Ve zdravém státě zdravý vzduch: Česko stále přidušeno

Stav ovzduší se na území České republiky v průběhu posledních sedmdesáti let v mnohém proměnil. Po druhé světové válce se na jeho kvalitě podepsalo především zaměření na těžký průmysl v kombinaci s výstavbou hnědouhelných elektráren v oblasti tehdejší Severočeské hnědouhelné pánve. Spolu s nárůstem škodlivin v ovzduší, jako je oxid siřičitý, prachové částice a oxidy dusíku, se v Severočeském kraji zvýšil také výskyt alergií a onemocnění dýchacích cest u dětí.

Průmyslový start

„Narodil jsem se v Chomutově, v severních Čechách. Je to město, které má kolem sebe zprava i zleva uhelné doly a v okolí čtyři uhelné elektrárny. Když jsem byl dítě, vyráběly tyto elektrárny třetinu veškeré energie v socialistickém Československu. Bylo tam velice znečištěné ovzduší, často jsem měl záněty průdušek a někdy v první nebo druhé třídě jsem prostonal víc hodin, než jsem chodil do školy. Za komunistů se sice něco měřilo, data ale nebyla veřejná a oficiálně se říkalo, že je to všechno v pořádku a znečištění se řeší. V 80. letech bývaly v zimě smogové situace, kdy z pouliční lampy, která stála ve výši našeho okna, byla vidět jen oranžová mlha. Znečištění bylo i cítit, kolem navíc mřely lesy. Všechno tohle na mě zapůsobilo, a možná proto jsem se nakonec přihlásil na medicínu,“ vzpomíná lékař a expert v oblasti vlivu na životní prostředí Miroslav Šuta.

zdroj: Český hydrometeorologický ústav

Po převratu, na začátku 90. let, prosytil atmosféru českého politického prostředí optimismus. Dříve tabuizovaná environmentální témata vyplula na hladinu veřejné debaty a dala společnosti pocit, že nyní bude možné měnit i to, co dřív nešlo. V severních Čechách se zrodilo Ekofórum pánevních okresů, které ve spolupráci s vládou připravovalo opatření, jež měla snížit znečištění v kraji, vznikaly nové zákony a zavedlo se povinné odsiřování elektráren. „Politici i někteří odborníci měli koncem devadesátých let pocit, že vše potřebné k ochraně ovzduší už bylo uděláno. Až někdy v roce 2005 se ukázalo, že znečištění opět stoupá. Sice se zavedly katalyzátory do benzínových aut, ale automobilky začaly vyrábět mnohem víc dieselových vozů, obecně aut ohromně přibylo a samozřejmě se taky zprivatizoval průmysl. Průmysl si mohl více diktovat podmínky a žádat výjimky. Hodně pozdě jsme také zjistili, že velký problém jsou lokální topeniště. V 90. letech se všechny peníze sunuly továrnám na snížení emisí. Zůstaly tu ale miliony lidí, kteří topili uhlím v kamnech a nedostali nic,“ shrnuje Šuta.

Koho chrání limity

Za znečištěným ovzduším v České republice stojí mix výše zmíněných zdrojů. Zatímco v industriálních regionech převažují průmyslové zdroje znečištění, u větších a rozvinutých aglomerací představuje problém především doprava. Mezi sledované látky patří oxid siřičitý, oxidy dusíku, oxid uhličitý, přízemní ozon, olovo a prachové částice PM₁₀ a PM_2,5. Evropská agentura pro životní prostředí považuje z hlediska dopadu na lidské zdraví za nejvýznamnější tři znečišťující látky — jemné prachové částice, oxid dusičitý a benzo[a]pyren. Platí pro ně zákonné imisní limity, vyplývající z české i evropské legislativy. Přestože jsou některé limity v porovnání s limity, které doporučuje Světová zdravotní organizace (WHO), i násobně větší, Česká republika je dlouhodobě a opakovaně překračuje.

