Už nemůžeme shlížet na Zem z výšky

Během vaší kariéry jste psala o moci obchodních značek, sociálních hnutích po celém světě i tržním fundamentalismu. Proč tentokrát kniha a film o změně klimatu?

Víte, změnou klimatu končí má poslední kniha, Šoková doktrína. Končí vizí dystopické budoucnosti, v níž slabá infrastruktura podléhá extrémním výkyvům počasí, čehož jsme mohli být svědky během hurikánu Katrina. A namísto toho, abychom snižovali emise a snažili se tak předejít budoucím katastrofám, tu máme všechny možné pokusy na krizi vydělat. Tehdy se mi zdálo, že změna klimatu může být v dějinách „kalamitního kapitalismu“ největším „všichni proti všem“, jaké jsme dosud viděli. Takže jsem se v Šokové doktríně od kalamitního kapitalismu postupně logicky propracovala ke změně klimatu. Během psaní jsem se zabývala Irákem a kořistnickým vyděláváním na válce. Stejné vzorce jednání jsem pak vypozorovala i ve scénářích přírodních pohrom, asijské tsunami a hurikánu Katrina. Oběma věnuji v knize samostatné kapitoly. A potom jsem si uvědomila, že změna klimatu by se mohla stát svým způsobem „šokem zdola“, odpovědí na šokovou doktrínu — nikoli další příležitostí kalamitního kapitalismu týt z utrpení, ale příležitostí pro pokroková hnutí, pro prohloubení demokracie a zlepšení životních podmínek lidí po celém světě. Během psaní článku pro časopis Harper’s jsem se dostala ke koncepci „klimatického dluhu“. Sešla jsem se s bolivijskou klimatickou vyjednavačkou Angélicou Navarro, která o změně klimatu mluvila jako o příležitosti pro globální „zelený Marshallův plán“, který by zavázal Sever ke splácení klimatických dluhů prostřednictvím velkých zelených rozvojových projektů.

Po loňském hurikánu Sandy jste psala o možnosti „šoku zdola“. Pozorujete něco takového, nějakou zdola vycházející reakci na extrémní výkyvy počasí, kterým jsme vystaveni?

„Šok zdola“ se podle mne na mnoha různých frontách rozhodně děje. Mnoho komunit, které po celá léta bojovaly například za udržitelné zemědělství, si nyní uvědomuje, že vlastně prosazuje klimatické řešení. Velké množství problémů je nově rámováno, a nikoli prospěchářsky, jen dostávají nový význam. Zde v Kanadě proti těžbě ropy z dehtových písků nejusilovněji bojují původní národy, žijící po proudu od nalezišť. A nečiní tak kvůli změně klimatu — bojují, protože těžba jim otravuje těla. Ovšem vědomí, že ničena je také planeta, dodává jejich boji novou naléhavost. A právě v tom, jak změna klimatu propojuje různé potíže, spočívá ohromný potenciál.

Pokud je řeč o hurikánu Sandy, nadějnou reakci zdola skutečně pozoruji. Lidé se velmi dobře zorganizovali konkrétně ve čtvrti Rockaways, činili se i ti z Occupy Sandy (iniciativa aktivistů Occupy na pomoc obětem hurikánu, pozn. překl.), vznikly nové občanské sítě. A bezprostřední zotavení se po hurikánu bylo jen první fází. Zatímco korporace se z financování rekonstrukcí stahují, místní organizace pokračují dál. Chodí na zasedání, berou si na mušku realitní spekulanty a developery, přicházejí s vlastními návrhy veřejné bytové politiky, daleko lepšími, než jsou ty stávající. Takže ano, rozhodně se tyto procesy dějí, pozorně je sleduji.

V listopadu 2011 jste v časopisu Nation psala o dvojím klimatickém popíračství — že zatímco konzervativci popírají vědu, někteří liberálové popírají politické důsledky změny klimatu. Proč podle vás někteří environmentalisté nechtějí na důsledky změny klimatu pro trh a politiku přistoupit?

