Volarská cesta za dobrovolnou skromností

Na jaře za námi do redakce přišel kolega z pražské kanceláře Hnutí DUHA a vybídl nás, abychom nepsali jen o ekologických a politických průšvizích, ale také o lidech, kteří se snaží žít v souladu s přírodou, kde to, jak řekl, prostě funguje. Nezůstal jen u slov a svoji výzvu podložil i řadou adres a kontaktů.

K našemu údivu více než polovina lidí, které nám doporučil, bydlela ve Volarech. Že nejde o náhodu, jsme se o dva měsíce později dozvěděli až na místě. Vzhledem k našim časovým i finančním možnostem byla pro nás volba jasná — v červenci jsme se rozjeli do šumavského podhorského městečka. Tehdy jsme ještě netušili, že na svých cestách za dobrovolnou skromností nenajdeme hledané odpovědi, ale spíš celou řadu nových otázek.

Co vlastně hledáme?

Tzv. dobrovolná skromnost bývá, obzvláště v ekologických hnutích, poměrně často spojována s romantickou představou života na venkově, který disponuje celou řadou předpokladů k přírodě šetrnému sdílení planety Země. Vesničtí lidé mohou, pokud to ale vůbec chtějí, obnovit jakési přirozené, přímé vazby a téměř bezezbytku vyžít ze zdrojů, které bezprostředně kolem sebe mají — topit vlastnoručně vytěženým dřevem z nedalekého lesa, pít vodu z vlastní studny u chalupy, uvařit si zeleninovou polévku z výpěstků zúrodněné zahrady, případně si dopřát chleba s domácím sýrem, produktem neposedného stáda koz spásajícího podhorské louky. Koneckonců spojitost mezi dobrovolnou skromností a životem na vesnici potvrdil i jedenáct let starý průzkum socioložky Hany Librové, který měl zodpovědět, zda u nás existuje skupina lidí, jež žije ekologicky šetrně. Většina respondentů skutečně na vesnici trvale zakotvila a těch několik bydlících ve městech uvedlo, že se v nejbližší době chystají přestěhovat.

Otázkou však zůstává, do jaké míry může být člověk v dnešní době nezávislý na výdobytcích vědy a techniky, které nám tak příjemně zjednodušují život. Jistě, není to tak dávno, co se naši prarodiče bez nich ještě obešli. Jejich život, obzvláště v méně úrodných oblastech, však znamenal vstávat za rozbřesku a uléhat po setmění, pracovat do úmoru, málokdy se najíst dosyta, šetřit si šaty, protože na druhé bude až napřesrok. Ještě po letech mi babička, která musela celý život velmi tvrdě pracovat, nadšeně líčila svoji radost, když v 50. letech do jejich vesnice zavedli elektrický proud a ona si pak z ušetřených peněz mohla koupit — z dnešního pohledu naprosto primitivní — pračku. Pro ni to znamenalo obrovskou úlevu. A jak vždycky dodávala, k valše by se nevrátila, ani kdyby ji za to zaplatili.

Jak to tedy je s našimi dobrovolně skromnými? Vrátili se k ekologicky šetrnějšímu, chceme-li — trvale udržitelnějšímu —, ale fyzicky velmi náročnému způsobu života po vzoru našich dědů, nebo hledají kompromis mezi skromným životem a jistou mírou kolaborace s přetechnizovaným, mnohdy virtuálním a v každém případě dlouhodobě neúnosným životním stylem dnešních lidí bohatého Severu? A kde vlastně leží hranice mezi dobrovolně skromnými a těmi ostatními? Jsou to ti, co vědomě odmítli letní dovolenou u moře a zimní v Alpách, nepotřebují televizi ani auto a nemusí si šatník obměňovat každou sezónu? Nebo je potřeba jít dál a za měřítko si vzít co největší nezávislost na průmyslu a energiích pocházejících z neobnovitelných zdrojů, tedy například vlastní organické hospodářství s ambicemi samozásobitelství? A do jaké míry se dobrovolná skromnost promítá také do oblasti sbírání zážitků? Koresponduje s ní například knihovna čítající stovky titulů na kvalitním, běleném papíře či domácí počítač s internetovým připojením?

* * *

Cesta vlakem ubíhala pomalu a před námi se vynořovala celá řada otázek, na které jsme si neuměli odpovědět. Rovněž nás pronásledovala myšlenka, zda dobrovolná skromnost není jen jakási z nouze ctnost.

