Žlutí a nadšení. Proč Trash Hero baví uklízet svět

Jak se dal uklízet svět v době pandemie?

Honza (H): Nedal. I když byl spolu s Ukliďme Česko v plánu tradiční velký dubnový úklid, všechno jsme museli zrušit, protože šlo o hromadnou akci. Všichni jsme se stáhli do svých domovů a čekali. Koncem dubna přišel David z Trash Hero Tachov s nápadem udělat výzvu One place, one hero, protože už ho nebavilo doma sedět na zadku. To bylo těsně před tím, než povolili pořádání akcí do deseti lidí.

Přesto jsem si všimla, že mediální zájem o vaši práci byl. Souvisí to s informací, že přibývalo černých skládek?

Monika (M): Té informace jsem si všimla taky. Je to logické. Lidé seděli doma, uklízeli, vylepšovali domovy, ale sběrné dvory byly zavřené.

H: Spíš jsme se ale snažili jitřit debatu o tom, že ve veřejném prostoru přibývají pohozené rukavice a roušky. Psal jsem na pražský magistrát a chtěl jsem vědět, jestli budou dělat nějaký apel. Zeptali se, jestli mám fotky. Neměl jsem, ale sehnal jsem. Sdíleli jsme je na sociálních sítích s výzvou, aby fanoušci do komentářů přidali další ze svého okolí, což se rozjelo.

M: Podařilo se nám oslovit třicet tisíc lidí.

H: Díky tomu to nejen sdílel magistrát, ale ozvala se i další media. Když jdu teď po městě, je roušek a rukavic po zemi mnohem méně, než jich bylo. Faktem ale taky je, že jednorázové jsme skoro všichni nahradili látkovými rouškami, kterou na zem jen tak nevyhodíš.

foto: archiv Trash Hero

Pomalu se ale už hromadné úklidy zase začínají rozbíhat, že? Sledovali jste zvýšený zájem o zapojení se do úklidů nebo o odpadky válející se v přírodě?

M: Začali jsme akcemi s deseti lidmi. Lidé obecně více chodili ven a všímali si svého okolí. Dnes už jedeme ve standardním režimu.

H: O odpadcích na zemi nám lidé nepíšou a ani v době pandemie nepsali. O nových černých skládkách vlastně obvykle nevíme. Od toho jsou tu jiné aplikace, třeba TrashOut nebo ZmapujTo.

M: My vytipováváme lokality pomocí dobrovolníků, kteří nám píšou o místech, která by potřebovala uklidit. Takové hlášení je jen prvním krokem, následují další aktivity, které se musí udělat: zjistit, co tam leží, komu pozemek patří, spojit se s radnicí, zajistit kontejnery a svoz, pozvat dobrovolníky a tak dál. Pokud nám někdo pošle zprávu typu: „Tady je binec, ukliďte to“, odpovíme mu, že rádi pomůžeme zorganizovat úklid, pokud se k nám přidá a aktivně se zapojí.

H: Nejsme úklidová firma.

Jaké další zprávy nebo dotazy vlastně dostáváte?

H: Já se třeba věnuju školám. Typicky mi napíše učitel nebo učitelka, že by měli zájem o environmentální přednášku. Obvykle odpovídám, že pro ně rád přednášku udělám, pokud bezprostředně po přednášce uděláme se studenty úklid lokality v blízkosti školy, kterou si sami vytipují, a pokud se jejich škola zapojí do Ukliďme Česko a World Cleanup Day (Celosvětový úklidový den, letos 19. září. — pozn. red.). Většina škol tuhle formu spolupráce vítá. Jenže kvůli koroně jsme museli všechny školní akce od dubna do června zrušit. V září budou školy dohánět resty z jara. Trash Hero bude muset počkat. A tak se teď zkusíme zaměřit na příměstské tábory.

Když mluvíme o školách, ozývají se vám třeba i firmy?

H: Jen velmi málo. V poslední době šlo o velké supermarketové řetězce. Snažil jsem se je zapojit do Ukliďme Česko, ale mezi sponzory akce svítí logo jednoho supermarketu, takže se ostatní oficiálně zapojit nechtějí nebo nemohou. Ale v rámci World Cleanup Day tohle neplatí, pořád jsme jedna planeta, vyzýváme je, ať se zapojí i jinak než sponzoringem. Schůzky ale zatím také stojí. Mám radost z rozjednané spolupráce, díky které vyrobí právě jeden z těchto obchodů deset tisíc pytlů na odpadky pro naše úklidy z recyklované smršťovací fólie, do které se balí zboží při přepravě do obchodů.

