Strom života

I dnes tušíme, že na tom něco je. Ovocný strom a člověk se dožívají podobného věku. Staré vysokokmenné odrůdy štěpované na pláňce dokonce i dospívaly a začínaly rodit v podobném věku jako lidé. Možná to byl prastarý zvyk sázet dítěti strom, možná si ho vymysleli horliví c. k. úředníci v době tereziánského zalesňovacího a „zaovocňovacího“ nařízení.

Pravé jádro tohoto zvyku však zřejmě leží v navázání úzkého vztahu s konkrétním stromem. Dítě sleduje svůj stromek, bojí se o něj a raduje se z mladých výhonků a později květů. Pokud člověk neodejde nadobro z domova, může pak poměřovat neustále svůj život s životaběhem stromu. Spolu mohou i stárnout. Jindy strom prospívá a člověk stárne. Ano, něco tu po mně zůstane, třeba i tenhle štěp, co mi nebožtík tatínek zasadil.

Co my s tím dnes? Kam zasadit sobě či dětem strom v době, kdy se stromoví rve ještě zamlada ze země traktorem jen kvůli změně lidských chutí, stavbě kolny nebo nové cesty? Není lepší najít a adoptovat strom vysoko ve skalách nějaké odlehlé chráněné oblasti a chodit se s ním jen občas pozdravit? Otázek je víc než odpovědí.

Jisté však je, že se o to musíme pokusit. Byla-li tradice sázení přerušena ranami osudu nebo krátkověkými zákrsky, musíme ji začít obnovovat. Aby alespoň pravnuci byli již pevně zakotveni do času.

Vidíš, tamten starý ořešák s malými ořechy, ten je ještě po Němcích, které kdysi zlí lidé odsud vyhnali. Lípu vpředu, chlapče, sázeli lidé ze vsi po jedné strašné válce. Dnes už je to stopadesátiletá lípa svobody. Tu velikou hrušeň solanku nahoře u Horákovic plotu zasadil tvůj pradědeček pro dědu Josefa, když byl ještě menší než ty. Boskopská jabloň s těmi velkými kožovatými jablky je tvého táty. Je stará jako on. A kde je můj strom? Tvoje je tahle hruštička. Je to hardyovka, až půjdeš do páté nebo šesté třídy, ochutnáš z ní tu nejlepší hrušku, co může být.

Neláká vás taková představa? Mnoho z vás má kam strom zasadit, na své, musí však dbát na to, aby si děti a vnuci usedlost podrželi. To už ale nezáleží na sadaření. Je k tomu třeba i notná dávka štěstí a věc se podaří.

Dosud se neusadivší potulní sadaři pak musí přepečlivě vážit, na jaké místo strom života zasadit. Mohou své dceři či synkovi vysadit pro jistotu celou alej. Nebo koupit sakuru a vysadit ji před dům do prázdného čtverečku v asfaltu sakurové aleje. Anebo s dětmi ozelenit vrbami jeden smutně holý potok a jezdit se na něj pravidelně dívat. Nebo se třeba dohodnout s ostatními rodiči ve školce, nakoupit lipky, sehnat papíry a protnout pláň alejí – a ta osmá za chodníkem, ta je, Barborko, tvoje…

Teď vidíte, k čemu je vám ta letitá sadařská zkušenost. Musíte vzít rozum do hrsti, přidat hromadu pěkné země a krásný stromek, navrch hromadu podzimní mlhy a konve říjnové vody. To celé pěkně mezi tři silné kůly a popruhem pojistit. Bylo by hloupé, kdyby dítěti strom života skomíral a vypadal tak, jako lípa svobody, kterou sázel v devadesátém roce Dubček mezi Národním muzeem a dálniční spojkou. Vykopali ji sice kdesi na Blaníku, opatřili již zmizelou pamětní destičkou, ale dál už se o ni nikdo pořádně nestaral.

Váš strom na tom bude určitě lépe. Také ho můžete napřed zasadit a dítěti ho dát až třeba k pátým narozeninám, už ujmutý. Anebo rovnou celou javorovou alej, dubový lesík, jedlový porost nebo jasanový větrolam. Ať na to praskne výplata a dovolená – tohle jsem, synku, vysadil pro tebe!

Ne každý má ale děti. Osamělý poustevník nebo nezadaná mladice však nemusí truchlit. Strom si můžete koupit v soukromé rezervaci na Čergově nebo si ho někde najít a „adoptovat“. Najděte si ho někde na pěkném místě, choďte k němu, klidně to na sebe prozraďte přátelům. A hlavně, mějte svůj strom rádi a často na něj myslete.

To vám včas radí i přeje

Váš potulný sadař O. D. S.