Spolana — časovaná bomba na břehu Labe

Rakovinotvorný dioxin, jedovatá rtuť, nebezpečné DDT a mnoho dalších toxických látek tvoří smrtelný koktejl, který zamořil půdu, vzduch i podzemní vody v chemickém podniku Spolana Neratovice. Některé nebezpečné provozy Spolana sice uzavřela, ale i nadále používá a vyrábí velké množství chemických látek, které ohrožují životní prostředí a zdraví lidí. Během srpnových záplav se prakticky celá Spolana ocitla pod vodou. Došlo k opakovaným chemickým poplachům kvůli havarijním únikům chlóru a do Labe se ze Spolany odplavily tisíce tun chemikálií i několik obrovských ocelových kontejnerů. Situace byla tak vážná, že nočního zasedání místního krizové štábu se zúčastnili ministři vnitra a obrany. Německý ministr životního prostředí Jürgen Trittin dokonce považoval za nezbytné zkontrolovat situaci ve Spolaně osobně z vrtulníku a setkat se bleskově se svým českým kolegou. Případ Spolana se stal negativním symbolem povodní a prokázal, jak důležitou roli v demokratické společnosti hrají nevládní ekologické organizace a kriticky myslící novináři.

Jedovatý chlór z kuchyňské soli

Základem nebezpečné výroby ve Spolaně je obyčejná kuchyňská sůl. Je smutné, že právě z této pro život člověka naprosto nezbytné věci vyrábí Spolana smrtelně jedovaté látky. Ze soli rozpuštěné ve vodě vzniká za pomoci velkého množství rtuti nebezpečný plyn – chlór –, který byl používán během 1. světové války jako chemická zbraň. Při havárii v červenci 2000 uniklo ze Spolany údajně 188 kilogramů tohoto plynu. Hasičům se podařilo únik chlóru za cenu vlastních zranění zastavit, takže životy obyvatel v okolí Spolany ohroženy nebyly. Jenže příroda před chlórem utéci nemohla. Jen ekonomické škody na úrodě zemědělci odhadli na 70 milionů korun. Spolana ztráty zemědělců způsobené chlórovou havárii odmítla uhradit, takže poškozeným nezbylo než podat na podnik žalobu, o které má rozhodovat mělnický soud.

Drobný nedostatek?

Během srpnových povodní došlo k dalším únikům chlóru, o kterých se lidé z okolí nedozvěděli vůbec nebo pozdě. Na vlastní uši jsem slyšel výrok předsedy představenstva Spolany a generálního ředitele Unipetrolu Pavla Švarce, který během rozhovoru s novinářem agentury AFP připustil, že se lidé dozvěděli o úniku asi s dvouhodinovým zpožděním. Podle něj se však jednalo pouze „o drobný technický a komunikační nedostatek“. Že kvůli tomu šlendriánu mohlo lidem v okolí jít o zdraví nebo dokonce o život, ředitele Švarce patrně nezajímá.

Svědkem chemické havárie

Sebejistota bossů Spolany a Unipetrolu byla tak velká, že mne po opadnutí velké vody pozvali přímo do podniku. V doprovodu šéfekologa Spolany ing. Dobeše a zpracovatele zprávy o povodni ve Spolaně ing. Papeže jsem se po exkurzi do okolí dioxinového a rtuťového zamoření chystal k prohlídce zásobníků chlóru. Ve vzdálenosti desítek metrů jsem najednou ucítil štiplavý zápach a uviděl žlutý mrak. Byl jsem očitým svědkem další vážné havárie ve Spolaně. Až tento úniku chlóru změnil názor ministra vnitra Grosse (ČSSD) a středočeského krajského hejtmana Bendla (ODS), kteří do té doby vážnou situaci ve Spolaně bagatelizovali.

