Pokud zničíme život v oceánech, zahubíme sami sebe

V říjnu jste navštívil Českou republiku, podobné služební cesty tvoří podstatnou část vašeho pracovního kalendáře. Co je jejich účelem?

Tím základním je setkávat se s lidmi z našich národních poboček, ale to se vždy snažím spojit i s přednáškami, se vzděláváním lidí, kteří mají o stav oceánů zájem, a scházím se s politiky, kteří k nám mají blízko.

Proč by se obyvatelé „suchozemského“ státu měli zajímat o stav moří a oceánů?

Asi všichni se shodneme na tom, že nemůžeme žít bez kyslíku. A je vědecky prokázáno, že až polovinu jeho celkového objemu produkují právě oceány. Proto jsou zdravé oceány důležité pro každého a je jedno, zda žije u moře, nebo na horách uprostřed kontinentu. Vedle toho jsou místem, odkud pochází veškerý život, odkud pocházíme i my, je to zázemí, o něž se jednoduše musíme postarat, abychom mohli přežít. A konečně, v mořských ekosystémech žije tolik organismů, že jejich vyhynutí by znamenalo ohrožení základních procesů umožňujících život na Zemi. Pokud zničíme život v oceánech, zahubíme sami sebe.

Odpovědnost za globální ekologické problémy je dnes často přičítána zemím třetího světa. Jaký podíl na ní nese euroamerická civilizace?

Samozřejmě je možné ukázat prstem na konkrétní státy, protože z nich skutečně spousta plastů v moři končí. Ale měli bychom přitom mít na paměti, že většina tohoto odpadu pochází ze zemí prvního světa, které jej vyvážejí především do Afriky a Asie. Těžko proto někoho můžete vinit za to, že konzumuje stejným způsobem jako my v Evropě nebo v Americe, protože rozdíl je jen ten, že my máme daleko pokročilejší kulturu recyklace. Často to jsou lidé, kteří přežívají ze dne na den, o živobytí a o potravu pro rodinu musejí doslova bojovat a na přemýšlení, co s plasty, jim nezbývá prostor. Recyklace je pro ně přepych, který si nemohou dovolit.

Pokud se budeme bavit o spotřebě obecně, přepočteno na obyvatele spotřebováváme mnohonásobně více než oni, což s sebou nese i více odpadu. Naše ekologická stopa je mnohonásobně vyšší, jen ji nevnímáme, protože máme obrovskou kapacitu recyklovat. U nás v Holandsku chrlíme odpadu desetinásobně víc, než produkují africké země.

A je třeba zmínit i to, že podstatný objem pirátského, nelegálního rybolovu mají na svědomí právě země prvního světa.

V posledních letech se vaše aktivity soustřeďují do Afriky, kde tamním státním orgánům pomáháte budovat kontrolní mechanismy, na jejichž provoz jim scházejí prostředky. Jaký to má dopad na kvalitu našeho života?

Podívejte se na to, co se děje v Sýrii, v Afghánistánu nebo v některých afrických státech, z nichž proudí do Evropy uprchlíci. Jsou to nejen lidé, kteří jdou za lepším nebo kteří utíkají před válkou. Mnoho z nich se dalo do pohybu, protože ve své zemi už zkrátka nemají co jíst. Jejich tradiční zdroje obživy „vyschly“, přestaly existovat, byly vyčerpány, anebo jsou využívány tak, že se jim staly nedostupnými.