„Lidé mají pocit, že limity jsou něco, o čem rozhodují odborníci. Ve skutečnosti je to však věc politiků, a ti buď respektují, nebo nerespektují jejich doporučení. Běžně do toho navíc mluví také automobilový a uhelný průmysl. V případě imisních limitů je rozdíl nejvýraznější u jemného polétavého prachu. WHO doporučilo limit 10 (mikrogramů miniaturních popílků PM 2,5 na metr krychlový – pozn. red.), Česká republika a Evropská unie se rozhodly pro limit 25. WHO přitom svoje doporučení přehodnocuje, letos vyšla velká americká studie, podle které i u limitu 10 dochází k poškozování srdce a cév, tudíž je možné, že doporučení ještě sníží,“ vysvětluje Šuta.

zdroj: Český hydrometeorologický ústav

Množství imisí, tedy škodlivin rozptýlených v ovzduší, začala v 50. letech monitorovat hygienická služba. Od 60. let bylo měření kvality ovzduší svěřeno především Českému hydrometeorologickému ústavu (ČHMÚ). V 90. letech byl ČHMÚ přesunut pod nově vzniklé ministerstvo životního prostředí a na celém území České republiky vznikla automatizovaná síť sledování kvality ovzduší. Skrze měřicí stanice jsou škodlivé látky pravidelně sledovány a vyhodnocovány.

Pro většinu sledovaných látek jsou určeny roční limity koncentrací, pro některé z nich, například suspendované částice PM_2,5 a oxid dusičitý, však existují limity dva. „Máme limity pro průměrné znečištění za dvacet čtyři hodin, ty by nás měly chránit před akutními účinky, jako jsou záněty dýchacích cest, astmatické záchvaty a další okamžité projevy. Druhý, tedy roční limit, slouží k ochraně před dlouhodobými účinky. Pokud dlouhodobě dýcháme relativně nízkou koncentraci prachu, dochází k poškozování cév, zvyšuje se krevní tlak a nedostatečné okysličování srdečního svalu může vést k infarktu,“ vysvětluje Šuta. Jemné částice mají navíc schopnost vázat na sebe také těžké kovy nebo polyaromatické uhlovodíky, mezi něž patří například rakovinotvorný benzo[a]pyren.

Ostře sledované prahy

V případě, že úroveň znečištění oxidem siřičitým, oxidem dusičitým, částicemi PM₁₀ nebo přízemním ozonem překročí pro ně stanovenou prahovou hodnotu, vyhlašuje ČHMÚ podle zákona smogovou situaci. Znečištění ovzduší je během smogové situace mimořádně velké a může se dotknout citlivé skupiny populace, tedy dětí, těhotných žen, seniorů a nemocných. Podle předběžné výroční zprávy ČHMÚ bylo v roce 2018 vyhlášeno deset smogových situací z důvodu vysokých koncentrací suspendovaných částic PM₁₀ v celkové délce trvání 775 hodin (asi 32 dní) a dvanáct smogových situací z důvodu vysokých koncentrací přízemního ozonu v délce 378 hodin (asi 16 dní).

Na území České republiky se nachází 127 měřicích stanic spravovaných ČHMÚ, monitorovací síť však doplňují další stanice, spadající především pod Státní zdravotní ústav. Rozmístěny jsou tak, aby naměřené hodnoty byly reprezentativní pro větší územní celky v rámci České republiky, v místech se zvýšenou mírou znečištění je proto hustota stanic vyšší. Nejčastěji měří koncentrace suspendovaných částic PM₁₀, následují oxidy dusíku, suspendované částice PM_2,5, přízemní ozon, oxid siřičitý a oxid uhelnatý.

