Uranový průmysl v České republice

20. listopadu 1998 /
foto: Pxhere.com
Těžba uranu má v České republice dlouhou tradici.

Již v 16. století se v Jáchymově těžila stříbrná ruda. V hloubkách kolem dvě stě padesáti metrů naráželi horníci na neobyčejný černý kámen, který znamenal konec stříbronosné žíly. Tento kámen, který se proto začal nazývat smolinec, se odhazoval na haldy. Teprve později se přišlo na to, že právě krásné barvy, které se vyráběly ze smolince, propůjčovaly sklu nebo porcelánu pravou “zářivost”. Koncem 18. století byl v odvalech stříbrných dolů na Jáchymovsku objeven prvek uran. Sklo, které se barvilo uranem ze smolince, bylo tehdy velmi oblíbené, zejména v Indii a v zemích Dálného východu. V polovině 19. století jáchymovské doly dodávaly barvy do mnoha evropských sklářských hutí, používaly se prakticky až do počátku 2. světové války. Z rudy se začalo získávat též rádium a další nově objevené prvky. V první polovině 20. století byl Jáchymov nejdůležitějším uranovým dolem na světě.

Jáchymov

Na počátku 2. světové války se používání uranu změnilo z mírového na válečné. 23. listopadu 1945 pak Československo a Sovětský svaz uzavřely dohodu, která vyhledávání, těžbu a dodávky radioaktivních surovin, s následující klausulí: výhradním obchodním partnerem je Sovětský svaz. Sovětský svaz tak za levný peníz přebíral celou produkci uranu v Československu. Přesné údaje o cenách se ovšem nezachovaly.

V roce 1946 pracovalo ve třech uranových šachtách v Jáchymově pouze dvě stě sedmdesát dělníků. O sedm let později šachty zaměstnávaly již čtyřicet šest tisíc dělníků. Do konce čtyřicátých let v Jáchymově otevřeli dvacet osm nových dobývacích šachet a uvedli do provozu dva gravitační mlýny. Vše pod vedením sovětských odborníků a za dozoru sovětské tajné policie. Roční rozsah horizontální ražby činil sto čtyřicet kilometrů a ražba dolů zhruba tři kilometry. V polovině padesátých let zde dosáhli dokonce světového rekordu v ražbě: 1021 metrů za měsíc.

Do roku 1957 probíhala ražba šachet ručně. V uranových dolech pracovalo v prvních čtyřech letech i devět tisíc německých válečných vězňů a političtí vězni, jejichž návrat na svobodu byl nežádoucí.

Do 3. února 1967, oficiálního ukončení těžby, se v Jáchymově pro potřeby Sovětského svazu vytěžilo údajně sto deset tisíc tun uranové rudy. V roce 1957 činil export uranu z Jáchymova do SSSR 32 % celkového exportu do této země. Uran nešlo nahradit nějakým jiným produktem, kvůli tomu se tehdejší československá vláda snažila po roce 1958 export uranu udržet, třebaže sovětské orgány chtěly všechny své poradce odvolat již v roce 1955.

V Jáchymově se dnes již uran netěží, provozují zde však lázně s vodou obsahující rádium a radon, která se považuje za zdravou. Obrovský problém představuje radon v obytných domech. V těch nejvíce postižených zjišťují měřící přístroje koncentrace radonu kolem 5000 Bq/m3. V ostatních domech lze naměřit hodnoty kolem 1000/Bq/m3. I to je však pětkrát více než připouští norma.

Další uranové lokality

Podobná situace jako na Jáchymovsku panovala i v okolí Příbrami. Založení prvních uranových dolů se datuje k roku 1948. Ruda z Příbrami tehdy vykazovala nejlepší parametry. Dobývání skončilo 30. září 1991. Okolními koncentračními tábory prošlo v letech 1950 – 1965 dvanáct až čtrnáct tisíc lidí, kteří v dolech také pracovali.

Později došlo k otevření uranových dolů například v lokalitách Okrouhlá Radouň v jižních Čechách, západočeský Vítkov, Zadní Chodov, Dyleň, Dolní Rožínka (předpokládané uzavření v roce 2002), Stráž pod Ralskem v severních Čechách s chemickou těžbou (loužení in situ), Hamr, Křižany poblíž Stráže pod Ralskem, Rychlebské hory.