Pokud se vrátíme k tématu rybolovu: kořeny pirátství v Somálsku vedou právě k tamním rybářům, kteří neměli možnost konfrontovat cizí rybářské lodi, operující v jejich vodách. Tyto flotily z moře prakticky vylovily veškerý život. Dnes se něco podobného děje v západní Africe, kde bylo hodně rybářů okolnostmi donuceno zanechat řemesla, protože velké mezinárodní společnosti loví v týchž vodách, s novými loděmi a s daleko účinnějším vybavením. Ryb je méně, na moři musíte trávit o to více času a podstupovat o to větší nebezpečí. Pokoušíme se tedy udržet podmínky, aby si tito lidé mohli zachovat tradiční způsoby obživy, aby byli nadále schopni uživit rodiny. Pokud se nám to nepodaří, výsledkem bude ještě větší množství lidí v pohybu.

foto: archiv Alexe Cornelissena

Jak došlo k vaší spolupráci s africkými zeměmi?

Celý projekt zahájila nejdelší námořní honička v historii. V rámci kampaně na záchranu ledovky patagonské jsme deset tisíc mil pronásledovali loď, kterou nakonec její kapitán raději potopil ve vodách Svatého Tomáše a Princova ostrova, aby zničil důkazy nelegální činnosti. Nebylo mu to moc platné, protože část naší posádky na vlastní nebezpečí pronikla na potápějící se loď a zabavila dost důkazního materiálu na to, aby šel i s lodními důstojníky před soud. Během pronásledování jsme postupně byli ve spojení s institucemi několika států rovníkové Afriky.

Krátce poté, co kampaň skončila, nás kontaktovaly gabonské úřady, které s námi chtěly navázat spolupráci. Mají ve výsostných vodách chráněná území, ale na jejich správu jim schází vybavení, především lodě, které by mohly plout na otevřené moře. Nabídli jsme jim proto jednu z našich lodí i s posádkou, k níž se připojili státní úředníci s exekutivními pravomocemi. Na základě toho se nám ozvaly další africké země. Podobné partnerství dnes máme se sedmi z nich, další jsou ve stadiu jednání. Za tři roky jsme zadrželi pětasedmdesát velkých nelegálních operujících rybářských lodí, což je obrovský úspěch.

Narazili jsme na termín nelegálního, respektive pirátského rybolovu. Co si pod ním můžeme představit?

Je to souhrnný název pro řadu nezákonných praktik, ve většině případů se jedná o nelegální, nehlášený a neregulovaný rybolov (takzvaný IUU fishing). Rámcově jde o to, že někdo loví někde, kde je to zakázané, jako například v chráněných ekosystémech, nemá platné povolení, porušuje množstevní kvóty, kolik smí vylovit… Podle nezávislých pozorovatelů na palubě některé lodě vyloví i dvakrát nebo třikrát tolik, kolik papírově mohou, loví druhy, které by vůbec neměly být loveny, anebo ty, na něž se jejich povolení nevztahuje. Klasickým příkladem jsou lodě, které mají papíry na lov tuňáků, ale v reálu loví žraloky.

Za tím názvem se skrývá celá škála činností, metody i jejich maskování jsou čím dál rafinovanější a neustále se vyvíjejí. My se snažíme průběžně bojovat proti všem jejich formám.

Do jaké míry se komerční rybolov podílí na zmíněném zamoření oceánů plasty?

Doslova celý svět dnes mluví o znečištění „spotřebními“ plasty. Je skvělé, že se toto téma dostává do veřejné diskuse, lidé začínají odpad sbírat, přemýšlejí, jak jeho produkci redukovat.

Ale až polovina plastů v moři je rybářské vybavení, jež dosloužilo. Postupně se opotřebovává, rozpadá, jindy se mechanicky poškodí, například o útesy. Stále je však jednoduší jej během plavby „ztratit“ než jej nechat ekologicky zlikvidovat nebo opravit.

Pro končící desetiletí je charakteristický nástup greenwashingu, politických a mediálních kampaní, jejichž cílem je přesvědčit veřejnost, že kupované výrobky nebo používané technologie jsou k životnímu prostředí neutrální. Lze narazit například na produkty „trvale udržitelného rybolovu“, jenž v důsledku představuje jen další ekologickou zátěž. Jaká rizika představují například rybí farmy?