250 tun rtuti pod hladinou Labe

Spolana otravuje životní prostředí také rtutí, která areál podniku zamořuje při elektrolytické výrobě chlóru tzv. amalgamovou metodou. Kovová rtuť a ještě nebezpečnější organické sloučeniny rtuti kontaminovaly nejen několik výrobních objektů, ale také desítky tisíc kubíků zeminy na břehu Labe. Starší výroba chlóru v zamořených objektech byla ukončena již v roce 1975, ale Spolana dodnes provozuje podobnou technologii na jiném místě. Podle expertní studie zpracované pro Spolanu se dnes na břehu Labe nachází přes 250 tun toxické rtuti, která představuje vážné nebezpečí pro ekosystém Labe a zdraví lidí.

Vzhledem k nízkému bodu varu se rtuť snadno vypařuje a po vdechnutí může přímo poškodit plíce. Snadno se vstřebává i do krevního oběhu, přičemž hlavním cílovým orgánem působení rtuti je mozek. U lidí vystavených chronickému působení rtuti se objevují tzv. nespecifické příznaky – slabost, únava, bolesti hlavy, nechutenství a hubnutí, poruchy trávení. Později může rtuť poškodit centrální nervový systém natolik, že lidé začnou trpět neovladatelným třesem. Ten obvykle začíná na očních víčkách, jazyku, rtech a prstech. Mohou se objevit i po- ruchy chování včetně depresí nebo poškození paměti.

Spolana věděla, že objekty a pozemky zamořené rtutí by byly zaplaveny už při dvacetileté vodě. Přesto až do akce Greenpeace v květnu 2002, která prokázala v povrchové vrstvě půdy nedaleko břehu Labe až 37 gramů rtuti na kg, ponechal podnik kontaminovanou oblast bez jakékoli ochrany proti povodni. Když jsem měl možnost navštívit tento objekt krátce po srpnové velké vodě, stěny čtvrtstoletí odstaveného provozu byly mokré bezmála do výše dvou metrů…

Betonový sarkofág – řešení, nebo jedovatá konzerva?

Tuny rtuti v záplavové oblasti Labe ponechala Spolana více než 25 let napospas působení živlů. Fond národního majetku (FNM) se už v roce 1994 zavázal zaplatit likvidaci toxického zamoření. Ale až v loňském roce Spolana předložila tři možnosti, jak se rtutí naložit. Sami autoři studie však dvě z těchto variant považují za nebezpečné a Spolana patrně chce prosadit variantu nejlevnější – betonový sarkofág.

Spolanou prosazovaná varianta navrhuje zbourat rtutí zamořené budovy a odbagrovat jen povrchovou vrstvu kontaminované zeminy. Kolem zamořených míst by pak měl být vybudován gigantický betonový sarkofág, aby podzemní voda nevymývala rtuť z kontaminované půdy do Labe. Spodní voda pod Spolanou je však zamořena natolik, že betonový sarkofág by jejímu agresivnímu působení nemohl dlouho odolávat. Proto by měl být před sarkofágem vybudován filtr naplněný mletým vápencem, který by upravoval pH podzemní vody. Filtr by bylo nutné neustále kontrolovat a čas od času vyměnit jeho náplň, aby agresivní voda betonový sarkofág nezničila. Odstranění zamořeného povrchu a výstavba sarkofágu s filtrem by měla přijít asi na 600 milionů korun. Na zaplacení tohoto mastného účtu se bude prostřednictvím FNM podílet každý z nás. S tím však nesouhlasí ekologická organizace Arnika, která návrh považuje za vytvoření obrovské jedovaté konzervy na břehu Labe.

Jedová ulice

Nejvážnější ohrožení životního prostředí a zdraví lidí ale Spolana schovává jinde. Jde o budovy kontaminované dioxiny, které byly v letech 1965-1968 využívány k výrobě herbicidu 2,4,5-T. Ten sloužil mimo jiné k výrobě defoliantu Agent Orange, neblaze proslaveného americkou armádou během války ve Vietnamu. Při výrobě herbicidu vznikaly jako nežádoucí vedlejší produkty velmi toxické dioxiny, které způsobily vážné onemocnění minimálně 80 zaměstnanců Spolany. Výroba proto byla zastavena. Spolana budovy uzavřela a nechala je přes 30 let chátrat.

