Alternativa v medicíně

Pohlédnutím do Všeobecné encyklopedie Diderot (2002) zjistíme, že slovo alternativní rovná se existující (jako druhá možnost) vedle něčeho oficiálního, tradičního nebo proti něčemu oficiálnímu, tradičnímu. Alternativní však znamená také jiný než dosavadní, než dosud užívaný, méně obvyklý. Alternativní medicína se pak podle Diderota rovná léčebným metodám vycházejícím z jiných tradic než klasická (konvenční) západní medicína, z tradic, které nejsou v rámci medicínského systému všeobecně dostupné. V čem tedy spočívá stále zmiňovaná rozdílnost východního a západního medicínského systému? A existuje vůbec?

Dvě tradice: VÝCHOD—ZÁPAD

Žádná tradice by se neměla rušit, pokud sama neodumře. Ale i tradice prodělává vývoj — v souladu s vývojem života, člověka, světa. Jinak by byla pouhou strnulostí, stagnujícím projevem, formou čehosi nefunkčního. A tím přece nemůže medicína být, má-li vyvíjejícímu se člověku pomáhat, sloužit.

Mluvíme-li o ose Východ—Západ, nejde o skutečné geografické významy světových stran. Východní hranice by se v tomto případě posunula poněkud dále, než jsme byli zvyklí. Východem je míněna Asie, speciálně Čína a Indie, Západem jakoby vše ostatní, zvané současné, pokrokové, tedy s výjimkou domorodých kmenů a národů. Toto členění poněkud zavádí, protože znalosti a dovednosti právě prastarých civilizací (například indiánských kmenů) v lékařství byly značně hluboké a propracované, založené na stejných či podobných principech jako metody východní medicíny. Rovněž moudrost a umění starých Egypťanů v tomto oboru sahá opravdu hluboko do dob před naším letopočtem, včetně umění chirurgického. Výše zmíněné členění Východ—Západ se však velmi vžilo, proto jej budeme pro srozumitelnost používat i v tomto článku.

Tzv. západní medicína, jinak také zvaná „klasická, standardní, konvenční, oficiální, současná, normální, ale i tradiční“, zkoumá stav jednotlivých orgánů a systémů lidského těla z pohledu anatomické stavby, fyziologických funkcí, biochemických procesů a patologických jevů až na buněčnou (a dnes mnohonásobně menší) úroveň. Cílem je vystopovat postiženého, tedy napadený orgán, a poskytnout mu pomoc, záchranu v zájmu zachování života.

Tzv. východní medicína vychází z filozofické podstaty jednoty Vesmíru a člověka. Sleduje propojenost a souvislosti mezi jednotlivými prvky (jednotlivé orgány a orgánové systémy) tvořícími celek (celý organismus). Zastaví se u postiženého, aby mu poskytla akutně nezbytnou pomoc, ale zároveň se vydává na dlouhou cestu zpět, aby na jejím konci-začátku nalezla viníka neboli skutečnou příčinu, podstatu problému. Teprve jeho nápravou (či alespoň snahou o nápravu) poskytuje postiženému záchranu a celku ochranu.

Dva přístupy

Západní medicína pracuje zejména s hmotou, tělem, a považuje ji rovněž za zdroj energie. Pozornost zaměřuje na příčinu potíží — postižený orgán, označený jako ohnisko choroby. Ve zdůrazněné péči o tělo (obzvláště vyvinutém trendu současnosti) většinou zapomíná na ducha. Pečuje-li o duši, opomíjí tělo. Jako by oddělovala nevědomý život od vědomého bytí. Tak může odstranit pouze důsledek, nikoliv pravou příčinu. Jádro problému může zůstat skryto a úspěšně vyklíčit znovu.

Doktoři hádající se, kterou metodu použít. Foto: Wellcome Images, Wikimedia Commons.

Východní medicína, právem reprezentovaná tradiční čínskou medicínou, jejíž prokázané kořeny sahají do 3. tisíciletí př. n. l., zaujímá již naznačený holistický, tj. celostní, přístup k chorobě a člověku, léčí současně tělo i ducha. Vedle fyzického stavu orgánů sleduje hlavně energetický stav v celém organismu. Pouze celkové rovnováze energie a jejímu harmonickému proudění je ochotna říkat zdraví. Jakákoliv nerovnováha v energetickém stavu organismu je pak definována jako porucha zdraví, onemocnění.

