Unie jako předpoklad evropského míru

Českou společnost na cestě do Evropské unie čeká poslední krok: přístupové referendum. Mělo by být završením několikaleté diskuse, kterou mezi sebou vedou odpůrci a příznivci našeho vstupu do této organizace, a také úsilí vlád, vyjednavačů, ministerských administrativ a řady dalších institucí a jednotlivců.

Od doby, kdy Václav Klaus podal naši přihlášku do Evropské unie, zazněla pro či proti vstupu řada argumentů – vážných, skutečnost zkreslujících i zcela nepravdivých. Po těchto šesti, sedmi letech můžeme konstatovat, že rámec celé debaty vymezili politici. Teprve později, kdy se začala občanská společnost etablovat a aktivizovat po politické krizi v roce 1997, došlo k rozšíření a prohloubení celé debaty. Ale i tak jsme byli v obtížné situaci, protože masmédia tolik potřebné polemiky a diskuse válcovala články a reportážemi o zákazu tvarůžků, rumu, pálenky a v hospodách ohřívaného guláše.

Politické strany

Pár týdnů před referendem mají všechny parlamentní i neparlamentní strany jasno v tom, zda vstup do Unie podpoří, či nikoli. ČSSD, US-DEU i KDU-ČSL zastávají dlouhodobě konzistentní postoj, který koneckonců ovlivnil i skutečnost, že tyto subjekty po loňských červnových volbách utvořily vládní koalici. Naproti tomu část ODS a (zřejmě větší) část KSČM se v referendu rozhodnou pro NE. Konzervativně-národovecké křídlo občanských demokratů pravidelně zásobovalo média nejrůznějšími argumenty, proč vstup oddálit, pozdržet, respektive nerealizovat vůbec. Na Ideové konferenci (29. – 30. 5. 1999) poslanec Zahradil řekl, že „je otázkou, zda usilovat o co nejčasnější vstup do EU“. V několika článcích a rozhovorech šel ještě dále, stačí vzpomenout jeho tzv. „tureckou cestu“. V ní navrhoval, že by ČR po určitou dobu nebyla členem Unie, ale na základě smluv by využívala všech základních výhod, které EU poskytuje. Jistě, Jan Zahradil má právo zastávat takové názory, pokud by se ovšem zakládaly na pravdě, protože turecká politická reprezentace již několik let marně usiluje alespoň o zahájení přístupových jednání. Současná situace je pro tuto zemi nepřijatelná. Dále: ODS vždy varovala před rozpuštěním naší země v EU a před federalizací EU, vedle toho však tvrdila, že „země Unie vycházejí z realistického pojetí politiky a že důsledně hájí své národní zájmy“. Proč by ale po vstupu do EU neměla takto činit i naše země? Těžko si lze představit politika jakékoliv členské země, který nebojuje v první řadě za svůj stát.

Představitelé ODS sami sebe vždy považovali za euroskeptiky. Ovšem tento postoj vycházel většinou z mylných, respektive smyšlených a pokroucených předpokladů. Takto vedená diskuse měla jediný cíl: zvýšení volebních preferencí.

Přístup komunistů je jiný, ačkoliv cíl zůstává tentýž: oslovit nespokojené voliče, být stranou protestní, a takto postupovat k většímu volebnímu zisku. Komunisté s jasným a jednoznačným prohlášením dlouho váhali. Převažovalo spíše stanovisko: „Pokud bude vstup do EU pro nás výhodný, podpoříme jej.“ Teprve v březnu zaznělo z ústředí KSČM většinové stanovisko: „Občanům doporučíme, aby hlasovali proti vstupu do Unie.“

Eurofanatici, pesimisté, skeptici a realisté

Jak už v české politice bývá pravidlem, veškeré diskuse končí vzájemným nálepkováním. Každý tábor, každý názorový proud dostane po čase od svých konkurentů značku, popřípadě si ji rovnou vybere. Tak jsme slýchávali o tzv. eurofanaticích, kteří chtějí Českou republiku rozpustit v Evropě regionů, o realistech, kteří se stavějí za existenci národních států, o skepticích i pesimistech, kteří předpovídají zánik Evropy v přebujelé bruselské byrokracii. Zjednodušující pohledy se objevují všude, na Slovensku, v Polsku i ve Slovinsku. V poslední zmíněné zemi proběhlo referendum, pomineme-li ostrovní Maltu, nejdříve. Souhlas se vstupem vyjádřilo přes 92 % voličů, což bylo mimochodem o 5 % více než v referendu o vyčlenění Slovinska z Jugoslávie (1990). S tak obrovskou podporou téměř nikdo nepočítal, protože společenská diskuse byla velmi tvrdá a euroskeptické hledisko našlo řadu zastánců, nikoliv však v politických stranách, ale v řadách intelektuálů a novinářů. Tato forma skepse byla ovšem pozitivní, protože její zastánci vstup do Unie podporovali, říkali však hlasité „ale“. V tomto skeptickém pohledu na rozšiřující se Evropu převládaly obavy zejména o kulturní identitu Slovinců, nikoliv politickou. A argumenty o tzv. tureckých cestách nikdy nezazněly.