Opomíjený oxid dusičitý

Měření znečištění se věnuje i nevládní organizace Centrum pro životní prostředí a zdraví (CpŽPZ), jejímž spoluzakladatelem je také Miroslav Šuta. „V minulosti jsme měřili ultrajemné prachové částice. V souvislosti s kauzou Dieselgate se přišlo na to, že auta s naftovými motory vypouštějí do ovzduší mnohonásobně víc zplodin, než kolik je povoleno v oficiálních testech, a tak se dostal do popředí oxid dusičitý. Automobilky upravily vozy tak, aby byly schopny rozpoznat, že jsou podrobeny zkoušce emisí výfukových plynů, a produkovaly během ní výrazně méně škodlivin. V Německu například několik desítek měst splňuje limity pro prach, ale ne ty pro oxid dusičitý, právě kvůli velkému množství dieselových aut. Na jaře jsme v Česku provedli měsíční měření oxidu dusičitého na dvou stech místech v devíti krajských městech. Podle očekávání jsme nejhorší výsledky naměřili v Praze a Brně, překvapily nás ovšem vysoké hodnoty v dalších místech. Podle oficiálních měřicích stanic ČHMÚ jsou roční limity překračovány jen na několika málo z nich. Vyšší hodnoty jsme navíc naměřili i ve městech, kde monitorovací stanice vůbec nejsou, například v Karlových Varech,“ hodnotí výsledky Šuta. Zdůrazňuje ale, že tento projekt považuje především za doplnění výsledků hlavní měřicí sítě a má sloužit spíše orientačně.

Podle poslední zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) byly v roce 2017 překročeny zákonné limity pro znečišťující látky obsažené v ovzduší v místech pobytu asi 60 procent lidí a v České republice tak kvůli znečištěnému vzduchu zemřelo předčasně kolem 11 tisíc lidí. Nejvíce z těchto úmrtí způsobil mikroskopický prach, oxidy dusíku a benzo[a]pyren. V případě oxidů dusíku je vliv podobný jako u mikroskopického prachu, krátkodobě způsobuje dýchací potíže, dlouhodobě zvyšuje astmatické potíže a přispívá ke zvýšení srdeční, cévní a dýchací úmrtnosti.

Dýchej, Brno!

Data o vlivu na zdraví jsou běžně dostupná především souhrnně pro celou republiku, CpŽPZ si však v roce 2017 nechalo zpracovat hodnocení zdravotních rizik vyplývajících ze znečištění ovzduší prachovými částicemi konkrétně pro město Brno. Z hodnocení vyplývá, že každý rok může být více než 600 obyvatel Brna hospitalizováno pro vážná onemocnění srdce a cév, navíc prachové částice v ovzduší způsobí více než 160 nemocničních příjmů pro vážné nemoci dýchacího systému a téměř stovku předčasných úmrtí. Přesto znečištění ovzduší v Brně dlouhá léta a pravidelně překračuje zákonné imisní limity. Kritika však stále zaznívá pouze ze strany nevládních organizací a občanských spolků. V Brně na alarmující stav ovzduší opakovaně upozorňuje iniciativa Dejchej Brno.

„Zárodečný plán měla Kristýna Fuchsová. Téma nás začalo hlouběji zajímat především poté, co se nám v roce 2012 narodily děti. Dejchej Brno není žádný spolek, jsme spíš skupina zainteresovaných lidí, kterým záleží na tom, jaký vzduch ve městě dýcháme,“ přibližuje vznik iniciativy jedna z jejich zakladatelek Hana Chalupská.

Přestože se iniciativa dříve více zaměřovala na veřejné akce, v současnosti se soustředí především na monitoring. „Tím, že nás bylo málo, neměli jsme ambice změnit myšlení lidí v Brně, proto jsme se rozhodli spíše tlačit na politiky. Nejdřív jsme pořádali akce, které měly vyvolat veřejnou diskusi a donutit místní politickou reprezentaci k reakci. Například jsme kočárky zablokovali jednu z nejfrekventovanějších ulic Úvoz. Nebo jsme napekli cukroví a rozdávali ho na Hlavním nádraží jako poděkování lidem za to, že nepřijíždějí do města autem. Tyhle akce ale vůbec nepřilákaly média a politici jakýkoliv problém s ovzduším v Brně odmítali,“ vzpomíná Chalupská.