Onemocnění

Západní medicína uvádí dvě hlavní příčiny onemocnění dříve zdravého člověka: potravu a styl života. Další, které se věnuje a bude věnovat stále více pozornosti, je vliv životního prostředí.

Při respektování všeho již vyřčeného o vlivu potravy a stylu života na naše zdraví jde východní medicína v oblasti vlivu životního prostředí poněkud hlouběji. Neuvažuje pouze o stále diskutovaném (a přesto stále se zhoršujícím) stavu ovzduší, ale mezi vnějšími vlivy se soustředí na klimatické podmínky a geologii obývaného místa, zemský magnetismus, podmínky geografické, ale i sociální a mnoho dalších včetně vlivů planetárních. Za příčinu onemocnění označuje blokádu v toku životní energie, vzniklou většinou jako důsledek nezpracovaných či nevědomých negativních pocitů, postojů, názorů, myšlenek, vzpomínek, prožitků odrážejících se v různých orgánech a částech lidského těla různými projevy. (Blokáda může vzniknout samozřejmě i působením faktorů vnějších, například banálním zraněním, u něhož si můžeme sami položit otázku, proč — ne jak — k němu vůbec došlo, či dobře míněným operativním zákrokem, kdy řez přeruší tok energie meridiánem, tj. přirozenou energetickou dráhou.)

Klíčové slovo při vzniku onemocnění zní nedostatek energie, jehož důsledkem je v první fázi přirozené oslabení orgánů, následná porucha činnosti, stavby a vlastní onemocnění, chronická choroba, až úplné vyčerpání organismu znamenající smrt.

zdroj: Wikimedia Commons

Člověk by neměl mrhat zdroji (neboli prenatální zásobou energie jako vesmírného daru při vstupu do života) ani dopustit „vyhladovění“ organismu — ať už nedostatkem vitamínů, minerálů, vody, kyslíku či třeba citů a odpočinku —, které pak vede k nedostatku energie. (V této souvislosti mě napadá účinek sebezničujícího procesu diet propagovaných současným kultem těla, provázený obrovskou psychickou zátěží a posléze fyzickým zatížením organismu následnými jo-jo efekty.)

Kdo je vlastně léčitel?

Léčitel je v ideálním případě harmonická osobnost ztělesňující lásku k sobě, lidstvu, vesmíru (a jeho síle, která je v každém z nás) spojením duchovních a praktických znalostí, schopností, zkušeností a ochotou dávat i přijímat, lékař a esoterik v jedné osobě.

V každém případě jde vždy o člověka, který jako by byl obdařen něčím navíc, nějakými zvláštními schopnostmi. Ať už se jedná o schopnost hlubokého vhledu, schopnost stát se kanálem pro vesmírnou energii, nebo o paranormální schopnosti věštců, šamanů či filipínských léčitelů. Nesmějí mu samozřejmě chybět (tak jako lékaři) osobnostní předpoklady, jako trpělivost, laskavost, vstřícnost, odstranění pýchy a sebepřeceňování a zejména:

1. umění komunikace — se sebou, s člověkem, včetně ochoty konfrontace svých vlastních vnitřních pravd s pravdami ostatních;
2. zodpovědnost, úzce související s naplněním potřeby mnoho znát (včetně klasických znalostí lékařových ve smyslu hlubokého pochopení, porozumění), mnoho umět (dokázat odhalit a projevit schopnosti své i druhých a využívat jich pro dobro člověka a života), mnoho cítit, milovat a věřit. (Tímto požadavkem odpovědnosti ze hry nekompromisně vyřazuji šarlatány bez znalostí a schopností, zneužívající doby, možností a důvěry.)

Na osobu léčitele je tu ještě jeden velmi důležitý požadavek: schopnost a ochota vychovávat a vzdělávat. Jedna z velkých a nedoceněných výjimečností alternativního léčení je právě celostní přístup, umožňující postiženému porozumět onemocnění, pochopit svou bolest a význam utrpení i jako šanci. Tím se klasická medicína opravdu nezabývá. Z mnoha důvodů. Vychází vstříc požadavkům doby a spěchajícího, netrpělivého člověka, který si přeje jedno: teď hned chci, aby mi bylo dobře, okamžitě chci pomoci jakýmkoliv způsobem od problému, který jsem si pěstoval roky (minimálně) a nejsem ochoten přemýšlet o tom, zda bez odstranění skutečné podstaty se nebude náhodou opakovat. (Nutno však zdůraznit, že ona dostupná rychlost a razantnost spolu s „provozně technickými“ možnostmi klasické medicíny jsou často jedinou šancí pro záchranu života, a to nejen v akutních případech.) Mnohokrát mne napadlo, proč uchazeči o titul lékaře nedělají také jakési „talentovky“ jako projev svých speciálních schopností. Vidina ideálu by se tím určitě značně přiblížila.

