.

Smrt v rodině ohlašovala řada zvláštních znamení a dala se předvídat i pomocí věšteb ve význačné dny. Na brzkou smrt upozorňoval například křížek v jablíčku rozkrojeném na Štědrý den. Smrt prý předpovídal i prázdný ořech. Rozšířené byly také věštby z vánočních dešťů. Lidé věřili, že se smrt vždy nějak ohlásí. Dodnes v nás vzbudí obavu nečekané zaklepání na okno, či samovolné spadnutí obrazu ze stěny. Znamení nejsou totiž v lidových představách náhodná, vždy je “něco” způsobuje.

Až donedávna končil každý svou pozemskou pouť doma, tedy tam, kde žil celý svůj život. Staří lidé se na svou smrt připravovali. Báli se nenadálé smrti, chtěli na věčnost odejít zaopatřeni a vyrovnáni se světem. Umírající člověk dělal ve svých věcech “pořádek”, což znamenalo, že odkázal pozůstalým majetek. Přál si také, jak a kde má být pochován. Staří hospodáři si chystali do zásoby kořalku, aby mladý hospodář měl čím pohostit mužské účastníky pohřbu.

Obecně se věřilo, že krátce po smrti se člověk může ještě vrátit a škodit všem živým. Proto se značná část obyčejů soustředila na to, jak zabránit zemřelému v návratu.

Po smrti člena rodiny se zastavil chod hodin, aby nerušily klid mrtvého, a otevřelo se okno, aby jeho duše mohla volně odejít. Muselo se zase brzy zavřít, protože jinak by se duše mohla vrátit zpátky. Mrtvý byl čistě umytý a oblečený uložen na prkna či slámu doprostřed místnosti. Vše, co přišlo do styku se zemřelým, mohlo škodit živým, proto se tyto předměty později spálily nebo zakopaly na pustém místě.

Dokud ležel zemřelý v domě, pozůstalí nesměli vykonávat žádné práce v hospodářství, nesmělo se prát ani bílit. Pokud zemřel hospodář, šel mladý hospodář tuto smutnou novinu oznámit dobytku a včelám.

Spát s nebožtíkem v jednom domě bylo nebezpečné, odtud asi vznikl rozšířený zvyk držet u mrtvého stráž. Přicházeli příbuzní pomodlit se, domácí dávali najevo svůj žal “vykládáním”. S pláčem, ale současně táhlou, jednotvárnou melodií ve vysokých tónech vyprávěli o vlastnostech nebožtíka a o svém žalu. Svůj zpěv doprovázeli často i zoufalými gesty – lomením rukama či rvaním vlasů.

Tyto zvyklosti, jejichž kořeny bychom našli už v předkřesťanských dobách, někdy doplňovaly tance nad mrtvými. Tanečníci se pohybovali v kruhu, neboť kruh omezoval nebožtíkův neblahý vliv na okolí. Obřadní úkony měly vyjádřit nejen lítost nad ztrátou blízkého člověka, ale též se jimi měl zemřelý uspokojit, aby neměl důvod k návratu.

Pro zesnulého bylo prý největším trestem, když nad ním neměl kdo naříkat. V každé vsi byla “modlící bába”, která za drobné naturálie vydatně přispívala k hlasitému pláči a zpěvu.

“Vykládání” bylo nejintenzivnější třetího dne, což obvykle býval den pohřbu. Důležitým a velmi starým obyčejem bylo odprošení zemřelého. Na všechny přítomné se volalo: “Prosim vás, s kterým ste si ublížili, odpusťte mu!” Odpověď zněla: “Odpusť mu Pámbu!”

Od raného středověku až do současnosti trvá definitivní symbolické oddělení světa mrtvých a živých vhazováním hrstek hlíny do hrobu jednotlivými účastníky pohřbu.

Zemřelí byli do hrobu ukládáni v poloze na zádech, s rukama volně podél těla a s obličejem obráceným k východu slunce. Každý mrtvý měl nárok na své vlastní místo, protože hrob byl dům mrtvého. Tyto zvyklosti byly později znemožněny uspořádáním hrobů do pravidelných řad kolem kostelů.

Po pohřbu pozvali pozůstalí příbuzné a kmotry na pohoštění. Hostiny, při kterých docházelo k nestřídmosti, doprovázely i vzpomínkové dny na mrtvého, sedmý a třicátý den po pohřbu.

Týden po pohřbu se v domě smutku dělal oběd pro žebráky. Přišli ti, kteří se před týdnem nad zemřelým modlili a mohli si být jisti kouskem masa a koláče.

Důležité období po pohřbu naplňovala důkladná očista domu, což byla choulostivá práce, neboť nešetrný úklid mohl opět rozhněvat duchy předků.

Zpracováno podle knih: Z. Smetánka: Legenda o Ostojovi, Mladá fronta 1992, Kol. autorů: Horňácko, Blok 1966, Kol: autorů: Československá vlastivěda III., Orbis 1968.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.