Neúčinné programy znovu a lépe

V roce 2014 navázala iniciativa spolupráci s Miroslavem Šutou a do města pozvali dánského vědce Kaareho Press-Kristensena, zkoumajícího vliv polétavého prachu. „Pro nás to bylo zlomové. Vědec, muž, nás protlačil do médií, a politici najednou museli zodpovídat nepříjemné otázky. Konečně bylo jasné, že zametání ulic, kterým se dříve oháněli, nepomůže, ale že je třeba dělat něco s dopravou,“ dodává Chalupská.

foto: Lukas Langrock

Na konci roku 2014 proběhly v Brně volby do zastupitelstva, ve kterých poprvé zvítězilo hnutí ANO 2011 před ČSSD a Žít Brno. Náměstkem pro rozvoj, územní plánování a životní prostředí se stal Martin Ander za Stranu zelených. „Hodně jsme si slibovali od toho, že se na radnici dostali Zelení a Žít Brno, doufali jsme, že se z ovzduší stane opravdové téma. To nadšení brzo opadlo, nic se nezměnilo. Protože jsme to tu vnímali jako zmar, posunuli jsme se směrem k národním dokumentům. V reakci na to, že Evropská komise už před vznikem Dejchej Brno hrozila České republice žalobou za nedostatečnou ochranu svých obyvatel před zhoršenou kvalitou ovzduší, zažalovali jsme ministerský dokument Program zlepšování ovzduší pro aglomeraci Brno. Podařilo se nám to, jelikož nebyl absolutně vymahatelný a opatření nebyla specifikovaná. Ministerstvo ho tak musí vypracovat znova,“ sděluje Chalupská.

Programy zlepšování kvality ovzduší (PZKO) mají za cíl snížit znečištění ovzduší v dané oblasti na zákonný limit v co nejkratší době. Vydává je MŽP, jak nařizuje zákon o ochraně ovzduší. Advokátní kancelář Frank Bold ve spolupráci s místními spolky a organizacemi zažalovaly v roce 2016 programy PZKO pro ostravskou aglomeraci, Ústecko, Brno a Prahu. Ve všech případech žalobci uspěli.

Růst, nebo žít?

V případě Brna však Chalupská přece jen vnímá jistou změnu k lepšímu. „Nový náměstek za lidovce Petr Hladík je člověk, se kterým se o tématu ráda pobavím, na radnici jsou teď podle mě lidé, kteří problematiku chápou, větší pozornost se dává faktickému formulování otázek a odpovědí. Krom politiků jsou tu ale i úředníci, jejichž sekce je zkostnatělá a vedoucí odboru životního prostředí bude podle mého ještě deset let tvrdit, že Brno nemá s kvalitou ovzduší problém. Pokud bude radnice chtít nějaké koncepčnější řešení a spolupráci než účast v neefektivních pracovních skupinách v rámci zpracování nových strategií a plánů, my jsme připravení,“ shrnuje Chalupská.

Brno nejvíce trápí doprava, často proto padají návrhy, podle nichž by ideálním řešením mohlo být vytvoření nízkoemisních zón. Ty by omezily přístup automobilů do města na základě výše jejich emisí. Neméně diskutovaná je stavba Velkého městského okruhu. S tím však Chalupská nesouhlasí: „Nízkoemisní zóna sama o sobě nic nezmůže. Z okruhu se zase stala modla a není pravda, že nás zachrání, protože nasaje další dopravu a bude tu ještě hůř. Každé město potřebuje jiný koktejl opatření. U Brna mi přijde, že vlastně neví, kam až chce růst. Kdyby s okruhem šla synchronně i další opatření, z širšího centra se stala nízkoemisní zóna a na to se napasovala podpora pěší dopravy, cyklistů a hromadné dopravy, pak to možná bude fungovat. Obávám se ale, že takhle o městě nikdo nepřemýšlí.“