Švédsko, Finsko, Rakousko

Před nedávnem vyšla kniha Dana Marka a Jakuba Dürra Předvstupní očekávání a realita plného členství: zkušenosti členských zemí EU a jejich relevance pro ČR. Jsou v ní uvedeny hlavní argumenty rakouských, švédských a finských odpůrců vstupu jejich zemí do EU. Objevují se zde víceméně tytéž výhrady, s nimiž se setkáváme v českém prostředí. Některé se naplnily, jiné se ukázaly jako liché. Tyto tři země vstoupily do EU jako poslední a pojí je fenomén „rozčarování“ z tohoto členství, což, jak píší autoři, „má své závažné dopady na fungování vnitropolitické scény v uvedených zemích“. Nelze předpokládat, že „rozčarování“ u nás bude natolik silné jako v těchto bohatých státech, přesto přílišná idealizace Unie se v budoucnu může ukázat jako kontraproduktivní. Platí ovšem vztah, že čím nesmyslnější výhrady zaznívají proti vstupu, tím nesmyslnější argumenty na jeho obhajobu se objevují. Proto serióznost odpůrců je více než žádoucí.

Různé roviny zájmů

Být pro, či proti Unii lze odůvodňovat mnoha argumenty, z různých perspektiv a zájmů. Někdo cítí filosoficko-kulturní sounáležitost, jiný chce silnou, jednotnou Evropou konkurovat americkému globálnímu systému. Další argumentuje dějinným návratem k římskému impériu. Podnikatelé cítí příležitost prosadit se na obrovském trhu, studenti se těší na berlínské, pařížské či londýnské univerzity. Zemědělci se zase mohou strachovat z přílivu dotovaných produktů, které přivodí jejich zánik. Někomu může být protivná mytizovaná bruselská byrokracie, někdo se třeba obává zvýšeného německého vlivu. Občané se budou rozhodovat na základě mnoha argumentů, pravdivých i smyšlených.

Je obtížné vyjmenovat všechna pro i proti, protože každý z nás sleduje vlastní zájmy a cíle. Každý z nás od vstupu očekává něco jiného. Přesto si můžeme dovolit jistou rekapitulaci toho, co nám vstup přinese.

Všechny naše zisky lze rozdělit do dvou skupin. V té první jsou konkrétní a dobře viditelná pozitiva, jež vyplývají z tzv. čtyř svobod vnitřního trhu. Budeme moci pracovat v kterékoli zemi EU (i když po určitou dobu budeme v některých zemích potřebovat pracovní povolení), žít zde, nabývat nemovitý majetek a na hranicích se pohybovat bez kontroly (kromě vnitřní hranice Velké Británie a Irska). Ke svobodě pohybu náleží i právo studovat kdekoli na území EU. K dalším svobodám patří volný pohyb služeb, kapitálu a zboží. Do první skupiny musíme přiřadit samozřejmě i možnost aktivně rozhodovat o osudu celé organizace. Dnes plníme všechna podstatná kritéria, bylo by přinejmenším nesmyslné o těch dalších nespolurozhodovat. Ke skupině druhé patří méně viditelné a nepostřehnutelné věci. Vstup do EU neznamená změnu kvality života ze dne na den, ale pozvolné zvyšování životní úrovně, politické kultury, jazykových znalostí, přebírání zažitých mechanismů subsidiarity atd. S trochou nadsázky můžeme říci, že Evropě budeme více na očích, i když vnitřních návyků se budeme zbavovat velmi dlouho.

To nejpodstatnější ale doposud řečeno nebylo. Ve 20. století prošla Evropa dvěma světovými válkami, zažila koncentrační tábory, masovou emigraci, občanské války i totalitní režimy. Poválečný proces (západo)evropské integrace, i když nemusíme být jeho příznivci, přinesl dvě důležité věci: stabilitu a mír. Evropská unie je dnes zárukou toho, že se léta 1914–1918 a 1939–1945 nebudou opakovat. Už jen z tohoto prostého důvodu je dobré říci v červnu „ano“.