Zastavení první: Na statku

Velké bílé stavení vidíme už z dálky. Z venku se příliš neliší od těch, které známe z filmů pro pamětníky. Blízkost benzinové pumpy s relativně čilým provozem nás ale zase rychle vrací do přítomnosti. Nesměle vstupujeme dřevěnými vraty na dvorek, kde se nás už ujímá paní domu, Jitka Stehlíková. Uvnitř stavení se však dlouho nezdržíme, protože procházka přilehlými pastvinami, po kterých se prohání koně, je pro nás přece jen mnohem přitažlivější. Štafetu po své ženě přebírá pan Stehlík, aby nás provedl svým hospodářstvím.

„Do Volar jsem se přiženil v roce 1988. Nejdřív jsem pracoval jako dřevorubec, ale teď mě živí knížky, dělám nakladatele a zároveň distributora jiným spřáteleným nakladatelstvím.“ Na další úvazek pana Stehlíka zaměstnává zemědělství. Chovají koně, dvě kozy a vlastní tři hektary půdy, další kus pastvin mají v nájmu. Připouští, že by jeho rodinu hospodářství mohlo uživit, ale musel by se tomu mnohem víc věnovat. „Nemohl bych dělat nakladatele, ani rozvážet knížky. Je to hodně časově náročné, kolikrát v pondělí vyjedu a vrátím se až v pátek.“ Nicméně v některých produktech si Stehlíkovi vystačí sami, hlavně co se týká mléka. Dřív ale byli soběstační mnohem víc, chovali ovce, krávy, měli i kozu. Jakmile se ale narodily děti, muselo jít hospodaření do značné míry stranou. K dalšímu útlumu přistoupili ve chvíli, kdy pan Stehlík začal pracovat na radnici. Nyní ale znovu uvažují o obnovení chovu ovcí, které by jim pomohly s údržbou pozemků. „Také bychom stříhali vlnu: Jitka má kolovrat a chtěla by se naučit příst. Vlna se nyní navíc používá také jako tepelná izolace. Myslím, že to má budoucnost.“

Přerod Ivo Stehlíka z dřevorubce v nakladatele bylo víceméně dílem náhody. Vinou, nebo spíš díky úrazu mu vybyly vzácné hodiny času, které využil k psaní Dřevorubeckých pohádek, jejichž vydání nechtěl svěřit cizím rukám. Změna zaměstnání mu na jednu stranu přinesla více peněz, ale také ubrala více času. „Dřív jsme byli víc soběstačnější i skromnější,“ hodnotí pan Stehlík. „Ne že by nakladatelství bylo nějak extra lukrativní, ale s prací v lese se to nedá srovnat. Dneska si můžeme dovolit kupovat věci, na které jsme dřív neměli — spacáky, stan, batohy. Je to příjemné, ale skromnější život měl i svá obrovská pozitiva. Když nebyla práce v lese, tak jsme dokázali vyžít z neuvěřitelně malého množství peněz. To už je dneska pryč. Když má člověk víc peněz, tak prostě zpohodlní, což je asi přirozené.“ Proč tedy vlastně ještě hospodaří? „Ekonomický efekt nehraje hlavní roli. Prostě nás to baví a připadá nám to důležité.“

Při zpáteční cestě se zastavujeme u paní Stehlíkové, která před domem šije indiánské mokasíny pro své dcery, které už pět let vyučuje v domácí škole. Má to být dar za její výborné výsledky. Nedá nám to se nezeptat, zda si myslí, že její rodina žije ekologicky udržitelně. „To bych rozhodně neřekla, ale snažíme se. Dokud používáme elektřinu z neobnovitelných zdrojů, cykly nemůžou být uzavřené, což nás vede někam, kam nechceme.“ Za dokonalé řešení však nepokládá ani moderní technologie využívající sílu větru či slunce. „I tu větrnou elektrárnu přece musíte z něčeho vyrobit.“ A dobrovolně žít bez elektřiny? „Rozhodně bych bez ní žít mohla, ale každý má ten svůj důvod, proč na to zrovna teď nemá čas. Všechno je to o práci a o čase.“ Zdá se, že Stehlíkům jejich způsob života vyhovuje. Budou-li mít peníze, chtěli by investovat do opravy domu, případně koupit další pozemky. Milionové dědictví by je na cestu větší spotřeby podle paní Stehlíkové zřejmě nepřivedlo: „To by nám naopak umožnilo žít velmi ekologicky, nemuseli bychom jezdit s knížkami a měli bychom čas prát na valše.“

Zastavení druhé: Chalupa u cesty

Ačkoliv jsme v Mlynařovicích, odlehlé části Volar, nikdy nebyli a Aleše Hrňu známe jen z vyprávění, jeho dům poznáváme bezpečně. Ta druhá možnost, ze které můžeme vybírat, totiž moc dobrovolně skromně nevypadá. Na dvoře stojí několik aut a anglický trávník doplňují bílé plastové židle. Neomylně se tedy vydáváme k malému domku na okraji silnice.

