Vaše zásadní zážitky z přírody

Bohužel si nevzpomínám na žádný zásadní formující zážitek. Jen vím, že přírodu potřebuju zcela nezbytně k tomu, abych se cítila dobře, takže zážitky jsou jen pozitivní:) Tereza Hůnová, České Budějovice

Bivakování, když jsem chodila v dětství do turisťáku. Učila jsem zažívat přírodu nejen ve dne, ale sžít se s ní i po soumraku a nebát zvuků lesa. Tereza Saková

Ano, vzpomínám si, jak jsem se poprvé vydala na pole za naším sídlištěm a poznala, jak zajímavé prostředí mám pár metrů za domem, každý týden jsem chodila dál a dál až jsem došla do blízké vesnice. Uvědomila jsem si, jak mám někdy strach z neznámých věcí. Veronika Gryčová, Kroměříž

Když jsem poprvé zabloudil v lese. Michal Pospíšil, Chropyně

Když jsem byla malá (mezi 1. a 4. třídou), jezdili jsme na jaře a v létě s rodiči skoro každou neděli (tehdy bývaly pracovní soboty) kousek za Brno za Klajdovku do míst, kterým jsme říkali „do Děr“. Naši většinou leželi na dece nebo na lehátku, spolu s jedněmi jejich přáteli, a mě nechali, abych se potulovala po okolním listnatém lese. Na jaře tam kvetly konvalinky, později to byly nějaké fialově kvetoucí hrachorovité rostliny a různé jiné. Občas jsem se přišla ukázat našim a pak zase odešla na své průzkumy. Dělala jsem malé i větší okruhy, ale většinou ne dál než na hodinu. S orientací jsem problém neměla, navíc jsem okolí poznávala postupně, jak jsem svůj průzkumný okruh zvětšovala. Vzpomínám si, že jednou jsem dostala docela strach, že jsem se ztratila, když jsem při návratu směrem k „základně“ stále nenacházela známé orientační body, které jsem očekávala, že by se už měly objevit. Naštěstí tato situace trvala jen chvilku, vrátila jsem se k rodičům bez újmy, ale nějakou chvíli jsem si potom pro jistotu hrála poblíž nich. Dnes, když se dívám zpět, obdivuji jistotu a důvěru svých rodičů, se kterou mě nechali se takto toulat. Tyto vzpomínky ve mně vyvolávají příjemné pocity plné pohody a byly začátkem mých pozdějších i dosavadních toulek, které mohou někdy být třeba jen v městském parku. Jindřiška Machatová, Brno

Brodění v jarní řece, kdy mě strhával proud, a musela jsem vynaložit veškeré síly, abych se ve studené vodě vůbec udržela na nohách. Lenka Škarková, Liptovská

Ve Vysokých Tatrách jsme se v září vydali v pěti lidech brzy ráno za pěkného počasí na túru, během níž asi v polovině začalo sněžit a mrznout tak, že řetězy na skalách byly zledovatělé, a kdybychom neměli rukavice, těžko bychom se dostali zpátky dolů. Míjeli jsme se se skupinou Poláků, kteří byli dost nalehko, tak jsme jim dali aspoň své náhradní ponožky, aby je mohli použít jako rukavice. Sněžilo tak, že jsme stěží viděli, kudy máme jít, místy byly stezky tak zaváté a sníh tak zamrzlý, že tvořil tvrdou sněhovoledovou desku, do které bratr „račí chůzí“ nohama vybouchával „schody“ pro nás ostatní… Byla jsem už tak zesláblá, když jsem lezla dolů a držela se zledovatělých řetězů, že jsem cítila, jak může život viset na vlásku a jak se člověk musí přimět vydobýt ze sebe poslední zbytky sil, jinak by taky mohl spadnout, umrznout… Byl to velký zážitek respektu k horám a taky k vlastním silám, které je potřeba umět odhadnout. Hana Dobiášová, Benešov

Zásadný zážitok z pobytu v prírode som absolvoval uplynulý víkend. V rámci doplnkového vzdelávania Sokratov inštitút som mal možnosť sa zúčastniť sa workshopu vedeného Erikom Balážom v Tichej a Kôprovej doline v Tatrách. Počas týchto dní sme navštívili jedinečné územia, do ktorých človek viac nezasahuje, prechádzali sa pralesmi na tomto území, videli pravdepodobne najstaršie stromy na Slovensku- Borovice limbové a brodili sa divokým tatranským potokom. Najväčším zážitkom ale bolo stretnutie s medveďmi, kedy sa nám zblízka naskytol pohľad na medvedicu so svojimi tromi mláďatami. Vždy som túžil po tom vidieť naživo medveďa a konečne sa mi to podarilo. Stretnutie bolo naozaj magické a čarokrásne. Naplno som si uvedomil, že veľké šelmy sú prirodzenou súčasťou našej voľnej krajiny, ktorá by bez nich bola značne ochudobnená. Tomáš Chabada, Brno

