Chlór versus orobinecautor/ka: wiccked 

Chlór versus orobinec

Dominik Grohmann


Pamatujete na loňské léto? Bylo docela horko. Koupaliště byla přeplněná a kdekdo si chladil hlavu ve svém venkovním bazénu na zahradě. Ale bylo taky docela sucho a takový bazén spolyká hodně litrů (často pitné) vody. A spoustu chemikálií.


Podle Evropské asociace plaveckých bazénů a lázní se v České republice nachází bazén na každé třetí zahradě. Přibližně tedy každoročně napouštíme 700 tisíc nafukovacích, plechových či vestavěných bazénů a nejrůznějšími chemikáliemi je udržujeme (pokud možno průzračně) čisté. Pokud bychom chtěli chemii v těchto typech nádrží vynechat, zcela jistě se voda brzy zabarví do zelena a prorostou ji řasy a sinice, které by ze zdravotních důvodů znemožňovaly koupání. Stojící voda, slunce a vzduch jsou základní předpoklady života, a tak se není proč divit, že toho mnohé organismy brzy využijí.

Vedlejší účinky boje proti bakteriím

Abychom tedy vodu udrželi průzračnou, musíme pravidelně (nepřetržitě) používat množství chemikálií. Způsoby chemického ošetřování se dělí na chlorové a bezchlorové, případně kyslíkové. Všechny chemikálie bojují proti přirozeným přírodním procesům. Vodu udržují v podstatě sterilní, nicméně často dráždí kůži a při vypouštění bazénu (i při výrobě) znečišťují životní prostředí. Vedle toho se v konvenčních bazénech na zahradě musí zajistit dostatečná (elektrickou energií poháněná) cirkulace vody, která musí projít přes různé filtry. Dále se upravuje tvrdost vody a její pH tak, aby zmiňované chemikálie patřičně účinkovaly. Z vody, kde si smáčíte své rozpálené tělo, je de facto domácí chemická laboratoř.

V posledních letech se ale na trh začaly dostávat nové možnosti, jak lze konvenční bazény učinit trochu šetrnějšími. Za prvé můžete vaši bazénovou vodu osolit. Sůl v koncentraci 0,5 % se přibližuje fyziologickému roztoku — tedy prostředí, které máme v těle. Kůži (a různým kožním onemocněním) tato voda prospívá. Samozřejmě jde o technologii, která má i své nevýhody — takzvané solinátory, které vám dávkují potřebné množství soli, stojí několik desítek tisíc a sůl způsobuje korozi kovových prvků, takže se nehodí pro všechny typy bazénů. Navíc je potřeba si uvědomit, že se opět jedná o chlorizaci vody. Sůl neboli NaCl totiž vodu dezinfikuje také chlorem. Ten ničí především bakterie, které pro člověka představují ve vodním prostředí hlavní nebezpečí.

Koupeme se v suchu

Vedle používání chemie musíte bazén samozřejmě každoročně napouštět — v lepším případě jen jednou na začátku sezony. Objem bazénů se nejčastěji pohybuje mezi 10 až 30 kubíky (tedy 10— 30 tisíci litrů). Na napuštění středně velkého bazénu tedy potřebujete přibližně tolik vody, kolik spotřebujete za celý rok při splachování záchodu. Napouštění bazénu pitnou vodou, které začíná být i v České republice nedostatek, není úplně vhodné. Na mnoha místech dokonce zakázané. V obcích více postižených suchem vyhlašují místní zastupitelstva zákaz využívání pitné vody pro účely napouštění bazénů a zalévání zahrad.

Zavést tento zákaz nebo nějaká konkrétní opatření na republikové úrovni v současnosti nejde. Ministr životního prostředí Richard Brabec tuto skutečnost komentoval již před několika lety v České televizi tak, že „legislativně je Česká republika daleko lépe připravena na povodně než na sucho. Dneska to rozhodování je podle stávající legislativy v podstatě na úrovni obcí, měst, popřípadě krajů nebo správců povodí“. Ministerstvo životního prostředí se tedy již před třemi lety rozhodlo problémy se suchem řešit. Hlavní snahou je podpořit zadržování vody v krajině a motivovat občany k šetření s pitnou vodou. Četné dotační tituly tak nabízejí možnost levně zajistit podzemní nádrže na dešťovou vodu pro domácnosti či velké finanční prostředky pro budování krajinných prvků podporujících zadržování vody.

Přírodní potěšeníčko

Pokud byste na zahradě rádi nějaký ten koupací prvek měli, nemusíte si zoufat. Existuje i k přírodě šetrná varianta: přírodní koupací jezírko. Místo boje proti nežádoucím organis mům pomocí chemického arzenálu lze s přírodou spolupracovat a využít jejích schopností. Koupací jezírko funguje následovně: uprostřed něj se nachází dostatečně hluboká a velká jáma, kde lze plavat nebo smočit celé tělo; tuto „díru“ kolem dokola lemuje mělký, ale relativně široký břeh porostlý mnoha vodními rostlinami, například rákosem, orobincem, kosatcem žlutým a dalšími bahenními rostlinami. Princip funguje tak, že rostliny odebírají z vody živiny, takže jich nezbude dostatek pro řasy a sinice. Zároveň se vám voda díky mělkému kraji rychleji prohřeje. Jezírko je pak víceméně bezúdržbové. Stačí párkrát do roka vybrat napadané listí nebo jiné nečistoty ze dna koupací jámy.

foto: ekozahrady.com

Celá věc má jen jednu nevýhodu: potřebujete poměrně velký prostor. Minimální dimenze pro ideální fungování jezírka je okolo 80 m2. Přesto se dá experimentovat i s polovičním rozměrem, jak o tom píše Jaroslav Svoboda na svých stránkách www.ekozahrady.cz. Principem při tvorbě je „nastolit ekologickou rovnováhu tak, aby příroda dělala všechno za nás. Koupací jezírko se proto musí skládat ze dvou hlavních částí — plavací části hluboké alespoň dva metry a tzv. regenerační zóny, která je mělká, zarostlá vegetací a může mít několik hloubkových stupňů pro různé druhy rostlin,“ upřesňuje Svoboda.