Greenpeace se podařilo získat utajovanou expertní studii, která prokazuje zamoření dvou budov, jejich okolí, podzemních vod a vzduchu dioxiny. Chemická analýza podzemní vody prokázala celou řadu toxických látek v koncentracích až 4200krát přesahujících platné limity. Množství dioxinů ve vzduchu v okolí objektů překračovalo až 3000krát limit platný v sousedním Německu. Podle odborníků by i krátkodobé působení takových koncentrací dioxinů mohlo vést k vážnému ohrožení zdraví lidí. Přesto Spolana zakryla díry zející v oknech a dveřích až po vytrvalém tlaku Greenpeace. Nové měření pak prokázalo pokles hladiny dioxinů téměř 300krát! Přesto v těsné blízkosti nejzamořenější budovy po celou dobu nabízel ubytovací služby Penzion Z. Ulice, v níž se nachází, má příznačné jméno – Jedová.

Oběti dioxinů

Dioxiny jsou považovány za vůbec nejnebezpečnější látku, jakou kdy člověk vyrobil. Jsou jedovatější než proslulý indiánský šípový jed kurare. Lidé, kteří se na výrobě herbicidů podíleli, onemocněli během několika týdnů až měsíců. Nejdříve se cítili unavení, trpěli nespavostí, bolestmi hlavy, úbytkem váhy a dalšími tzv. nespecifickými příznaky. Pak se jim na obličeji začaly ucpávat póry pokožky a vznikaly tzv. komedony. Ty se postupně šířily i na uši a krk, začaly se objevovat nehezké boláky, které se šířily po celém těle. Nejhůře byl postižen obličej a genitál, což vedlo k mnoha psychickým problémům. Nemocní trpěli neurologickými potížemi a depresemi. Někteří měli postižená játra, u většiny se tvořily boláky, jejichž obsah se za odporného zápachu rozpadal. Někteří si je pokoušeli léčit sami přikládáním syrové cibule, mnozí museli opakovaně vyhledat pomoc chirurga.

Většina obětí dioxinů už bohužel zemřela. Greenpeace se ale podařilo vypátrat ty, kteří přežili. Po špatných zkušenostech s vedením podniku, státními orgány, některými novináři či lékaři jsou dnes postižení lidé opatrní. Neratovice jsou malé město. Nenajde se tu snad rodina, v níž by někdo – ať už v minulosti nebo dnes – ve Spolaně nepracoval. Někteří z postižených ve Spolaně pracují dodnes, neboť odškodnění, které za svou nemoc obdrželi, bylo bohužel až příliš symbolické.

Spolana staví protipovodňovou zeď

Na jaře 2001 Greenpeace zahájilo kampaň s cílem donutit Spolanu zabezpečit dioxiny kontaminované objekty před povodní a před únikem dioxinů do ovzduší. A to do doby, než se podaří toto zamoření definitivně zlikvidovat. Když později Greenpeace získalo informace o ohrožení Labe rtutí, svou kampaň rozšířilo o požadavek protipovodňového zabezpečení areálu kontaminovaného rtutí.

Prvního úspěchu Greenpeace dosáhlo, když Spolana 6. března 2002 oznámila vybudování železobetonové protipovodňové zdi okolo jednoho z dioxinových baráků. Ta měla údajně ochránit Labe před dioxiny i v případě stoleté vody. Bohužel srpnová povodeň se přes zídku přelila o desítky centimetrů. Přesto patrně zmenšila škody na životním prostředí, protože koncentrace dioxinů naměřené Českou inspekcí životního prostředí ve vodě uvnitř ochranné zídky byly asi 100krát vyšší než množství dioxinů zjištěné vně. Spolana také zakryla některá chybějící okna v zamořených barácích a zakryla i propadlou střechu objektu A 1030. Tou mohly dioxiny až do léta 2002 zamořovat vzduch v okolí a v případě většího deště hrozilo i vyplavení jedovatých látek z budovy.