To je těžké říci, ale asi nádherné setkání se srnou. Byla jsem schovaná na nedávno pokácené mýtině pod elektrickým vedením. Ale už byla vzrostlá trochu vegetace. A ona mě pořádně neviděla, ale bylo krásné sledovat, jak se blíží. Slyšela zřejmě můj foťák, ale ani tak neutekla, jen po mě pořád pokukovala a obešla mě dokolečka. Ten její pohled — rovnou do duše. Anna Vacířová, Praha

Keď som jašterici odtrhla chvost. Keď som spadla z 10 metrovej skaly. Keď som splývala v koryte priezračnej ľadovej rieky. Keď som stretla medveďa. Keď som strávila sama noc v lese. Keď som pre ňu chcela niečo vytvořit. Romana Zborovjanová, Brno

Bouřka ve vysokých horách: strach, pocit vydanosti napospas vyšší moci. Setkání s jezevcem: bylo to milé — přišel, očuchal mi spacák a odešel. Stopování vlka: úcta k pánovi karpatských lesů. X

Když jdu do přírody, tak cítím, že mě to posiluje. Cítím se tu dobře. Úžasný zážitek mám pokaždé, když se mi poštěstí vidět nějaké zvířátko. Iva Hercegová, Mezírka

Mám čerstvý a hodně emotivní zážitek z víkendu v lese u Heroltic (u Tišnova). A to větší je, že jsem tam byla se svou malou tříletou dcerkou. Nejdříve jsme objevili krásného velkého roháče obecného — podotýkám živého. Maličká viděla tak velkého živého brouka poprvé. A skupinka ostatních dětí také. O to větší překvapení čekalo i na mě a ostatní dospělé — „setkání“ naživo s mlokem skvrnitým. Zita Dvořáková, Velké Pavlovice

foto: Alejandra, CC0 Public Domain

Tichá pokora vždy, když potkám volně žijící zvíře a ono se nebojí, neplaší a nezdrhá, jen se tiše mineme. Jana Vitnerová, Horní Cerekev

Už jako malý kluk jsem chodil na ryby, k našemu oblíbenému rybníku v lese. Nejraději jsem tam jezdil brzo ráno na kole a sám. Miloval jsem ten tajemný okamžik, kdy se teprve rozednívalo a z vodní plochy stoupala pára. Tiše jsem tam seděl a pozoroval. Pozoroval jsem kytky, které zrovna kvetou, ptáky, kteří začali aktivovat a světlo, které se postupně měnilo. Asi nejsilnějším zážitkem bylo pozorovat mladého srnce, který se přišel k rybníku napít. Od malička rád chodím do přírody a nakonec jsem i přírodní vědy vystudoval. Petr Holý, Praha 10 — Hostivař

Už z dětství: prášící kvetoucí borovice, cvrčení cvrčků, když lezete strání a sluncem rozpálené polštáře mateřídoušky, vůně Berounky na Křivoklátsku, tiché šplouchání pádla, když se plavíte za tajemstvím zarostlých břehů, a ten výr, co jsem mu nakoukla do bytu u nás v lese, nevím, kdo se lekl víc… X

Těžko říct, mám pocit, že „formujících zážitků“ se mi v přírodě — i když se někdy jedná o pouhé pozorování rorýsů z okna domu — dostává každý den; ty nejdůležitější ale jistě pocházejí z dob dětství — z oněch šťastných hodin strávených v korunách stromu, pozorováním bruslařek u břehu rybníka, chytáním pulců či sběrem sluncem nalitých jablek… Luděk Čertík z Českých Budějovic

Pro mě nebyl jeden, ale do jednoho mi už možná splývají. Bylo to dětství spojené s možností kdykoli vyběhnout za dům do lesa nebo na zarůstající haldu, hrát si v potoce, vylézt na strom nebo na posed, sledovat západy slunce… Asi nemusím upřesňovat, že zážitky jsou pozitivní 🙂 Šárka Koflerová, Frýdek-Místek

Týždeň v lese v detstve v horárskej chate bez elektriny, s bratom a ujom, ktorý nás učil ticho pozorovať zvieratá. X

Zásadní kontakt s přírodou mi poskytovaly skautské tábory, kam mě otec brával již od tří let. Lopuchy byly skoro stejně velké jako já, kaluže byly nejpřitažlivější místo z celého tábořiště, stromy byly samozřejmými společníky. Svět malých skřítků z mechu, kterým jsem budovala v kořenech smrků bytové jednotky z klacíků a kamínků, mě dodnes láká. Adéla Píchová, Olomouc