Myslím si, že toto popíračství je ve velkých ekologických organizacích hluboce zakořeněno. A abych byla upřímná, domnívám se, že ― vzhledem k tomu, kam až jsme se nechali zatlačit ― bylo ještě škodlivější než popírání pravicové. Nechali jsme se vést směrem, který přinesl velmi slabé výsledky. Podíváme-li se na Kjótský protokol, Mechanismus OSN pro čistý rozvoj nebo obchod s emisními povolenkami v Evropské unii, můžeme je po dekádě jejich fungování vyhodnotit jako katastrofu. Emise se zvýšily, nepodařilo se zabránit podvodům a pravici jsme dali střelivo do rukou — že nás obchod s povolenkami přivede k bankrotu, že se promění v systém dotování korporací, navíc nefunkční. A ve všech případech měli pravdu. Ne v tom, že bychom zbankrotovali, ale v tom, že šlo o zásadní ústupek korporacím, který nás navíc ani nepřiblížil ke snížení emisí, jaké podle vědců musíme provést. Takže podstatná otázka zní: proč některé ekologické organizace nechtějí následovat vědu k jejím logickým důsledkům? Nejodvážněji se k tomu postavili vědci Kevin Anderson a Alice Bowsová z Tyndallova centra. Věnují se ekologickým organizacím, ale i jim blízkým vědcům, tomu, jak vědecký establishment nasákl neoliberálním ekonomickým fundamentalismem. Je to skutečně strašidelné čtení. Protože tihle vědci zároveň říkají, nejméně poslední dekádu, že nutné snižování emisí v rozvinutém světě není slučitelné s ekonomickým růstem.

Naomi Kleinová v říjnu 2011 při Occupy Wall Street, foto: David Shankbone. 

Ekologické hnutí přitom dosáhlo v šedesátých a sedmdesátých letech několika oslnivých vítězství, vybojovalo veškerou ekologickou legislativu omezující znečištění a chránící divokou přírodu. Bylo to jedno vítězství za druhým. A šlo o příkazy a zákazy, legislativu, která říkala, tohle nedělej, tato látka je zakázaná nebo přísně regulovaná. Čili o regulace shora. Když nastoupil prezident Ronald Reagan, brutálně to ukončil a ekologickému hnutí vyhlásil dost otevřenou válku. Zrodil se jazyk, kterým dnes slyšíme mluvit popírače, srovnávání environmentalismu s komunismem a podobně. Jak se studená válka chýlila ke konci, environmentalismus se stal novým terčem, novým komunismem. Za takových okolností mohlo jít hnutí jednou ze dvou cest: mohlo bojovat, bránit zastávané hodnoty a postavit se parnímu válci raného neoliberalismu do cesty. Anebo se mohlo přizpůsobit novým podmínkám, proměnit se a nástupu vlády korporací vyhovět. A udělalo to druhé. A dost vědomě, pokud si přečteme, co v té době říkal předseda Fondu environmentální obrany (Environmental Defense Fund) Fred Krupp.

Bylo to „buď s námi, nebo proti nám“.

Přesně. Dnes vidíme, že jde o cestu partnerství s korporacemi. Ne „zažalovat ty parchanty“, ale „spolupracovat s těmi parchanty skrze firemní partnerství“. Nemáme žádné nepřátele.

A víc než to. Korporace jsou vykreslovány jako součást řešení, jako jeho ochotní účastníci. A tento model vydržel dodnes.

Vraťme se až ke sporům o NAFTA, Severoamerickou dohodu o volném obchodu. Pokud pomineme vzácné výjimky, velké americké ekologické organizace ji navzdory odporu svých členských základen veřejně a velmi důrazně podpořily. Dohodu, postavenou na ekonomickém modelu prosazovaném Světovou obchodní organizací, který je do velké míry odpovědný za růst emisí. Globálně jsme prosadili naprosto neobhajitelný ekonomický model hyperkonzumerismu. Ten se teď po světě úspěšně šíří a hubí nás.