FNM otevírá dveře korupci

Na jaře ministerstvo životního prostředí a FNM začaly konečně vybírat metodu, kterou by dioxinové zamoření mělo být zlikvidováno. Ministr Kužvart odhadl, že odstranění dioxinů ve Spolaně bude stát 2,75 miliardy korun. FNM však v rozporu se zákonem odmítá zveřejnit jakékoli informace, jež se této problematiky týkají. Fond tají smlouvu o financovaní likvidace zamoření, ale i tzv. studii proveditelnosti zpracovanou americkou firmou RAI. Tají též odborné posudky, na základě kterých se mají na sanaci zamoření ve Spolaně vynaložit miliardy korun. A tají dokonce i jména odborníků, kteří posudky pro výběr sanační metody zpracovali. Sanace zamoření dioxiny a rtutí má přitom stát až čtyři miliardy korun. Veřejnost má bezpochyby právo vědět, za jakých okolností bude tak vysoká veřejná zakázka přidělena. Proto Greenpeace počátkem září podalo na FNM žalobu u Městského soudu v Praze.

Poté co nový ministr ŽP Libor Ambrozek nahradil náměstkyni Evu Tylovou paní Ivanou Jiráskovou, dalo MŽP ČR bohužel zelenou tomu, aby FNM udělil zakázku za téměř tři miliardy korun bez výběrového řízení. Přitom fond i ministerstvo byly ze strany Greenpeace upozorněni na existenci přinejmenším tří kvalitních, komerčně dostupných a vyzkoušených destrukčních technologií. OSN i pro zakázky stokrát menší, například na Slovensku či Filipínách, vybírá z více technologií. Zatajování informací ze strany FNM společně s personálními změnami na MŽP a přidělením zakázky v hodnotě téměř sto milionů eur bez výběrového řízení vyvolávají obavy, zda se nejedná o klientelismus a o otvírání dveří korupci. Naskýtají se otázky: Je náhoda, že o gigantické zakázce bylo rozhodnuto několik dní po vyhození náměstkyně Tylové a pár dnů před volbou nového vedení FNM parlamentem? Jak bude hodnotit udělovaní miliardových zakázek předem určenému zájemci Evropská komise, která věnuje mimořádnou pozornost problému korupce v České republice?

Greenpeace a Arnika to nevzdají

Ekologické organizace v případě Spolany jednoznačně prokázaly svůj význam pro zdravé fungování demokratické společnosti. Díky intenzivní práci Greenpeace referovala o toxickém zamoření Spolany nejen všechna česká a významná západní média, ale také deníky pro nás v tak exotických zemích, jakými jsou Irán, Singapur či Brazílie. Greenpeace předložilo případ Spolany dokonce i na pořad jednání globálního ekologického summitu v Johannesburgu.

Sanace starých ekologických škod ve Spolaně však zatím nezačala a podnik ohrožuje své okolí i stávajícími provozy. Z nich nejnebezpečnější je výroba PVC, při níž se nakládá se stovkami tun rtuti a tisíci tunami chloru i rakovinotvorných dichloretanu a vinylchloridu. Spolana v listopadu hodlá obnovit výrobu PVC, ochromenou červnovým výbuchem a srpnovými povodněmi spojenými s úniky chlóru. A to přesto, že bezpečnostní zpráva zpracovaná podle zákona o prevenci závažných havárií byla tak špatná, že již před povodněmi ji dostala Spolana k přepracování. Arnika proto iniciovala petici žádající mimo jiné nespouštět nejnebezpečnější výrobu ve Spolaně bez dokončené bezpečnostní zprávy, havarijních i evakuačních plánů a jejich projednání s veřejností. Během prvních několika dnů již petici podepsaly stovky místních lidí a dokonce i ministr Ambrozek označil současný stav za neudržitelný.

Vlastně se nic nestalo…

Někteří mocní však vidí situaci jinak. Středočeský hejtman Bendl v březnu po návštěvě Spolany prohlásil, že Greenpeace a MŽP svými neopodstatněnými požadavky na protipovodňová opatření ve Spolaně poškozují dobré jméno chemického průmyslu. Předseda představenstva Spolany pan Švarc mi zase po rozhlasové diskusi řekl, že Spolana situaci během povodní zvládla a že se vlastně nic nestalo… až na pár žlutých květáků…