M: Firmy jinak nejsou naší specializací. Bylo by to možná dobré pro fundraising, udělali jsme zatím pár teambuildingových akcí. Stojí to ale hodně práce, kterou bohužel často brzdí přístup těch firem — zrušení termínu na poslední chvíli, přesouvání natřikrát, místo třiceti lidí přijde šest a podobně. Navíc je tady firma Envirostyl, která tuto službu nabízí. V Trash Hero jsme dobrovolníci a věnujeme se tematice ve volném čase, proto je mnohem zábavnější jít se „hrabat v odpadcích“, než jít zase do nějaké firmy. Ale kdyby to někoho v našem týmu bavilo, mohla by se spolupráce s firmami pochopitelně rozjet naplno. Důležité pro nás je, aby nešlo o jednorázový úklid, ale aby se téma odpadů řešilo ve firmě dlouhodobě a strategicky.

foto: archiv Trash Hero

Takže se k vám připojují hlavně jednotlivci a skupinky zapálených dobrovolníků. Kdo je takový typický nový Trash Hero?

M: Mně se vybavují dva typy lidí. Jedním jsou dvojice, které se chtějí sejít, pokecat si a přitom něco uklidit. A pak chodí lidé, kteří nás sledují roky na Facebooku a konečně jim to časově vyšlo. K těm také patří ti, co uklízejí s pytlem sami při procházce. Většinou jsou úklidy nástavba k tomu, co už člověk běžně dělá. Když ale někdo přivede parťáka, může být pro něj náš úklid něco jako vstupenka do zero-waste života.

H: Po pátém úklidu dobrovolník dostane žluté tričko. Zdá se, že to lidi motivuje, a když přibývají lidé v tričkách Trash Hero, je to pro nás ukazatel dlouhodobého zapojení. Rozdaných triček jsou už stovky.

A pokud je někdo nadšený ještě víc, může se stát koordinátorem. Co je k tomu potřeba udělat?

M: Na úklidech se nováčci obvykle ptají lidí ve žlutém tričku, co třeba udělat s jehlami a podobně. A láme se to v hospodě, kde si obvykle po úklidu povídáme. Typicky se ozve někdo z dobrovolníků s tím, že v okolí jeho bydliště je binec, ale není si jistý, že by sám úklid zvládl zorganizovat. Pak je tu někdo z našich zkušených organizátorů, který to novému organizátorovi pomůže krok po kroku uskutečnit. Tak postupně rozšiřujeme naše řady.

foto: archiv Trash Hero

Expanze z Prahy do dalších měst začala cíleně?

M: Šíří se to tak nějak samo. Lidé nám z různých měst píšou sami. Když někdo chce založit novou základnu Trash Hero, například v Mladé Boleslavi — tam totiž ještě nejsme — dostane kontakt na mentora, někoho z našich nejzkušenějších dobrovolníků. Ten mu vysvětlí, jak na to, a adept na nového Trash Hero dostane za úkol zorganizovat první úklid. To je důležitý krok, který ukáže, jestli je to jen mluvka, nebo jestli to chce opravdu dělat. A když si to všechno sedne, vznikne další základna.

H: Když vzniká základna v blízkosti nějaké už existující, jedou jim hrdinové pomoct. Snažíme se o to, aby byly základny soběstačné. Celorepublikově to zaštiťujeme spolkem Trash Hero Czech Republic, který řeší veškeré právní záležitosti nakládání s penězi. Jednotlivé základny s penězi neoperují. Celé Trash Hero je postavené tak, aby peněz bylo potřeba co nejmíň. Třeba rukavice a pytle se obvykle snažíme získat jako hmotný dar od obce. V rámci spolku Trash Hero Czech Republic máme prostředky k nákupu dalších potřebných věcí, třeba lékárniček, dezinfekcí nebo vah, kterými vážíme sesbíraný odpad, nebo právě zmíněných triček pro dobrovolníky. Dáváme dohromady takové startovací balíčky. Ty ale většinou neposíláme nováčkům hned, ale až po prvním úklidu. Investujeme prostředky do lidí, kteří je skutečně využijí.

M: Naši dobrovolníci jsou ale velmi kreativní, spoustu věcí si dokážou obstarat sami.

H: Třeba David z Tachova, chtěl založit základnu, a tak přijel nejdřív na úklid k nám do Prahy na Nové Butovice. Chtěl nás vidět, proklepnout si nás. Po nějakém čase vymyslel, že by se mu strašně líbilo mít dvoukolák, aby odpad nemusel pořád tahat v ruce. A sám si naplánoval, že si ho pořídí z peněz za nalezené hliníkové plechovky. Za měsíc, za dva měl dvoukolák.