A tyto velké ekologické organizace se nejen dívaly, ony se toho i účastnily. Ochotně. Neříkám, že všechny, lze vynechat Greenpeace, Přátele Země a do velké míry i Sierra Club. Nemluvě o 350.org, které v té době ještě ani neexistovalo. Řeč je o původních elitách hnutí. Když vznikaly první ochranářské skupiny, vyznávali jejich zakladatelé gentlemansko-šlechtický přístup „vznešenost zavazuje“, noblesse oblige. Šlo o elitní spolky, které chodily na výlety do přírody a chtěly ji chránit. Jenže pak se elity změnily. Takže pokud mělo ekologické hnutí bojovat, museli se jeho představitelé vzdát svého výsadního postavení. A to nebyli ochotní udělat. Domnívám se, že jde o jeden z klíčových důvodů, proč jsou dnes emise tam, kde jsou.

Přinejmenším v americké kultuře se vždycky usiluje o win-win, vzájemně prospěšné řešení. Pokud však skutečně chceme emise CO₂snížit, řekněme, o osmdesát procent, někdo bude muset prohrát. A pokud tomu správně rozumím, pro některé vůdčí představitele ekologických organizací je těžké podívat se svým včerejším partnerům do očí a říct: „vy prohrajete“.

Přesně. Postavit se moci. Strategie, díky níž měli všichni vyhrát, selhala. Na této ideji stál obchod s povolenkami a šlo o strategii fatálně neúspěšnou. Velké ekologické organizace nejsou ani zdaleka tak chytré, jak si o sobě myslí. Protivník je působivě obehrál. Mnozí z jejich průmyslových partnerů to v USA současně kouleli s Partnerstvím pro klimatickou akci (US CAP) i s obchodní komorou. Nechali si zkrátka zadní vrátka otevřená, a jakmile bylo jasné, že přijetí klimatických zákonů nehrozí, poslali US CAP k vodě.

foto: ioerror, Wikimedia Commons

Slogan win-win je vůbec pozoruhodný, protože ve skutečnosti jde o strategii se spoustou poražených. Ve jménu win-win je obětováno mnoho lidí. A to se jej v USA snažíme používat jen na obchod s povolenkami a vím, že jsou z toho boje všichni unavení. Domnívám se, že jsme si z tohoto neúspěchu vůbec nevzali ponaučení.

Jaké ponaučení máte na mysli?

Například mám na mysli ochotu obětovat blaho některých komunit přímo zasažených důsledky změny klimatu ve jménu strategie neškodit spolupracujícím znečišťovatelům. Komunit jako kalifornský Richmond, které mohly říct: „postavíme se změně klimatu a naše děti nebudou mít astma“. A místo takové vzájemně prospěšné strategie dostala přednost dohoda: „dobře, kluci, znečišťujte dál, ale budete to muset vynahradit nějakými kompenzacemi na druhé straně planety“. A lokální „výhra“ zmizela, byla obětována.

Já jsem naopak pro vzájemně prospěšný přístup. V právě připravované knize říkám, že nutnost vypořádat se se změnou klimatu nám dává příležitost znovuvybudovat veřejný sektor, posílit komunity, zajistit důstojnou práci. Můžeme řešit finanční i ekologickou krizi současně. Tomu věřím. Jsem ale přesvědčena, že k tomu potřebujeme uzavírat spojenectví s lidmi, a ne s korporacemi. Místo toho vidím ochotu obětovat základní principy solidarity. Ať už solidarity s komunitou v Richmondu, nebo s brazilským původním kmenem vyhnaným z vlastního území, kterému je násilím zakázán vstup do lesa, jež mu dosud umožňoval udržitelně žít. Jen proto, že si onen les právě někdo koupil jako uhlíkovou kompenzaci — s přičiněním nějaké ekologické organizace. Takže se přinášejí oběti, tento model za sebou nechává mnoho poražených a nevidím, že by měl moc úspěchů.

O Mechanismu pro čistý rozvoj jste mluvila jako o formě kalamitního kapitalismu. Není nejzazším kalamitním kapitalismem geoinženýrství (v tomto smyslu snaha měnit vlastnosti Země, například vypouštěním oxidu siřičitého do atmosféry, mícháním teplé a chladné vody oceánu či umístěním reflexních částic na orbitální dráhu —pozn. red.)?