Cesta pana Hrni do Volar byla velmi klikatá. V sedmdesátém sedmém se připojil k Chartě a aktivně ji šířil mezi lidi, před uvězněním pak dal přednost emigraci. V Rakousku požádal o azyl a při první vhodné příležitosti se rozjel do Indie, země, která ho vždycky lákala svou filozofií i horami. Usadil se v jedné z himálajských horských vesnic, a když se naučil místní jazyk, darovali mu domorodci pozemek, kde si mohl postavit dům. Na svá indická léta vzpomíná velmi rád: „Žili jsme tam hodně soběstačně, lidé si pomáhali.“ Jakmile se však v bývalém Československu po roce 1989 změnila politická situace, ztratil v Indii statut uprchlíka a musel, ač nerad, odjet domů. Na rodné Ostravsko se už vracet nechtěl. Začal si tedy hledat bydlení na Šumavě, protože se mu zdála ze všech našich pohoří nejzachovalejší. Chalupu v Mlynařovicích mu „dohodil“ Ivo Stehlík. „Dům jsem koupil od jednoho Pražáka, který se kopl krumpáčem do hlavy, a tak se rozhodl toho nechat a raději to prodat,“ dodává pan Hrňa. Chalupy v Indii se však nezbavil, občas ji jezdí, lépe řečeno, létá, obhlédnout, případně ji propůjčuje svým kamarádům, kteří do vzdálených hor zavítají.

Že jsou Aleš Hrňa i jeho žena Kamila inspirováni východními naukami, je zřejmé už jen z letmého pohledu po interiéru kuchyně. Na stěně visí obrazy z hinduistického panteonu bohů Šivy a Ganéši, ale i například Buddha. Ačkoliv své děti, dceru Sítu a syna Jonatána, ke své víře systematicky nevedou, sami řadu hinduistických obřadů vykonávají. Pan Hrňa uvádí, že jeho směřování k východním filozofiím bylo postupné, skrze literaturu, ale na počátku stálo důležité rozhodnutí: přestat jíst maso.

Z daleké Indie se vracíme zase na Šumavu a vyzvídáme, jak vypadá jejich hospodaření. Rozhovor několikrát přerušujeme, protože Hrňovi svoji pozornost upínají k posledním fázím přípravy domácího sýra. „Nejsme úplně soběstační, vypěstujeme si zeleninu, uděláme sýr, ale obiloviny musíme kupovat.“ Pan Hrňa obhospodařuje necelých 15 hektarů pozemků, po pastvinách mu běhá 19 koz, šest ovcí a dva koně. Také si zažádal, aby jeho rostlinná výroba i chov koz, který chce do budoucna rozšířit, dostaly certifikaci ekologického zemědělství; nyní je v přechodném období a na konečný výsledek si musí ještě počkat. Zatím jeho rodinu živí hlavně dotace za údržbu krajiny. „Přebytky potravin prodávám, ale není jich zatím moc,“ doplňuje Aleš Hrňa.

Stejně jako její muž ani paní Kamila na Šumavě nevyrostla. Narodila se v Praze a podle jejích slov se tam nikdy necítila dobře: „Velmi mě to tady oživuje,“ hodnotí změnu prostředí. Nicméně tlaku společnosti Hrňovi stejně neunikli: „Indiáni 21. století si nevyměňují krev, ale číslo mobilního telefonu. Cítím se jako ten Indián, který musí projít houštinou, ale ne stromů, nýbrž úřadů a přístrojů. Nechtěla bych dojít tak daleko, aby mi vzali děti. Vůbec se mi tato společnost, ani svět nelíbí. Nelíbí se mi, jak se všichni ženou za majetkem a postavením, jak se všude spěchá,“ zdůrazňuje paní Kamila a dodává: „Nejvíc mi vadí, že člověk nemůže být sám sebou.“

Zastavení třetí: Večer v tee-pee

Naším posledním zastavením je rodina Bláhových, jejíž pohostinnosti po celou dobu návštěvy Volar využíváme. Hned první den nás Martin ubytoval v ložnici a sám se ženou Renatou a dvěmi malými dětmi ulehl v tee-pee postaveném nedaleko domu. Výčitky svědomí jsme měli jen do chvíle, kdy nám vysvětlil, že v indiánském příbytku spávají běžně, a to celé léto: „Má to jinou atmosféru, je to příjemnější než barák,“ dodal. Dlouho tedy neváháme a pro rozhovor volíme pro nás exotické místo — tee-pee.

