Tahle Země není pro kapitalisty

Severoamerické Německo se jmenuje Ontario. Kanadská provincie začala ve velkém čistit svoji ekonomiku. Novým zákonem rozhodla rychle uzavřít všechny uhelné elektrárny, které postupně — a úspěšně — nahrazuje výrobou energie z obnovitelných zdrojů. Aby pro svůj zelený projekt zajistili přízeň místních průmyslníků, vložili provinční ministři do zákona pravidlo, že používané technologie musí obsahovat minimální podíl prvků vyrobených v Ontariu. Klauzule dává smysl: místní ekonomika nakupuje od místních výrobců, namísto aby solární panely nebo větrné turbíny dovážela z druhého konce světa.

Pravidlo místního původu však záhy narazilo na odpor. Evropská unie a Japonsko na Kanadu žalovaly u Světové obchodní organizace (WTO), že diskriminuje dovozce. WTO dala stěžovatelům za pravdu a sporný bod prohlásila za ilegální, takže jej Ontario muselo z legislativy škrtnout.

„Rozhodnutí WTO bylo skandální,“ píše kanadská novinářka Naomi Kleinová v nové knize This Changes Everything: Capitalism vs. Climate (Tohle mění všechno: kapitalismus vs. klima). „Ontario podniklo konkrétní opatření, aby splnilo své závazky [ke snižování emisí]… A co je důležitější, program se dařil. Je proto absurdní, že WTO jeho úspěchům klade překážky — takže obchod má přednost před planetou.“ Jenomže, dodává Kleinová, Evropané a Japonci vlastně měli pravdu. Mezinárodní obchodní smlouvy zakazují státům, aby favorizovaly své výrobce. A proto WTO překáží jakékoli smysluplné snaze zbavit se závislosti na špinavých fosilních palivech. Ontarijský příběh v podání Kleinové její knihu pěkně ilustruje. V dobrém i ve zlém.

Klima versus zeitgeist

Naomi Kleinová na konci devadesátých let vydala svoji první knihu Bez loga a rázem se stala globální mluvčí kosmopolitní, intelektuální levice. This Changes Everything je její příspěvek k ekologickému tématu — a patrně nejdiskutovanější zelená kniha minulých měsíců.

Přišla se dvěma pozoruhodnými postřehy. Především že se snaha státníků dohodnout se na snížení emisí skleníkových plynů stala obětí zásadní proměny globální politiky. Během studené války bylo očividné, že svět nemá pouze ekonomický rozměr. Soupeření bloků a hrozba nukleárního střetu nutily státníky, aby uvažovali i jinak než jen ve finančních hodnotách. Když se ale Sovětský svaz vypařil, redukovali jsme mezinárodní vztahy na jednu jedinou věc: byznys. Navíc se Západ stal triumfujícím hegemonem v letech, kdy jeho myšlení dominovala názorová vlna, které dnes říkáme neoliberalismus. Snaha dohodnout se na nějakých společných obětech a mezích kvůli budoucnosti klimatu tudíž do takové intelektuální atmosféry jaksi vůbec nezapadá. Stala se obětí ducha doby.

Samotná klimatická opatření se přitom proměnila ve svět abstraktního žargonu a mysteriózních zkratek. Řeč plná různých mitigací a emisních cílů, UNFCCC, ppm či CDM dokonale uspává každého s výjimkou úzkého okruhu expertů. Naomi Kleinová místo toho sází na fenomén, jemuž říká Blockadia. Tisíce obcí nebo občanských iniciativ po celém světě hájí svůj domov proti chystaným projektům na čerpání fosilních paliv — uhelným dolům a elektrárnám, vrtným věžím, ropovodům či rafineriím. Kleinová líčí inspirující příběhy indiánských kmenů z Kanady, amerických rančerů nebo vesničanů v Nigérii, kteří se postavili těžebním společnostem. Pokud se izolované kontroverze promění ve fenomén, mohou podstatně přispět k transformaci ekonomiky. Není to úplně originální nápad — velké americké ekologické organizace tímto způsobem dosáhly během posledních několika let uzavření 180 uhelných elektráren —, ale je důležitý. Může do debaty o závislosti naší civilizace na uhlíkových zdrojích vnést nové, každému srozumitelné rozměry, jako jsou důsledky pro každodenní život, zdraví a vztah ke krajině.

Nekompromisní rétorika

Pokud bychom si odmysleli tón a soustředili se na praktické návrhy, Kleinová se překvapivě shoduje s jiným autorem a jinou vlivnou ekologickou knihou minulých let: Rogerem Scrutonem a jeho Green Philosophy (2012). Guru globální levice i patriarchu anglické konzervativní filosofie by toto porovnání nejspíš docela vyděsilo. V dílčích věcech oba nesporně kráčejí opačnými směry — sotva by se shodli například na výši daní. Ale podoba je přesto viditelná a zarážející.

Nicméně tón úplně odmyslet nemůžeme. Kleinová argumentuje, že — chceme-li snížit naši závislost na fosilních palivech — musíme se rozhodnout pro proměnu naší ekonomické filosofie. Musíme se odhodlat k razantní regulaci, která vytlačí špinavé technologie a prosadí čistší výrobu. Počítat s většími veřejnými investicemi do programů, jako je velkoplošné zateplování domů. A důsledně podporovat místní ekonomiku, jež vyrábí v malém a nevozí zboží z jednoho konce světa na druhý. Ergo, dodává autorka, musíme se zbavit kapitalismu.