Rybářský průmysl se systematicky pokouší přesvědčit koncové zákazníky, že existují trvale udržitelné metody rybolovu. Skutečnost je taková, že je prakticky nemožné kontrolovat rybolov v oceánech, není možné na něm držet hlídky. Pochopitelně i tam loví rybáři, kteří dodržují a ctí pravidla, ti jsou ale v menšině. Zpravidla víc bývá těch, kteří je obcházejí anebo fungují v šedé zóně.

Šedá zóna v praxi znamená například to, že i na evropském trhu se vším jeho dozorem se legálně vylovené běžně míchá s nelegálně získaným. Ani nákupčí, natož koncový spotřebitel, nemají žádný způsob, jak ověřit, že „jejich“ ryby byly skutečně pořízeny legálně. Na celém prodejním řetězci totiž participuje řada prostředníků a zprostředkovatelů, u nichž si nemůžete být jistí ničím. Jedinou výjimkou je, pokud si ryby koupíte z ruky do ruky přímo od toho, kdo je vylovil. Ani u něj si ale nemůžete být jistí, zda je nechytal zakázanými metodami, zda se nezbavuje odpadu do moře, a tak dále.

V jádru jde však o to, že oceány byly vyloveny do té míry, že rybolov může za několik desítek let zcela zaniknout, a proto rozhodně nejde mluvit o jakékoli formě udržitelnosti. I proto se v posledních letech rozšířily rybí farmy a veřejnost se podařilo přesvědčit, že svět jde zachránit tím, že namísto divokého lososa budete jíst ty z umělého chovu. Jenže tyto obří sádky mají mnoho negativních dopadů na životní prostředí. V malém prostoru žije natěsnána obrovská populace, v níž se velmi snadno rozšiřují nemoci a paraziti. Stačí, aby do volné přírody uprchl jediný exemplář, a zlikviduje celou přirozenou místní populaci. Tyto farmy jsou navíc extrémně náročné na kyslík, v Norsku jej dokážou „vydýchat“ celému fjordu, v němž zákonitě uhyne ostatní fauna. A konečně, na to, aby losos v sádce přibral jeden kilogram živé váhy, potřebuje několik desítek kil jiných divoce žijících ryb. To se rovněž s jakoukoli udržitelností neslučuje.

foto: archiv Alexe Cornelissena

Což nás přivání k tématu bycatch (vedlejšího nebo nechtěného úlovku, ryb, které jsou sice vyloveny, ale již ne zpracovány, a jsou proto zmrzačené nebo mrtvé házeny zpět do moře — pozn. aut.). Lze jej nějak eliminovat, nebo alespoň regulovat?

Tím nutně otevíráme téma dnešních metod rybolovu, které jsou pro většinu ekosystémů mimořádně destruktivní. Kvůli lovu tuňáků uhyne mnohonásobně větší množství jiných ryb, a to zejména žraloků. Vlečné sítě dlouhé i několik kilometrů „luxující“ mořské dno ničí veškerý život v cestě. Taková loď je na moři dva měsíce, představte si, že byste jeli kamionem s podobnou sítí napříč Afrikou a všude za sebou zanechávali třeba kilometr široký pruh, v němž nic nepřežije. Právě novodobé metody a specializace na vybrané druhy mají za následek, že jiné se na místě nevyplatí zpracovávat, jednoduše je vyhodíte, protože zabírají skladovací a zpracovatelské kapacity.

Jde i přes tyto neradostné vyhlídky boj o záchranu mořského života ještě vyhrát?