Proč se dva mladí lidé, vyrůstající ve velkém městě, rozhodnou odstěhovat na šumavskou samotu uprostřed lesa, obhospodařovat 16 hektarů a chovat pět koní, nám po krátké chvíli už nepřichází tak nepochopitelné. „Cítím, že sem patříme. Vždycky jsem takhle chtěl žít, i když je tu hodně práce. Venkovský život je sice náročnější než městský, ale prostředí to vrací naprosto nedocenitelným způsobem. Za nic bychom neměnili. Podle mě je daleko horší tlak města, který člověka vysává.“ Původně chtěli být Bláhovi potravinově co nejvíce soběstační, ale postupně zjišťovali, že na to nemají čas: „Jsou důležitější věci, například věnovat se dětem,“ hodnotí Martin. Když už si zeleninu nestačí vypěstovat sami, kupují ji od svých známých biozemědělců, na mléko si zase například chodí k Aleši Hrňovi. Nicméně myšlenka živit se jen zemědělstvím a nemuset každý den odjíždět za prací Martina stále láká.

„Když jsem byl mladší, tak jsem měl představu, že budu žít materiálně co nejvíc skromně. Pak jsem ale zjistil, že podstata je v něčem jiném. Důležité je, aby to bylo v souladu se mnou. Nejde o to, zda stoprocentně nepiju kávu, nejím čokoládu nebo nepoužívám všemožné spotřebiče. Nesmí to být askeze. Naopak to musí vycházet ze mě, jak to cítím. Člověk by se měl snažit o to, aby takové potřeby neměl, ale pokud je už má a odpírá si je, tak je to podle mě stejně špatně,“ zamýšlí se Martin a zarputile odmítá myšlenku, že by žili skromně. Díky jeho práci hajného prý mají vše, co potřebují. „Člověk by si měl jít za tím, co ho činí šťastným. Nakonec zjistí, že to nejsou věci, které neustále hromadí. Ty dělají život snadnější, ale ne šťastnější. Je potřeba hledat rovnováhu a každý ji má jinde. My také máme pračku, rychlovarnou konvici, taky zatěžujeme svět.“ Připouští však, že jistý rozdíl mezi nimi a trendem, kterým se ubírá dnešní společnost, přece jen vidí. „Peníze jsou pro nás prostředkem, ne cílem. Podobné je to u Stehlíků. Koupili si sice auto, ale jen pro to, že si to situace vyžádala, že jej Ivo potřebuje pro svoji práci. Pro něj je to jen prostředek, ne cíl či smysl,“ a ještě dodává: „Chlap prostě musí za něčím jít, ale je hloupé, když jde za něčím materiálním, namísto aby se snažil o svůj osobní růst.“

Otazníky

V naší volarské rovnici pro nás zůstává stále mnoho neznámých, než abychom ji mohli vyřešit. Předně, je dobrovolná skromnost novým trendem v době rozvíjející se ekologické krize, nebo prostě vždycky existovala skupina lidí, jež vyznávala poněkud odlišné hodnoty než většinová společnost? Má tedy vůbec smysl se tím zabývat?

Pronásleduje nás představa hledání řešení zhoršujícího se stavu životního prostředí, s čímž souvisí i životní styl lidí. Nabízí se tedy otázka, zda by dobrovolná skromnost nebyla tím oním vytouženým výsledkem, který bychom mohli spokojeně dvakrát podtrhnout. Rozhodně bychom však nemohli důsledně použít volarského vzoru, kdyby se totiž všichni Češi rozhodli odstěhovat na vesnice, blíž k přírodě, žádná by nám nezbyla. Rozvádíme tedy pracovní hypotézu dobrovolné skromnosti ve městech, která se nám jeví jako realističtější i hodná označení „doporučeného vzoru“.

O několik měsíců později nám naši spokojenost nabourává rozhovor se socioložkou Hanou Librovou, podle které dobrovolná skromnost řešením ekologické krize není, ani být nemůže: brání tomu tlak společnosti, ekonomického systému i samotná lidská přirozenost. Nemístný pesimismus? Či jde skutečně o předem prohranou válku a nezbývá než zatroubit na ústup? Nebo je potřeba se znovu a znovu zamýšlet nad slovy Alexandra Solženicyna? „Je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.“