Když je řeč o přírodě

Robin Wall Kimmererová (*1953) je věhlasná americká botanička a spisovatelka, jedna z čelních představitelek soudobé americké přírodopisné literatury (neboli nature writing), literárního žánru, pohybujícího se na pomezí vědy a poezie, za jehož duchovního otce je považován velký německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt (1769―1859). Jako vědkyně a zároveň členka národu Potawatomi, původního etnika Velkých planin a oblasti západně od Velkých jezer, se Kimmererová ve svém díle pokouší o skloubení západní vědy a duchovního dědictví indiánské kultury, kteréžto způsoby poznání a uchopování vůkolního světa s poetickou licencí sobě vlastní přirovnává k astřičkám (novoanglickým) a zlatobýlu (kanadskému), dvěma původním druhům severoamerické květeny, jimž se nejlépe daří, rostou-li pospolu. Ačkoli se ve své vědecké práci i literární tvorbě soustředí především na kulturní, ekologické a evoluční aspekty zeleného světa rostlin — namnoze pak svých milovaných mechů, oněch přehlížených a nenáročných obyvatel stinných a vlhkých míst, jako celek se její dílo významně dotýká i otázky vztahu člověka k přírodě; skrze své evokativní a jaksi mateřsky konejšivé psaní usiluje o vyléčení našeho rozklíženého pouta se zemí a jejími četnými mimolidskými obyvateli, jež v duchu tradiční indiánské moudrosti chápe jako naše blízké přátele, příbuzné a učitele v jedné osobě. Podobně jako je tomu v pracích jasnozřivé evoluční bioložky Lynn Margulisové (1938—2011), původkyně přelomové endosymbiotické teorie a zároveň spoluautorky hypotézy Gaia, také texty Kimmererové charakterizuje nápadný důraz na ekologickou provázanost všech živých organismů a klíčovou úlohu partnerství a spolupráce v existenci všeho živého. Symbolem této bytostné provázanosti a spjatosti jsou autorce především lišejníky, symbiotické společenství jinak samostatně žijících řas a hub. Zájemci o autorčinu literární produkci naleznou většinu jejích zásadních textů ve dvojici vysoce ceněných esejistických publikací, jmenovitě v knihách Gathering Moss: A Natural and Cultural History of Mosses (Sbírání mechu: Přírodní a kulturní historie mechů, 2003), za niž roku 2005 obdržela medaili Johna Burroughse, a Braiding Sweetgrass: Indigenous Wisdom, Scientific Knowledge and the Teachings of Plants (Zaplétání tomkovice: Domorodá moudrost, vědecké poznání a učení rostlin, 2013), oceněné prestižní přírodopisnou cenou Sigurda F. Olsona. V následujícím textu, jenž je mírně zkrácenou verzí eseje uveřejněné v jednom z letošních čísel společensko-ekologického magazínu Orion, se autorka věnuje jednomu ze svých oblíbených témat: vztahu jazyka a našeho pohledu na více-než-lidský živoucí svět, konkrétně způsobu, jakým naše uvažování a postoje k tomuto světu podmiňují námi užívaná zájmena.