Právě v tom je hlavní slabina knihy. Kleinová výklad vyhrocuje a poměrně nesporné argumenty podává s nesmlouvavými nálepkami. Úporná snaha udělat ze všeho a za jakoukoli cenu argument pro svoji základní tezi je dost iritující. Pěkně to ilustruje zmíněný příběh z Ontaria. Vyškrtnutá klauzule o místním původu zboží byla patrně užitečná a rozumně obhajitelná. Japonské a evropské námitky sice dávají smysl, ale přínosy nejspíš převažují nad škodami. Ovšem WTO nezakázala „udělat ze skoncování s fosilními palivy hlavní prioritu“, jak Kleinová líčí. Proti podstatě ontarijského programu nic nenamítala a rozvoj zelené energetiky pokračuje. Pouze vyškrtla dílčí pravidlo, že použité mašiny musí být domácí výroby.

foto: Paul Sonder

Polarizující tón nesporně umožňuje představit provokativní argument. Možná je však zbytečný a kontraproduktivní. Když Kleinová hledá příklad toho, co chce prosadit, poukazuje na německou energetickou reformu. Lepší by asi opravdu nenašla. Energiewende není pouze vypínání atomových elektráren. Spočívá především v hluboké proměně poměrů v ekonomice. Výrobu energie přebírají rodiny a obce, malí podnikatelé nebo statkáři. Proto odvětví, jemuž většinou dominuje několik velkých korporací, v Německu tvoří desetitisíce ponejvíce drobných dodavatelů elektřiny. Někdo tomu říká konec kapitalismu, jiný však vidí obnovu skutečného kapitalismu bez oligopolů.

Možná nejlepší bude nevymýšlet nálepky a prostě to dělat. Energiewende schválila kancléřka Angela Merkelová. Co by ale tato křesťanská demokratka z postkomunistické země asi udělala, kdyby za ní někdo býval přišel s návrhem, ať skoncuje s kapitalismem? Kleinová nekompromisní rétorikou možná účinně představuje svoji tezi, jenomže přitom přijde o velkou část spojenců.

Smysluplné zelené spojenectví

Pokud chceme energetický metabolismus našeho hospodaření a našich životů proměnit tak, abychom přestali hltat ropu či uhlí a do vzduchu chrlit miliardy tun uhlíku ročně, potřebujeme vytvářet širokou alianci lidí, organizací a firem, kteří fandí zdravější ekonomice. Budou do ní patřit ekologické organizace i obce postižené dolováním, lékaři nebo vědci, progresivní politici a výrobci nových technologií, řada odborových svazů, malí podnikatelé či zemědělci. A bude do ní patřit také hodně pravicových politiků, lidí konzervativního smýšlení nebo prostě těch, kdo — na rozdíl od Kleinové — nejsou nalevo od běžného sociálního demokrata. Sotva si lze představit smysluplné zelené spojenectví, jehož součástí nebudou Angela Merkelová a Roger Scruton, Martin Bursík a Bedřich Moldan. Polarizující rétorika může potopit smysluplné věci a přístupy, na kterých by mohla být dobrá shoda. Například že naše mezinárodní snažení by mělo mít ještě jiný rozměr než finanční.

Největší díl kritiky si autorka schovala pro — ekologické organizace (viz 7.G 6/2013 — pozn. red.). Naomi Kleinová tvrdí, že akceptovaly logiku kapitalismu a rezignují na svůj úkol popsat věci stejně, jako je vidí ona. Exemplárním průšvihem má být aliance na podporu zákona o regulaci emisí, který američtí kongresmani projednávali, leč neschválili, v roce 2009. Několik ekologických organizací využilo toho, že část průmyslníků začala měnit názor. Provedly proto elegantní manévr — sestavily koalici s progresivnějšími firmami, například General Electric a AIG, která se shodla na oboustranně přijatelném znění legislativy a společně ji začala prosazovat. Účinně tak rozdělily do té doby pevnou a jednotnou průmyslovou lobby.

Kleinové nevadí, na jaké míře snižování emisí se aliance dohodla. Vytýká ekologickým organizacím, že vůbec s velkým průmyslem mluvily. Předností zeleného hnutí ovšem vždycky byla pluralita. Naomi Kleinová formuluje fundamentální potíže kapitalismu. Sierra Club, patrně nejvlivnější ekologická organizace v USA, se nepouští do akademických debat, ale také si tradičně drží odstup od korporátního průmyslu a do aliance nevstoupila. Naopak Environmental Defense Fund hledá skuliny, kterými by velké firmy posunul k lepšímu, a šel do toho. Každý z těchto přístupů je potřebný. „Ať se snažíte dosáhnout čehokoli, vaší hlavní překážkou nejsou lidé, kteří se snaží o totéž jinými cestami,“ suše poznamenal David Roberts, komentátor ekologického webu Grist.org.

Naomi Klein: This Changes Everything: Capitalism vs. the climate. Simon & Schuster 2014, 576 stran. Autor pracuje v think tanku Glopolis.