Vrátit jej do té podoby z před několika set let, kdy ještě dopad lidské činnosti nebyl tak citelný, by trvalo desítky, možná stovky let. Několik desetiletí zabere jen odstranit veškerý odpad a plasty. Co může každý z nás udělat ihned, je současný stav ještě nezhoršovat. Což je první krok, a mám radost ze všech těch mladých lidí, které kauza zajímá a snaží se do jejího řešení zapojit. Přecházejí od slov, že je něco potřeba udělat, k činům. Tento pohyb je nesmírně důležitý, pomáhá otevírat další témata, přináší lepší řešení a strhává s sebou další aktivity. Možná se věci rozebíhají prozatím příliš pomalu, ale věřím, že nebude trvat dlouho, než se rozvinou naplno. Což se ostatně stát musí, svět zachráníme jen tehdy, pokud se nám podaří zachránit oceány. A pokud i vy máte pocit, že „je třeba něco udělat“, udělejte to vy sami a ihned.

Co mohou pro záchranu oceánů dělat obyvatelé suchozemské země?

I v České republice se každý může víc zajímat o svoji ekologickou stopu. O to, kolik je za ním odpadu, jak může žít, aby jen minimum z něj končilo na skládce anebo cestovalo přes půl světa, kde jej nejspíš někdo stejně spálí nebo hodí do moře.

Může hledat alternativy. Nemusí nutně ze dne na den přestat jíst maso a přecházet na rostlinnou stravu. To pro lidi může být zbytečný šok, bohatě stačí, pokud začnou tím, že ve dvou třech jídlech týdně nahradí živočišné proteiny rostlinnými. I to je pro planetu velká úleva. Může si namísto věcí „na jedno použití“, které nevydrží déle než pár měsíců, kupovat kvalitnější výrobky. Jindy stačí jen přemýšlet, odkud jsou potraviny, které jíte, nutně nemusíte mít jablka z druhé strany zeměkoule. Zvykli jsme si na to, že dnes můžeme mít cokoli odkudkoli, že je normální, že naše banány a avokáda létají přes oceán, ale nejsem si jistý, zda je to to, co opravdu chceme.

A samozřejmě mohou podporovat nás. (smích)

U vašeho financování bych se rád zastavil. I proto, že v České republice je financování nestátních neziskových organizací a obecně přidělování dotací a grantů ožehavým tématem. Jak je to ve vašem případě?

Vždy zvažujeme všechna pro a proti, nicméně státní příspěvky v jakékoli formě jsme dosud nikdy nikde nepobírali. Využíváme ale například unijní fondy vypsané pro oceánské projekty, ale pouze v případě, že podmínky užití peněz odpovídají tomu, co a jak chceme dělat. Ani bychom zřejmě nevzali peníze od někoho, kdo by nám příliš vymezoval, jak máme svoji práci dělat. Máme jasně dané cíle a zároveň jasno i v tom, jak jich chceme dosáhnout, a pokud se nás jakákoli státní instituce rozhodne podpořit, budeme rádi. Zatím se to ale nestalo a nadále operujeme výhradně z peněz od soukromých dárců.

Kdo to obvykle je?

Těmi nejčastějšími jsou lidé, kteří jednorázově darují třeba deset eur. Druhou početnou skupinu tvoří ti, kteří se svezou s některou kampaní na internetu a posílají peníze pravidelně každý měsíc. Je to široká škála lidí, motivací a přístupů, na jejímž druhém konci jsou lidé, jako je moderátor Bob Barker nebo režisér Sam Simon, kteří nám dali peníze na nové lodi, které jsme pojmenovali po nich. Ale to se nestává tak často (smích). Z těchto peněz financujeme provoz celé organizace a občas si můžeme dovolit rozšířit flotilu nebo zahájit novou kampaň. Rozmanitost sociální bubliny, která na náš provoz přispívá, nám přidává na atraktivitě.

foto: Eric Cheng / Sea Shepherd Conservation Society

Stejně výsadní postavení jako „dárci lodí“ má mezi vašimi sponzory i holandská poštovní loterie (National Postcode Loterij). Jak jste se ke spolupráci s ní dostali?