Ostrava: znečištění všeho druhu

Svůj podíl má doprava také na znečištění v Ostravě. Zdrojů škodlivin v ovzduší zde však najdeme mnohem víc. „Ostrava, to je mix všeho. Jsou tu průmyslové zdroje, hustá doprava, významný vliv znečištění z Polska a rozptýlená zástavba rodinných domů, takže lokální topeniště jsou tu velký zdroj. V každé části města je primární něco jiného. Navíc se nacházíme v dolině, kde se znečištění drží,“ popisuje situaci ředitelka ostravské obecně prospěšné společnosti Čisté nebe Nela Římanová Vachtarčíková. Posláním společnosti je hájit právo občanů Ostravy na čistý vzduch a podle jejího zakladatele Jana Koziny vznikla roku 2010 v reakci na dění v médiích. „Pan doktor Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR zveřejnil v březnu 2010 výsledky studie o stavu životního prostředí na Ostravsku a požádal magistrát o spolupráci při dalším výzkumu. Tehdejší magistrát v čele s náměstkem pro životní prostředí Daliborem Madejem za ODS však plánoval podat na vědce žalobu za šíření poplašných zpráv s cílem, aby vědec část svých tvrzení o alarmujícím stavu ovzduší odvolal a veřejně se omluvil. Naprosto nesmyslná reakce radnice nás s kamarádem Andreasem Triandafilu vyburcovala až k založení neziskovky,“ vzpomíná Kozina.

zdroj: Český hydrometeorologický ústav

Čisté nebe se mimo jiné zaměřuje na sledování činnosti průmyslových podniků. Aktuálně například provozu Ostravsko-karvinské koksovny Svoboda. „Koksovna zpracovává uhlí pocházející úplně odjinud, prodává velkou část koksu mimo republiku a tady zůstává znečištění, které dýchá tři sta tisíc obyvatel města. Stojí půl kilometru od nejbližšího obytného domu, půl kilometru navíc měří samotná továrna, je ke všemu kolem blízko. Mají tam poměrně časté havárie, sice v délce minut, ale i tak vypustí obrovské mraky nekontrolovatelných škodlivin. Česká inspekce životního prostředí ale říká, že je vše v pořádku, protože dodržují podmínky integrovaného povolení,“ přibližuje Kozina.

Integrované povolení (IP) vydává krajský úřad a stanoví podmínky provozu velkého zdroje znečištění. Vychází z celoevropsky dohodnutých dokumentů a vydává se podle směrnice o integrované prevenci a snižování znečištění (IPPC). IP se po vydání dále upravuje formou takzvaných podstatných a nepodstatných změn. Účastníkem řízení o nepodstatné změně je však ze zákona pouze žadatel a úřad. Podle Šuty se však nepodstatné změny provádějí často, někdy i několikrát ročně. „U nás se směrnice uplatňuje formálně tak, že se povoluje, co jde, a znečišťovatelům stát dokonce vydává výjimky. Z hlediska průmyslového znečištění jsou změny v neveřejném režimu klíčovým nedostatkem rozhodování státu. Výjimky se u nás zase využívají jako systémový nástroj. Při exportu elektřiny konkurujeme zemím západní Evropy, ale výjimkami znevýhodňujeme slušné podnikatele. To je za prvé ostuda a za druhé nesolidní byznys,“ komentuje Šuta.

Staré kotle z domů ven

Zatímco nástroje pro zmírnění průmyslového a dopravního znečištění ovzduší fungují stále více na papíře než v realitě, snahy o systémovou změnu v domácnostech nabývají pevných tvarů. Ministerstvo životního prostředí vyhlásilo v roce 2014 dotační program, známý jako kotlíkové dotace. Jeho cílem je do roku 2020 snížit emise z lokálních topenišť výměnou nejméně 85 z 350 tisíc neekologických kotlů. Celkově devět miliard korun poskytl na dotace fond EU.

Čisté nebe efekt kotlíkových dotací konkrétně v Moravskoslezském kraji oceňuje. V Ostravě je podle něj pro majitele kotlů rozhodující nejen finanční, ale i praktická dostupnost paliv. „Kdyby nebyly dotace, lidé si kotle nevymění vůbec. Protože nechtějí nebo nemůžou. Elektřina je drahá a tady moc variant není, na periferiích jsou domky v krajině rozmístěny daleko od sebe, což znemožňuje plynofikaci. Kraj navíc nabízí bezúročné půjčky, v nejvíce znečistěných místech doplácí obce cenu kotlů až do 100 procent. Když ale lidé budou spalovat špatně, nepomůže ani ekologický kotel, proto je důležitá osvěta,“ připomíná Kozina. Osvětu a informovanost obyvatel Moravskoslezského kraje se Čisté nebe pokouší podpořit v mezinárodním projektu Clean Air. Pro učitele základních a středních škol vytvořilo materiály, které by pomohly problematiku znečištění ovzduší přiblížit jejich žákům.