Kromě těchto lokalit se tzv. průzkumná těžba provozovala i na řadě jiných míst – např. Nahošín v okrese Strakonice (do roku 1987), Pucov v okrese Třebíč, Brzkov v okrese Jihlava atd.

Uranová ruda se upravovala v předúpravnách (Příbram, Jáchymov) a úpravnách (MAPE Mydlovary do roku 1991, Dolní Rožínka a Stráž pod Ralskem).

Podle průzkumů se v ČR nachází ještě dvacet pět tisíc tun uranové rudy, podle odhadů dokonce čtyřikrát více. Těžba uranu však prochází útlumovým programem hlavně z ekonomických důvodů – kvůli beznadějné nekonkurenceschopnosti českého uranu nutí vláda provozovatele jaderných elektráren, tedy ČEZ, aby jej odebíral, přestože na světovém trhu jej lze nakoupit mnohem výhodněji. Uranový průmysl dotoval stát v roční výši zhruba dvou miliard korun. V roce 1989 vyprodukoval dva tisíce čtyři sta uranového koncentrátu. Dnes dobíhá těžba v lokalitě Dolní Rožínka a uran se získává též jako vedlejší produkt při sanaci ložiska ve Stráži pod Ralskem.

Následky těžby a zpracování uranu

Dlouhodobý výzkum rakoviny plic, prováděný dr. Ševcem u uranových horníků v Československu a uveřejněný v roce 1988 ukázal, že ze 4043 uranových horníků, kteří začali v uranových dolech pracovat mezi lety 1948 – 1968 a pracovali v nich v průměru deset let, onemocnělo do roku 1980 celkem čtyři sta osmdesát čtyři rakovinou plic vedoucí k předčasné smrti. Maximum, sedmkrát zvýšený výskyt rakoviny plic, zaznamenali lékaři po dvaadvaceti letech od začátku zátěže. Střední doba od počátku zátěže až do smrti zapříčiněné rakovinou plic činila devatenáct let. U horníků – kuřáků byl počet případů rakoviny plic dvojnásobný ve srovnání s případy nekuřáků.

Vedle rakoviny plic horníky z uranových dolů ve vyšším počtu postihovala i rakovina kůže, která naproti tomu nebyla prokázána u horníků v uhelných dolech.

MAPE Mydlovary

Problémy chemických úpraven uranové rudy jsou si poměrně podobné. Jako příklad si vezměme úpravnu MAPE Mydlovary v jižních Čechách.

Tato úpravna zahájila provoz na počátku šedesátých let. K výběru lokality se přistoupilo z geotechnických důvodů: u obce Mydlovary se nacházely jámy po povrchové těžbě lignitu a okolní horniny byly považovány za nepropustné, a proto vhodné pro ukládání zbytků po zpracování uranové rudy ve formě kalů. Množství kalů přesáhlo plánované objemy, protože se zpracovávalo větší množství rudy, než se původně zamýšlelo. Jámy se kalem nejen vyplnily, ale musely se kolem nich i vybudovat hráze. Tak se oproti původním plánům, s nimiž počítaly bezpečnostní analýzy, zvedl ukládaný materiál nad úroveň okolního terénu. Od října 1962 do října 1991 se v MAPE zpracovalo sedmnáct a půl milionu tun uranové rudy. Do března 1971 radioaktivní odpadní vody z úpravny odtékaly dvacet kilometrů dlouhým podzemním kanálem, bez čištění přímo do Vltavy. V letech 1971 – 1985 se odpadní vody čistily na hodnotu obsahu rádia 0,3 – 0,6 Bq/l a uranu 0,01 – 0,03 mg/l.

Z gamaspektrometrických měření vyplývá, že se v okolí MAPE nachází kontaminované plochy o výměře 5,2 kilometrů čtverečních. Úroveň radioaktivity ve vzduchu v obcích Mydlovary a Olešník, bezprostředně sousedících s provozy MAPE, překračovala nejvyšší přípustnou úroveň po šedesát až sto třicet hodin ročně. Limity pro prašnost (150 t/km2 ročně) se překračovaly jeden až tři měsíce v roce, a to 1,3 – 7,9krát.