Jde o poměrně starý, a především naprosto skvělý projekt! Běží zhruba třicet let a polovinu peněz, které vybere, věnuje na dobročinné účely. V úplných počátcích jeho podporu bralo třeba deset subjektů, dnes jich je okolo stovky, mezi něž ročně rozdělí na tři sta milionů eur! Jsou to závratné částky a neřekl bych, že je na nich nějaká organizace úplně závislá, přesto je pro činnost mnoha z nich tento zdroj zásadní.

A není to dar, je to spíše grant, roční podpora, k níž se nedoberete jinak než projektem, výročními zprávami a detailním účetnictvím, jak jste prostředky vynaložili. Mimo to loterie poskytuje i jednorázové příspěvky na start nových programů a projektů, což nám mnohé z našich umožnilo spustit.

Spolupracujeme s ní třináct let a byli jsme jednou z prvních z organizací, kterou pořadatelé sami oslovili; do té doby se to dělo obráceně, že subjekty oslovovaly ji. Trochu nám to usnadnilo celé „přijímací řízení“, které je velmi důkladné.

Jak se změnilo vnímání a postavení Sea Shepherd po soudním sporu, v němž jste poukazovali na to, že japonský lov velryb pro vědecké účely je pouhou zástěrkou pro lov komerční?

„Válka o velryby“, jak celé kampani interně říkáme, nám paradoxně pomohla přerodit se z malé organizace do globální, kterou znají lidé po celém světě. Japonská vláda se tehdy pokusila odstavit nás žalobou u amerického soudu. V USA jsme měli ústředí a myšlenka za žalobou byla taková, že zavře-li se ústředí, skončí celá organizace. Paralelně se soudním sporem vedla japonská strana i diskreditační kampaň namířenou proti osobě zakladatele Sea Shepherd, kapitána Paula Watsona.

Celá situace nás paradoxně „nakopla“ k tomu začít dělat věci jinak. V jednu chvíli to opravdu vypadalo, že americké ústředí bude muset zavřít, ale mezitím začaly posilovat národní pobočky a postupně jsme začali výkonné funkce z Ameriky přenášet jinam. Tak vzniklo Sea Shepherd Global. Když soud skončil a americká pobočka se „vzpamatovala“, vrátili jsme se mnohonásobně silnější než kdykoli předtím.

K České republice máte zvláštní vztah, a to v podobě vaší dlouhodobé spolupráce s hudebním festivalem Brutal Assault, na němž je po vás pojmenováno jedno z hlavních pódií a kde jde na vaše jméno narazit prakticky kdekoli. Jak k této spolupráci došlo?

Pro mě osobně to ještě tak zvláštní vztah není, protože jsem na něm ještě nebyl. (smích) Tomáš Fiala (výkonný ředitel festivalu — pozn. aut.) je náš dlouholetý podporovatel, naše pobočka s ním spolupracuje už několik let a loni jsme plně docenili, jak obrovská je to pro nás příležitost. Logo je v programu, na pódiu, dostáváme se do povědomí lidí, kteří sice patří do naší cílové skupiny, ale kteří by se o nás jinde nemuseli dozvědět. Na příštím ročníku bychom chtěli naši přítomnost ještě posílit, chtěli bychom lidem, kteří nás dlouhodobě podporují, nabídnout něco navíc. Chtěl bych jej proto navštívit osobně, udělat pár přednášek, vést panelové diskuse, budeme promítat nové filmy a určitě vymyslíme ještě něco speciálního.

zdroj: FB Sea Shepherd Czech Republic

Merchandise, především trička s vaším charakteristickým logem, které vaši vizuální přítomnost v České republice posilují, představuje nezanedbatelný zdroj příjmů. Kdy jste si plně uvědomili jeho potenciál, který řada neziskových organizací často neumí využít?

Trička jsme prodávali už před dvaceti lety, ale v rozsahu, jak to děláme dnes, jsme začali přibližně před pěti. Do té doby jsme nabízeli tři, možná čtyři motivy. Až když jsme se rozrostli, uvědomili jsme si, jak skvělé máme logo a jaký má potenciál. I dospělí přece milují pirátskou vlajku a pirátskou tematiku!