Formoval mě téměř všechen čas strávený v dětství v přírodě, hlavně v lese, nežli jeden výrazný zážitek. Otevřené vnímání a trpělivost, nutné při pozorování přírody, jsou vlastnosti přesahující do dalšího života, které pobyt v přírodě rozhodně rozšiřuje. Lucie Svobodová, Praha 9

Když mi byly čtyři roky, sešla jsem se svým tatínkem z Obřího sedla přímo do Obřího dolu v Krkonoších mimo značenou stezku podél Úpského vodopádu. Nezapomenutelné a skvělé. (Tatínek pracoval v horské službě). Nikola Nikolaiová, Nová Paka

Prázdniny s dědou na chalupě (1 děda, 4 děti), totální divočina, celý den venku, lov (ryb), sběr a to nejkrásnější dětství, co si umíte představit. Jezdili jsme od raného dětství zhruba do puberty, kdy nám začala pomalu vadit nepřítomnost splachovacího záchoda, sprchy, odpadu, teplé vody atd. Naprosto nezapomenutelné zážitky. Zuzana Bábková, Ludvíkovice

Také každotýdenní řádění u dědy v divočině :). Myslím, že mi jednou budou děti závidět, že oni to pravděpodobně nepoznají v takovém rozsahu. Eva Heikenwälderová, Ostrava

Děda (hajný) mě jako malou brával na procházky do lesa. Ukazoval mi, co se dá v lese objevit a učil mě všechno, co věděl. Od malička mám pozitivní vztah k přírodě, miluju turistiku, hory, lesy. Jana Poslušná, Šumperk

Vrchoviště na vrcholu Smrku v Rychlebských horách. Foto: Maoman, Wikimedia Commons.

Cesta autostopem po Skandinávii ve mně oživila vzpomínky z dětství, které jsem prožila mezi zvířaty, na zahradě, na poli, v lese. Pak se to na pár let ztratilo, stala jsem se městským člověkem. Ale ve Skandinávii na mě znovu dýchlo kouzlo přírody. Zanedlouho jsem založila rodinu a začala s dětmi trávit hodně času v přírodě. Začali jsme přibírat další a další děti, a nakonec jsem založila kroužek FALCO — přátelé přírody. 🙂 Simona Sigmundová, Kroměříž

Moje první Vlčí hlídky. Na semináři jsem poznal hromadu zajímavých lidí a dověděl jsem se spoustu důležitých informací. Chytlo mě to na tolik, že jsem začal trávit na horách více času a dalo to nový směr mému životu. Tomáš Krajča, Petrovice u Karviné

Určitě to byl Brontosauří tábor před dvěma lety. Potkala jsem tam spoustu skvělých lidí včetně svého současného přítele. Od té doby chodím na čundry, účastním se některých Brontoakcí a celkově jsem více v kontaktu s přírodou 🙂 Jana Kotásková, Plzeň

V posledních letech na mě nejvíce zapůsobilo, jak reagovala na první pobyt v otevřeném zeleném prostoru moje dcera kolem desátého měsíce. Tehdy na jaře mohla poprvé lozit po městském parku a její úžas, obavy a obrovské dojmy se mi zapsaly do paměti hodně. Od té doby díky ní vnímám, jak moc důležitý je pobyt venku (nejen pro děti, ale ony mají tendenci se rozvíjet hlavně motoricky, takže to pro ně má zvláštní význam). A také díky ní intenzívně hledáme bydlení v menším městě, blízko lesů a rybníků. Barbora Beránková, Brno

Lezení po skalách v dětství a miniaturní skalní zákoutí jako pro víly, stavění příbytku pro domnělé obyvatele, sbírání kamenů, pohled na slunce přes křemeny, vůně hub, karafiátu, babiččiny květiny. V dospělosti bylo zlomovým okamžikem koupání v čistém voňavém třpytivém rybníku brzy v létě na Vysočině s vážkami, rybami a vším živým pod olšemi prozářenými sluncem. Od té doby nechci žít ve městě. Nela

Někdy šestá, sedmá třída, letní tábor u Třebíče, spaní pod širákem a pozorování noční oblohy a pocit vlastní nepatrnosti a úžasu nad tím, jak je možné, že jsme tady a jiskry od ohně a zvuky lesa a vůně jehličí… prostě nádhera! Kateřina Krumpholcová, Brno

Během zimního putování na sněžnicích v Rychlebských horách, kdy jsem se vypravila na dřevo na oheň, jsem odešla pár desítek metrů od tábořiště. Všude ležící sníh naprosto utlumil jakýkoliv zvuk, mrzlo opravdu parádně a v tu chvíli jsem si uvědomila, že i u nás, v krotké střední Evropě, má příroda mnohem větší sílu, než bychom si mohli myslet. Blanka Fialová, Praha 5