Na jaké nejbizarnější nálezy si vzpomínáte?

M: Těch by bylo, ty bláho! Umělá vagína. Urna i s popelem. Rozřezaní divočáci v plastových pytlích. Protéza nohy. V Karviné pojmenovávají alba s fotkami podle toho, jaký byl nejpodivnější nález toho dne. Běžně nacházíme také doklady a peněženky, které odevzdáváme.

Z našeho společného bydlení vím, že jste u žlutých triček a vlajek, co označují místo úklidu, neskončili. Co dalšího vám plní komoru?

M: Třeba žluté nákupní tašky Trash Hero, vyrobené z PETek, které sebrali na plážích Trash Hero v jihovýchodní Asii.

H: V Thajsku se vyrábějí Trash Hero žabky, které jsou recyklované z žabek nalezených na pláži.

foto: David Vojta, Trash Hero

Dostáváme se tedy k tématu mezinárodní spolupráce a recyklace v Trash Hero. Řekni mi, Honzo, příběh, na kterém celé žluté „šílenství“ vlastně stojí.

H: OK, uděláme předmluvu. Je 22. dubna 2015. Flotila pěti long-tail boatů, tradičních thajských lodí s kapacitou deset až patnáct lidí, se plaví po národním parku, kde to celé začalo. Plujeme k nejvzdálenější zátoce ostrova Koh Rawi.

Asi 55 lidí vyskákalo jako v Normandii na tu nádherně bílou pláž s pískem, který byl jako mouka, tak krásný a měkký. Jako prašan. Ta pláž vypadala naprosto dokonale a božsky, než jsme přišli k hranici vegetace. A tam, kde začíná džungle, začala skládka odpadků, které tam postupně vyplavilo moře. Uklízeli jsme asi tři hodiny a sebrali jsme asi osmnáct set kilo odpadků. A na té pláži to nebylo vůbec vidět. Večer jsme seděli u ohně, hráli na kytaru a říkali si, že tohle nikdy nezvládneme. Odhadovali jsme, že na té pláži musí být nejméně 20 tun odpadků. Tohle se nedá uklidit. Pak padnul nápad, že bychom tam mohli udělat kemp a zůstat tak dlouho, dokud ji neuklidíme celou. Což se asi o rok později, po sehnání peněz, domluvách s thajským námořnictvem a tamním národním parkem a dalšími orgány podařilo domluvit.

Tak na Koh Rawi vznikl první Trash Hero kemp, kde pobývalo od tří do dvaceti lidí. Byli jsme tam asi čtyři měsíce. Třídili jsme odpadky podle druhů. Našli jsme třeba tři dvou set litrové barely plné zapalovačů. Osmdesát tisíc pet lahví. Šedesát tisíc žabek. Velké žárovky z lodí, které se používají k nočnímu rybolovu. Horu polystyrenu. Sítě. Odpadky jsme tam dlouho nechali, skoro rok, protože jsme nechtěli, aby skončily na skládce. Přemýšleli jsme, co s nimi dělat. Nositelné žabky jsme popárovali podle velikostí a rozdali je místním rybářům.

Po roce se objevil člověk z univerzity v jižním Thajsku, který nenositelné žabky nadrtil, smíchal s lepidlem, dal do formy a vylisoval nové boty. Polystyren jsme dali firmě v Bangkoku, která z něj zkusila vyrábět surfová prkna.

Trash Hero ale nevznikl proto, aby založil továrny na druhotné využití jednorázových plastů a další materiálů, ne?

H: Ne, naopak jsme extrémně nebyznysoví. Máme filosofii, že čím míň peněz, tím líp. Abychom to všichni dělali pro dobrou věc, a ne pro peníze. Z původního týmu jsme zůstali už jen Roman ze Švýcarska a já. V současném organizačním jádru Trash Hero World je do deseti lidí a až na dvě výjimky jsme všichni neplacení dobrovolníci. První výjimka je Britka Seema, která je koordinátorka pro skoro celou jihovýchodní Asii, dělá obrovské množství administrativní práce, rozumí počítačům a programování, právu, dřív psala pro BBC a vzala si Thajce, takže píše a mluví thajsky. Takového člověka si chceš udržet. A protože má dvě děti, které musí živit, rozhodli jsme se jí dát plat. Druhá placená pozice je Reema, koordinátorka pro Indonésii, kde máme už přes 50 základen. Takže platíme dvě ženy, které zastávají obrovské množství administrativní práce, která není zdaleka tak sexy jako chodit venku a sbírat odpadky.

foto: archiv Trash Hero

Region jihovýchodní Asie tedy pro vás zůstává prioritní?