Začali jsme proto vymýšlet, co všechno by bylo možné. Což zároveň znamenalo odpovědnost navíc. Víme, že někteří naši podporovatelé by koupili cokoli, ale nechtěli jsme produkovat jen další odpad, který by končil na skládce nebo v moři. Proto jsme se důkladněji začali zajímat o výrobní standardy, aby věci vydržely, aby nebyly vyráběné pomocí agresivní chemie, aby neměly nesmyslně velkou vodní stopu, aby je nevyráběly děti… Zkrátka aby byly co nejblíže přírodě a měly co nejmenší dopravní stopu.

Chtěli jsme hezké a kvalitní zboží, které vydrží a za nímž si můžeme stát. Což znamenalo spolupracovat se subjekty, které — a docela jinak než my — dělají pro planetu skvělé věci, a spolupracovat s dalšími neziskovými společnostmi, což nám obojí pomáhá oslovovat další lidi. A samozřejmě, merchandise je skvělý zdroj příjmů, které do posledního centu používáme na naše kampaně.

Rád bych se na závěr vrátil k vašemu osobnímu příběhu. K organizaci patříte sedmnáct let, spíše než na moři ale několik uplynulých trávíte v kanceláři a na cestách. Nechybí vám akce „na místě“?

Samozřejmě že ano! Prvních šest let jsem strávil nonstop na palubě, kampaň za kampaní. Dneska už je nás na ně naštěstí víc a mě sice svazují kancelářské povinnosti, ale kdykoli mám možnost dostat se na loď, mluvit s lidmi, mám pocit, že jsem tam stále s nimi. Celá organizace se rozrostla tak, že i koordinovat všechny aktivity je zajímavá výzva, není to jen nudné vyplňování tabulek.

Ale také to není navždy, vidím to tak, že bych u téhle činnosti chtěl zůstat třeba ještě dva roky, pak bych se chtěl vrátit na loď. Výhodou Sea Shepherd je, že čím déle tu jste, tím jste univerzálnější. Můžu být kdykoli kapitánem, koordinátorem, hlavou nového projektu anebo si spolu s ním sám můžu vymyslet i zcela novou pozici.

Přednedávnem byla ze služby vyřazena loď Steve Irwin, jedna z těch, na níž jste velel. Jaký je to pocit, loučit se s kusem historie?

Je to pochopitelně smutné, že jde do „důchodu“. Ale byla už opravdu na konci životního cyklu, byla hodně poškozená z různých akcí, porůznu záplatovaná a opravovaná, už nebylo bezpečné plavit se s ní na otevřeném moři.

Když jsme došli k tomuto závěru, vybírali jsme z možností, co s ní. Sešrotovat? Vyčistit ji a nechat potopit jako součást umělých útesů? Ani jeden způsob nás neoslovil, protože by s sebou nesl další ekologickou zátěž. Během toho jsme dostali nabídku přenechat ji jiné neziskové organizaci, která ji přetvoří na muzeum a dárcovské centrum. Teď prochází rekonstrukcí, některé přepážky byly vyňaty, jiné zpevněny, část paluby odstraněna, aby uvolnila místo koncertnímu pódiu, hangár pro helikoptéru se postupně proměňuje na pizzerii, jinde bude tetovací studio… Je skvělé, že i tento její „život po smrti“ bude mít hlubší smysl, i když už nezachraňuje život přímo na moři. Ale bude alespoň dál připomínat kampaně, jichž byla součástí.

Zbývá vám při vašem vytížení a všech cestách ještě čas na rodinu?