Perspektiva budoucnosti

Myslím si, že už pominula doba bojů o moc, prvenství a větší vliv i období hry na jedinečnost mezi uvažovanými dvěma hlavními trendy léčení. Projevy prolínání a spojování obou metod prokázala východní medicína již velmi dávno, stejně tak klasická medicína přijetím různých nových metod. (Ostatně, nutnost přijetí dualismu jako životního principu je snad už nezpochybnitelná a nezpochybňovaná.) Optimální je jako vždy a ve všem spolupráce, vzájemná podpora, umocněná osobou ideálního terapeuta — lékaře léčitele.

Plakát tradiční tibetské medicíny, foto: Mlogic, Wikimedia Commons.

Stále jsme hovořili pouze o léčení nemocí vznikajících v organismu dosud zdravém. A co nemoci dědičné, malformace, vrozené vady? Komu je svěřit? Tradicionalistům, nebo alternativcům? Zde speciálně se ukazuje spjatost obou přístupů. Hluboké znalosti západní medicíny z oborů anatomie, fyziologie a patologie lidských orgánů a systémů spojené s duchovním rozměrem a vhledem různých alternativních metod přinášejí možnost pochopení i těchto tíživých problémů a šanci ovlivnění jejich vzniku, tedy vlastně nevzniku.

Z alternativních metod je pro budoucnost velmi zajímavou a nadějnou chronodiagnostika a chronopunktura, v podstatě tradiční čínská medicína uvažující nově o starém faktu, že i nemoc má svůj vlastní život, k němuž si hledá vhodné podmínky. A chronodiagnostikům jde o jejich odhalení a změnu, samozřejmě ve prospěch člověka.

„Rozsouzení“

Dnešní společnost chce mít ve všem jasno, požaduje stručné, výstižné informace, rady okamžitě vedoucí k vyřešení čehokoli, vydává rychlé soudy, které ve své jakoby jednoznačné jednoduchosti skrývají značnou povrchnost, na druhou stranu hlásá nezbytnost vědeckých a experimentálních důkazů.

Buddha řekl, že příčinou lidského neštěstí jsou lidská přání, touhy, vášně. Jinými slovy jde o neuhasitelnou lačnost, stále se zvyšující a urychlující, charakteristický znak současnosti. V čem hledat východisko? Ve změně názorů, postojů, přístupů, vlastního chování a jednání. K tomu si ovšem musí chtít člověk uvědomit sám sebe. K tomu však potřebuje zdravé cítění, vnímání, prožívání, myšlení, poznávání, posuzování a zobecňování, tedy dostatek fyzické, emocionální, mentální a spirituální energie. Kde hledat radu a pomoc už víme z výše uvedeného.

Vraťme se ještě k potřebě důkazů. Je pět tisíc let stará tradice vědomostí ověřených zkušenostmi dostatečným potvrzením? Mladý matematik ve filmu Důkaz říká: „Nemůžeme dokázat, co je pravda. Ale můžeme dokázat, co není nepravda.“ Dnešní člověk však chce vše vědět a přesně popsat, být pánem situace. Místo hledání podstaty, a tím sebe sama, stále znovu dokazuje platnost důkazu existence či neexistence dokázaného. Když si myslí, že zvítězil, vše dokázal a prokázal, Vesmír změní taktiku a kolotoč se opakuje.

Nemyslím si, že má někdo právo soudit a objektivně rozhodnout, která z metod je lepší či správnější. Účinnost léčby posoudí jen každý sám na sobě. Také si nemyslím, že by vůbec bylo třeba posuzovat a klasifikovat. Existuje už dostatek důkazů o tom, že v určitých situacích nebo stádiích choroby nebo některých chorobách samotných se východní a západní medicína bez sebe navzájem prostě neobejdou. Proto jsem se snažila pouze sledovat dvojčata, z nichž každé šlo k cíli svou vlastní cestou, aby nashromáždilo co nejvíce poznatků a zkušeností, které si budou předávat a prohlubovat pod křídly své matky — medicíny. Společně tak mohou pomoci člověku rozvíjet strategii zachování a rozvoje plnohodnotného života. A to je, řekla bych, hlavní úkol člověka třetího tisíciletí.