H: To ani ne. Z hlediska fundraisingu ale pro mnoho nadací státy jihovýchodní Asie prioritou jsou.

Dnes se tedy bavíme o celosvětovém hnutí jaké velikosti?

M: Bavíme se o zhruba sto sedmdesáti základnách v patnácti zemích. Aktuálně číslo dobrovolníků překročilo tři sta tisíc lidí, z toho sto tisíc dětí, organizovaných úklidů bylo více než deset tisíc. Na webu Trash Hero World každého půl roku aktualizujeme i množství sebraného odpadu. Také tam najdete počet námi rozšířených znovupoužitelných lahví, a i těch jednorázových, které jsme díky nim ušetřili — 35 milionů lahví, které nemusely být vyrobeny a použity jednorázově.

Zůstává celá tato myšlenka jen dílem náhody po jednom nedostačujícím úklidu? Jako Evropanovi, který není zvyklý vidět tolik odpadu kolem sebe, ti to jednoduše začalo vadit?

H: Je to velmi blízko pravdy. Chtěl jsem jen něco vrátit přírodě. Myslím, že celá ta myšlenka, že je nutné s odpadky v moři a na plážích něco dělat, visela ve vzduchu už dlouho. Když jsem žil v Asii ještě před vznikem Trash Hero, předělával jsem si jeden bungalov, a místo dlaždiček jsem na zem do koupelny použil staré žabky jako materiál, po kterém se dobře šlape. Bylo to moc hezké. Na začátku jsme neplánovali založení organizace těchto rozměrů.

M: Byla to dobrá párty. Hlavně že se před vámi ohýbaly holky v bikinách, co?

H: To si někteří Thajci mysleli taky. Jenže Roman i já jsme pracovali v baru jako profesionální muzikanti. My jsme nepotřebovali sbírat odpadky, abychom balili holky.

foto: archiv Trash Hero

Moniko, a kde začala tvoje cesta k environmentálně uvědomělému životu?

M: Doma jsme třídili odpad, a to bylo všechno. Ty první úklidy, kam mě Honza vzal, mě fakt nebavily, ale šla jsem, protože jsem ho chtěla podpořit. Navíc tam byla spousta Honzových kamarádek (smích). Pak bylo ale důležité, že jsem si v Trash Hero našla to svoje, že už to nedělám jen pro něj. Dostala jsem „píseček na hraní“ v podobě sociálních sítí Trash Hero, a to mě začalo bavit. Bez toho bych se k celému ekologickému životu asi nedostala. Často je to u nás doma tak, že Honza se pro něco nadchne, já to odmítnu, a pak se to nakonec stane po jeho a je to skvělý. Takže takhle my fungujeme (smích). Stejně tak Honzík v roce 2017 vyslovil, že by bylo skvělý, kdybychom doma nakupovali bez obalu. A já na to, že se zbláznil, že nebudu na Ípák jezdit nakupovat mouku. No a neskončilo to jen u mouky. Naštěstí už je těch bezobalových obchodů víc.

Když si představíte spektrum subjektů, které se věnují odpadovému tématu v Česku, s kým spolupracujete, a s kým naopak tolik ne?

M: Já jsem například v kontaktu s Reducou, která dělá bezodpadovou mapku. Tu jí občas doplňuji. A pak jsme také „adoptovali“ projekt Dolej si. Připadá nám správné, aby zůstala v restauracích a kavárnách kohoutková voda zdarma.

H: Nejvíce spolupracujeme s Ukliďme Česko, iniciativou Zálohujme a s INCIENem. S těmi se potkáváme často, třeba na jednání ve sněmovně kvůli tématu zálohování.

V čem se od ostatních „odpadových“ projektů lišíte?

H: Nám se povedlo udělat ze sbírání odpadků něco, co může být sranda. A taky nikoho neobviňujeme, neukazujeme prstem. Prostě jdeme ven sbírat odpadky, které tam nechceme. Celým tím procesem se nese pozitivní nálada. Potkáš fajn lidi a je z toho hezký výlet nebo procházka. Odcházíš s dobrým pocitem, že jsi udělal nebo udělala něco pro přírodu.

M: Když jsem zmiňovala ty odvážlivce, co sbírají odpadky sami, tak právě ti často říkají, že po čase potřebovali přijít mezi podobné blázny. A taky tím, že všechno třídíme, vážíme a počítáme, najednou vidíš ten dopad, který ta společná práce má.

Dokážete si představit, že by Trash Hero nebylo? Že by pro vás třeba jednou skončilo?