Už od mala jezdím vždy na 14 dní na skautský tábor. Je to skvělý pobyt očišťující od civilizace. Koupání v potoce, vůně borovic, ranní a večerní chlad… To si v bytě ve městě jen tak neužiju. Petra Pohanová, Čelákovice

Neuvěřitelné zlepšení zdravotního stavu při alergii díky návštěvě Vysokých Tater anebo přímořské oblasti. Symptomy nemoci v přírodě po změně vzduchu úplně vymizely. Bohužel, potvrzením této skutečnosti bylo opětovné zhoršení po návratu do „civilizace“. Milena Hurajová, Brno

Pozitivní vztah k přírodě u mě vzkvétal postupně, ale po týdnu na vodáku jsem se nechtěl vrátit domů, připadal jsem si, že bych tak v přírodě mohl žít nadosmrti. O pár měsíců později mě uhranuly slovenské Tatry a od té doby trávím většinu volných chvil v přírodě. Jaroslav Maňas, Valašské Klobouky

Čtrnáctidenní pobyt v lese a na pasece v Chřibech na táboře, téměř bez elektřiny (pouze ve srubu pro dospělé) jako až dospělá! (27let). Byla jsem očarovaná a už nechtěla do města zpátky 🙂 Kamila Polehlová, Štramberk

Do přírody jsme s našimi chodili vždycky, ale v patnácti letech jsem se náhodou ocitla na „puťáku“ Velkou Fatrou a zažila prostor bez lidí — mezi Borišovem a Malinem Brdem. Celý den jsme nepotkali člověka. Iva Suchá, Okříšky

Keď som navštívila svojich kamarátov, ktorí si kúpili pozemok na samote v poriadnej divočine a strávila som tam s nimi niekoľko dní. Bolo to nádhera, úplné vypadnutie z civilizácie. Kristína Kicková, Brno

Po celodennim pobytu v lese u Olomouce se mi naskytl pohled na šedivé hnusné město a zaplavila mě vlna nechutě se tam vracet … silný pocit spříznění s přírodou. Je to řada let, ale ten silný kontrast a pocity si pamatuju dodnes. Vladimír Mazůr, Strážnice

Koupání na Adama ve volné přírodě. Dan Petrucha, Brno

Jeden ze silných momentů jsem zažila po 800 km putování na útesu u Atlantiku ve Španělsku na takzvaném „konci světa“. Seděla jsem na vrchu a pozorovala nejnádhernější a pro mě nejemocionálnější západ slunce, jaký jsem kdy viděla. V ten moment jsem cítila symboliku cyklů přírody. Něco ve mně zanikalo, ale zároveň s vědomím nového počátku. Blanka Sauerová, Borová

Při jedné konkrétní konzumaci marihuany jsem pochopil, že lidé jsou jen jeden střípek z obrovského celku organismů na zemi, vše je absolutně propojeno a navzájem se neustále ovlivňuje, žádný organismus nemá větší právo na život než některý jiný organismus, život má vždy stejnou hodnotu. Pavel Melichárek, Brno

Ležím v trávě pod noční oblohou. Občas vítr odežene mraky a nebeská klenba se otevírá. Přemýšlím, co si vlastně přát. Každou padající hvězdu provází moje přání. A pak se obloha zatáhne. Našedivělé mraky překrývají vesmírné divadlo. Usínám s pocitem, že letos si Perseidy neužiju…. a pak se během noci budím. Zas a znova se obloha otevírá a já se stávám součástí vesmíru… kdykoliv se opona z mraků poodhalí, cítím vděčnost a radost, a chrlím přání jedno za druhým. Bez rozmýšlení, tak, jak přicházejí s každou padající hvězdou, víc a víc cítím, že mají všechna něco společného: radost, štěstí, lásku, rovnováhu, smíření… a potom svítá. Zdeňka Obhlídalová, Svitavy

SPANÍ POD ŠIRÝM NEBEM 🙂 Být nepodstatnou součástí krajiny. Postupně zmizí strach z otevřeného prostoru a člověk pozoruje a slyší zvuky noční krajiny, lesa, louky, vody, ptáků a dech celého okolí. Překvapení nad tím, jak bezpečně se člověk může cítit. Lucie Ulíková, Český Brod