Znečištění spodních vod lze zjistit ještě ve ve vzdálenosti sto až tři sta metrů od pat hrází kalojemů.

V roce 1965 došlo k nehodě, při níž z kalojemu, přeplněného na dvojnásobek povoleného množství, přetekly přes hráz radioaktivní kaly a vnikly do vodoteče, která je přivedla do rybníku Bezdrev a posléze do řeky Vltavy.

Studie provedené po známé kampani Greenpeace v roce 1990 doložily, že v okolí podniku MAPE přesahuje příkon dávkového ekvivalentu jedenáctkrát až třiadvacetkrát úroveň přirozeného pozadí, a to na místech veřejně přístupných. Koncentrace rádia ve vzorcích půdy byla stokrát vyšší než v kontrolních vzorcích. Zemědělské produkty, vypěstované v okolí MAPE, obsahovaly zvýšené koncentrace rádia. Na některých veřejně přístupných místech se dokonce podařilo objevit skládky materiálu s koncentracemi až 800 000 Bq/kg (normální hodnoty z okolí se pohybují mezi 60 Bq/kg a 80 Bq/kg). Po zveřejnění objevu rychle zmizely. (Kuriózní bylo vyjádření pracovníků hygienické stanice na dotaz, jak je něco takového možné: odpověď zněla, že přece nemohou proměřovat každou krtinu.)

Studie provedené Ústavem krajinné ekologie ČSAV v Českých Budějovicích a Ökologie-Institutem ve Vídni přinesly výsledky, které opravňovaly Greenpeace k zahájení ostře formulované kampaně. Bohužel až dodnes přetrvává domnění, že kampaň Greenpeace byla neodůvodněná a že při ní tato organizace utrpěla fiasko.

Stráž pod Ralskem

Zajímavou lokalitou je bezesporu Stráž pod Ralskem v severních Čechách. Okolí Stráže bylo ještě v šedesátých letech známým a oblíbeným rekreačním střediskem. Od počátku sedmdesátých let se činnost uranového průmyslu soustřeďovala na extenzivní těžbu uranu v Hamru. Zdejší ložisko uranové rudy obsahuje sice poměrně málo uranu, ale nachází se v blízkosti vrstev, se zásobami kvalitní pitné vody. Některá ložiska se těžila hlubinnou těžbou (Hamr, Křižany do roku 1990). Zbývající části ložiska vyžadovaly metodu loužení in situ. Koexistence obou technologií vyvolala bezprecedentní problémy. Po hlubinné těžbě zůstávalo velké množství důlních vod, kontaminovaných všemi dceřinými produkty uranové rozpadové řady. Proto je řeka Ploučnice i její niva (sedimenty a vodní rostliny) zamořena až ke svému ústí do Labe v Děčíně. Kontaminována je plocha o výměře celkem 6768 hektarů.

Nemenší problémy přinesla chemická těžba. Vrty, kterými jsou vedeny loužící roztoky (silné kyseliny) k uranonosné vrstvě, pronikají vrstvami s kvalitní pitnou vodou. Netěsnostmi dochází k pozvolnému znehodnocování těchto zásob pitné vody pro velké části severních a středních Čech. Sanace tohoto ložiska, spočívající v postupném promývání postižených vrstev a čištění vyčerpaných vod na odparce, se plánuje na několik desítek let. Podle dnešních odhadů si vyžádá čtyřicet miliard korun ze státního rozpočtu.

Jen ze situace v České republice je zřejmé, že jaderný palivový cyklus nemůže být nikdy označen za čistý či ekologicky bezproblémový. Toto tvrzení nemůže být nikterak umenšeno skutečností, že český uran sloužil převážně vojenským účelům. Vezmeme-li v úvahu těžbu uranu v celosvětovém měřítku, kdy největší část dnešní produkce pochází z povrchových dolů ne nepodobných českým hnědouhelným velkolomům, pak problematičnost jaderné energetiky vynikne ještě více.

Dalibor Stráský

Po vystudování jaderné fakulty ČVUT pracoval v Dukovanech a na Temelíně. Počátkem 90. let opustil jaderný průmysl a založil ekologické sdružení CALLA v jižních Čechách. Nyní pracuje jako poradce ministra životního prostředí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.