Takové jezírko pak samozřejmě neplní pouze koupací roli, ale ohromně přispívá ke zvyšování biodiverzity u vás na zahradě. Vedle bezobratlých živočichů dáte prostor i mnohým obojživelníkům. Koupat se za zvuku letícího šídla či kvákání žab může přinést nový druh potěšení.

Fólie a kačírek

Ale i koupací jezírko vyžaduje určité náklady. Při jeho budování musíte použít nepropustnou fólii. Dnes existuje relativně přírodní alternativa k jinak běžně používaným PVC fóliím, a tou je kaučuk. Kaučukové jezírkové fólie by měly mít životnost minimálně dvacet let, jsou odolné vůči UV záření a dnes se běžně používají i na zelené střechy jakožto k přírodě nejšetrnější varianta. Ovšem předtím, než na rýčem nebo bagrem vykopaný reliéf dna položíte kaučukovou fólii, neměli byste zapomenout ještě na geotextilii, která alespoň částečně ochrání fólii proti protržení. Fólie se v přechodech „svařuje“ horkovzdušnou pistolí, aby voda neunikala do podloží. Časem se protržení fólie asi neubráníte a voda vám bude postupně mizet, takže ji budete muset postupně dopouštět, pokud tak neučiní déšť.

„Další alternativou je vybudování rybníčku nebo přírodního jezera bez fólie, což je snadné v případě dostatku jílovitých složek v půdě a podloží, za použití metody vytváření dna dle Seppa Holzera. Ovšem tato verze nebude nikdy tak čistá a luxusně vypadající jako plastová varianta, protože fólie izoluje nejen vodu uvnitř díry, ale i okolní půdu plnou živin na druhé straně. V několika prvních letech může být jílové jezírko hodně kalné a i při kvalitním osázení nebude nikdy voda průzračnější, než jaká může být v tom nejčistším rybníku,“ doplňuje na svých stránkách Jaroslav Svoboda.

Zároveň je vhodné mít vyřešený případný přepad jezírka při dlouhotrvajících deštích, aby vám voda nestékala přímo k domu. Po napuštění jezírka tedy můžete mělké břehy zasypat neostrým kamením (kačírkem), do něhož osázíte dostatek vodních rostlin. Ty začnou velmi bujně růst, přičemž rychlost růstu se přímo úměrně rovná množství živin ve vodě. Můžete pak už jen spokojeně pozorovat bující život a smáčet své tělo v horkých letních dnech.

Potok, biotop či jezírko?

Možná ale nemáte vlastní zahradu nebo je příliš malá, a zároveň po koupání toužíte. Co pak? Pokud se řadíte mezi otužilejší jedince, jasná volba je tekoucí potok. Můžete využít i četné rybníky, jezera či přehrady, ale pozor! Právě zde voda obsahuje obrovské množství živin, které pobřežní vegetace rozhodně nedokáže využít, takže se množí sinice, bakterie a další pro člověka nevhodné organismy. Zvláště do rybníků se dnes naopak živiny dodávají, aby ryby rychleji rostly. Ryby navíc některou pobřežní vegetaci pozřou (z toho důvodu se do našich koupacích jezírek nehodí), takže voda nabude silně zelené barvy a pro koupání je zcela nevhodná.

Můžete však narazit na mnohá přírodní koupaliště, kde hodnoty bakterií a sinic kontrolují. A co víc, existují i taková, kde využívají čisticích schopností rostlin. V podstatě se jedná o výše popisované přírodní koupací jezírko, jen v daleko větším rozsahu. Případně se koupací a čisticí část nachází dále od sebe. Funguje to opět poměrně jednoduše: z koupací části odtéká voda do části s rostlinami, které vodu vyčistí, a ta pluje poté zase nazpět. Takový uzavřený systém je jednoznačně nejlepší — nevzniká žádná odpadní voda, kterou by bylo potřeba složitě čistit, a není potřeba neustále dodávat vodu novou.

Pokud rádi chodíte na přírodní koupaliště, které nemá vyřešené čištění vody pomocí takto navržené kořenové čističky, pak vězte, že voda v místě zůstane po vaší návštěvě o kapku více znečištěná (což majitelé řeší buď chemií, nebo zavřením v případě přemnožení bakterií a sinic) nebo odteče dále po řece (vyčištěná pomocí různých filtrů).

Kryté bazény s kořenovou čističkou pravděpodobně neexistují, takže lze doporučit jen ty, které využívají slanou vodu, kde není potřeba tolik chlóru. Nicméně udržitelné koupací jezírko, které nejen v horkých letních dnech mimo vás využije i mnoho živočichů a rostlin, předčí máloco.

Kontakt: grohmann@sedmagenerace.cz. Další díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete ZDE.




[07. dubna 2017]