Raz som mal ísť s priateľmi na koncert, na ktorý som sa veľmi dlhú dobu tešil. Odmietol som kvôli tomuto koncertu viacero dobrých akcií, no nakoniec sa moji parťáci na mňa vykašľali a išli si prežiť večer každý po svojom a samému sa mi na koncert ísť nechcelo. Bolo mi z toho fakt biedne, smutno a nešťastne. Bola síce už tma a mrzlo, ale potreboval som sa ísť vyventilovať a trochu si aj poplakať, tak som sa išiel túlať po chotári. Cítil som sa dosť na dne, ale možno aj práve vďaka tomu a vďaka výletu do prírody som pocítil zrazu, že na ničom inom nezáleží, len na prirodzenom chode vecí, na jednote s prírodou. Cítil som sa spojený s každým stromom, s potokom, so zemou… Úplne som sa odosobnil a putoval prírodou s akousi dokonalou spokojnosťou…, Marek Ochaba, Hlavná

Každý zapadající paprsek slunce je pro mě zásadní. Je to pocit absolutního štěstí. Kateřina Lorencová, Praha 5 — Košíře

Výhled z vrcholu Rysy na polskou stranu. Vysoké Tatry. Foto: Michal Klajban, Wikimedia Commons.

Pobyty na vesnicích u babiček, příroda je pak pro mě spojená i se způsobem života v minulosti, s větším napojením se na přírodní cykly a přirozeným uměním zastavit se, posedět v přírodě a ocenit krásu například jízdy na kole v okolí mého rodného města. Kopcovitá krajina s krásnými výhledy, zastavení se na hezkém místě, kde není ruch, je klid, zpěv ptáků. Markéta Kopková, Praha

Mám hrozně hezkou vzpomínku z dětství, která se mi občas vrací ve snu — z chaty na Vlčí Hoře, kde jsem byla s kamarádkou a celý víkend jsme si za sychravého šedého počasí hrály ve strmé stráni s vysokou travou… Dodnes mám radši přírodu za takových těch přechodových období, brzké jaro nebo podzim, kdy vypadá stroze a trochu nepřístupně. Anna Špuláková, Jindřichův Hradec

Když jsem byla dítětem, bydleli jsme na venkově, a kdykoliv jsem mohla, utíkala jsem do polí, lesů, bylo mi tam dobře. A když už teď dlouho žiji i pracuji v centru Prahy, kdykoliv vyjedu ven (stačí do Chuchle), jsem jako jiný člověk. Zvláště silně jsem to pocítila nedávno — minulý červen jsem si zlomila obratel, tři měsíce jsem musela být doma, a potom i Petřín byl rájem, a když jsem teď nedávno už mohla po rehabilitaci s batohem na zádech na mé „kolečko“ Srbsko — Třebaň, snad nikdy mi nebylo tak krásně v lese a na polích kolem. Naděžda Krylová, Praha 2

V roce 2011 jsem vyjela svým turismem podpořit po povodních poničené Hřensko. Nikdy nezapomenu na vůni vzduchu a sytě zelenou barvu mechů na skále. Nádhera. Tereza Hladíková, Praha 9 — Vysočany

Vyrostla jsem u Máchova jezera, takže tamější příroda mě doprovází od útlého dětstvi… A taky jak jsem s tátou chodila na ryby. To ticho a klid, když se ráno příroda probouzí 🙂 Hana Brejchová, Praha

Byl jsem v předškolním věku. Mohlo mi být mezi čtyřmi a pěti lety. Babička mne brávala na mše do katolického kostela, kde jsem se nikdy necítil příliš dobře: temno, vlhko. Tíže katolicity na mne doléhala již tehdy. Bylo to někdy na jaře, když jsme opět účastnili bohoslužeb. Seděl jsem v lavici tiše, ale chtěl jsem už pryč. Jak jsem byl rád, když byl ceremoniál u konce. Vycházíme z kostela a jsem oslněn prudkým slunečním svitem, ale tlumeným skrze listoví dvou mohutných lip, které stály před západním vchodem. Cítím vůni lipových květů a ambientní, trvající bzučení včel v korunách. Tohle je chrám. Jsem pohan, což si uvědomuji o mnoho let později. X

První návštěva krásné CHKO Bílé Karpaty a setkání s místními lidmi — žít prostě a s pokorou je někdy to největší bohatství. Karolína Holá, Jaroměřice nad Rokytnou

Zásadní určitě žádný nebyl, spíš šlo o kamarádství a s tím spojené zážitky, kdy jsme vyráželi jako děcka ze sídliště objevovat džungli za paneláky a později jako skauti nekonečné putování, ohně a skvělá parta lidí. Až tak v pubertě jsem začala v přírodě cítit i jistou magii a sílu. X