Rozhodně si myslím, že jde o krajní důsledek touhy vyhnout se těžké práci se snižováním emisí. Jak bude stále těžší změnu klimatu popřít, snaha jít tímto směrem se bude stupňovat. Geoinženýrství totiž přitahuje tím, že neohrožuje náš pohled na svět. Ponechává nás v nadřazené pozici. Říká nám, že existuje tajný únikový východ. Korunuje všechny pohádky, které nás dostaly až sem, které nám lichotí, jak jsme mocní.

foto: Mariucz Kubik, www.mariuszkubik.pl, Wikimedia Commons 

Tváří v tvář změně klimatu jsme tudíž ochotni obětovat obrovské množství lidí — už teď se chováme natolik brutálně, až mě z toho mrazí. Na dostatečný popis geoinženýrství se nám ve stávajícím jazyce nedostává slov, neboť se vědomě rozhodujeme nechat vymřít kultury, nechat zmizet celé národy. Můžeme to zastavit, ale nečiníme tak. Na klimatických konferencích slyšíme africké delegáty používat slova jako „genocida“, zatímco delegáti z Evropy či Severní Ameriky se tomu uraženě brání. Pravdou je, že podle definice OSN je genocidou úmyslná činnost směřující k likvidaci nějaké skupiny lidí. Delegáti ze Severu říkají: my emise nevypouštíme, protože vás chceme zlikvidovat, ale protože nás vlastně nezajímáte. Je nám jedno, jestli třeba zmizíte, když budeme pokračovat jako dosud. To jsou vedlejší účinky, vedlejší škody. Ale lidem, kterým hrozí zánik, je jedno, jestli jednáme nebo nejednáme ze zlého úmyslu, poněvadž tomu stále jde zabránit. Ale my se vědomě rozhodujeme, že tomu bránit nechceme.

Bojím se, že jednou z hrozících krizí je krize jazyka. O těchto tématech totiž nehovoříme s naléhavostí, smrtelnou vážností, kterou si zasluhují.

Zmiňovala jste, že příběhy, které vyprávějí progresivní aktivisté, jsou nedostatečné. Jaké alternativní vyprávění by mohlo situaci změnit?

Myslím si, že paradigma, které nás do téhle situace dostalo — a je jednou z příčin, proč se změna klimatu v Severní Americe či v Austrálii popírá s takovou silou — je spojeno s mentalitou hranice. S představou, že všeho můžeme mít víc. Žijeme v zemi, která byla původně takzvaně nevinná, čerstvě objevená země plná přírodní hojnosti. Nešlo si vůbec představit, že by se mohla vyčerpat. To je základní mýtus.

Proto ve mně vzbuzuje takovou naději hnutí Idle no more („Začněme jednat“, kanadské ekologické hnutí za práva původních národů — pozn. překl.) a velkorysost, s jakou nás představitelé původních národů chtějí naučit jinému vyprávění. Nedávno jsem se účastnila panelové debaty organizované Idle no more, byla jsem jediným nepůvodním řečníkem a všichni ostatní se hlásili k oné vůdcovské roli. Dospívali k ní přitom velmi dlouho. Původní obyvatelé byli velmi dlouho zneužíváni a naplněni pocitem spravedlivého hněvu vůči těm, kteří jim vzali zemi. Dosud jsem u nich nikdy neviděla takovou otevřenost, takovou ochotu něčím přispět, vést nás, utvářet nový vztah k zemi. Naplňuje mě to nadějí.