Deklarace ovzduší nevyčistí

Na konci letošního ledna zveřejnil Nejvyšší kontrolní úřad výsledky prověrky, podle které Česko neplní opatření pro zlepšení kvality ovzduší, a hrozí, že nebude schopno splnit limity stanovené pro rok 2020. Pro přípravu národních opatření na zlepšování ovzduší doporučilo ministerstvu úzce spolupracovat s Polskem. Přeshraniční přenos škodlivých látek v ovzduší je totiž za určitých rozptylových podmínek v některých regionech významným zdrojem znečištění. „Zimní smogové situace jsou v Ostravě velkou částí způsobeny polským znečištěním. Kvůli nízkému tlaku a rychlosti větru tu navíc znečištění zůstává dlouho. Komunikace s Polskem se na úrovni projektů a organizací zlepšuje, na úrovni politiky je ale určitě nutné ji zlepšit a ideálně vytvořit společný monitorovací systém,“ komentuje Kozina.

zdroj: Český hydrometeorologický ústav

Aby Česká republika dostála svým národním závazkům, musí navíc dosáhnout dalšího snížení emisí stanovených k roku 2025 a 2030. Proto v současnosti vypracovává aktualizaci Národního programu snižování emisí ČR. Jeho návrh označilo Hnutí DUHA v červencové tiskové zprávě za vágní. Dokument podle něj opomíjí otázku energetické daně na uhlí, neřeší pokračování kotlíkových dotací po vyčerpání peněz z fondu EU a ignoruje nové evropské limity pro emise z uhelných elektráren k srpnu 2021. Hnutí DUHA též upozorňuje na kontroverzní případ chvaletické elektrárny, která v červenci získala od Pardubického kraje výjimku na budoucí evropské limity emisí rtuti a oxidů dusíku. Proti tomuto rozhodnutí podaly odvolání Greenpeace, Hnutí DUHA a obec Veltruby.

Ve tři odpoledne začíná brněnská doprava opět houstnout. Klaksony aut, řinčící tramvaje a sirény policejních aut promění na několik následujících hodin ulici Zvonařka v podivný koncertní sál. Desítky pěších zatím proudí přes přechody, někteří spěchají na autobusové nádraží, jiní směřují do několikapatrového obchodního centra. Vzduch je na podzimní odpoledne nezvykle horký a místní měřicí stanice opět hlásí téměř dvojnásobné hodnoty prachu, než udává povolený limit. Jak dlouho budou ještě místní obyvatelé nuceni dýchat jedy, nedokáže zodpovědět žádný vládní program ani plán. Nezbývá než se nadále ptát. A vytrvat.

Kontakt: vojtechova@sedmagenerace.cz.

Emise: někde pokles, jinde stabilita

Podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu začaly emise benzo[a]pyrenu po poklesu v období do roku 2008 opět narůstat a v roce 2012 se přiblížily úrovni roku 2001. Emise ze stacionárních (nepohyblivých) zdrojů velké a střední velikosti od roku 1990 výrazně poklesly. V oblasti dodržování imisních limitů však problémy nadále přetrvávají, a proto se pozornost v posledních letech soustřeďuje také na zdroje malé velikosti a mobilní zdroje, u nichž sice také došlo k výraznému snížení emisí, ale jejich vliv na kvalitu ovzduší v obcích je významný a pro jejich regulaci zatím nebyla účinná opatření celoplošně uplatněna. Emisí dusíkatých oxidů bylo v roce 2017 vypuštěno celkem 163,5 kilotuny, oxidu siřičitého 112,1 kilotuny a tuhých znečišťujících látek celkem 60,7 kilotuny. Při meziročním srovnání to znamená snížení o desetiny až jednotky kilotun, od roku 1999 zůstává množství emisí spíše stejné.