Těch zážitků bylo spousta a je těžké vybrat nějaký nejzásadnější. Například přechod Velké Fatry — nádherný zážitek v době, kdy jsem pracovala v muzeu. Vyrazili jsme tenkrát s kolegy. Bylo to skvělé, hodně se fotilo, pozorovalo, rozprávělo, objevovalo — zkrátka nikdo nikam nespěchal a to, co bylo kolem nás, bylo naší cestou. Také jsem si vždy strašně užívala veškerá terénní praktika v rámci školy. Miluju chodit ven s lidmi, kteří se dokážou podělit o své vědomosti. Jako dítě jsem milovala chodit s babičkou a dědou na zahrádku, byla za městem, chodilo se tam přes louku, kolem malé studánky. Nějaké roky tam bylo pole kukuřice, nikdo nebyl vidět, když jsme přes něj chodili… 🙂 Erika Smrtová, Ostrov

Jedním z takových hlubších zážitků byl i pád jednoho pětašedesátiletého horala. Pád z hory. Ten člověk si rád zpíval o své volnosti, o tom, jak je mu fajn. Za těch pár dní na zájezdu si ho nemohl nevšimnout nikdo vnímavý. Umíral uprostřed hor. Asi by rád zemřel o pár let později, ale to místo si by si vybral stejné. Petr Ledvina, Brno

Běhám lesem, zásadně to ovlivňuje moji náladu po dnech strávených v kanceláři, těším se celý den, až budu v lese. Ještě bych ráda běhala bosá, ale zatím nemám odvahu. X

Nevím, kde jsem jako městské dítě přišla k lásce k lesu, určitě na výletech s rodiči a pak na letních táborech, ale vzpomínám si dobře, jak často jsem mámu (rodinný vůz řídila ona, táta většinou stejně neměl čas) přemlouvala, ať jedem někam do lesa, jen na chvilku! A jak se zdálo těžké les podle mého gusta v okolí Prahy najít. Až jednou jsme v polích u Nučic našli kus od silnice oázu se zatopeným lomem, březovým návrším s tajemným patníkem a mořem mladých borovic… nazvaly jsme to se sestrou „Země nikoho“ a pořádaly do toho ráje rodinné výpravy s indiánskou tématikou, ale pak jednou po letech jsme to už nedokázaly najít, tehdy ještě nebyly letecké snímky k dispozici. Iva Kočíková, Velešín

Lúka plná života,vône a cvrlikanie cvrčkov a šumenie lesa a ja v nej je zážitkom, ktorý mi pomáha. Keď mám ťažké chvíle sa upokojiť, tak si zavriem oči a všetko si predstavujem. Mária Čujová, Jinočany

Coby dítě z vesnice jsem na zahradě, loukách, v lesích nebo u řeky strávila celé své dětství. Příroda byla přirozený domov. Jedním z formujících zážitků byly stromy — nekonečně možností, jak si hodiny hrát 🙂 Aneta Hrabovská, Stará Ves nad Ondřejnicí

Asi nejzásadnější formující zážitek z pobytu v přírodě byl veskrze pozitivně laděný. Zařadil bych to k počátečnímu objevování tajů okolního světa. Myslím, že jím bylo moje první vylezení na strom (bez pomoci). Konkrétně na jednu ze dvou větších bříz kousek od našeho tehdejšího bytu. Někdy mi přišlo na paměť, jakoby ta bříza byla tak zvláště rostlá (trochu křivě od země) účelně. Tak, aby se na ni dalo poměrně snadno a rychle vylézt. Ale později mi došlo, že to bylo nejspíš vlivem větru. Radim Lainka, Náměšť nad Oslavou

Vzpomínky z dětství: Kopec nad kravínem plný velkých kulatých lejn. Vřetenušky na louce. Ochutnávání smrčkových výhonků, chuť šťovíku. Klára Mrkusová, Valdek—KrálovstvíJezero Laka, Šumava. Foto: David Sedlecký, Wikimedia Commons. 

Ano, sbírání léčivých bylinek s maminkou od malička, do pletených košíčků, jejich sušení i sbírání léčivek na základní škole v 70. letech. A. Kotlářová

V zimě jsem s dědou jedla přemrzlé mišpule, šípky a plané trnky. Lenka Babáčková, Brno

Vždy to pro mě byla rána, při kterých jsem vstala natolik brzo, abych stihla východ slunce. Každý takový moment je ve mně hluboce uložený. Karolína Kondýsková, Tišnov

Východ slunce z vrcholu Boubína. Aleš Kučera, Vimperk

Pohled na noční nebe bez světelného smogu. A bez stanu. Pavel Nygrýn, Brno

Jednou v létě jsem byla na dobrovolnickém pracovním táboře s hnutím Brontosaurus. Pomatuji si, jak jsem po celodenní práci v přírodě usínala venku pod hvězdami. Moc ráda na tento moment vzpomínám. Markéta Pitrová, Brno

Pohľad z vrchu Roháčov. Veľmi pozitívny. Blízko k nebu, pokora, dojatie, široký výhľad, lietajúce orly, ticho, sila. Stano Jendek, Pezinok