Hodně lidí však význam Idle No More příliš nechápe. Můj muž připravuje dokument, který vyjde současně s mojí knihou, právě teď natáčí v Montaně. A hodně materiálu jsme natočili v severní rezervaci Šajenů, kde leží pod zemí ohromná zásoba uhlí a dlouhé roky probíhá debata, zda ho vytěžit. A skutečně to vypadalo, že se těžit začne, což je pro Šajeny velmi bolestné už jen proto, že to popírá jejich proroctví. Nu a setkali jsme se s mladými Šajeny, kteří jsou odhodlaní těžbě zabránit, učí se zacházet se solární a větrnou energií a nemluví o ničem jiném než o Idle No More. Domnívám se, že se děje něco velmi silného. Vidíme to v Kanadě i v celé Severní Americe, protože podstatná část dosud nedotčených zásob fosilní energie se nachází právě na území původních národů — jak arktická ropa, tak dehtové písky, místa, kterými mají procházet ropovody, naleziště zemního plynu nebo prakticky každé větší ložisko uhlí ve Spojených státech. V Kanadě bereme ve srovnání s USA práva původních národů vážněji. Doufám, že se to změní.

Zajímavé je, že přestože některé velké ekologické organizace našly zalíbení v koncepcích ekosystémových služeb či přírodního kapitálu, z Jihu a od původních severoamerických národů současně slyšíme úplně opačnou rétoriku. Působí to téměř dialekticky.

Ano, to je ono rodící se jiné vyprávění, jiné paradigma. Další takovou věcí je… nevím, jak bych tomu měla říkat. Možná obrodné hnutí nebo vzpoura zdola. V ekologickém hnutí v USA, Kanadě a rozhodně ve Velké Británii se cosi mění. Velké ekologické organizace dlouho nahlížely na svět, jak já říkám, „okem astronauta“, shlížely na Zemi z výšky. Jsem přesvědčená, že tuhle ikonu glóbu je třeba opustit, staví nás jakoby nad Zemi, přiměla nás nahlížet přírodu jako něco velmi abstraktního, jako deskovou hru, v níž posunujeme figurkami, a tak jsme se Zemí ztratili kontakt. Proto mluvíme o planetě, namísto o Zemi.

foto: mrittenhouse, Wikimedia Commons

Myslím, že tento přístup přesáhl únosnou míru v otázce těžby plynu z břidlic. Kanceláře Sierra Clubu, Rady obrany přírodních zdrojů (Natural Resources Defense Council) a Fondu environmentální obrany byly ochotny přijmout břidlicový plyn jakožto „přechodné palivo“. Spočítali jsme to, je to výhodné. Jenže stanuly tváři v tvář zarytému odporu svých členských základen, zejména Sierra Club, a musely ustoupit. Členská základna řekla: „Tak počkat, pokud nás nezajímají dopady na kvalitu vody, jestli nás netrápí industrializace venkova, co je to potom za environmentalismus, co z něj zůstalo?“ A tento místní, zdola vycházející odpor vyústil nejen v ohromné hnutí proti těžbě břidlicového plynu, ale i v hnutí proti ropovodům Keystone XL a Northern Gateway. A jsou to právě oni, kdo dosahují úspěchů, že?

Řekla bych, že velké ekologické organizace upadají do hluboké bezvýznamnosti. Některé sice dostávají od korporací a bohatých sponzorů a nadací spoustu peněz, ale celý jejich model je v krizi.

Mrzí mě, že rozhovor uzavíráme tak pochmurně.

Neřekla bych, že pochmurně.

Možná ne.

Musím zdůraznit, že mluvím jen sama za sebe. A všímám si i podstatných změn k lepšímu. V Sierra Clubu k takové vnitřní obrodě došlo a dnes tato organizace bojuje v prvních liniích výše zmíněných zápasů. U mnoha organizací by stačilo, kdyby naslouchaly svým členům. A jiné se prostě změnit nedokážou, jelikož příliš zabředly do modelu partnerství s korporacemi a do střetu zájmů. Tyto organizace budou trpět, a myslím si, že právem. Podívejte se na Evropu — více než sto občanských organizací vyzývá Evropskou unii, aby se nesnažila napravit nefunkční systém obchodování s povolenkami, opustila ho a začala usilovat o skutečné omezení svých emisí, zkrátka přestala hrát tu hazardní hru. Myslím, že v tomto tkví podstata situace, v níž se nacházíme. Nemáme tolik času, abychom jím mohli plýtvat na hraní skořápek.

Rozhovor vedl Jason Mark v letošním podzimním čísle čtvrtletníku Earth Island Journal. Přeložil Josef Patočka.