—

Alternativní metody

Obsáhnout všechny existující alternativní metody (vybrány jsou nejznámější a nejrozšířenější) ani popsat používané léčebné postupy dost dobře nejde. Hlavním společným tématem všech je totiž energie. Energie někoho či něčeho přichází ke mně a já ji přijímám, odpovídám, reaguji, vysílám energii k němu (tomu). Chci se setkat s ním (tím) a následně se sebou samým. A právě toto chtění je důležitý předpoklad léčebného úspěchu.

Metody s účinkem zejména psychoterapeutickým: aromaterapie — použití vonných esencí a olejů k vdechování, koupelím, masážím apod.; muzikoterapie; arteterapie — léčba aktivním přístupem k umění, tvoření, zejména výtvarnému; tvorba a využití mandal jako léčivých obrazů; metoda automatické kresby; relaxační metody (od autosugesce k modlitbě a meditaci); z psychicky náročnějších například regresní terapie neboli návrat do hluboké minulosti za účelem odstranění vnitřního psychického bloku.

Metody s účinkem vnitřním, na jednotlivé orgány i orgánové systémy: fytoterapie — léčba léčivými rostlinami; léčení stravou; detoxikační a pročišťovací kúry; homeopatie.

Esoterické metody zjišťující zdravotní stav, dispozice organismu a rizika onemocnění, období a způsob ohrožení s následným léčebným doporučením: diagnostika s pomocí siderického kyvadla, například metoda indiánského draka; astromedicína — vychází z komplexu astrologických poznatků a odhaluje vrozené, dané predispozice, včetně onemocnění, možných příčin, vývoje a mnoha dalších souvislostí; využití numerologie — pomocí psychologických kvalitativních symbolů čísel a „sčítací“ metody hledá souvislosti mezi osobními daty, jmény, událostmi a skrytými dispozicemi organismu; nebo například čtení z ruky — chiromantie.

„Dobíjení“ energií: rozšířená je japonská léčba rukama REIKI, při níž se léčitel stává prostředníkem předání vesmírné energie přes vlastní ruce oslabenému; léčení teplem nebo světlem.

Metody diagnostikující, posilující a usměrňující tok energie tělem a zároveň často sloužící k odstranění bolesti: bioenergetika — odstraňování blokád způsobujících chronické napětí; kineziologie — testování a ovlivňování toku energie energetickými dráhami; meridiánová masáž — povzbuzení toku energie v přirozených energetických drahách; reflexní diagnostika a reflexní terapie — stimulace reflexních bodů tlakem a masáž reflexních ploch; klasická akupunktura — nejznámější a nejrozvinutější metoda tradiční čínské medicíny, založená na stimulaci reflexních bodů zejména speciálními jehličkami; akupresura — stimulace reflexních bodů tlakem; SU-JOK — korejská akupunktura moxou (sušený pelyněk), stimulačními prsteny, magnety i jehličkami využívající korespondence ruka — noha; ŠIACU — japonská masáž prováděná tlakem prstů; Bowenova masáž — speciální jemná tlaková masáž; dále masáže indické, thajské a další.

Celostní léčebné systémy s propracovanými metodami diagnostickými i terapeutickými: Využívají teorie jin-jang, usilují o harmonický tok čchi, rovnováhu pěti prvků, šesti energií, tří tělesných šťáv, kladou největší důraz na prevenci, posílení, zharmonizování organismu nepostiženého, což je mnohem jednodušší, příjemnější a účinnější než potřebné zdolávaní již rozvinutého onemocnění. Jsou jimi tradiční čínská, tibetská a ájurvédská medicína.

Metody celkově posilující i uklidňující, zároveň preventivní i léčebné: speciální cvičení jako systémy přesných pohybů zaměřených na koncentraci, dokonalou souhru těla a ducha, s přirozeným rozvojem pohybového aparátu, krevního oběhu a dýchacího systému a současně s uvědomováním si sebe sama. Jde tedy o jakousi kultivaci těla i ducha vedoucí k celkovému rozvoji harmonické osobnosti: taoistické cviky pro zdraví WU-ŠU (rozdělené na vnitřní a vnější) — například BILÝ JEŘÁB (vnitřní); TAI-ČCHI, bojová umění (vnější); ČCHI-KUNG — cvičení rozvíjející životní sílu spojením cviků a účinků vnitřních i vnějších.

Cvičení Falung Gong v Totontu, foto: Joffers951, Wikimedia Commons.