Nádech nad údolím řeky Moravy v pseudokaru Kralického Sněžníku: nejintimnější nádech, kterým ale zároveň cítíte sílu celé krajiny pod vámi. X

Jeden z nejúžasnějších zážitků byl v poslední době výstup na „stolovou“ horu v nízkém pásmu irských hor, rozkládajících se mezi místy Rossinver a Kinlough. Zdálky se zdála neschůdnou, avšak ze západní strany, terasovitým svahem s pevným podložím, jsme ji dobyli. Ukrutně nádherný výhled na jezero a rozlehlou krajinu pod námi mi bral dech. Martina Viglas, Manorhamilton, Irsko

Koupání v přírodních vodách, protože miluji vodu. Iva Gabrielová, Znojmo

Nedokážu vybrat jeden, ale určitě sem patří třeba východy slunce na horách, ale hlavně zážitky spojené s vodou — plavání v jeskyni, v peřejích, nebo jen tak sedět a nechat na sebe padat déšť. To má člověk přírodu až na kůži (že by to nějak souviselo se sexem? 😉 X 

Velkou část mého dětství jsem téměř všechny víkendy od jara do podzimu a část prázdnin trávila u zatopeného lomu, obklopeného lesy a loukami. Myslím, že mě to hodně ovlivnilo. Také jsem se celé dětství potápěla a mám spoustu zážitků z podvodního světa. Například když mi bylo asi 9 let, potápěli jsme se kouknout na štiku, která byla z části schovaná ve skulině ve skále. Když jsem se k ní přiblížila, vycenila na mě zuby. Kristýna Frydrýšková, Volyně

Těžko vybrat jen jeden, ale mezi těmi, které se mi vryly do paměti, je čtyřdenní puťák s taťkou a ségrou, když jsem byla na zakládce. Šli jsme proti proudu reky Moravice od Opavy do Hradce. Chvíli korytem, někde přebrodit, uvařit na břehu… bylo to dokonalé, připadala jsem si jako Minehava — tak silně jsem vnímala jakousi pradávnou energii a spojení s přirodou. Zajímavý zážitek taky byl, když nás stihla průtrž a po ní jsme si ve tmě rozdělali oheň, najednou jsem si připadala mnohem víc „doma“, v bezpečí. Dodnes na to všechno vzpomínám a kdy můžu, chodím se občerstvit k říčkám a potokům. Marie Fareh, Krnov

Pobyt v přírodě ve mně vyvolává pocit sounáležitosti, lásky a harmonie. Působí na mě velmi meditativně a ráda v přírodě pozoruji zejména ptactvo, které pro mne představuje symbol svobody a nadhledu. Petra Procházková, Morkovice

Pamatuji si živě chvíle před soumrakem v rozkvetlé zahradě s babičkou, se kterou jsme zpívaly na houpačce, pamatuju se také na procházky lesem, kdy jsme společně krmily srnky, to jsem byla předškolák. Hluboce se mi také vrylo cvrlikání ptáků před svítáním, které jsem ve věku kolem osmi let zažila během nočních hlídek na skautských táborech. Od té doby miluju rána v přírodě. X

Základem byly procházky a sběr hub s prarodiči. Zásadní pak byly zážitky spojení s přírodou pod vlivem psychedelických substancí. M. B.

Při experimentech s lysohlávkami byl kontakt s přírodou opravdu intenzívní. X

Negativní zážitky snad ani nemám (nebo na ně rychle zapomínám). Delší pobyt v přírodě může vést člověka k připravenosti na různé situace (změny počasí, úrazy apod.). Zároveň mně osobně dopřává pocit svobody a radosti z pohybu, případně i z čistého vzduchu, pokud tomu tak je. Velmi pozitivně vnímám to, jak mě příroda vede k prožívání okamžiku, k pocitu přirozenosti a sounáležitosti s krajinou, k vnímání úcty k pochodům v přírodě a cyklu v krajině obecně. Aho Mitakuye Oyasin

V přírodě mám vždy možnost přesně zjistit, v jakém jsem zdravotním stavu. Jak je na tom moje zdraví. Stačí vyjet si se spacákem na víkend do místa, kde je voda ve studánce a na toaletu musíte s lopatkou do lesa a máte možnost rychle zjistit, zda jste, anebo nejste schopni samostatného přežití. A protože mně se stalo, že jsem po letech takto jednoduchou situaci nezvládla, získala jsem velmi silnou motivaci dát svůj zdravotní stav do pořádku. Chci si znovu užívat posezení v trávě, a proto jsem se o sebe začala lépe starat a zásadně jsem změnila celý životní styl. Tamara Krejcarová, Příbram

Chodím do přírody od útlého dětství, kdy jsem vyrůstala na venkově. Nemám žádné zásadní zážitky, vždycky tam bylo krásně. Vzpomínám, že jsem asi v šesti letech viděla v lese bílého hada, bylo to zvláštní. Smutné zážitky mám hlavně na jaře, kdy je v příměstských lesích nejvíce odpadků. Jitka Holečková, Prachatice

Srna v lese na úpatí Metylovické hůrky. Foto: Daniel Baránek, Wikimedia Commons. 