H: Musel bych si najít něco jiného, do čeho bych investoval energii. Trash Hero má v mém životě nezastupitelnou úlohu pocitu smysluplnosti. Být instruktor nádechového potápění mě baví a taky mě to živí, ale samo o sobě to nemá hlubší smysl. Kdybych to nedělal, kdyby to nikdo na světě nedělal, byl by svět možná o trošku míň zajímavej nebo hezkej, ale nic moc by se asi nezměnilo.

Ale tím, že dělám Trash Hero, svět zlepšuju, a to mi dělá radost — že čistíme přírodu, vzděláváme lidi a spoluutváříme kulturu šetrnosti a odpovědnosti k prostředí kolem nás.

M: Já popravdě moc nezachraňuju svět, nežene mě touha šířit Trash Hero dál. Dělám to vlastně pro sebe, protože vytváření menšího množství odpadu mi zapadá do života. A jde to ruku v ruce s dalšími tématy, co mě baví, jako třeba vermikompostování nebo pěstování zeleniny na balkoně.

Ochranu životního prostředí z pohledu politiky řešit nechci, nerozumím tomu. Ale na uživatelské úrovni jsem hrozně spokojená. Před pár lety bych se nad úklidy ošklíbla ve smyslu „Proč bych se hrabala v binci?“ S každým dalším úklidem zjišťuju, že lidi kolem jsou v pohodě a hodně mě obohacují třeba i tím, že pocházejí z jiných profesí.

H: Ta inspirativní síla komunity je obrovská, to je pravda.

foto: archiv Trash Hero Litoměřice

Jste ponoření v Trash Hero tak, že už nemáte čas a kapacitu na jiné přátele?

M: To ne. Vídám se s holkama z gymplu a z tancování, ale žádná z nich se k nám vlastně na úklidy nepřidala. Nechci jim to nutit proto, že to dělám já nebo můj muž.

Na druhou stranu Trash Hero přirozeně otevírá ekologická témata — kamkoliv jsem Honzu na začátku našeho vztahu přivedla, všichni se ho ptali na igelity (smích). Dneska se chtějí třeba pochlubit, že si pořídili kelímek na kafe nebo odmítli jednorázový sáček. To jsou vedlejší efekty, ze kterých mám radost.

Co budoucnost? Kam dál ještě můžou žlutí hrdinové a hrdinky kráčet?

H: Moc by se mi líbilo, kdybychom mohli spolupracovat s nějakou chráněnou dílnou, která by uměla využít starý polystyren. V Česku se dá využít jako náplň do Fatboyů, sedacích pytlů.

Ale důvod, proč je to celé tak pěkné, je ten, že Trash Hero dělá každý mírně po svém. Je to jako hrát si spolu na pískovišti, kde platí pár základních pravidel: třeba že budeme slušní a pozitivní, nebudeme nikoho obviňovat a nikomu nadávat, ale v rámci těchto velmi volně nastavených mantinelů je prostor vymýšlet další věci. Jako já, když chci recyklovat polystyren a udělat z něj sedací pytle do mateřských školek. Nebo třeba Eva Kašpárková, zakladatelka Trash Hero Brno, která má kamarády herce, co dali dohromady divadelní představení Trash Hero a chtějí s tím objíždět školky. Něco, co já bych nikdy nevymyslel, ale wow, je to tady. Ta šíře může být obrovská. Jen bych byl rád, aby to bylo dobré pro přírodu, aby to bylo přitažlivé pro komunitu lidí a aby to zůstalo pozitivní. A pokud to tak bude a bude se to šířit dál, bude to super.

Připravila Žaneta Gregorová. Kontakt: gregrova@sedmagenerace. 

Honza Bareš (*1985) vystudoval žurnalistiku a psychologii na Masarykově univerzitě. Po státnicích se vydal do jihovýchodní Asie, kde se ocitl u zrodu Trash Hero. Z Thajska pak následně šířil myšlenky pravidelných úklidů do Indonésie nebo i Česka. Dnes Trash Hero funguje ve 170 základnách v 15 státech. Honza se živí jako instruktor nádechového potápění ve vlastní freedivingové škole Freedive Praha. Ve volném čase se věnuje rodině, hře na ukulele a dobrovolnictví pro Trash Hero.

Monika Barešová (*1989) vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě. Profesně se zaměřuje na online marketing a copywriting pod značkou Holka na text. V organizaci Trash Hero se věnuje Facebooku a úklidům. Baví ji čtení všeho a všude, inline brusle a dcera Adéla. V důchodu chce bydlet v maringotce nebo se přestěhovat do Řecka a založit Trash Hero Greece.

Článek vznikl za finanční podpory Hlavního města Prahy.