Není to tak, že bych jen cestoval a pracoval, snažím se každý večer být včas doma, abych mohl trávit čas s manželkou a dcerou. Moje žena mě potkala ještě jako kapitána během jedné z našich kampaní, čili dobře ví, o čem je moje práce. Dnes trávím většinu času v kanceláři a jen na pár dní letím do některé z poboček, tehdy to bylo tak, že jsem se loučil na dva měsíce. Jezdím pryč častěji, ale na kratší dobu, a i když si každý rok dávám předsevzetí, že už budu pryč méně, každý rok to většinou dopadne opačně. (smích) Bylo by hezčí být víc doma, ale moje rodina mě plně chápe a podporuje. Bez zázemí a porozumění, které v ní mám, by moje práce neměla smysl.

Připravil Petr Frinta. Autor je spolupracovník redakce. Kontakt: PF1978@centrum.cz.

foto: Eric Cheng / Sea Shepherd Conservation Society

Kapitán Alex Cornelissen

Skutečný příběh současného výkonného ředitele Sea Shepherd Alexe Cornelissena může připomínat selfmademanské příručky. Původní profesí novinář přibyl do řad dobrovolníků v roce 2002. V tehdejším zaměstnání si vzal neplacené volno, aby se mohl stát lodním kuchařem na Farley Mowat, tehdy vlajkové lodi Sea Shepherd. Do předchozího zaměstnání se však již nikdy nevrátil a v Sea Shepherd se velmi rychle vypracoval na kapitána (2006). Od roku 2007 vedl kampaň na záchranu fauny na Galapážských ostrovech, od ledna 2014 dodnes zůstává výkonným ředitelem Sea Shepherd Global. Jeho odpovědností je koordinace kampaní, lodí i dobrovolníků.

Sea Shepherd

Sea Shepherd je globální ekologická organizace založená v roce 1977 kapitánem Paulem Watsonem po jeho neshodách s vedením Greenpeace. Základním cílem Sea Shepherd je záchrana mořského života, jeho ochrana proti neregulovanému rybolovu, různým formám pirátství a dalším nelegálním aktivitám.

foto: Eric Cheng / Sea Shepherd Conservation Society

Tomáš Fiala

výkonný ředitel festivalu Brutal Assault

Jak vznikla spolupráce vašeho festivalu se Sea Shepherd?

Poprvé jsem se s nimi seznámil prostřednictvím francouzské skupiny Gojira, někdy okolo roku 2008. Od té doby jsem měl jasno, že pokud někdy taková spolupráce bude možná, půjdeme do ní. Zaujaly mě jejich filmové dokumenty a shodou okolností později ve vegetariánské restauraci, kterou jsme provozovali, pracovali i lidé, kteří zde pomáhali založit českou pobočku Sea Shepherd.

Co konkrétně vás na aktivitách Sea Shepherd zaujalo?

Více věcí: témata, metody, etika anebo i vizuální prezentace, blízká té obvyklé pro náš svět. Oceňoval jsem především její moderní formu s důrazem na akčnost a dynamiku. Abyste se do podobných věcí pustili, musíte mít alespoň z části dobrodružnou povahu, velké odhodlání a silné přesvědčení. Bez nich ani nemůžete pomáhat tam, kde autority ve vymáhání práva selhávají.

Na festivalu mají Sea Shepherd výlučné postavení: je po nich pojmenováno jedno ze dvou hlavních pódií. Jde však o spolupráci pro bono, kterou se připravujete o peníze jiných partnerů. Jak důležitý je pro vás tento rozměr festivalu, dávající na srozuměnou, že nejde jen o zábavu, ale i o možnosti něco předat?

Je to naše cesta, náš způsob, jak určitou myšlenku předat lidem tak, že si jí jednoduše nemůžou nevšimnout. Je samozřejmě na nich, zda ji přijmou a budou se jí více věnovat. Já osobně mám radost, že takto můžeme k osvětě přispět. Měl by to být silný impuls pro ty, kteří chtějí o podobných věcech začít přemýšlet. A to za to celé stojí.