Procházel jsem lesem, tak nějak bezděčně, paralelně s asfaltkou, takže jsem mimoděk vnímal projíždějící auta, ale je možné, že řidiči si mě nevšimli. Najednou jedno z aut zastavilo, řidič vystoupil, otevřel zadní dveře, vytáhl modrý, igelitový pytel plný odpadků a mrštil ho z mostu na břeh řeky. V klidu pak dveře zavřel a odjel. Stál jsem jako opařený. Podotýkám, že se jednalo o úsek mezi dvěma městy a měl tedy možnost zastavit někde u sídliště a hodit to do jakéhokoli většího kontejneru. Přesto se rozhodl takto „ozdobit“ řeku uprostřed CHKO. Od toho dne už jsem byl navždy jiný a víc přemýšlel nad tím, co a proč se děje. X

Šla jsem na procházku po klasické stezce, kde denně potkáte pouze pár pískařů, a byla jsem šokována, jak je vše kolem rozestavěné, rozkopané, popřípadě některé cesty úplně zastavěné. Z toho mi bylo docela smutno, jelikož okolní krajina byla krásná. Proto nyní vyhledávám už jen tzv. neprofláklá místa. Tedy ta neupravená, člověkem nedotknutelná. Dostupnost je o něco horší, ale ten obraz, který se mi všude kolem nabízí, za to rozhodně stojí. X

Těch bylo! 🙂 Pozitivních naštěstí mnohem víc, těžko bych vybírala, který byl nejzásadnější. Formující jistě byly mnohé v dětství, ať už se jednalo o zážitky na toulkách naší krajinou s rodiči nebo s kamarády při schůzkách party v „hnízdě“ — vykotlané vrcholové partii staré mohutné hlavaté vrby. Pak už se mé formování přírod(ovědeckým)ním směrem neustále prohlubovalo a výčet těch „nej“ zážitků by byl sáhodlouhý. JO! Totální euforii a ještě nyní návaly neskutečné přírodní magické energie způsobilo noční nahaté osamocené plavání v jedné úžasné laguně na Sardinii, kdy se mezi bouřkami rozestoupily mraky a nebe bylo plné hvězd a voda kolem mne taky, protože byla plná světélkujících obrněnek. 🙂

Negativní se týkaly lidských zásahů v krajině, ať už šlo o černé skládky nebo „jen“ zaodpadkováno na nádherných místech, bezohledně holosečí vytěžené staré lužní lesy nebo obludný jez na Dunajci. Nejvíc mě ale asi dostaly změny na Hronu po té, co jsme se tam jako vodáci vrátili po dvou letech (2009) — mnohá místa jsme téměř nepoznali: vytěžené štěrkové lavice, zregulováno, silnice přímo po (narovnaném) břehu… 🙁 Jana Beneschová, Brno — Štýřice

Jeden z najnezabudnuteľných zážitkov sa mi naskytol pri výstupe na Choč (známy vyhliadkový kopec v pohorí Chočské vrchy, Slovensko), keď som sa zrazu po pár hodinách pobytu na vrchole, čakajúc na západ Slnka, ocitla v absolútnom tichu. Zovrelo mi srdce a v hlave sa premietol rýchly film môjho života. Bolo to neovládateľné, až ma to desilo… a na druhej strane nadchlo neuveriteľným pocitom… ktorým ma vie obdarovať len lono prírody. Eva Brnušáková, Dolný Kubín

Pocházím z malé vesnice, takže jsem v přírodě a s přírodou, která mě vlastně formovala postupně. Zásadní okamžiky, které člověka vytrhnou z „každodennosti“, z obvyklého pohledu na svět, jsem ale zažila až jako dospělá, když jsem měla možnost navštívit lidmi zapomenutá místa. Samota v Tiché dolině v Tatrách mi ukázala, že když se člověk dostatečně ztiší a zbystří smysly, dokáže překlenout obvyklý pocit, že je mimo přírodu, oddělený, že moc nechápe, co se kolem něj děje, jaký to má význam. Obrovská kopule nočního nebe třpytící se miriádami hvězd na Teide, nejvyšší hoře Tenerife, v dokonalé temnotě oceánu mi umožnila pocítit zároveň pokoru — jak malý je člověk oproti sopce a nočnímu nebi — a dala mi prožít vědomí, že v takovou chvíli stojím ve středu vesmíru. Lenka Malinová, Olomouc