Stromy jsou jako my, akorát chytřejší

17. prosince 2021 /
foto: blogifsa.wordpress.com. Peter Wohlleben
Kdo četl knihu Tajný život stromů, toho titulek nejspíš nepřekvapil. Její autor Peter Wohlleben, německý lesník a spisovatel, nyní přichází s dalším volně navazujícím dílem. Nese název Než stromům dojde dech a vypráví o obrovském potenciálu lesa v boji s klimatickými změnami. Ukazuje, že pokud se člověk konečně přestane považovat za všemocného a nechá les, aby se o sebe zase staral sám, pomůže tím vyřešit i tak rozsáhlý problém, jako jsou právě klimatické změny.

Peter Wohlleben napsal již téměř dvacet knih, většinu z nich o stejném tématu — o lese. Přesto se mu ale daří pokaždé objevit nový úhel pohledu a přinést čtenářům další informace. Mohlo by se zdát, že tentokrát si ukousnul příliš velké sousto. Vždyť jak by mohl les napravit škody, které na přírodě napáchal člověk? To přece musí být práce nás lidí a našich technologií… Při čtení knihy Než stromům dojde dech brzy zjistíte, že bychom nejlépe udělali, kdybychom už konečně dali od přírody ruce pryč a nechali ji dělat, co umí.

Stromy se učí lépe než lesníci

První část knihy pojednává o hluboké moudrosti stromů. „Celoživotní učení není výdobytek moderní vzdělávací politiky, kdepak!“ píše se hned na prvních stranách. A opravdu, autor popisuje, jak se stromy vyrovnávají například se suchem, jak se dokážou poučit a získané schopnosti užívat dále během svého života. Navíc z nich netěží jen ony samy, ale rovněž jejich potomstvo, protože tyto zkušenosti se dědí skrze semena. Lidským hospodařením jsou bohužel tyto schopnosti narušovány, přesto se stromy stále nevzdávají. Inteligenci stromů dokládá autor také skrze četné vědecké pokusy, v nichž se zkoumá právě jejich schopnost učení nebo rozpoznávání příbuzných. Taktéž klade důraz na komplexnost lesa, protože ten není rozhodně jen o stromech, nýbrž také o mikroorganismech.

Následně si Wohlleben nebere servítky a pouští se do německého lesnictví. Popisuje řadu vyloženě absurdních situací, kdy lesníci za každou cenu brání svůj způsob hospodaření. Ačkoli soudný člověk by měl podle autora chápat, že smrkové a borovicové plantáže nejsou dobrou cestou, velká část lesníků to zkrátka vidí jinak. Dozvíte se ale i o méně očividných metodách, které také nefungují, a špatné stavy lesů naopak umocňují. Problematické je většinou i tak propagované vysazování nových stromů nebo odstřel lesní zvěře.

Ve třetí části pak Wohlleben představuje vize do budoucna. Stromy nám totiž skutečně mohou pomoci, ale musíme je nechat. Autor popisuje své pokusy o prosazení změn v učení na lesnických školách nebo vlastní přesvědčení, že není potřeba čekat, až si naléhavost situace uvědomí všichni lidé. Protože, jak říká v úplném závěru knihy, „les se vrátí. Bylo by pěkné, kdybychom tu ještě byli i my“.

Vědecký i selský rozum

Z celé knihy dýchá velký obdiv ke stromům a úspěšně se přenáší i na čtenáře. Autor dobře střídá tvrdá fakta a výzkumy s vlastními zážitky a pozorováními. Je sice poznat, v čem je odborník, neboť některá jeho přirovnání k fungování člověka a jeho těla nejsou vždy úplně správná, nicméně se naštěstí do neznámých vod pouští jen občas.

Nejvíce mě fascinovalo, nakolik jednoduchá jsou podle něho řešení klimatické změny. Monica Gagliano, evoluční ekoložka studující schopnosti učení u rostlin, jejíž pokusy autor v knize popisuje, se na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava vyjádřila takto: „Nepotřebujeme naději do budoucna, všechna řešení už známe.“ A přesně toto poselství se prolíná celým textem. Je to zkrátka snadné, přenechme přírodě velení a pomáhejme jí, například tím, že omezíme konzumaci masa (tak snadné to však vzhledem ke struktuře emisí skleníkových plynů být nemusí, pozn. red.).

Na druhou stranu je smutné, nakolik jsme vůči schopnostem přírody zaslepení; je však dobře, že toto Peter Wohlleben též zachytil. Lidská potřeba stát ve středu všeho dění je skutečně neuvěřitelná. Vždyť rostliny na Zemi prospívají již 500 milionů let. Jak by přežily, kdyby neměly schopnost komunikovat, učit se a mít přehled o svém okolí? Člověk, tedy rod homo, existuje miliony jen necelé tři, a při čtení knihy Než stromům dojde dech se tak může jen neustále divit, co rostliny dokážou. Tím se koneckonců také vysvětluje, jak může být autor takový optimista. Aby ne, když věří ve schopnosti tak inteligentních bytostí, jako jsou stromy.

Peter Wohlleben: Než stromům dojde dech. Kazda 2021, 252 stran.

Autorka studuje na Fakultě sociálních studií a na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.